Petr Borkovec

Hochmeisterplatz

Berlínské jitro začalo sérií malých nehod. Jindy by jeho lehké srdce sběratele jásalo, dnes bylo čím dál rozdrážděnější. Teploměr se od včerejška vyhoupl nad nulu. Před kavárnou, mezi homolemi zaprášeného sněhu, div neporazil servírku, která nesla – jako vždycky, pomyslel si rozmrzele – půllitr zpěněného mléka a tvarohový koláč do protějšího tabáku. V kavárně seděli u různých stolků tři starší muži, všichni jen v saku s ohrnutým límcem. Nikdy dřív je tu nepotkal. Ten s karmínovou podšívkou na zátylku a špatně uchyceným příčeskem k němu vzhlédl a zachrčel. U pultu dlouho čekal na obsluhu (povídala si s trafikantem; viděl to, aniž by se otáčel), v teplém bezvětří za jeho zády se obracely troje noviny. Když konečně dostal, co chtěl, a s šálkem v jedné a drobnými v druhé ruce se obrátil do místnosti, sbírka neštěstí dnešního dne se rázem rozrostla o dva (nebo tři?) exempláře. Dovnitř vcházeli (řekněme to tak) noví hosté, mladý muž a mladá žena. Spatřil dvojici v okamžiku, kdy on jedním prstem zadržel prosklené dveře, které se užuž zavíraly, strnul a čekal na ženu, jež je s napřaženou rukou v jakémsi poloskoku zachytávala zvenku (mezi dvěma homolemi odolávajícího sněhu). Scéna vypadala jako výpravná úklona, rokokový mžik. Při troše fantazie se mohla odehrávat na bruslích. Z mužova krku se ve velkorysé vlně odpoutala zelená šála a spojila skloněnou hlavu s kachlíčky, na její stehno v napnutém rozparku jako by nečekaně dopadlo umělé hnědé světlo. V blesku vteřiny – stihl udělat jeden půlkrok – si byl skálopevně jist, že muže s rozvázanou šálou dobře zná. Vzápětí si uvědomil, že je to nesmysl. Udělal další krok a při pohledu na ženin omluvný úsměv se jeho mysli zmocnila stejná procedura: vždyť je to… ale ne… Bylo to tak nečekané a v jistém smyslu hloupé, že ve zmatku, který ho ovládl, provedl několik zbrklých kroků do středu místnosti, statečně se nyní upínaje k jedinému cíli – co nejrychleji vyhledat místo a zároveň nerozlít kávu. Ale tři muži byli rozsazeni tak nešťastně, že všechny volné stolky byly nepříjemně blízko některému z nich. Ach bože, tančil po kavárně tanec neznámého kmene, viděl, tušil, jak se troje oči zvedají od novin a příchozí dvojice couvá do bezpečí. Skončilo to tím, že dopadl na místo u okna, kde, jak velmi dobře věděl, snídá ráno co ráno jistá žena s cigaretovou špičkou a klíčenkou v podobě plyšového srdce. Polil ho pot, když pod zadkem ucítil polštářek (jistě, takový žlutý), jediný v celé kavárně, majetek ženy s plyšovým srdcem. Přicházela obvykle po deváté, teď bylo devět osm. Odevzdal se osudu. A dodejme, že ten ho – proti všem pravidlům – v tomto případě ušetřil: výčepní na penzi, která bydlela nad nonstop prádelnou v přilehlé Westfälischestrasse 22, se předchozí večer opila s přítelkyní a ráno neměla na snídani ani pomyšlení.

Když se dal jakžtakž dohromady (svlečená bunda, horká káva, opěradlo, opožďující se cigaretová špička), všiml si, že v kavárně započali s velikonoční výzdobou. Z vnitřního širokého parapetu na něho mžouralo něco, co nebyl s to pozorovat s odstupem. Ba co víc, cítil se dotčeně. Popis podle toho vypadá. Břich velikonoční příšery tvořily dva velké nové květináče pleťové barvy, přiložené hrdly k sobě. Třetí květináč byl postaven dnem na dně vrchního z předchozích dvou – představoval hlavu; prasečí očka, bod nosu, čárka úst, všechno daleko od sebe. Na tom všem byl posazen slaměný tralalák s oranžově puntíkovanou stuhou. Spoj mezi dvěma spodními nádobami zakrývala stejná stuha. Tučný skřet měl i ruce – dva stejné, jen o něco menší květináče se kývaly na provázku podél pupku. Nedopil a vyšel ven.

Na rohu Nestorstrasse a Agamemnonstrasse se blýskal páteční trh, za psacím písmem koncových větviček akátů červenaly cihly Hochmeisterkirche.

Berlín, 12. února 2005

Petr Borkovec

Obsah Listů 2/2005

Petr Borkovec

Hochmeisterplatz

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu