Judit Reimanová

Evropa Witolda Gombrowicze a Sándora Máraie

Mohli se setkat v Paříži v roce 1928. Snad se i polský šlechtic s uherským patricijem někde viděli, kdo ví.

Pro Gombrowicze to bylo první opravdové setkání se Západem, čili s Evropou. Ta epizoda v Gombrowiczově civilním životě ovlivnila celý jeho umělecký vývoj; a to tak silně, že když se po 35 letech do Paříže vrátil, byl sám ohromený, jakouže to proměnu jeho pocity prodělaly. Že Gombrowicz nenavštěvoval Paříž a že ji okázale bral na lehkou váhu, vyplynulo z komplexu kulturní méněcennosti, „nutnosti zachovat si svou nezávislost, hrdost a sebeúctu“. Ale nejen to. Svou nepřítomnost v Paříži učinil jedním z prvních taktických tahů v boji s celou západní kulturou, která člověka přesahuje. Paříž Gombrowicze fascinovala. V jeho očích byla i po pětatřiceti letech kulturní metropolí světa. V Testamentu tvrdí, že kdyby neodplul těsně před válkou do Argentiny, určitě by v Paříži skončil, a to by tehdy, když se mu ještě nedostávalo pozdější odolnosti, značně ohrozilo jak jeho národní, tak i osobní identitu. Tak hluboce by podlehl pařížské formě. V té době také poprvé uviděl Polsko a Poláky „zvnějšku“ a uvědomil si, že před Francouzi, čili Evropany, tedy zástupci kultury „vyšší“, může uhájit svou suverenitu a získat uznání jen tehdy, když jim vyhlásí válku a jejich vlastní zbraně obrátí proti nim. „Spolknou mě příliš snadno, pokud se jim nevzpříčím jako kost v krku“ – napsal později. Pronáší svou první bytostně gombrowiczovskou filipiku proti Paříži, aby ji, svrchovaný projev evropské estetiky, dobyl a následně si osvojil. Po návratu do Varšavy vidí v tramvaji „tváře ospalé, otupělé, rozplizlé, zbědované…“ a „to podivné oblečení, už ne evropské, ale jaksi exotické…“. Začíná chápat, jaké pohraničí, „země mezi Východem a Západem, kde Evropa už skoro končí, (…) kde se Východ a Západ vzájemně oslabují“, se Polsko nachází. Zde se datují počátky Gombrowiczova programu národní výchovy; vždyť jedinec může rovnocenně bojovat proti Západu jen pod podmínkou, že se postaví dosavadnímu sobě. To se dělo v době, kdy Gombrowicz ještě neuměl řeč obcování s Evropou, věděl však a cítil, že život v Polsku nenabízí „prostor pro roztažení křídel“ a také, že: „Konfrontace ze Západem však pro mne byla nesmírně důležitá, na jedné straně prohloubila mou polskou výlučnost a na druhé mne uvedla do Evropy.“

Posledním Gombrowiczovým kontaktem s reálnou Evropou byla cesta do Itálie v roce 1938, kam „jsem se vypravil (…) jednak proto, abych se podíval, jak fašismus vlastně vypadá, a jednak abych si odpočinul po těžkém porodu Ferdydurke“. Během psaní Ferdydurke vykrystalizovaly jeho názory na uměleckou tvorbu a metody, jak předělat svět ke svému obrazu. Za pobytu v Římě stál před Bazilikou sv. Petra a prožil zjevení: díky Ferdydurke může vejít do kostela i v klobouku, protože je Evropanem možná ještě víc než Evropané římští, a od té doby ho po celý život neopustila jedna jistota: „…jsem měl zajištěnou roli v Evropě. Jakou? To je jasné. Bylo na mě říct bazilikám, madonám a římskému fóru, freskám a knihovnám: jste kostýmem člověka, ničím víc.“ A nejdůležitější věta: „Tlouklo ve mně přesvědčení, že revize evropské formy může být provedena jen z mimoevropských pozic, odtamtud, kde je tato forma volnější a méně dokonalá.“ Tehdy nejspíš ještě ani netušil, jak daleko od Evropy se za rok a půl octne.

Na oné významné cestě do Itálie strávil několik dní ve Vídni. Po návratu do Polska pak v „Czasu“ vyšly tři podivuhodné reportáže, dvě z Říma, jedna z Vídně, které zdánlivě svědčily o bezradnosti a dezorientaci autora. Ve Vzpomínkách na Polsko se Gombrowicz hájí tím, že v období po smrti Piłsudského v Polsku „působil tón a obsah toho, co přinášeli do Evropy Hitler s Mussolinim, dost snově. Vždyť my jsme si byli stoprocentně jistí, že pokrok rovná se svoboda jednotlivce a dodržování zákonů a demokracie a demilitarizace a pacifismus. (…) Oddávali jsme se iluzi, že Evropa je prosluněný palouk, zatímco ve skutečnosti byla kotel (…) pod tlakem tisíců atmosfér.“ Opravdu Gombrowicz nevěděl, co se děje za hranicemi Polska? Sotva lze uvěřit, že to, co čeká Evropu, uviděl teprve za rok. Z výpovědí přátel víme, jak bedlivě pozoroval události a že viděl dál než mnozí z nich, nemluvě o jeho náruživém organizování argentinské plavby mnoho měsíců před odplutím transatlantické lodi „Chrobry“. Ve Vzpomínkách na Polsko píše, že cosi „podezřelého a hrůzného“ bylo cítit ve vzduchu Říma, a o denících, které básní o ose Berlín–Řím a tupí zradu Evropy. Rozpor mezi texty, které vyšly v „Czasu“ a zápisky zahrnutými do Vzpomínek na Polsko je zřejmý a nedá se zcela vysvětlit ani téměř dvaceti lety, které texty dělí. Možná že Gombrowicz hrál těmi reportážemi hru se čtenáři, kteří se dobře orientovali v aktuálních evropských událostech z jiných informačních zdrojů. Několik dní před Anschlussem se reportér Gombrowicz prochází po ulicích Vídně a čeká na zjevení Dějin. Marně. Dochází k závěru, že když novináři píšou o „tragických vídeňských dnech“, normálně přehánějí. Vždyť se vlastně nic neděje. A podobně v Římě – tam je korespondent Gombrowicz přesvědčen, že „fašistická není Itálie proto, že je tady víc jevů fašistického ražení než všude jinde, ale spíš proto, že jev, který by nám v jinde připadal ojedinělý, tady, následkem našich mentálních návyků, shledáme typickým. A on tak v myšlení získá nesrovnatelně mocnější roli“. Ve Vídni zní z rádiových přijímačů historický projev rakouského kancléře, ale náš korespondent dává přednost rozhovoru s mladou Vídeňankou, která se právě vrací od zubaře a odbývá dějiny ironickým pousmáním, kterým se, píše Gombrowicz, brání před Masami. Dále připomíná čtenářům, že smysl dávají událostem nikoli nadosobní Dějiny, nýbrž „ahistorický“ jedinec, sám mnohem důležitější než dějiny. Dějiny se mu zdají být nevyjádřitelný živel, neuchopitelný v konkrétním okamžiku a on přece potřeboval něco konkrétního – potřeboval styk s člověkem. Ani hlas rakouského kancléře ho nezajímal, byl to jen hlas, ne možnost setkání s člověkem. A chtěl k tomu ke všemu dát najevo, že ho takové věci jako politika a dějiny, byť evropské, vůbec nezajímají. Politika ho tehdy zajímala výhradně z psychologického a společenského hlediska. Na zpáteční cestě však, v hrůzyplné v náladě probíhajícího Anschlussu, s údivem hledí, „jak se mohlo tolik ahistorické indolence a netečnosti každého jednoho obyvatele Vídně během pouhých několika týdnů proměnit v živelný davový výbuch a skoro jednomyslnou národní vůli?“ A dodává: „Ale co vlastně víme o jedinci, o Mase a o nekonečném násilí, jehož je jednotlivec v Mase obětí? Téměř nic, jak říká Hamlet.“ Tato myšlenka se na stránkách Deníku opakovaně vrací, do očí bijící jsou pak návraty slova „ahistorický“; jako by Gombrowicz chtěl sám sebe přesvědčit, že si musí dějinnost držet od těla, protože dějinnost vede k partikularismu a uměleckou tvorbu degraduje na funkci času a prostoru. A tím že tvorbu odsuzuje k nezralosti. Ale někdy jakoby sám nevěřil, že mezilidské vztahy jsou s to postihnout celou skutečnost. „Proti dějinám neměl Gombrowicz ve svém myslitelství, a myslitelem opravdu byl, jiné opory vyjma dějin. A to si neuvědomovall“ – píše Andrzej Mencwel ve své analýze Gombrowiczovy polemiky s Miłoszem. Namísto historiosofie vypracovává Gombrowicz vlastní antropologii a vzdává se tím širší perspektivy. Vynikající, „ahistorickou“ antropologii mezilidského prostoru podal na příkladu Hitlerova dobytí moci a problém morálních instancí vyřešil po svém. Nezrodil se jeho nesouhlas s historickou dimenzí a její zlehčování jako důsledek „přeplnění“ Polska a Střední Evropy dějinami? Navzdory tomu nebo snad právě proto, že přítomnost dějinného vědomí je evropská, a tím spíš bytostně středoevropská vlastnost? U Gombrowicze představují dějiny velký průvod masek, šatů a forem, jejichž cyklické víření je udržováno v chodu nabuzující energií nezralosti a mládí.

V Argentině, na periferii, kde cítí intenzivněji a Evropu vidí ostřeji než v Evropě samé, hodnota celého evropské dědictví roste. S jakým zavazadlem přijel Gombowicz do Argentiny? Především byl, navzdory všem kulturním hybridnostem a „bytí mezi“, pevně zakořeněný v polské i evropské kultuře. Nejvýrazněji o tom svědčí nebývalá síla jeho polštiny. K vědomí zoufalé druhotnosti domácí tradice dospěl ještě doma, v irealitě meziválečného Polska, za situace, jak říkal, bez „jazyka, kterým bychom mohli vyjádřit svou lásku k Polsku, neboť ten, který jsme zdědili, katastrofálně zastaral, a jazyk nový, autentický, který by odpovídal nám, našemu novému typu a stylu, nás nikdo nenaučil.“ Přivezl si z Polska ještě ne plně zformované přesvědčení o vyvolenosti k „přetváření slabosti v sílu, vad v hodnotu“. A dále: „Jestliže jsem nebyl dost autentický a spojený s realitou, mohlo se právě toto stát mým autentickým a skutečným dramatem.“

„Argentinský“ Gombrowicz pozorně sledoval evropské kulturní události; pro něj, podobně jako pro Argentince, jiný kulturní kontext neexistuje. Provedl chirurgicky precizní analýzu evropského myšlení posledních 50 let a přisvojil si z ní tolik, kolik považoval pro sebe – a pro Polsko – za smysluplné. V boji proti Evropě o vlastní významnost ale nezapomněl na poevropštění polské kultury, přičemž samozřejmě využil „všech možností, jak ji postavit proti Evropě“. I Argentinu staví proti Evropě – v její rozporuplnosti vidí možnost, třebaže zatím jen možnost, pro naplnění svého programu: „A v tomto podnebí, v této konstelaci by mohl vzniknout skutečný a tvůrčí protest proti Evropě, kdyby – kdyby měkkost věděla jak na to, aby ztvrdla… kdyby se neurčitost mohla stát programem čili definicí.“ V Argentincích vidí Gombrowicz potenciálního člověka budoucnosti: „právě americký člověk, uvolněný, ohebný, nevystavovaný žádné doktríně, neschopný vstřebat teorii (vždyť i katolicismus je tady spíš životní styl než závazný vzorec) je člověk budoucnosti. Nepochybně je to člověk existenciální, jelikož (…) existencialismus se nesnáší se schématy, s abstrakci, s teorií“. Argentinec je tak opakem všeho, co představuje Evropa, tedy Paříž – a ve své podstatě kritikou evropské kultury.

Je zřejmé, že se Gombrowicz nechtěl od duchovní Evropy odtrhnout, vždyť i jeho vztah k ní byl bytostně evropský. Uvědomoval si, že podstatou Evropy je svoboda jednotlivce a trvalá dynamika zpochybňování existujících struktur, že Evropa tíhne ke stále novým podobám obrazotvornosti a že je polem nepřetržité diskuse o kultuře. A to i když tato diskuse k žádnému cíli nevede, i když je obvykle cílem sama v sobě – spočívá především v dávání smyslu, v mnohosti poznání. Aby uhájil sám sebe, Gombrowicz nejen diskutuje, ale nepřetržitě dramaticky obžalovává Evropu; tedy – soudí se sám se sebou, jen aby, pokud je to možné, sebou zůstal. Evropský je jeho humor a odstup, i ironie a skepse, díky nimž žádná doktrína nebo intelektuální postoj nemůže v kulturní Evropě zavládnout na delší dobu.

Evropa tak byla pro Gombrowicze významnou složkou strategie přežití.

Když mluvil o duchu Evropy, tvrdil, že Evropa znamená víc než Německo, Polsko nebo Francie. Věřil ve vyvolenost Evropy. V rozhovoru se sebou samým pro Die Welt onu vyvolenost připomíná evropským humanistům. Ale šlo mu i něco jiného – přežití duchovní Evropy byla podmínkou záchrany tradiční role barda.

Fenomenologicky chápaná Evropa Witolda Gombrowicze, Argentinou dobře konzervovaná, byla tak silná a tak intenzivně přítomná během dvaceti čtyř let tvůrcova pobytu v Jižní Americe, že když se s ní poté setkal, zklamaně prohlásil: „Myslel jsem na to, že se mi Evropa vymyká. Trápilo mně, že jsem se až dosud nezmohl na nic osobitého a objevitelského vůči Evropě, do níž jsem zavítal po čtvrtstoleté nepřítomnosti (…) Připadalo mi skoro směšné, že Evropa, ta obrovská dějinná záležitost, místo aby mě oslovila novotou po létech pamp, propadá se mi do hromady opotřebovaných banalit.“ Ale nemocný Gombrowicz nebyl s to plně vnímat, že a jak se Evropa změnila. „Chybí síla, která by zdolala kamennou cizost Evropy“ – píše. Evropa se mu rozpadla na dvě části: na vlastní, duchovní a na cizí, reálnou geografickou Evropu.

„Pařížský“ Gombrowicz by určitě nejel z vlastní vůle do Berlína. Z berlínského deníku vane duch cizosti a osamění, což se zčásti pojí se samotnými Němci. O velkých německých klasicích, Schopenhauerovi, Nietzschem, Goethovi a Thomasi Mannovi, ke kterým dřív choval nábožnou úctu, nepadne ani zmínka. V „místě démonů, které i jeho zruinovalo“, mu vadily náznaky Polska, které pro něj uzavíraly cyklus život–smrt. Evropa ho přivítala v „svém bodu nejvíce potřísněném dějinami, v nejbolestivějším místě“, v nehostinném kraji, jazyk jehož lidu navíc dostatečně neovládal. Byl to šok. K tomu na něho bolestivě dopadla nečekaná tisková kampaň, vedena proti němu mocnými v Polsku. Jeho zdravotní stav se pravděpodobně zhoršil jen následkem těchto prožitků. Ale disciplinovaný, slušný, přátelský Gombrowicz setrvává v Berlíně. Němce viděl jako sevřenou masu severních bytostí, „Němců odkázaných na Němce, odsouzených k Němcům“, evropštějších než Pařížané, světové mládeže „kterou jako by nikdo nepočal, sirotků, bytostí bez minulosti, existujících ve vakuu, připoutaných k vlastním rukám, které už nikoho nezabíjejí a místo toho se věnují nákresům, účtům, výrobě, růstu“. Ruce Němců jsou nejnebezpečnějšíma rukama v Gombrowiczově Deníku, kde je jich, jak známo, dostatek. Ruce doprovázel hák zaražený do stěny a kostra vystávající opodál… Vypravěč deníku je nucen hořce konstatovat, že dějinám se utéct nedá.

V metropoli slávy, v Paříži, se sice cítil lépe, ale stejně ne dobře. Možnost návratu do bezprostřednosti se mu čím dál víc vzdalovala a obrátit k minulosti se snažil marně. V Paříži už nikdo nehovoří. Nejvíce ho trápí situace francouzské literatury: „Mám dojem, že celá chřadne a z kulturního života Paříže se stal spíš život maloburžoazní, měšťanský. Kromě Sartra a Geneta tady asi žádná osobnost většího formátu není.“ V hromadné literární produkci je většina spisovatelů „masou zádumčivých úředníků“. Nevadí, říká si Gombrowicz v Testamentu, Paříž si přesto zachovává v Evropě významné postavení, „tady se žije formou; tady se ji tvoří“. Že se Paříž nachází v samém centru krize formy, ho samozřejmě dráždí, ale zároveň vzrušuje. Francie pro svou dominantní roli ve světové kultuře je podle Gombrowicze zodpovědná za krizi literatury, za omyl zvaný nouveau roman français, za nájezd vědy na literaturu. V tehdejší Francii ho ohrožovala i politika, obzvláště salónní komunisté. Na konci Deníku Gombrowicz nazval Paříž „ze všech nejvíc oblbujícím městem“ a pokouší se vyřešit hlavní problém své doby – najít zákonitosti, jimiž se řídí Evropský duch, pochopit, čím je determinována celá západní epistémé. Na závěr opakuje: „Nevidím nic jiného než ČÍM MOUDŘEJI, TÍM HLOUPĚJI.“ A navíc ani „nemají řeč, kterou by vyjádřili vlastní ignoranci“. Za této situace jedinou záchranu vidí v klasicích, kteří nám pomáhají vystoupat k aristokratismu, k nadřazenosti coby protiléku na lidskou i hodnotovou nivelizaci. Gombrowicz se tudíž domnívá, že v estetické sféře není situace beznadějná. Člověk budoucnosti „je ten, který bude vědomě svou Formu zpracovávat, sama sebe – s odstupem a vědomím své neautenticity – utvářet.“ Duchovní život autora tím ale nebyl vykoupen, zápas s taji lidského „já“ nikdy neskončil. A dům jeho „já“ zůstal prázdný.

O čtyři roky starší Sándor Márai je nejvýznamnějším maďarským exilovým spisovatelem 20. století. Příměr ke Gombrowiczovi, ať už obecný, nebo v rovině tvorby, nemá smysl. Tvořili na opačných pólech modernistické tradice: Gombrowicz byl modernisticky avantgardní, Márai – modernisticky klasický. Ale nejdůležitějším, životním úkolem pro oba byla Evropa. „Po celou dobu argentinského vyhnanství jsem se ze všech sil snažil nezradit Evropu; právě věrnost Evropě byla skrývanou pýchou mého psaní“ – píše. Stejně tak Márai věřil v duchovní Evropu a její misi udržení kulturního centra světa. Byl zajedno s Ortegou v tom, že je třeba Evropě vrátit totožnost – vyhlásit válku všem vnějším tlakům a, hlavně, náporu mas a jejich kultuře. Pochopil, že dostal úkol. Stejně jako Gombrowicz patřil ke spisovatelské generaci, která po období vzdělávání, dozrávání a nejčastěji také vzdoru nalezla své poslání. Zpověď je dokumentem hledání autentického života, hledání – slovy Máraie – daimonia. Dobře vychovaný Márai pocházel stejně jako Gombrowicz ze šlechticko-měšťanského prostředí. Za komunistické revoluce 1919 roku se však vzbouřil a začal psát pro revolucionářský tisk. Poté na deset let odcestoval a pobýval nejprve v Německu a později šest let v Paříži. Jako potomku patricijů, spišských Sasů, mu byl německý svět blízký jakožto rozšíření Vídně, tehdejšího hlavního města Střední Evropy, kde Márai v dětství trávil mnoho času. Hranice Německa ohraničovaly jeho rodnou Evropu. Ve velmi mladém věku získal místo dopisovatele velkého deníku Frankfurter Zeitung. V Německu se seznámil s dílem Franze Kafky, tehdy ještě v Německu neznámého, a přeložil několik jeho povídek do maďarštiny. Jako novinář se několikrát vypravil do Darmstadtu, kde sídlila tehdy slavná Škola moudrosti filosofa Hermana Keyserlinga. Na vliv Keyserlingovy národní typologie na Gombrowicze poukázal Aleksander Fiut. Racionalistu Máraie však východní orientace Školy moudrosti nepřesvědčila. Ve reportážích z Darmstadtu psal o škole hraběte ironickým tónem. Keyserlingova kniha Spektrální Evropa si získala po 1. světové válce v Maďarsku značnou popularitu, protože Keyserling, který několikrát Maďarsko navštívil, posiloval revizionistické naděje Maďarů.

Bytostně evropskou zkušeností byla pro Máraie podobně jako pro Gombrowicze, Paříž. Po domáckém Německu ho ve Francii obklopila cizost, ale fascinovala francouzská kultura, racionalismus srostlý s umírněným chováním, které velmi zvědavě pozoroval. On nebojoval s Louvrem, on tam několik let neměl odvahu vstoupit! Z Francie se však po šesti letech rozhodl vrátit domů. Zajímavě charakterizoval Němce a Francouze (v tom by se s ním Gombrowicz asi ztotožnil), když psal o berlínském „sebeovládání z šílenství“ a dále: „Žil jsem v přesvědčení, že z Německo je vlast pedantického pořádku. A je, všude bylo uklizeno, v muzeích, na nádražích i soukromých bytech. Jen v jednotlivých německých duších, v německé duši bylo něco „v nepořádku“; naplňovala ji tma, taková dětská mlha, mlha krvavých, nepomstěných, nevykoupených mýtů. Pak jsem přijel do Francie a zarazil mě všeobecný nepořádek. Ale potřeboval jsem čas, abych pochopil, co je to „pořádek“ – celá léta trvalo, než mi došlo, že Francouzi sice skutečně zametají prach pod nábytek, ale jejich myšlení je vzorně uklizené a zdravě větrané.“

Když se vrátil z Paříže, jeho rodné město, Košice, už nepatřilo Uhrám. Toto město s bohatou měšťanskou tradicí, ostrov západní civilizace na Východě, vyrostlo v díle Sándora Máraie do výšin symbolu evropanství. Podobně jako Thomas Mann Márai „vydestiloval“ – slovy profesora Błońského – z košického měšťanství „strategii moderního intelektuála“ a současně se snažil zachovat odstup od té role, co mu s postupem času působilo stále větší potíže. Z jeho perspektivy ještě lépe vidíme oprávněnost Gombrowiczových slov: „Nebýt v kultuře víc než venkovanem, než Polákem, ale ani venkovanem a Polákem nebýt příliš.“ Podle Máraie jen patricijové mohou díky své liberální tradici zachránit bezprizornou Evropu. Uprostřed 2. světové války, kterou prožil v Budapešti a u Budapešti, v roce 1942, sepsal svůj projekt budoucnosti Evropy a výchovy národa. Klíčovou roli v kulturním životě nové Evropy mají sehrát Francouzi na západě a Maďaři na jihovýchodě. Vedle zcela utopických nápadů formuloval i dodnes platné úkoly. Jeho vize sjednocené Evropy je, zdá se, uskutečňována v současnosti. On však po válce ztratil iluze o Angličanech a Francouzích: ve svém deníku (a Bobkowskému) píše, že nejvíce se zklamal ve Francouzech. Protože kolaborovali. Duchovní společenství Evropy se mu jevilo jako neodvolatelně patřící minulosti, a to nejen z politického, ale taky z kulturního hlediska. Spolu s ní zmizela tradiční role patricijského barda. Gombrowicz se soustředil na sebe, na roli jedince v životě a kultuře a nebyl citlivý k takovým problémům. Nepříznivé kulturní změny chápal jako přechodné jevy; nejspíš proto, že historická kataklyzmata sám neprožíval. Po bombardování Budapešti v roce 1945 hledí Márai z Královského paláce na místo, kde stál jeho dům, a vidí sebe sama v ruinách jako karikaturu, karikaturu patricijského spisovatele, karikaturu evropského spisovatele. Fikčnost jeho života před válkou odhalil vypravěč zvaný dějiny.

Proti komu postavil Márai svou Evropu? Za války – proti Evropě samé. Po válce samozřejmě Sovětskému svazu, jehož vyslanci se nastěhovali do jeho bytu. Zachoval se vůči nim jako opravdový patricij: Zamýšlel se nad osudem Maďarska a typologií „té ženské slovanské síly“, symbolizované Ruskem/Sovětským svazem. Analyzoval neevropské reakce lidí, ve kterých neviděl zločince, ale zástupce zcela cizí, pro Evropana tajemné, nevypočitatelné, nepochopitelné síly. A pozvolna začínal tušit, že hlavním motivem jejich chování je – nejhlubší lidská bída.

O několik let později ve Spojených státech, v emigraci, Márai napsal: „Když negramotný obyvatel Neapole poslouchá Tassa a Leopardiho v recitaci pouličních herců, ví o literatuře a umění víc, než vzdělaný Američan s knížkou v ruce“.

O Itálii a Italech měl vždy to nejlepší mínění. Byl přesvědčen, že tam kultura roste z půdy, že je obsažena v genetickém kódu. Na jihu Itálie, v okolí Neapole, našel azyl a uchyloval se do něj, dokud byl schopen cestovat. Jeho (i Gombrowiczova) fascinace pramenila dílem z oslnění Jihem, dílem z přesvědčení, že v Itálii nalezl to, co ve Francii ztratil: pozůstatky skutečného evropanství. „Italština. Hudba rozumu,“ napsal do Deníku.

Ve svém dlouhém životě Márai mnoho cestoval, ale v emigraci zůstal ve své bezprizorné svobodě ztracen. Nakonec nebyl s to na sobě vykonat operaci, kterou Gombrowicz doporučil Cioranovi. Ve věku 89 let, když se už vyčerpaly všechny strategické možnosti přežití, spáchal sebevraždu.

Jsem zvědavá, co by řekl Gombrowicz na tuto Máraiovu poznámku, zapsanou na konci života v Americe: „Doba, ve které žijeme: ani kapitalismus, ani socialismus, už ani doba ,postindustriální‘ – je spíš něco jiného. Tak jako dějiny jsou už ,postevropské‘. Dva tisíce let patřilo Evropě všechno, co bylo nazýváno dějinami. Už – nebo ještě – nepatří, ale taky nepatří Americe, Rusku nebo Číně. To, co pro svět mas, pro svět kdysi znečištěný, bude ,dějinami‘, ještě nepřijalo tvar. Zatím je vše jenom post.“

Přeložil Radek Zogata

Judit Reimanová maďarská literární historička, polonistka, překladatelka polské literatury do maďarštiny, vědecká pracovnice na Katedře polonistiky Katolické Univerzity P. Pazmanye v Piličské Čabě, kde se zabývá současnou polskou literaturou. Přeložila dílo Bruna Schulze a knihy Witolda Gombrowicze, Czesława Miłosze, Wisławy Szymborské, Sławomira Mrożka nebo Zbigniewa Herberta.

Obsah Listů 2/2005

Judit Reimanová

Evropa Witolda Gombrowicze a Sándora Máraie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu