Jan Závěšický

První válka NATO

V roce 2004 uplynula dvě výročí významná pro koncepci humanitární intervence. První připomnělo světu deset let od genocidy ve Rwandě. Na jaře 1994 odmítlo mezinárodní společenství ve Rwandě účinněji zasáhnout a tato nečinnost stála život na osm set tisíc obětí. Druhé výročí ohlašovalo pět let od humanitární intervence v Kosovu.

V případě Kosova se opodstatněnost zásahu nejeví tak jednoznačně, kosovský problém se také svým rozsahem liší od problémů ve Rwandě. Kosovo však leží v těsné blízkosti Evropské unie, a představuje tudíž pro euroatlantické společenství zcela odlišnou prioritu než africká Rwanda. 10. června letošního roku si svět připomene šest let od ukončení letecké kampaně NATO, operace Spojená síla (Operation Allied Force) v Kosovu. Intervence Organizace severoatlantické smlouvy v Kosovu roku 1999 vyvolala mnoho debat a je svou podstatou a provedením naprostým historickým unikátem.

Co předcházelo zásahu

Kosovo je etnicky ne zcela homogenním regionem s převažující albánskou komunitou. Do konce 80. let se těšilo rozsáhlé autonomii v rámci Svazové republiky Jugoslávie. Vznik kosovské krize a konfliktu popisuje historik Pavel Hradečný: „Prezident Slobodan Miloševič však na podzim roku 1990 zbavil Kosovo zbytků autonomie a vůči tamnímu nesrbskému obyvatelstvu uplatnil řadu diskriminačních opatření, která měla až povahu apartheidu.“ Neúspěch pasivní rezistence kosovských Albánců, kteří neměli podporu mezinárodního společenství (s poukazem, že problém kosovské autonomie je vnitřní záležitostí Srbska) se projevil radikalizací jejich postojů a hledáním aktivnějších metod boje. Vedlo to především k posílení a rostoucí aktivitě UÇK (Ushtria Çlirimtare E Kosoves) – Kosovské osvobozenecké armády, která od přelomu let 1997 a 1998 napadala srbské jednotky. Miloševič reagoval koncem února 1998 zahájením rozsáhlé vojenské operace za účasti srbských policejních sil, armády i polovojenských oddílů. Cílem akce bylo definitivní „vyčištění“ Kosova od UÇK a z pohledu srbského nacionalismu od etnických Albánců obecně. Výsledkem byla především eskalace krize a růst počtu uprchlíků. V létě roku 1998 se mezi Bělehradem a UÇK rozpoutal otevřený konflikt, umocněný srbským embargem vůči Kosovu. Podle různých odhadů vyvolal vlnu 200 až 300 tisíc uprchlíků, ztráty na životech činily několik set mrtvých. Na podzim byla již vojenská převaha na straně Srbska, zatímco UÇK utrpěla citelné ztráty. Rozhodujícím se však v tomto okamžiku stal postoj mezinárodního společenství. Rada bezpečnosti OSN i Kontaktní skupina pro bývalou Jugoslávii zaujaly vůči centrální vládě Federální jugoslávské republiky energičtější postoje a NATO dalo znovu najevo, že přistoupí k vzdušným úderům, pokud Bělehrad neukončí politiku etnických čistek a nestáhne z Kosova svou armádu. V říjnu bylo uzavřeno příměří a Miloševič povolil přítomnost neozbrojené pozorovatelské mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Dohodu však odmítala kosovská politická reprezentace, v jejímž rámci sílil podíl nadále se radikalizující UÇK na úkor umírněného křídla, vedeného Ibrahimem Rugovou. V prosinci vypukly boje mezi UÇK a srbskými jednotkami nanovo. Pod ultimativním tlakem Kontaktní skupiny a za podpory Ruska došlo ke svolání mírové konference ve francouzském Rambouillet. Následovalo druhé kolo jednání přímo v Paříži, jehož výsledný dokument nesl název Dohoda z Rambouillet (Interim Agreement for Peace and Self-Government In Kosovo), nakonec jej podepsala pouze kosovská delegace. Srbská strana dokument odmítla, protože pro ni znamenal faktickou kapitulaci. Největší výhrady měli Srbové vůči vojenskému rozměru dohody, konkrétně k dodatku B (Status of Multi-National Military Implementation Force), který výrazně omezoval pravomoci a moc centrální vlády a blíže upravoval postavení mezinárodních vojenských mírových sil v Jugoslávii. Slovy Henryho Kissingera: „Šlo vlastně o ultimátum požadující protektorát nad Kosovem a volný průjezd jednotek NATO na jugoslávském území.“

Citujme dále českého historika a odborníka na otázky Balkánu Pavla Hradečného: „Souběžně s uplatňováním odmítavého postoje k mezinárodnímu plánu na mírové řešení kosovského konfliktu Miloševičův režim dále stupňoval úsilí o vyhlazení UÇK a o etnickou očistu Kosova od Albánců. Tato okolnost spolu s odhodláním předejít humanitární katastrofě a rozšíření vojenského konfliktu do okolních zemí přesvědčila vedení NATO, že po vyčerpání všech reálných diplomatických prostředků k zastavení tragédie v Kosovu nezbývá nic jiného než vynutit si na Miloševičovi mír vojenskou silou.“

Důvody pro intervenci

Přímá vojenská angažovanost NATO nemá, jak již bylo zdůrazněno, obdoby. Jednalo se o první válku, kterou NATO vedlo, přestože generál Wesley K. Clark řekl: „Nebyla to, přísně vzato, žádná válka.“ Profesor Adam Roberts definuje čtyři hlavní motivy zásahu NATO:

1) pocit viny kvůli nečinnosti v případě konfliktu v Bosně,

2) mír a bezpečnost regionu (britský premiér Blair mluvil o „pravděpodobnosti vypuknutí konfliktu v Albánii, destabilizaci Makedonie a určitých dopadech na situaci v Bosně a dále na budoucí možný růst napětí mezi Řeckem a Tureckem“),

3) neochota a rostoucí nechuť nepřetržitě přijímat uprchlíky (Blair řekl, že ve státech EU se nachází již jeden milion uprchlíků z bývalé Svazové republiky Jugoslávie),

4) kredibilita NATO.

Posledně jmenovaný bod v sobě skrývá mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Za angažovaností NATO v Kosovu lze vidět především globálně politické a vojenské důvody a v neposlední řadě změnu bezpečnostního prostředí po ukončení studené války. Zajímavostí jistě je, že UÇK byla ještě v roce 1998 označována za teroristickou organizaci, ale takřka přes zimu se z jejích příslušníků stali bojovníci za svobodu a proti tyranii diktátorských Srbů.

NATO se po konci studené války začala měnit z vojenské aliance (vládní organizace) na organizaci kolektivní bezpečnosti se všemi náležitostmi. „Za Clintonovy éry získala prohlášení Aliance liturgickou povahu, která krůček po krůčku přibližovala původní koncepci Aliance doktríně kolektivní bezpečnosti,“ dodává Kissinger. Kosovská krize poskytla členům NATO příležitost vytvoření „věrohodného vztahu“ mezi rétorickou (proklamační) rovinou a rovinou vůle k dosažení daných cílů. Mezinárodní společenství, a především pak NATO na jednání v Rambouillet a před ním, vytyčilo své požadavky. Kdyby na jejich neplnění ze strany Bělehradu organizace nereagovala, ztratila by věrohodnost a dopady na tuto vojensko-politickou strukturu by byly devastující. V takové situaci nemělo v podstatě NATO na vybranou a zahájilo letecké útoky.

Průběh a výsledky

Nálety na srbské cíle začaly 24. března. V operaci Spojená síla působilo ve dvou rovinách. V prvé řadě se letecká kampaň NATO zaměřila na likvidaci a izolování vojska Jugoslávské armády a jednotek Zvláštní policie s cílem zabránit pokračování a narůstání jejich agrese. Ve druhé rovině se současně NATO zaměřilo na strategicky významné cíle, které zahrnovaly logistické síly mimo Kosovo, schopné posílit či podporovat jednotky v Kosovu. Dále se v této rovině jednalo o likvidaci integrovaného systému protivzdušné obrany, vysoké velicí a řídicí struktury, zařízení na výrobu a skladování pohonných hmot a ostatní cíle, které byly klíčové pro fungování srbských bezpečnostních složek a armády. Letecká kampaň začala poměrně omezenými nálety a její intenzita rostla až postupně. Vůdci zemí NATO se mylně domnívali, že Miloševičův režim se rozhodne spolupracovat a splnit své závazky již během týdne. Došlo však na pesimističtější variantu vývoje, a tak nálety trvaly celých 76 dní a postihly prakticky celé Srbsko. Operace NATO nabyla charakter vyčerpávací války proti srbskému národu s cílem donutit Miloševiče, aby přistoupil na podmínky západních spojenců.

Ačkoliv se NATO snažilo vyvarovat civilních obětí a tzv. kolaterálních škod (postranních dopadů, collateral damage), v praxi se to zcela nedařilo. Na rozdíl od války v Perském zálivu byl mnohem vyšší podíl zbraní na nejvyšší technologické úrovni, které zahrnovaly „chytré bomby“, naváděné laserem, či přesné letecké protizemní střely. Na druhé straně však byla přesnost zásahů omezena neochotou angažovaných zemí riskovat ztráty ve vlastních řadách. Piloti letadel proto často bombardovali až z výšky pěti kilometrů, kde byly jejich stroje téměř mimo dosah srbských protileteckých sil. Zároveň hrálo velkou roli počasí a terénní reliéf. Hornatá Jugoslávie s častými mlhami a oblačností se nedala srovnat s plochou pouští Iráku. Výsledkem byly časté ztráty na civilním srbském i kosovském obyvatelstvu a strukturách mimo zmíněné cíle náletů, ale i nulové bojové ztráty na straně NATO.

Dalším důležitým faktorem, který přispěl k prodloužení konfliktu, byla skutečnost, že západní demokracie nebyly ochotny riskovat pozemní operaci. Panovaly především obavy ze zabřednutí do dlouhodobého konfliktu, působil vietnamský syndrom a svůj vliv měly i zkušenosti z minulých bojů na Balkáně, především v Bosně. Miloševič o této nevoli dobře věděl a kalkuloval s ní.

Jedním z často diskutovaných problémů je vliv leteckých útoků na růst etnicky motivovaného násilí. Před zahájením náletů byla stažena pozorovatelská mise OBSE (Kosovo Verification Mission), která nedokázala krveprolévání ani „etnickému čištění“ důsledně čelit. Po zahájení operace NATO však násilí výrazně vzrostlo.

Pro další existenci Severoatlantické aliance sehrál zásah v Kosovu klíčovou roli. Konkrétní cíle NATO spočívaly podle internetového serveru Federation of American Scientists přibližně na těchto základech:

1) zajistit a efektivně ověřovat zastavení všech vojenských aktivit, násilí a represe v Kosovu,

2) dosáhnout stažení srbské armády, policie a polovojenských jednotek z Kosova,

3) dosáhnout souhlasu s ustavením a přítomností mezinárodních vojenských sil v Kosovu,

4) dosáhnout dohody vedoucí k bezpodmínečnému a bezpečnému návratu uprchlíků a vnitřních uprchlíků (internally displaced persons) a nebráněného přístupu humanitární pomoci,

5) zajistit věrohodné srbské záruky spolupracovat na základě dohod z Rambouillet v otázce politického uspořádání a statutu Kosova v souladu s mezinárodním právem a Chartou OSN.

Operace Spojená síla prokázala mimo jiné, jak velký vojenský rozdíl panuje mezi evropskými členy NATO a samotnými USA, jež jsou vedoucím činitelem organizace. Krize v Kosovu a její řešení, podobně jako celý konflikt v bývalé Jugoslávii, se stala výrazným impulsem pro budování společné Evropské bezpečnostní a obranné politiky (European Security and Defence Policy) jako jedné z nejmladších politik Evropské unie.

Legalita a oprávněnost

Vojenské aspekty operace Spojená síla však nevypovídají o jejím charakteru vše. Především v otázce legitimity a legality zásahu dodnes panují rozpory mezi odborníky, politiky i laickou veřejností. Univerzálně platný názor na vojenskou operaci Aliance, označovanou jako obecně humanitární zásah, hanlivěji humanitární bombardování, stále neexistuje. „Otázkou, která ohledně operace NATO vyvolává nejvíce kontroverzí, je legitimita a účinnost. Z vojenského hlediska byla akce NATO bezesporu úspěšná. Politicky však Spojená síla skončila nezdarem. Podle názoru profesora M. Mandelbauma akce nepřinesla vyřešení zásadních politických otázek, snížila stabilitu balkánských zemí a vyzněla jako potrestání nevinných, které mělo dát najevo pohoršení nad provinilci,“ píše Jan Eichler z pražského Ústavu mezinárodních vztahů. Podobná slova zaznívají z úst mnoha kritiků. Zcela opačná jsou vyjádření politiků a předních činitelů zemí, které se operace na straně NATO účastnily. Převážná část odborníků se nicméně k legalitě a legitimitě intervence NATO v Kosovu staví spíše skepticky.

Intervence v zájmu ochrany lidských práv je nosnou myšlenkou ius naturalis, přirozeně právní koncepce mezinárodního práva, a stojí vedle pozitivně právního směru, který naopak považuje státní suverenitu za neporušitelnou. Porušování lidských práv se stále častěji a především od konce první poloviny devadesátých let stává důvodem k intervenci (humanitární), ale v případě Kosova je oprávněnost takového zásahu přinejmenším diskutabilní. O pět let dříve považovaly USA genocidu ve Rwandě, jíž padlo za obět během několika měsíců na 800 tisíc lidí, za vnitřní záležitost Rwandy a po neblahých zkušenostech ze somálského Mogadišu odmítly intervenci. (V Somálsku utrpěla 3. října 1993 operace amerických jednotek Rangers a Delta Force debakl, při kterém zahynulo v boji 18 Američanů a přes 500 Somálců. USA posléze svou vojenskou přítomnost v Somálsku ukončily.)

Zásah NATO proběhl bez zmocnění Radou bezpečnosti OSN, avšak k prosazení rezoluce světové organizace. Mezinárodně právní aspekty humanitárních intervencí jsou mimo rámec tohoto textu, přesto se na závěr jen ve zkratce ohlédněme za přiměřeností zásahu NATO. Právě přiměřenost vojenské akce je vedle nevyhnutelnosti, stálosti porušování lidských práv a jiných předpokladů jednou z podmínek humanitární intervence, jakkoliv je tento koncept dosud ne zcela jasně vymezen. Známý odborník v oblasti mezinárodního práva Miroslav Potočný tvrdí, že „vojenský zásah NATO byl nikoliv nezbytný a že existovaly další diplomatické varianty, zejména projednání v Radě bezpečnosti, jež by vedly k pozitivnímu řešení krize“. Další expert na mezinárodní právo Jiří Malenovský říká:„Rada bezpečnosti neschválila operaci explicitně ani a posteriori. Na druhé straně však akci neodsoudila, nýbrž dokonce implicitně akceptovala její reálné vojenské i politické výsledky dosažené v ,terénu‘ – stala se tvůrcem přechodného administrativního a politického uspořádání v Kosovu po vojenské porážce Svazové republiky Jugoslávie.“ Samotná otázka přiměřenosti vojenské akce je však velmi relativní a těžko ji lze posuzovat podle univerzálních hledisek. Maximální roli v takovém případě hrají média, která vykreslují obraz situace a ovlivňují názory veřejnosti, a tyto názory pak jsou jejich političtí zástupci často nuceni reflektovat. V případě kosovské krize stála většina sdělovacích prostředků jednoznačně na straně kosovských Albánců.

Jakkoliv je možné chápat a ztotožnit se s impulsy a motivy jednání Aliance, dle mého názoru nebyla reakce NATO zcela přiměřená. Alternativou mohlo být posílení mise OBSE, omezené a s chirurgickou přesností vedené letecké útoky. NATO mělo primárně fungovat jako regionální organizace, která je OSN zmocněna výkonem jejích rozhodnutí – schválit vojenskou akci může výhradně Rada bezpečnosti. Faktem zůstává, že se jednalo o jednorázový zásah, který na jedné straně uspokojivě nevyřešil otázku kosovské autonomie, politického uspořádání a v neposlední řadě ani problém uprchlíků. Na druhé straně operace Spojená síla ukončila srbskou vojenskou přítomnost v Kosovu a vytvořila podmínky pro přechodnou správu mezinárodního společenství v čele s Dočasnou správní misí Organizace spojených národů v Kosovu (United Nations Interim Administration Mission in Kosovo, UNMIK).

Jan Závěšický (1982) je studentem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V rámci činnosti občanského sdružení pro česko-polskou spolupráci Jagello 2000 se podílí na tvorbě analýz a komentářů pro NATOaktual.cz, oficiální informační server Ministerstva zahraničních věcí ČR o NATO.

Obsah Listů 2/2005

Jan Závěšický

První válka NATO

Co předcházelo zásahu

Důvody pro intervenci

Průběh a výsledky

Legalita a oprávněnost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu