A. J. Liehm

P. S. Stah a vosí pas

Když se konaly celonárodní oslavy osmdesátin Pepíka Škvoreckých, chyběl jsem. Ne že bych se ulil, naopak, byl bych u toho moc rád, ale jsem na tom zrovna jako on, přespolní. Napsali jsme si, vždyť jsme vedle sebe, částečně i spolu, prošli víc než polovičku toho věku. A k uveřejnění napsalo přece tolik jiných. Až jsem onehdy zakopl o řeči, které jsme spolu vedli před dvaceti lety ve Washingtonu (vyšly v římských Listech v květnu 1986) a napadlo mě, že aspoň něco by dnes stálo za ocitování. Jako post scriptum k tomu při příležitosti nenapsanému textu. Jak ty řeči tenkrát šly, došly pochopitelně i k emigraci. Jednu chvíli jsem se zeptal: Co je to za zvíře – nová emigrace? A Pepa: Nová emigrace, lidé z roku 1968, jsou většinou „professional people“, inženýři, lékaři, lidé s kvalifikací, a pak bývalí muklové; vesměs lidé pracovití, leckteří mají dnes už svoje malé, nebo i ne tak docela malé podniky. (…) Smutné je, jak mnozí z těchhle lidí si „upravili vztah“ – nebo „stah“, jak říká hrdina Tripu do Česka Derek MacHane. Někteří snad z opravdu vážných rodinných a citových důvodů. Ale většinou se jezdí domů vytahovat. Vezmou si s sebou stovku nebo dvě jednodolarovek, rozdávají tuzéry, zvou kamarády do nejlepších pražských restaurací, kde je opulentní hostina stojí to, za co by v New Yorku koupili pár hamburgerů u MacDonalda. (…) Věřím, že některým upravencům se skutečně stýská… jenomže to by musel být opravdu gigantický stesk, abych začal uvažovat o úpravě stahu. Normalizace třeba znamená, že loajální občan s povoleným trvalým pobytem na Západě by se měl přestat stýkat s neupravenými, přestat kupovat české knihy, časopisy, dokonce i chodit do českého kostela, protože pan farář se neupravil…

Tohle jsme samozřejmě znali všichni a asi všude. Mě však nad tím textem napadlo, jak nezastaral. Jak si dnes u nás lidi rychle upravili „stah“, ani nemuseli emigrovat. Jen přešli z jedné strany na druhou. A třeba ani nepřešli, jen vylezli zpod peřiny a stihli se už v zástupech zařadit do velkolepých průvodů a přehlídek bojovníků proti komunismu. Stah mají dneska ten nejlepší a co je jim po nějakém faráři, co se neupravil. Blbec. Ale abych nepředbíhal. Jak jsme pak tenkrát ve Washingtonu vedli dál ty řeči, došlo, jak jinak, taky na literaturu.

S tou je to pořád stejné, řekl Pepa, smysl spisovatelství se nemění, jeho doménou je lidská situace. Co to je být člověk. Před několika dny jsem o tom mluvil v Bělehradě.

Tedy v komunistické Jugoslávii, před dvaceti lety, a oni mu nejen dali vízum, ale ještě mu tleskali. Dal mi ten text. Tady je:

Podle mého názoru spisovatelovým zaměstnáním vždycky bylo a vždycky bude vyjadřovat, zachycovat, ztvárňovat esenci condition humaine ve světě, v němž žije.

Jaké to je, žít v té které společnosti? Jací lidé tam existují? Na co myslí? Co cítí? Co dělají? Jaké mají radosti a čím trpí? Odpovědi na tyhle otázky jsou jediné odpovědi, které má spisovatel právo dát. Není poradcem ve veřejných nebo soukromých záležitostech; nedoporučuje, co by se mělo dělat. Ale popíše-li svůj svět pravdivě, často se mu podaří odhalit jeho naléhavé problémy a tím poukázat na to, co by se dělat nemělo.

Co by se nemělo dělat, je další konstanta v historii lidstva a jeho literatury. To, co uráží lidskou podstatu, by se nemělo dělat. A co jiného je lidská podstata, ne-li lidská inteligence? (…) K prvnímu velkému rozkvětu, velice výbušnému rozkvětu inteligence, jež položil základy k tomu, co je v našem moderním světě dobré – základy naší vědy a humanistického umění – došlo na tom malém poloostrově, o němž jsem se už zmínil. Došlo k němu právě tam, a ne někde jinde, protože – na mnoha místech v jeho hranicích a na dlouhá údobí – slovo, jehož svoboda může být omezena těmi, kteří jsou právě u moci, bylo svobodné stejně jako inteligence, již by mohla spoutat pouze ona všemocná síla, která ji kdysi stvořila.

Tenhle šťastný, ale ne vždycky existující paralelismus dává smysl spisovatelskému životu. Je to taky ta jediná okolnost, jež – pokud na světě zvítězí – umožní dosáhnout dorozumění a komunikace mezi lidmi různých zemí. Kdykoli je spoutaná ona složka paralelismu, kterou lze spoutat, je spisovatel – pokud nepřestane publikovat – v nebezpečí, že namísto dorozumění bude svým dílem šířit po světě nedorozumění. Inteligence, jejíž svoboda projevovat se lidskou řečí byla omezena, může jenom falšovat. Možná že na vysoké úrovni estetické a technické obratnosti, ale přesto falšovat, pokřivovat, zkreslovat.

Někdy se v duchu perverzně bavím divným nápadem. Představuju si mladého Samuela Langhorna Clemense, jenž později v životě vešel ve známost jako Mark Twain. Představuju si ho jako začínajícího spisovatele, žijícího v jednom z amerických jižanských států v dobách ante bellum. Jenže ten stát – třeba Georgie – není historická Georgie, ale dobře organizovaný policejní stát, stejně výkonný, jako je tahle nedávná sociální vymoženost dnes. (…) Moje distopická Georgie je samozřejmě stát otrokářský; lidé temné pleti tam mají právní postavení soukromého majetku – ne jich samých, ale někoho jiného. A tahle okolnost – existence lidských bytostí připravených o svobodu mezi jinými lidskými bytostmi, jejichž svoboda se stala výsadou – existence mužů a žen, jejichž inteligence byla umlčena onou „zvláštní institucí“, tj. institucí nesvobody – to je ústřední, palčivý problém mé fiktivní Georgie.

Mladý Clemens není k němu necitlivý. Dokonce dostane brilantní nápad na román, který by pranýřoval nelidskost instituce a kde ústřední problém by byl ztělesněn ve dvou postavách jménem Negr Jim a Huckleberry Finn.

Ano, mladý Clemens vidí a soucítí – ale je taky chytrý, a především je ctižádostivý. Zmírá touhou spatřit se vytisknut. Takoví jsou mnozí mladí spisovatelé, a taky staří; ti proto, že jejich živobytí záleží na tom, zda vycházejí. Mladý Clemens, jako většina mladých spisovatelů, je prostě grafoman: jsem vydáván, tedy jsem. A protože je mazaný, ví příliš dobře, že román napadající „zvláštní instituci“ nemá šanci na vydání v policejním státě Georgia. Proto učiní rozhodnutí. Místo na netisknutelný problém černého otroctví zaměří se jeho román na eminentně tisknutelný problém, řekněme zdravotního rizika, jež hrozí, jestliže si dámy stahují korzety příliš těsně. Módu vosího pasu napadne mladý Clemens s veškerou zuřivostí mladého elánu a se vší obratností geniálního humoristy. Jeho román je nesmírně legrační, neobyčejně čtivý. Mladý Samuel Langhorne Clemens se stane šlágrem státu Georgie. Po padesáti letech se scvrkne na poznámku pod čarou ve velmi podrobných dějinách americké literatury.

Fiktivní dílo Sama Clemense mi vždycky vytane na mysli nad stránkami leckterého současného románu. Autor do něho často vložil nepopiratelný talent; jenže je to pouze o dámském prádle. Připouštím, že ta oděvní součást není nezajímavá, ale málokdy je palčivým problémem společnosti, v níž dámy žijí. Jestliže ji spisovatel jako takovou prezentuje, může po světě rozšířit velice hrubé nedorozumění…

Já se nad tím starým textem tehdejšího šedesátníka najednou ocitám v jiné Georgii, kde sice už není žádný tiskový dohled, policejní stát, pluky poslušných recenzentů, ale má své ústřední, palčivé problémy, a mnoho dalších. Říkejme jim Čechy, Morava, jak chcete. A napadá mě, jak je dobře, že se současná česká literatura – a třeba film, divadlo, o televizi nemluvě – příliš nešíří po světě, pokud vůbec. Takže nešíří nedorozumění, ani hrubé, ani jiné. Zato je šíří doma. Občas napadne příliš stažené korzety, vosí pasy, ale většinou ani to ne, nejvýš tak ještě zapáchající mrtvolu komunismu. Člověk v dnešní společnosti? Ještě mi řeknou, že chci Škvoreckému podstrčit obhajobu angažované literatury, umění. Nechci, jen jsem si vzpomněl, jak česká literatura a vůbec kultura tohle uměly v zemi, jež se podobala Pepově nehistorické Georgii.

Časy se mění, a lidé zas ne až tak moc. Proto se někdy takové staré řeči hodí. I jako post scriptum.

A. J. Liehm

Obsah Listů 2/2005

A. J. Liehm

P. S. Stah a vosí pas

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu