Strach na náměstí Republiky

S Milošem Hájkem o konci války

Historik a publicista Miloš Hájek pracoval za nacistické okupace v komunistickém hnutí odporu. Pomáhal také obstarávat falešné doklady židovským odbojářům. Když ho zatklo gestapo, byl v březnu 1945 odsouzen k trestu smrti. Z pankrácké věznice ho před šedesáti lety osvobodilo Pražské povstání.

Kdy vám začala být blízká komunistická levice? Až pod vlivem Mnichova a okupace?

O politiku se zajímám vlastně od čtrnácti let. V roce 1935 se volilo do parlamentu a já chtěl po rodičích vědět, co to ty volby jsou. Jakmile jsem se pak jen trochu zorientoval, bylo mi jasné, že jsem levej. Pohyboval jsem se stále mezi komunisty a sociálními demokraty, politicky tedy mezi komunismem a sociální demokracií.

Vaše rodinné prostředí taky?

Táta měl sice legitimaci národně socialistické strany, ale smýšlením byl spíš pravicový sociální demokrat. V mých očích se sociální demokracie zcela zdiskreditovala, když socialisté ve francouzském parlamentu zvedli ruku pro ratifikaci mnichovské dohody. To pro mne byla těžká rána.

A hlavní, co vás přivedlo ke komunistické straně?

Přesvědčeným komunistou jsem se stal v letech 1940–1941. Až ke komunistickému postoji mě dovedl stavební technik Richard Meyer, Žid, který emigroval z Rakouska před Hitlerem. V roce 1941, když byl napaden Sovětský svaz, jsme v kruhu přátel přemýšleli, co dělat. A věděli jsme, že existuje komunistická strana, že vydává různé tiskoviny. Ty nás sice nijak zvlášť nenadchly, ale vědomí, že komunisté něco podnikají bez ohledu na riziko, nás vedlo přímo k tomu, že jsme na ně začali hledat spojení.

Vaše kniha Od Mnichova k 15. březnu je velmi zasvěcená, ale poplatná době, kdy vyšla. V roce 1959 zmiňujete jako „nejzáludnější výpad proti komunistické straně“ po Mnichovu článek Mileny Jesenské v Peroutkově Přítomnosti. Jesenská o komunistech napsala: „Poznali jsme je v posledních letech všichni dobře. Stáli všude, kde bylo třeba čelit fašismu, s tvrdým a opravdovým odhodláním. Jsou to pevní a nebojácní lidé. Jsou zvyklí strádání a disciplíně a pohrdají změkčilostí. Jsou bojovného srdce a nejsou váhaví… Tam, kde bude národ bojovat o svou spravedlivou existenci, o svou budoucnost – budou mnozí z nich na svém místě.“ Za zákeřnost jste považoval, co Milena Jesenská napsala na závěr: že totiž „KSČ zanechala lidu neblahé dědictví – slepou důvěru v SSSR“. Opravdu jste to považoval ještě v roce 1959 za zlovolné?

Když jsem knihu psal, vzpomněl jsem si, jak mne ten článek tehdy vztekl. Ani v roce 1959 pro mne ještě nebylo představitelné, že by Jesenská mohla mít pravdu.

Smlouva Ribbentrop–Molotov a rozdělení Polska vírou v Sovětský svaz neotřásly?

To jsem sice ještě komunista nebyl, ale neotřáslo to mnou. Naopak já a lidé mně blízcí jsme příliš nenáviděli Chamberlaina, než abychom neměli pochopení pro Stalinův postup. Navíc jsem o území obsazeném Sovětským svazem ze školních map věděl, že nebylo etnicky polské, ale ukrajinské a běloruské. Hůř než sovětsko‑německý pakt na mne zapůsobilo, když Sovětský svaz napadl Finsko.

Chceš spolupracovat?

Ke komunistickému přesvědčení vás tedy přivedl rakouskožidovský emigrant. Čím vás přesvědčil?

Nebyl to jen on sám. V té době ve mně uzrál – a byl to, myslím, projev jisté zarputilosti v mé povaze – bytostný odpor proti antisemitismu. V okruhu mých přátel vždy byli nějací Židé. Jezdíval jsem na každé prázdniny k příbuzným do Libáně u Jičína a tam jsem se spřátelil s Jirkou Hellerem. To byl normální český Žid, syn obchodníka. Když přišel po maturitě do Prahy, trávili jsme spolu celé neděle. Přivedl mě do pražské židovské společnosti, například do betchalucu, dělnického domova, v němž bydleli židovští dělníci, kteří utekli ze Slovenska, z Podkarpatské Rusi nebo odjinud. Jeden z nich, Láci Herškovič, syn užhorodského krčmáře, si mě jednou vzal stranou a zeptal se: „Jsi ve straně?“ Myslel jsem, že tak jako my hledá spojení a řekl jsem: „Nejsem, ale znám lidi, o kterých si myslím, že ve straně jsou.“ On na to: „Tak řekni jasně – jsi ve straně, nebo nejsi?“ – „Nejsem“ – „A chceš spolupracovat?“ A tak jsme založili buňku, součást skupiny, která vydávala časopis Svět proti Hitlerovi. Tu skupinu založili tři lidé, kteří později zahynuli. Až dodatečně jsem se dověděl, že všichni byli svého času vyloučeni z komunistické strany.

Kde jste tehdy pracoval?

Byl jsem učitelem němčiny.

A jak jste se, ročník 1921, vyhnul totálnímu nasazení?

Jednoduše: byl jsem pozván na pracovní úřad, kde mě uznali za neschopného.

Koncem sedmdesátých let jsem byl přibližně stejně starý jako vy začátkem okupace. Vrtalo mi hlavou, proč se lidé, včetně mě, za normalizace bojí projevit názor, když jim hrozí nanejvýš ztráta zaměstnání nebo vyloučení ze školy. Jak těžké bylo odporovat režimu, když šlo o život?

Strach bylo nutno překonávat postupně. Pamatuji se, že když jsem jednou v betchalucu navštívil Láciho, dal mi časopis Svět proti Hitlerovi, abych ho dal přečíst soudruhům. Bylo to za heydrichiády. Vyšel jsem z Dlouhé třídy na náměstí Republiky a měl jsem tak příšerný, hrozný strach, že jsem si řekl, to nebudu riskovat. Sedl jsem do první tramvaje, dojel na Václavák a šel na záchodky. Tam jsem časopis přečetl a roztrhal. Pak jsem o něm informoval jenom ústně.

Když jsem vyšel s časopisem na náměstí Republiky podruhé – pamatuji si, že to bylo v sedm večer a že ještě nebylo zatemnění, uvědomil jsem si, že strach je pryč.

Vy jste měl tedy šířit časopis?

Skupina Svět proti Hitlerovi byla na jaře roku 1942 rozbita a její vedení zatčeno, ale naše buňka se scházela dál a snažila se v mezích možností něco dělat – vyráběli jsme například nějaké protifašistické nálepky a lepili je po kandelábrech. V té době začaly židovské transporty a já jsem byl v osobním kontaktu s pražskou sionistickou skupinou Hašomer Hacair. Byla to levě sociálně demokratická mládežnická skupina. Řada jejích členů se rozhodla, že do transportů nenastoupí a že se nějak protlučou. Obrátili se na mě, jestli bych nemohl nějak pomáhat. Zapojil jsem lidi z naší buňky, takže jsem jim nakonec odevzdal asi sedm blanketů občanských legitimací, osm křestních listů, nějaké domovské listy – tyto doklady pak používali ke své legalizaci. Několik členů Hašomer hacair se tady díky nim udrželo, někdo jel do Reichu, někdo zůstal v Praze. A v květnu nebo v červnu 1943 jsme se my, tedy zbytek skupiny Svět proti Hitlerovi, s Hašomer Hacair dohodli, že se ještě přijme několik lidí a založí se ilegální – komunistická – skupina.

Uchvátili jsme moc

Kolik vás v nové skupině bylo?

Na první schůzce osm, pak se přidalo dalších deset až dvacet lidí.

Kdo ji vedl?

My čtyři, Jiří Berger, Jiří Rychlý, Arnošt Neumann a já, jsme si řekli, že jsme vedení. Uchvátili jsme moc, ale jinak se to v té situaci dělat nedalo.

O Neumannovi, medikovi z Prešova, pak zjistili, že má falešné doklady, a tak se ženou utekli na Slovensko. Když po nich šli i tam, uprchli do Budapešti a tam přežili až do osvobození. On si později změnil příjmení na – Hájek.

Scházeli jste se všichni, nebo jste zachovávali přísnou konspiraci?

O konspiraci jsme se pokoušeli a zčásti se nám i dařilo ji udržovat. Existovaly trojčlenné buňky, trojky, a nikdo neměl znát další osoby, ale v praxi se to dost porušovalo, vlastně to ani nebylo úplně realizovatelné.

Čím jste se zabývali?

Prvořadým cílem zůstávalo navázat spojení s vedením KSČ. Dále jsme vydávali takzvané Přehledy o politické situaci, které byly ale určeny pouze pro aktivní členy skupiny. Proto jsme ostatně po válce naši skupinu dodatečně nazvali Přehledy. Věděli jsme, že na ozbrojený boj nemáme, ale že musíme najít formy aktivnějšího odporu. A tak jsme začali vyrábět zápalné nálože. Za mé přítomnosti se s tím sice teprve začalo, ale další členové, kteří se po našem zatčení spojili se skupinou Předvoj, i pomocí těch náloží provedli řadu obdivuhodných sabotážních akcí: zapálili skladiště benzinu, přerušili několikrát dodávky proudu do pražských továren, rozvrátili nějaké manifestace…

V těch továrnách pracovali čeští dělníci, většinou asi neochotně, ale ukázněně, a vy, nebo vaši následovníci, jste jim kazili práci. Nevadila vám ta jejich ukázněnost?

Byli jsme realisté, uvědomovali jsme si, že lidi ve fabrikách prostě vědí, co se dělat dá a co ne. Spokojeni jsme s tím však nebyli. I když jsme věděli, že se sabotuje, zdálo se nám to vzhledem k tomu, že v jiných zemích, v Polsku, Jugoslávii měl odpor formu ozbrojeného boje, málo.

O tom se tehdy obecně vědělo?

Vždyť jsme poslouchali denně BBC!

V knize Od Mnichova k 15. březnu jste napsal, že i když se komunisté po Mnichovu a za války orientovali na spolupráci s londýnským odbojem, „počítali vždy s tím, že po porážce fašismu se Beneš a jeho okolí stanou hlavním protivníkem v třídním boji.“ Skutečně jste měli čas na takové myšlenky?

Budu mluvit jen za sebe. Díval jsem se na budoucnost dosti otevřeně. Připouštěl jsem, že po osvobození vznikne stejný systém jako v Sovětském svazu, nebo dokonce že bude celá Evropa sovětská, ale také jsem nevylučoval, že s Benešem jako se stoupencem socializující demokracie – ten termín jsme tehdy ale ještě neznali – bude i po válce nutno počítat. Ale žádné velké diskuse jsme o tom nevedli, v praxi bylo samozřejmé, že musíme spolupracovat. V Libáni vznikla sokolská odbojová organizace – taky její členové byli pozavíráni – a s náčelníkem Sokola jsme byli ve velmi dobrém vztahu. I on nám pomohl, například nám obstaral jeden křestní list.

Jak jste posuzovali atentát na Heydricha?

Kladně. Tehdy už bylo vedení skupiny Svět proti Hitlerovi zatčeno, ale zbývající členové ještě vydali časopis, v němž bylo stanovisko k atentátu. Dokonce si pamatuji na větu: „Přestože bolševici jsou proti individuálnímu teroru, čin libeňských partyzánů považujeme za správný.“

Vyhraje, kdo vydrží o ránu víc

Jak úspěšná byla vaše snaha kontaktovat se s vedením KSČ?

V roce 1944 se nám podařilo navázat spojením s třetím, Vetiškovým ilegálním vedením. Mezitím jsme byli v kontaktu se skupinou Předvoj. Ale v srpnu 1944 udeřilo gestapo a spoustu lidí zatklo, včetně mě.

Někdo vás udal?

Byla to práce konfidentů gestapa. Jednoho bývalého pracovníka aparátu KSČ, další dva, Ryšánek a Navrátil, byli z Brna – bývalý rotmistr Československé armády a nějaký úředník.

Koho z vaší skupiny zatkli? I její židovské členy?

Především celé tehdejší trojčlenné vedení: Berger, Rychlý a já. Rychlému se podařil útěk z vězeňské nemocnice. Židé byli dva. Pochopitelně nepřežili. Neprozradili jsme sice jejich pravá jména, tvrdili jsme, že Berger se skutečně jmenuje Lamač, ale nakonec jejich pravou totožnost zjistili. Nebyli souzeni, šli přímo do Osvětimi.

Některým Židům se díky vašim falešným dokladům podařilo přežít?

Nejméně šesti nebo sedmi.

Když vás gestapo zatklo, bylo vám třiadvacet let. Byl jste na to, co vás čekalo, připraven?

Co nás čeká, jsme věděli. Už vedení skupiny Svět proti Hitlerovi, než bylo zatčeno, či dokonce poté, předalo ostatním aktivním členům jakési poučení. Stálo v něm: „Když tě budou bít, musíš si být vědom, že vyhraje ten, kdo vydrží o jednu ránu víc.“ Takže člověk musel v každém okamžiku věřit, že ta další rána bude poslední.

Potom vás soudili.

V listopadu nás předali do soudní věznice – Deutsche Untersuchungshaftanstalt. Všechno bylo ve stejném pankráckém areálu. Taky sekerárna, kde se popravovalo. Kdyby věci měly normální průběh, byli bychom všichni popraveni.

V čem byl váš proces nenormální?

Gestapo nás dalo dohromady dvanáct, obžalovací list byl společný. Náhoda, že jsme přežili, vzešla z toho, že mezi námi byli manželé Dvořákovi. Pan Dvořák byl obchodník, jeho manželka, mimochodem sestra básníka Františka Gellnera, doktorka filosofie. Měli uloženo hodně peněz, takže jejich příbuzní a známí podpláceli obávaného státního návladního Blaschkowitschku. Díky této korupci se proces odkládal, až byl stanoven na 21. březen 1945. Čtyři jsme byli odsouzeni k smrti, Jiří Preininger, Egon Jiříček, Jiří Jakovenko a já, další dostal tři roky káznice, jeden byl osvobozen – což znamenalo předání gestapu a koncentrák.

Když manželé Dvořákovi viděli, že se jim všechny zachránit nepodaří, pokusili se vyváznout aspoň sami a předstírali šílenství. To ale způsobilo, že paní Dvořákovou zavřeli do bunkru s pryčnou bez slamníku. Aby dokázala šílenství, ležela na betonové podlaze, dostala zápal plic a zemřela. Pan Dvořák se dostal do Kosmonos, když ale gestapák Zander zjistil, že nás odsoudili a on unikl, nechal ho odvézt do Terezína a tam zastřelit bez soudu.

Ostatní jste znal, anebo jste se s nimi setkal až po zatčení?

S Jakovenkem jsem se jednou před zatčením sešel, Jiříčka jsem poznal až v Pečkárně. O Preinigrovi jsem jako člen vedení skupiny věděl jako o Jirkovi z Avie, příjmení jsem neznal.

Kluci, máte to fajn

Po vynesení rozsudku vás rovnou umístili do cely smrti?

Do oddělení II/A, zvaného dohromady sekerárna. Byla to jedna chodba, v ní deset nebo dvanáct cel a zároveň sekerárna samotná. Vycházky, zvané frajštundy, jsme měli odděleně od ostatních vězňů. Na noc nás spoutali.

Měli jste představu, kdy vás popraví?

Úzus byl tak šest neděl, plus minus nějaký den. My jsme tam byli šest neděl a tři dny. Díky tomu, že se německý aparát rozkládal.

Tušili jste, co se děje venku?

Můžu přesně říct, jak jsme se to dovídali. V cele jsme byli čtyři. Na oddělení byli dva chodbaři – vězňové, kteří nosili jídlo, zametali. Jeden byl ruský emigrant, šlechtic a šmelinář, druhý Němec, taky nějaký překupník. Ti četli noviny a zřejmě i poslouchali rádio a každý večer sdělovali Jakovenkovi – synovi ruských emigrantů, odsouzenému jako hlava naší skupiny, který byl v protější cele – co je nového. Říkali mu to rusky nebo německy a v naší cele nikdo kromě mne německy ani rusky neuměl. Takže když se blížila šestá hodina, zavřelo se okno, já jsem si za naprostého ticha lehl ke dveřím a s uchem na zemi poslouchal. Kluci se pak celí nedočkaví vyptávali: „Co je? Co je?“ A já třeba hlásil: „Brémy.“ Jednou jsem slyšel od toho ruského chodbaře: „Nastupljenie na Berlín.“ A přemýšlel jsem, co je to nastupljenie – nástup to není – a pak mi to došlo: ofenzíva! A poslední senzace: vstal jsem a řekl: „Kluci, nic z fronty, ale může to být důležitý. Göring odstoupil.“

Takže od konce dubna jste už věděli, že na vás nedojde?

Už jsme věděli, že na nás nemusí dojít. Ale taky že může. Když jsme v sobotu 5. května vyšli ven, říkala Preiningrová: „Kluci, představte si, v Terezíně ještě ve středu popravovali.“ Zastřelili tam padesát jedna lidí. Poslední poprava na Pankráci se konala 26. dubna. Potom, jak se později zjistilo, tu gilotinu demontovali a hodili do Vltavy. Tam se pak našla.

Jak jste ty poslední dny prožívali?

Můj nejhorší den byla středa 2. května – kdyby se popravovalo, byl bych asi první na řadě. Nervózně jsme očekávali druhou hodinu. Slyšeli jsme nějaké dunění a báli jsme se, že to skládají rakve. Odbily dvě hodiny, dveře se neotevřely. A najednou slyšíme kravál ze dvora: to znamenalo frajštundu pro normální vězně, ne odsouzence k smrti, a tedy že popravy nebudou. Oddechli jsme si, a vtom jsme uslyšeli, jak ti, co dole klusali, na nás volají: „Klucí, máte to fajn, Hitler prdí do hlíny!“ Tak jsme se dověděli o Hitlerově smrti.

Ve čtvrtek mě hauptwachtmeister, velitel oddělení, přemístil do cely, v níž byli mí komplicové Jakovenko s Preiningrem. A to se normálně nedělalo. Cítili jsme, že naše naděje stoupá. Ještě jsme s jistou nervozitou čekali na pátek, kdy se popravovalo nejčastěji. V sobotu a neděli, pokud vím, nikdy. Když jsme se v pátek dočkali druhé, třetí hodiny, zase nám spadl kámen ze srdce.

Co se stalo v sobotu?

Někdy mezi dvanáctou a jednou hodinou slyšíme hlas z tlampače na ulici a zpěv československé hymny. Teď si nemůžu uvědomit, jestli byla slyšet střelba. Zřejmě to ale nějak souviselo s voláním rozhlasu o pomoc. Za chvíli velká rána na chodbě, někdo běží ke špehýrce a křičí: „Jsou tu český!“ A slyšíme zvolání jednoho z českých bachařů: „Přebíráme věznici!“ To bylo samozřejmě velké haló. A vypjatá nervózní situace, když jsme volali: „Tak nás pusťte!“ A oni odpovídali: „Počkejte!“ Chtěli jsme vyrazit dveře. Otevřeli a řekli: „Pustíme vás, jak to bude možné, ale esesáci z gestapa mají v dostřelu východ. Vyjednává se s nimi.“

Když nás v sedm hodin s Jakovenkem a Preiningrem propouštěli, byla okna vězení plná lidí. Řvali na nás, my na ně. Najednou ve mně hrklo – proti nám esesáci. Pak jsem uviděl, že jdou s bílým praporem.

Tomáš Tichák

Miloš Hájek (1921) je historik a politik. V 50. letech působil na Vysoké škole politické, v 60. letech v Historickém ústavu ČSAV. V letech 1968–1969 vedl Ústav dějin socialismu. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ, o sedm let později patřil k prvním signatářům Charty 77, v roce 1988 se stal jejím mluvčím. V letech 1989–1991 předsedal klubu Obroda. Za záchranu Židů během okupace mu v roce 1996 Izrael udělil vyznamenání a titul Spravedlivý mezi národy

Obsah Listů 2/2005

Strach na náměstí Republiky

S Milošem Hájkem o konci války

Chceš spolupracovat?

Uchvátili jsme moc

Kluci, máte to fajn

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu