Jiří Vančura

Literární noviny: pokračování příště

Jedenáct let po Listopadu našly Literární noviny své nové či staronové, tradiční zaměření, podobné tomu před zákazem roku 1969. Jejich obsahem znovu byla – pro zjednodušení to označme třetinovými proporcemi – literatura, ostatní kultura a politika, přesněji řečeno správa věcí obecných. Naplnily tak svůj podtitul kulturně‑politický týdeník, a nevedly si špatně. Tuto změnu z počátku třetího tisíciletí zosobňoval nový šéfredaktor Jakub Patočka, jehož podíl na nové tváři Literárních novin byl nesporný a pozitivní. Ostatně se jim říkalo, v dobrém i ve zlém, Patočkovy Literárky a jejich nová tvář měla své stoupence i odpůrce.

Nebyly to noviny jednoho muže, ale neměly k nim daleko. Patočka je mladý člověk s velkou sebedůvěrou, neúměrnou dosažené zralosti, vlídný a usměvavý demokrat, dokud se věci vyvíjejí podle jeho záměrů. O těch nemá nikdy pochybnosti. Za dva tři roky po svém nástupu do Literárek začal se stále víc angažovat v politice než v redakci. Sehrál podstatnou úlohu při formování „tmavozelené iniciativy“ a přípravě sjezdu, který nově a podle mého názoru velmi potřebně zformoval Stranu zelených. Za trpělivého a převážně sympatizujícího přihlížení redakce, která pozornost k otázkám životního prostředí pokládá za nezbytnou součást občanské výbavy.

Kamenem úrazu bylo Patočkovo umístění v čele kandidátky Strany zelených do Evropského parlamentu.To už redakce žehrala a po jisté době se dožadovala, aby se šéfredaktor alespoň na dobu volební kampaně své funkce vzdal. V tehdejším výboru Společnosti pro Literární noviny, která je vydavatelem, však převládl názor, že stačí, aby vedle Patočky na dobu, kdy se bude plně věnovat volbám, byla z dosavadních redaktorů jmenována zástupkyně šéfredaktora.

V nevelké redakci týdeníku je každá absence znát, a tím víc, jestliže si nepřítomný ponechá rozhodovací pravomoci. Jednou z potíží novin, které finančně vytloukají klín klínem, je odměňování spolupracovníků. Literární noviny autorům, pokud nemají smlouvu o stálé spolupráci, už dlouho neplatí honoráře. Řada autorů s tím ráda nerada počítá, horší je to třeba u studentů, kteří za několikadenní práci na textu dostanou dva výtisky novin. Tím se ztěžuje i práce redaktorů – žádat spolupracovníky o příspěvky, za které nedostanou ani symbolický honorář, jde jen po určitou dobu. Návrhy, aby redakce získala potřebnou částku tím, že se přestěhuje do menších a levnějších prostor, Patočka půldruhého roku odmítal.

Nehodlám vypočítávat všechny třecí plochy, zůstaňme u té, že návštěvy šéfredaktora v redakci byly i po skončení volební kampaně velmi vzácné a téměř ustaly poté, co jeho rodinu postihla tragédie. Dlouho mu to nikdo nevyčítal, přesto se vztah šéfredaktora a redakce stále vyostřoval. Nedostatečná až nezodpovědná byla funkce výboru Společnosti pro Literární noviny, který mezi valnými hromadami zastupuje vydavatele: narůstající rozpory přehlížel nebo se omezoval na otcovské připomínky, starost si nepřipouštěl, a tak Patočkovo počínání v podstatě sankcionoval.

Počátkem letošního února dvě třetiny redakce (s výjimkou Patočkova zástupce J. Šíchy, smluvního spolupracovníka M. Stropnického a dvou správních pracovnic) předložily výboru Společnosti svou představu, jak pozici Literárních novin posílit, návrh, který zahrnoval i odvolání J. Patočky z funkce a vypsání konkursu na nového šéfredaktora. Tři členové šestičlenného výboru tento návrh zamítli a Patočku ve funkci potvrdili. Na protest proti způsobu, jímž se tak stalo, dvě členky výboru pak na svou funkci rezignovaly.

Sám Patočka prohlásil, že stanovisko redaktorů, v němž formulovali podstatu sporu a navrhovali řešení, nečetl a číst nebude. Nato jedenáct členů redakce – cituji služebně nejstaršího z nich, Jiřího Cieslara – postavil do tak ponižující situace, že museli reagovat. Oznámili rozhodnutí z redakce odejít. Z jedné i druhé strany – opět cituji J. Cieslara – to byla situace zkratová. Šéfredaktor, jemuž víc záleží na novinách než na vlastní prestiži, by se snažil dohodnout s redaktory vázanými smlouvou, aby práci vykonávali, dokud za ně nebude nalezena náhrada, a od těch, kteří jsou v pracovním poměru, by vyžadoval, aby po dobu výpovědní lhůty v činnosti pokračovali. Ne tak Jakub Patočka. Jeho „ať si jdou!“, postoj, v němž zaznívá urážka i údiv, že s ním někdo nechce spolupracovat, vedly k tomu, že okamžitě začal hledat a angažovat spolupracovníky nové. Bez ohledu na náklady, jimiž noviny zatíží.

Zanedlouho, 1. března, šestičlenný výbor ve svých třech členech schválil Patočkův návrh, podle něhož se těžištěm Literárních novin stanou tzv. témata, dvoustránkové reportáže. Změní se grafika novin a redakce se přestěhuje do Brna. Posledním opatřením – míněno už jako komentář – se usnadní i Patočkova přítomnost v redakci, protože v Brně bydlí. Od začátku března se návrh uskutečňuje. Přitažlivost zmíněných témat a další změny mohou čtenáři posoudit na devátém a následujících číslech. Redakce se stěhuje do Brna, prvním praktickým krokem byla odvezení počítačů a tiskáren z Prahy, zahájené v noci z 10. na 11. března. Což není jediná destrukce.

Je velmi sporné, zda by s takovými změnami Literárních novin souhlasil jejich vydavatel, tj. Společnost pro Literární noviny. Souhlas k nim dali pouze tři členové na jedné své schůzi. Těmto členům výboru – spisovateli Alexandru Klimentovi, předsedovi Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petru Pospíchalovi a překladateli Ladislavu Šenkyříkovi – dozajista nelze upřít odvahu a sebevědomí, s nímž vystupují jako mluvčí 140 členů Společnosti. Torzo výboru si je ovšem rizika vědomé, proto se rozhodlo svolat nejvyšší orgán Společnosti, (mimořádnou) valnou hromadu, co nejpozději. Tedy nikoli na počátek prováděných změn, ale na dobu, kdy budou dokonány a Společnost bude postavena před hotovou věc.

Podle stanov je výbor po rezignaci svého třeba jen jediného člena povinen do třiceti dnů svolat mimořádnou valnou hromadu. Počátek tohoto termínu výbor jednak posunul až na den, kdy se abdikací dvou svých členek začal zabývat, zejména si však stanovy Společnosti vyložil tak, že do třiceti dnů má valnou hromadu svolat – ale o tom, zda ji svolá na datum blízké, či vzdálené, rozhodne sám. Mluví se o začátku května, ale také o červnu nebo o ještě pozdějším termínu, zkrátka podle uvážení výboru.

Jisté je, že donekonečna mimořádnou valnou hromadu odsouvat nelze, takže riziko, že vydavatel postup výboru odmítne a zvolí výbor jiný, trvá. Proto je třeba změnit voliče, plénum Společnosti, která je vydavatelem. Ve správě Společnosti je mnoho nedostatků, přehlížení stanov, které zatím výboru nevadilo. Nyní ovšem s odůvodněním, že zpřesňuje evidenci členů Společnosti pro Literární noviny, rozesílá všem dosavadním členům dopis s dotazem, zda chtějí jejími členy nadále být. V kladném případě ať vyplní přiloženou přihlášku a po zaplacení čerstvě stanoveného vstupního poplatku 250 Kč jim bude členství potvrzeno a budou pozváni na budoucí valnou hromadu.

K zavedení poměrně vysokého „vstupního poplatku“ je třeba dodat, že za celá léta existence Společnosti nebyl stanoven ani vybírán. Nebyl k tomu důvod, poštovné k pozvánce na valnou hromadu jednou za rok hradila redakce a funkce ve výboru byla dosud dobrovolná, neplacená. Poměrně vysoká částka má i zřejmý diskriminační charakter: lidé spjatí s Literárními novinami už od časů jejich vrcholné slávy v šedesátých letech jsou dnes převážně důchodci s příjmy výrazně podprůměrnými.

Ani předpokládaný výsledek, že řada starších členů Společnosti na výzvu výboru nebude reagovat, a tak se počet tradičních příznivců Literárních novin omezí, není ovšem zárukou, že změny v novinách a ty, kdo je požehnali, valná hromada schválí. Proto je neskrývaně projektováno rozředění Společnosti náborem nových členů. Výbor hovoří o sto padesáti lidech, kteří budou ke vstupu do Společnosti vyzváni. Sotva se tak stane veřejně, to by účel nesplnilo – budou vyzváni lidé, které navrhnou členové výboru a dva redaktoři, kteří zůstali „věrni“ Patočkovi (jde bohužel o vedoucí funkcionáře Strany zelených, což Literárkám neprospívá). Pokud by se podařilo takto zformovat plénum Společnosti, naděje na úspěch výboru by se značně zvýšily.

Jde o způsob, který se již – právě Jakubu Patočkovi – osvědčil. Akci „tmavozelená iniciativa“, nábor nových členů v množství, které následně na brněnském sjezdu svrhlo dřívější vedení a oživilo Stranu zelených, možná veřejnost přijala jako pozitivní, přesto… Mlčenlivý souhlas s používáním podobných nástrojů k dosažení vytyčených cílů by poškozoval společenskou a politickou kulturu a samu demokracii, pokud ji chápeme vážně. Do mikrodějin naší současnosti patří také podobně zvolení poslanci a řada nepřístojností, které odvracejí občany od politiky jako snůšky nečistých zájmů. Má‑li se tato metoda uplatnit v Literárních novinách, které – dovolte mi pohled spíš historika než aktivního příznivce těchto novin – patří k nejlepším tradicím české publicistiky, pak není důvod, aby se podobné postupy neuplatňovaly kdekoli.

Spor o Literární noviny dosud neskončil, proto pokračování příště.

Jiří Vančura (1929) je historik a publicista; člen redakční rady Literárních novin a Listů.

Obsah Listů 2/2005

Jiří Vančura

Literární noviny: pokračování příště

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu