Naplněná předpověď z roku 1978

V roce 1978 psal komentátor římských Listů mimo jiné: Během mše, kterou sloužil na svatopetrském náměstí na zahájení svého pontifikátu, pohyboval se se suverenitou, jež uváděla do rozpaků samotného papežského ceremoniáře, kterého nakonec téměř vyděsilo, když papež na rozloučenou s rozjásaným lidem vzal svou berlu, ukončenou Kristovým křížem, a vysoko ji vyzdvihnuv nad hlavu jako bojovou zástavu mával jí na rozloučenou. V tom okamžiku se zdálo, jako by se v něm ztělesňovalo něco z oněch prvních heroických biskupů: Athanáše, Chrysostoma, Ambrože, Lva, Řehoře…

Jak tedy hodnotit tuto událost? Jaké bude mít důsledky? Co se tu začíná projevovat? Můžeme se tu pokusit jen o provisorní náznakovou odpověď. Zdá se nám celkem jisté, že tato volba je v logice onoho vývoje, který započal Druhým vatikánským koncilem a který, i přes odpor určité části hierarchie, si i nadále razí svou cestu. Jde předně o určitou změnu v sebepojetí církve. Církev se dnes nedefinuje jen jako „dokonalá společnost vybavená veškerou potřebnou mocí k výkonu svého poslání“ (juridické pojetí církve), ale spíš se chápe jako „boží lid“, „tělo Kristovo“, „nevěsta Beránkova“, „kvas božího království“, působící v dějinách a předjímající a uskutečňující všeobecné dovršení všech věcí (teologické pojetí). A ovšem ruku v ruce s tímto změněným sebepojetím jde i změněné pojetí svého postavení ve světě. Církev pochopila, že dřívější aliance trůnu a oltáře, kněžstva a šlechty nejenom že patří nenávratně minulosti, ale že dnes už opravdu není o co stát, že není třeba s nostalgií pohlížet na „zlatou dobu křesťanského středověku“. Církev začíná stále víc chápat, že čím méně se bude starat o sebe a své přežití, čím méně bude starostlivá o své vlastní sebestvrzování, čím více bude zapomínat na sebe a dbát o integrální spásu a osvobození člověka, tím bude věrohodnější, tím bude působivější. Kdo je ochoten se ztrácet, ten teprve začíná sebe vpravdě nalézat. To platí jak o jednotlivcích, tak o institucích. Proto jak Jan Pavel I., tak Jan Pavel II. se rozhodně zřekli papežské tiáry, symbolu papežovy světské moci. Církev tím zcela nesporně potvrzuje svou vůli k novému stylu své činností ve světě, k němuž se rozhodla na Druhém vatikánském sněmu a který vyjádřila v dokumentech o náboženské svobodě, ekumenismu a církvi v moderním světě. Její postoj už není apologetický, polemický, obranný, hádavý, ale je to postoj láskyplné otevřenosti a služby a prorocké zaangažovanosti ve prospěch všech ponížených a utlačených. Papežův programatický projev (který si nedal sepsat státním sekretariátem, ale sám na něm pracoval s otcem Macharským po celou noc až do ranních hodin) jde jasně tím směrem: pokud jde o vedení církve, chce prosazovat kolegialitu, pokud jde o vztah k ostatním křesťanským vyznáním, chce pokračovat po cestě ekumenismu až k plnému obnovení společenství víry, pokud jde o problémy současného světa, zříká se jakýchkoli mocenskopolitických nároků, chce upevňovat duchovní základy lidské společností a být vždy nápomocen těm, „kdo jsou utlačováni jakoukoli nespravedlností či diskriminací, ať už se to týká ekonomie a společenského života, ať života politického, ať svobody svědomí a spravedlivé náboženské svobody“.

Nakonec pak je nutno uvážit jeden fakt: volba papeže Wojtyły naznačuje, že těžiště církve se posunulo a vybočilo z té oblastí, kterou jsme si dnes zvykli nazývat prvním světem. Wojtyła si to uvědomuje a upozorňuje na to ve svém projevu k svým krajanům (23. 10. 1978): „Právě v těchto posledních desetiletích polská církev nabývá zvláštní důležitosti uvnitř všeobecné církve a křesťanstva. Polská církev se stala předmětem zvýšeného zájmu z důvodů zcela zvláštního systému vztahů, systému, který má takovou důležitost pro hledání, jež vedou různé národy a státy na poli sociálním, ekonomickém a kulturním.“ – Jak bude reagovat na tento posun současný systém „reálného“ socialismu? Těžko předvídat. Nebude to však mít lehké. Polská vláda svého času odmítla návštěvu Polska Pavlu VI. Papež Wojtyła se už sám pozval do Polska na svátek sv. Stanislava. Bude znovu odmítnut? Zdá se to politicky neúnosné. Bude přijat? Nelze si představit silnější faktor ovlivnění veřejného mínění komunistických zemí jak papežovu cestu do Polska. Wojtyła slovem rozkolísává zatvrdlé přehrady a ustálená rozdělení. Politická situace mění skupenství.

(Jan Chvalšín: Nový papež, Listy č. 6, prosinec 1978)

P. S. 2. dubna 2005

Mnozí se v posledních měsících a letech divili, že Jan Pavel II. kvůli horšícímu se zdraví neabdikuje. Ztrácí se dříve obvyklá úcta k velkým starcům, o nichž jsme si přávali, aby s námi zůstali co nejdéle? Jan Pavel II. nám ale – snad to tak smíme chápat – svým odchodem poskytl poslední katechezi. Dlouho bojoval, až v jedné chvíli skutečně abdikoval, ale tu abdikaci složil do rukou vyšších, než jsou ruce kardinálů. To bylo jeho poslední kázání o hodnotě lidského života, na téma, které mu bylo celý život blízké.

Osiřelost cítí i hodně lidí, kteří nepatří k papežově církvi. Jeden důvod je zřejmý: žili jsme, žijeme dosud, my Evropané, ve šťastné době. Pád sovětského impéria, které si činilo nárok na to, že dějiny završuje, a tedy potrvá navěky, pád berlínské zdi, a tedy sjednocení Evropy, to všechno se událo v epoše Jana Pavla II. a za jeho velké účasti.

Zač by měli být Janu Pavlu II. vděčni i ti, pro než nebyl duchovním pastýřem podle katolického chápání? Komentář Listů psaný po slavném konkláve se nemýlil. Papež pokračoval v duchu II. vatikánského koncilu v rozluce oltáře a trůnu. Různých trůnů – nejen komunistických, také hnědých či populistických. Ačkoliv přišel ze země, kde je národní hrdost hodnotou vysoce ceněnou, nedovoloval, nakolik mu stačily síly, aby katolická církev poskytovala legitimaci nacionalismům. Nedovoloval to ve svém rodném Polsku, ale viděli jsme to například i při jeho pouti na Slovensko roku 1995.

Dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se církev zbavila jedné ze svých největších vin – antisemitismu. Slavné návštěvě v římské synagoze předcházely, což se ví méně, živé a přátelské vztahy krakovského arcibiskupa s tamní židovskou obcí.

Navzdory tomu, co v současném civilizaci odmítal, doceňoval veliká díla politická, jako je Evropská unie. Své krajany, strašené xenofobními sdělovacími prostředky a politiky, snad jejich rozhodující část, právě on přesvědčil, že nelze odmítnout účast na tomto velkém mírovém projektu.

Měl rád českou zemi, i když je nábožensky tak jiná než jeho vlast. Málokoho ze světových politiků měl tak rád jako Václava Havla. Vážil si i Jana Husa, i nezvyklého díla Charty 77.

Učil vlastním příkladem, že je dobré, když spolu lidé mluví – zásadě nikoliv samozřejmé. Setkával se přátelsky nejen s křesťany jiných vyznání, ale i s vyznavači jiných náboženství. Věc ještě před několika desetiletími nemyslitelná. Ale setkával se také s diktátory, s představiteli surových nedemokratických režimů levicových i pravicových. Mluvil s nimi, aniž dovolil, aby si ho sebeméně přivlastnili.

Odvaha Jana Pavla II. povznést se v kritice rozporů současného světa nad ideologická klišé – přes své osobní zkušenosti, anebo právě díky nim – je jeho ještě nedoceněným odkazem těm, již se snaží bez předsudků uvažovat o spravedlivějším společenském a světovém řádu. Sám Jan Pavel II. nabídl hodnoty, na nichž by takový řád mohl být založen: na striktním odmítání fyzického i duchovního násilí, jež kompromituje i ten nejušlechtilejší cíl, na lásce k člověku, na solidaritě se sociálně handicapovanými, na síle klidného slova znějícího z důvěryhodných úst.

vb, tt

Obsah Listů 2/2005

Naplněná předpověď z roku 1978

P. S. 2. dubna 2005

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu