Jiří Kunc

Soukromé války o americký kontinent II

V minulém čísle Listů jsme nabídli popis toho, jak Spojené státy zasahovaly do dějin států jižní části amerického světadílu (Soukromé války o americký kontinent). Padla také zmínka, že od dob T. D. Roosevelta se od oficiálních válek ustupuje, pokračují však války organizované soukromníky, byť předem projednané a schválené na oficiálních místech.

Neznamená to ale, že by sama diplomacie USA ustoupila od poněkud násilnického a řekněme neobratného stylu. (Důsledkem je postoj mnoha veřejných činitelů v jižní části kontinentu: „Ti buranští gringové, kteří se neumějí chovat ani správně modlit, nám něco chtějí diktovat…“)

Do meziamerických vztahů zasáhla i druhá světová válka. Už v prosinci 1941 na XV. konferenci v Havaně, ihned po japonském útoku na Pearl Harbor, prohlásila většina latinskoamerických států intervenci neamerického státu za nepřijatelnou: tím byla vlastně definitivně „kontinentalizována“ Monroeova doktrína (tj. poselství z roku 1823, které považovalo za nepřijatelnou intervenci evropských zemí). S usnesením souhlasily všechny latinskoamerické delegace. Ale ne všechny ve stejném duchu a se stejným záměrem.

S koncem druhé světové války považovala diplomacie USA za vhodné otevřeně rozšířit své rozhodovací slovo dále na jih od Střední Ameriky a Karibiku, zejména vůči těm zemím, které za války dlouho udržovaly korektní vztahy s fašistickými i nacistickým režimem. Příkladem je Argentina.

Již o tamním vojenském převratu generála Uriburua v roce 1930 se říkalo, že páchne více naftou než střelným prachem – údajně proběhl na objednávku americké společnosti Standard Oil, tísněné opatřeními vlád Radikální strany; ale to se neprokázalo. Argentinská diplomacie v oněch letech byla výrazně probritská a profrancouzská (říkávalo se, že většinu zákonů nejprve argentinská vláda konzultuje v Londýně a v Paříži), zatímco v armádě převládala orientace proněmecká a ve vojenských akademiích se studovaly zejména příklady německých generálů – i když první válku prohráli, „stejně byli nejlepší“.

V onom prosinci 1941, kdy USA vstupovaly do války, Argentina vyhlásila zvláštní statut neutrality, podle něhož považovala USA za „neválčící stranu“; k zabránění proamerickým manifestacím zavedla výjimečný stav. Opozice to komentovala tak, že prezident Castillo si zřejmě přeje vítězství hitlerovských hord. Spojené státy svolaly již v lednu 1942 schůzku ministrů zahraničních věcí amerických zemí s požadavkem na okamžité přerušení diplomatických styků i obchodní výměny se zeměmi Osy a naopak na navázání vojenské spolupráce s USA. Argentinská delegace patřila k těm, jež odmítly a kvůli nimž schůzka skončila pro USA fiaskem. Argentinu to přišlo draho, a to přesto, že argentinská neutralita nebyla proněmecká ani protiamerická, ale probritská. Obchod s Německem byl téměř nulový, zato s Velkou Británií rostl. (Německé ponorky obchodní plavidla neutrální země vynechávaly, i když dopravovala zboží nepříteli. Byla to neutralita z rozumu.)

Naopak Brazílie, protože americké požadavky podpořila, byla z hlediska ministerstva zahraničí USA – přes svou málo demokratickou, podle kritiků filofašistickou vládu – bez problémů.

Argentina se potýkala s vnitřními potížemi. Opozice, včetně malinkaté komunistické strany, se dožadovala hlasitého spojenectví s USA, významnějším politickým aktérem se ale stala skupina v armádě označovaná tajuplnou zkratkou GOU (interpretováno buď jako Skupina sjednocených důstojníků, Skupina pro sjednocení nebo Vláda-pořádek-jednota). Jedno z mála jejích veřejných prohlášení opakovalo, že se po zemi chce aktivní vstup do mezinárodního konfliktu, zatímco přetrvává domácí ohrožení ze strany komunizujících sil. Tato skupina, ač velmi nesourodá, dokázala zorganizovat v červnu 1943 nový vojenský převrat – sama ho nazývala revolucí. V jejích prohlášeních dominovala slova čest a vlast a odsouzení bývalého režimu za podvody a korupci. Kdo by s tím nesouhlasil? Na různých shromážděních odleva doprava převažovalo heslo: „Ať žije demokratická armáda!“ V prezidentském úřadu se měnili generálové (Rawson, Ramírez, Farrell) a málokdo si všímal plukovníka Peróna – nejprve v čele sekretariátu ministerstva války, posléze v čele nově vytvořeného Sekretariátu práce a sociální péče. Generálové se mu spíše smáli, ale on vzal svůj úkol „nastolit lepší harmonii mezi výrobními silami“ velmi vážně a s pomocí družky a pozdější ženy Evity brzy získal značnou popularitu mezi dělníky i zaměstnanci ze středních vrstev. To znamenalo, že se ve své politické kariéře do značné míry emancipoval vůči vojenské hierarchii, z níž vycházel. A to v očích vojáků nemohlo být bez trestu, stejně jako ostudná minulost Evitina. V té době USA nejenže odmítly Argentině jakékoliv dodávky zbraní, ale ministr zahraničí USA označil tuto zemi přímo za generální štáb nacistů na kontinentě. Nátlak byl značný, takže v poslední chvíli, 27. března 1945, vyhlásila Argentina válku Německu a Japonsku.

Že armáda Peróna odstavila ze všech funkcí, není divu, vymknul se jí skutečně z rukou a hovořil jménem „pracujících“, takzvaných „bezkošiláčů“ (na radu Evity si při projevech odkládal sako a vyhrnoval rukávy). Armáda ho poslala do vyhnanství, brzy ho však dopravila zpět, aby pomohl uklidnit rozhořčený dav (na dobových fotografiích vidíme, že nešlo o žádné bezkošiláče, nýbrž dobře oblečené osoby s kravatami a motýlky). Ale i krátký exil mu pomohl ke kandidatuře na prezidenta v legálních volbách roku 1946. Tím se dostáváme zpět k neobratnému nebo kontraproduktivnímu počínání diplomacie USA. Od května 1945 působil v Buenos Aires nový velvyslanec USA Spruille Braden, jenž se choval jako římský prokonzul. Bankety, projevy, výstupy v tisku, vše směřovalo proti vládě, vlastně „fašistické diktatuře“ s komunistickými ambicemi. Co víc si mohl Perón přát? Opozice proti němu byla spjata s cizí mocností. Rizika zahraniční intervence a pokusů rozdělit národní armádu byla přece jasná. Několik dnů před volbami Braden otiskl Modrou knihu s důkazy o Perónově spolupráci se zeměmi Osy, což poskytlo Argentincům krásný předvolební slogan: „Braden, nebo Perón?“ Ačkoli Perónovo vítězství nebylo drtivé (1,5 proti 1,2 milionu hlasů), o jeho triumf se zasadily USA hloupou nátlakovou diplomacií.

Nepřiznané invaze

Příkladem, že Spojené státy nezůstávaly u neobratné diplomacie, může sloužit válka proti Guatemale v roce 1954, k níž oficiálně nikdy nedošlo, protože šlo o „vnitřní konflikt“. Teprve po skončení svého mandátu připustil prezident Eisenhower, že se válka konala a že vypukla s jeho svolením. Byla to však válka zvláštní, neboť samotné devítidenní válečné operace žoldnéřské armády (18.–27. června 1954) měly v plánu k dosažení bezprostředního cíle – svržení vlády Jacoba Arbenze – takřka symbolickou úlohu. Tento konflikt patří spíše do dějin psychologických válek, převratů organizovaných tajnými službami, hospodářského a politického nátlaku a pistolnické diplomacie USA. Poslední označení je třeba chápat doslova, protože plukovníka Díaze v čele vojenské junty přemluvil o dva dny později velvyslanec Peurifoy k odstoupení s pistolí v ruce.

Kromě těchto charakteristických forem však má v dějinách guatemalský konflikt pevné místo jako model. Řečeno s americkou novinářkou v listu Nation v červenci 1954, jako „Zkouška a upozornění… ukázka strategie studené války, jak ji Washington plánuje pro západní polokouli.“ Vlastně to byla první „moderní“ válka USA po roce 1945, vedená bez výsadků vlastní námořní pěchoty. Sloužila jako příklad pro další obdobné, i když neúspěšné akce, jako na kubánské pláži Girón v dubnu 1961.

O přípravě a průběhu války v Guatemale je dnes známo téměř vše. Kupodivu datum, kdy o ozbrojené intervenci rozhodla vláda USA, je možné stanovit jen v rozmezí několika měsíců. Rozhodnutí – a někdy poté Eisenhowerovo schválení – padlo v období od září do prosince 1953 v nejvyšším a tajném americkém výboru pro státní bezpečnost. V tomto orgánu, předchůdci skupiny 54/12 a později Výboru čtyřiceti, zasedali ředitel CIA Allen Dulles, náměstek ministra zahraničí Walter Bedell-Smith, prezidentův zvláštní pověřenec pro otázky národní bezpečnosti Robert Cutler a některý zástupce ministerstva obrany. Jednání řídil zvláštní pověřenec pro zahraniční politiku C. D. Jackson.

Nejrůznější soukromé, polostátní i státní instituce připravovaly plány na Arbenzovo svržení dávno předtím. Již od roku 1952 vyvíjely tlak v USA i v Guatemale, přesvědčovaly a financovaly opozici z řad guatemalských exulantů. Ale teprve od onoho rozhodnutí na podzim 1953 se neexistující válka stala oficiální a těžiště operací připadlo ministerstvu zahraničí, v jehož čele stál John Foster Dulles, a CIA, řízené jeho bratrem Allenem. Ministerstvo obrany se na celé přípravě i průběhu podílelo jen nepřímo – vždyť o žádnou válku nemělo jít.

Základní cesta k „osvobození Guatemaly“ byla shrnuta do osmi bodů: 1) dosáhnout aktivní spolupráce ostatních středoamerických zemí; k tomu účelu instalovat přesvědčený, zkušený a koordinovaný tým velvyslanců v těchto zemích; 2) získat některého guatemalského představitele, který by stál v čele invazní armády a přitom dokázal sjednotit guatemalskou opozici; 3) materiálně i kádrově zabezpečit příprav invazních sil; 4) psychologickou válkou připravit v Guatemale půdu; 5) získat klíčové důstojníky guatemalské armády k boji proti Arbenzovi nebo je alespoň neutralizovat; 6) podpořit invazi leteckým bombardováním a psychologickým působením jak na obyvatelstvo, tak na Arbenze, kterého je třeba donutit k abdikaci; 7) dosáhnout diplomatické podpory latinskoamerických vlád a zabránit projednávání záležitosti na půdě OSN; 8) vytvořit vůči Arbenzovi averzi veřejného mínění v USA.

Zhruba všech těchto cílů bylo dosaženo – s podružnými komplikacemi způsobenými reakcí guatemalské armády i společnosti a nepříliš významnými rozpory v institucích USA, jaké nástupnické skupiny po Arbenzovi je třeba podpořit. Samozřejmě že hlavním iniciátorem invaze byla United Fruit Company, jejíž majetek Arbenz znárodnil, ale o podíl na kořisti se hlásily i jiné subjekty. Takového vlivu na světové, ale zejména latinskoamerické záležitosti jako v první polovině 50. let USA nikdy předtím ani potom nedosáhly. Bylo to také období nejvyšší možné shody amerických politických institucí i politické veřejnosti o zahraniční politice. Podpora intervenci v Guatemale ze strany veřejnosti i institucí byla téměř úplná.

V početném týmu pověřeném operací Guatemala nacházíme osobnosti známé z americké politiky pozdější. Například viceprezidenta Richarda Nixona. Ten také úzce spolupracoval s milionářem z Miami a vlivnou osobou ve vládě Pawleyem, jak i s korporací Sunbelt (průmysl hazardních her a prostituce ve Střední Americe a v Karibiku, ale také elektroniky a zbraňových systémů na jihu a západě USA). V týmu figuroval i atašé v Guatemale Thomas Mann, který později koordinoval politiku Johnsonovy vlády vůči Latinské Americe. Do análů vešel tento bývalý šampión v rohování výrokem, že box se od diplomacie liší tím, že má pravidla.

Tento operační tým měl podporu patrně nejkoncentrovanější přímé vlády velkokapitálu v dějinách USA (o Eisenhowerově kabinetu se říkalo, že je zosobněný big-big‑business), přičemž nejmocnější nátlakovou skupinou byla bezpochyby United Fruit Company (UFCO). V Guatemale nespoléhal na obecnou propagandu nebo zastrašování, ale na konkrétní gentlemanské dohody s jednotlivými vůdci opozice, pokud možno s vlivem v armádě. Vytipovaní byli tři – generál, plukovník a civilista. Původně se nejvíce nadějí vkládalo do civilisty. Advokát a velkostatkář Juan Córdova Cerna býval v Guatemale jedním z hlavních právních zástupců UFCO a také jejím zamýšleným kandidátem na prezidentský úřad v roce 1950. Podílel se na nezdařeném ozbrojeném povstání začátkem roku 1953 a zpočátku se jevil jako ideální vůdce povstalců, v kritické době však onemocněl.

Generál Miguel Ydígoras Fuentes skutečně v roce 1950 kandidoval a prohrál. V salvadorském exilu proti Arbenzovi dosti intenzívně konspiroval, ale jak to vylíčil sám, k dohodě s USA nedošlo pro nepřijatelné podmínky: „Přišel za mnou bývalý ředitel UFCO, dnes v penzi, pan Walter Turnbull, se dvěma gentlemany, které představil jako agenty CIA. Řekli, že já jsem v Guatemale populární osobností a že si přejí mi pomoci odstavit Arbenze. Otázal jsem se jich na podmínky pomoci a shledal je nepřijatelné. Mimo jiné jsem se měl zavázat, že budu podporovat UFCO a International Railways of Central America; že zničím odbory železničních dělníků; že odmítnu nároky Velké Británie na území Belize; že utvořím vládu pevné ruky ve stylu Ubikovy. Navíc jsem měl do posledního centavo zaplatit vše, co se do tohoto podniku vloží, podle účtů, které mi budou dodatečně předloženy. Požádal jsem o čas na rozmyšlenou mých podmínek, protože ty jejich se mi zdají pro Guatemalu nepříznivé. Odešli s tím, že se znovu sejdeme; už nikdy jsem je nespatřil.“

Pravdivost Ydígorasova svědectví nepřímo potvrzují i jiné zdroje a nakonec i volba amerického týmu, který vsadil na povolnějšího plukovníka Castilla Armase. Ten se pokoušel o ozbrojený převrat již před volbami 1950 a popularitu získal dobrodružným útěkem z věznice. Místo Američanů a jako jejich kandidát se tedy na Ydígorase obrátil Castillo Armas s žádostí o podporu a v březnu 1952 uzavřeli smlouvu, že po Arbenzově svržení se rozhodne ve volbách, kdo z nich se ujme prezidentství.

O gentlemanském paktu se Arbenzova vláda dozvěděla a jeho plné znění uveřejnila. Nechala však v zemi volně působit vojenskou misi USA, jejímž hlavním zaměstnáním bylo přesvědčovat důstojníky guatemalské armády, aby se při nastávajícím osvobozování země přinejmenším drželi stranou.

Intervenovat, ale zůstat čistý

Již v první části (Listy ½005) přišla řeč na vzoreček čistých rukou vlády. Také v Guatemale šlo o soukromou akci: nábor do invazních jednotek se prováděl mezi příslušníky libovolných národů na území USA, Nikaraguy a Hondurasu (s pomocí dominikánského Trujilla). Účty na nákup zbraní nehradila oficiálně vláda USA, ale nikaragujská firma Somoza a syn z peněz UFCO a CIA. Letouny P-47 dodala CIA z vyřazovaných strojů americké armády, a to i s americkými piloty. Ale vojenský personál, vesměs se zkušenostmi z Koreje, dočasně opustil armádu USA a přešel na statut „instruktorů“ a na výplatní listinu UFCO-CIA. S tím kontrastoval ubohý stav Arbenzova vybavení. Dlouho váhal, a když mu dorazily československé samopaly na švédské dopravní lodi Alfhem, bylo již pozdě a byl z toho mediální skandál – on ten Arbenz je snad komunista!

Přes hojnost prostředků nemělo verbování žoldnéřů příliš velký úspěch. Invazní kontingent dosáhl 160 až 200 mužů, další se postupně přidali, jiní dezertovali. Zásah 18. června ráno měl jen symbolický význam, jednotky postoupily pralesem do hloubky několika kilometrů guatemalského území k městečku Esquipulas, dále se nedostaly. Ani se moc nesnažily, se svými čerstvě nabytými prostředky se rozptýlily po místních hospůdkách.

Mnohem větší dopad než ofenzíva ztracená v pralesích měly zprávy povstalecké rozhlasové stanice (vysílala z Hondurasu) a hlavně bombardování. Invazní jednotky však přišly o řadu strojů, a tak již po prvních dnech došel ředitel CIA Allen Dulles k závěru, že podnik zkrachuje, neprojde-li velkorysou změnou, jejímž jádrem měla být nová urychlená dodávka bombardovacích letounů. Náměstek ministra zahraničí Holland se postavil proti s poukazem, že to znamená veřejnou kompromitaci USA, takže ho musel osobně pokárat Eisenhower. Obavy z kompromitace se zažehnaly tím, že nové letouny od vojenského letectva USA formálně zakoupí nikaragujská vláda.

Jako vojenská invaze se podnik nezdařil. Jako psychologická, to ano. Arbenz odstoupil 27. června, což se dalo hodnotit jako pobídka armádě, aby přejala odpovědnost za obranu země. Složení vlády a nástup Castilla Armase do prezidentského úřadu se dojednávalo na recepci na americkém velvyslanectví. Castillo Armas se dlouho z vrcholné funkce netěšil – zastřelil ho příslušník vlastní ochranky.

Další kapitoly však teprve měly být napsány. Nejznámější z dalších nepřiznaných invazí je intervence v dubnu 1961 na Kubě v Prasečí zátoce, na plážích Girón a Larga. Na připomínku jen několik pikantností. Fidel Castro neměl k SSSR v době svého vstupu do Havany žádnou úctu a Kuba s ním neudržovala ani diplomatické vztahy. Chlad byl vzájemný, v Moskvě také Castrovi nevěřili. O žádnou upřímnou revoluci nešlo. Vždyť jeden z vedoucích úředníků CIA později řekl, že „tehdy jsme můj tým i já všichni byli fidelisté“. První konflikt mezi Kubou a USA se týkal odpudivých poprav Batistových důstojníků hned po vítězství revoluce a pomáhal ho v zahraničním výboru Senátu mírnit sám ředitel CIA Allen Dulles slovy, že „když máte revoluci, zabíjíte své nepřátele… Třeba zašli příliš daleko, ale oni sami si tím musejí projít…“ K částečnému průlomu v sovětsko-kubánských vztazích došlo v dubnu až květnu 1960 (rok a půl po Fidelově vítězství) – po navázání diplomatických styků. Prohlubování konfliktu mezi Kubou a USA v otázkách rafinace ropy a znárodňování majetků včetně majetků amerických situaci rychle měnilo. Na Valném shromáždění OSN v New Yorku v září 1960, kdy mnozí účastníci při zdlouhavém projevu Fidelově opouštěli sál, sovětská delegace v čele s Chruščovem pravidelně vstávala a přerušovala jej hlasitými potlesky. Stejně si počínal Fidel, když mluvil Chruščov.

V té době již takřka stejný tým, který provedl úspěšnou „Operaci Guatemala“, pracoval v USA na plánu svržení Fidela Castra vojenským výsadkem kombinovaným s proticastrovským povstáním. Měl k tomu požehnání prezidenta Eisenhowera, ale s jednou důležitou podmínkou: v žádném případě nesmí být kompromitována vláda USA, výsadek se učiní z jiného území a i příprava, byť s americkými instruktory, bude probíhat jinde a s důrazem na účast kubánských exulantů. Bude to jejich akce, nikoli akce USA. Hlavním centrem tréninku se stala Guatemala, o čemž se na Kubě okamžitě vědělo a v tamním denním tisku se to probíralo (i Fidel měl informátory). V oficiálním tisku USA nikoli.

Ministerstvo obrany USA mělo zůstat stranou. Vláda příslušníkům armády povolila jen studijní pobyt ve výcvikových střediscích, a ti se vrátili zcela vyděšeni z toho, jak američtí instruktoři (a pověřenci CIA) zacházejí se svěřenci ve výcviku, s kubánskými vojáky. Byli vyděšeni i z toho, že CIA jim z plánu výsadku byla schopna nebo ochotna předložit pouze mapu Kuby a naznačit, kde k němu dojde. Vojenská zpravodajská služba DIA měla ovšem lepší informace a věděla, že plánované místo Ciénaga de Zapata leží v bažinách zcela nevhodných pro přemisťování výsadku. Vojáci usoudili, že nebudou tajemné, leč hloupé CIA pomáhat a nechají ji vychutnat trpký konec.

Další pikantnosti? Šlo o rok prezidentských voleb a o střet Nixona s Kennedym. Nixon byl o Eisenhowerově akci dobře informován, ale ve své kampani o ní nesměl mluvit, protože by „kompromitoval“ vládu USA. Takže se paradoxně stal snadným terčem J. F. Kennedyho, který republikánskou vládu kritizoval, že proti pronikání „mimokontinentálních mocností“ (míněn Sovětský svaz) na kontinent (míněna Kuba) vůbec nic nepodnikla. Nixon prohrál velmi těsně a stěžoval si, že rozhodla právě kubánská otázka. Ale – opět paradoxně – předal problémový štafetový kolík Kennedymu, jenž byl s přípravami invaze na ostrov obeznámen až po nástupu do úřadu a zjistil, že s nimi již nemůže nic udělat, i kvůli vlastní předchozí protikubánské kampani. Jen krizovému týmu opakoval, že si vyhrazuje právo akci kdykoli zastavit.

Intervence přímé a polopřímé

Průběh akce od 15. do 19. dubna 1961 byl mnohokrát popsán, a svědčí-li o něčem, pak o neschopnosti CIA. Samy pláže Girón a Larga nejsou pro vylodění nevhodné. Kráčíte-li půl kilometru do moře, jste stále ve vodě po pás, nafukovací vyloďovací pontony, které si invazní jednotky vybraly, byly tedy dobrým prostředkem, ale motorový člun, který je měl k pobřeží dotáhnout, ztroskotal u korálového útesu (experti CIA útesy na fotografiích interpretovali jako pouhé skvrny). Rozhodující bylo, že Kennedy setrval na principu „neúčasti vlády USA“ a povolil jen skromný podíl amerických pilotů na invazi, navíc na strojích vyřazených již z americké armády. Nepovolil masivní zásah amerického letectva, který by režimní Kubánce samozřejmě rychle vyřadil z boje a pomohl invazním jednotkám. Kubánští exulanti mu to nikdy nezapomněli a podle některých verzí se význačně podíleli na přípravách atentátu na jeho osobu. Zato Fidel Castro byl na místě hned, jak se potvrdil výsadek.

Vyprávění pamětníka Ronalda del Rey: „Jel jsem s brigádou Lidových milicí do Ciénaga de Zapata, byla už tma, a do cesty nám najednou od sekvojového stromu vstoupí chlápek s doutníkem v puse a říká: ,Chlapi, kde se tak dlouho flákáte, schyluje se k bitvě.‘ Byl to Fidel Castro, sedl si k nám do vozu a jeli jsme do bitvy. A vyhráli jsme ji.“

Na dnech invaze v Prasečí zátoce je pamětihodné zvláště to, že v jejich průběhu Castro oznámil, že jeho revoluce nemá jen humanistický, ale socialistický charakter a že tyto výrazy dále stupňoval, aby přilákal sovětskou ochranu. Ale raketový konflikt z podzimu 1962 již není meziamerický, nýbrž americko-sovětský, a přestože přinesl Kubě jakési ujištění o bezpečí před ozbrojeným vpádem, vyvolal na léta značné rozladění v kubánsko-sovětských vztazích.

Byť se USA zřekly ozbrojené intervence, CIA se nikdy nezřekla plánů na fyzickou likvidaci Fidela Castra – bylo jich registrováno více než osmdesát, a to nejen triviální výbuchy, ale třeba jedy v coca-cole v jeho ledničce atd.

Nutně neúplný inventář meziamerických vztahů doplňme zmínkou o návratu k přímým vojenským intervencím a výsadkům. Týkal se opět nejbližšího regionu jižně od USA, Grenady a Panamy. Grenada, ostrůvek v Karibiku se sto tisíci obyvateli, severního giganta nemůže ohrožovat. Přesto Nové hnutí JEWEL, které se zbavilo převratem a poslalo do exilu diktátorského vládce Gairyho, Washington vnímal jako nebezpečí. Vůdce převratu Maurice Bishop se přátelil s Castrem a na ostrůvku začalo pracovat při výstavbě civilního letiště asi 200 kubánských techniků. Všichni představitelé Nového hnutí JEWEL byli absolventy prestižních univerzit v USA, ale pravda, někteří byli „sociálně vyhraněnější“ než Bishop a po nejasných vnitřních konfliktech ve vedení jej sesadili a později zastřelili. V roce 1984 následoval okamžitý výsadek ozbrojených sil USA (asi deset tisíc výsadkářů proti třem stům místních policistů a dvěma stům kubánských techniků) a znovunastolení diktátora Gairyho.

Panama představovala závažnější problém: Omar Torrijos, také absolvent vojenských škol USA, se snažil vyjednat důstojnější podmínky pro předání správy Kanálu do panamských rukou, nebo alespoň ustavit společnou americko-panamskou správu, v níž by však klíčová místa patřila Panamcům. Pokoušel se však zemi pozvednout i jinak. Pod heslem „Panama není jen průplav“ a při nedostatečné komunikaci s politickými stranami zvolil populistický přímý styk s obyvatelstvem po vzoru Peróna a jiných. Každopádně v něčem uspěl – Panama se stala centrem mezinárodního obchodu a díky velkoryse nízkým poplatkům se panamská flotila přiřadila k nejmohutnějším na světě. Za pochybný úspěch musíme pokládat, že se Panama za Torrijose stala finanční rájem, totiž místem praní špinavých peněz, centrem pašeráctví se zbraněmi a tranzitním centrem obchodu s drogami. To už ve Washingtonu vadilo. Stěží lze spekulovat, zda by se Torrijosovi dařilo i nadále – v roce 1981 zahynul při leteckém neštěstí a jeho štafetu převzal generál Manuel Noriega, původně ředitel Zpravodajské služby, také prominentní agent CIA a nejprve faktická, později i formální hlava státu. Převzal finanční ráj, centrum obchodu se zbraněmi a drogami – a nic na tom nezměnil. Velmi spoléhal na to, že v USA jako prezident nastoupí jeho přítel George Bush (starší) a že ho nenechá padnout. V tom se silně zmýlil, protože po několika prokázaných volebních podvodech usoudili ve Washingtonu a v Langley, že je možné opět zasáhnout „vnitřní rukou“ a Noriegu sesadit za pomoci domácí opozice. Byl to však další nezdařený plán CIA. Noriegu odmítli zradit někteří příslušníci Národní gardy, takže byla nutná přímá intervence, výsadek 24 tisíc příslušníků námořní pěchoty USA, bombardování čtvrtí hlavního města, stovky mrtvých. V roce 1989 byl Noriega dopraven k soudu v USA. Intervenci odsoudila jak Organizace amerických států, tak Organizace spojených národů.

Je to pro USA podstatné?

Jiří Kunc (1947) je politolog a latinoamerikanista; působí v Ústavu politologie FF UK.

První díl: Soukromé války o americký kontinent

Obsah Listů 2/2005

Jiří Kunc

Soukromé války o americký kontinent II

Nepřiznané invaze

Intervenovat, ale zůstat čistý

Intervence přímé a polopřímé

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu