A. J. Liehm

Jak, co a za co?

Když se udělovala Státní cena za literaturu, řekl prezident, že konečnými posuzovateli díla jsou čtenáři a v širším smyslu trh. Ten výrok při téhle příležitosti rozčeřil jinak neuvěřitelně klidnou hladinu české kultury, ač nechápu proč. Víme, co si prezident myslí. Jenže ve světem dnes zanedbatelně vnímané zemičce, jejímž jazykem mluví toliko její obyvatelstvo (a ještě ho nechává dost ležet ladem), je problém závažnější. Mně však nejde o jednoduchou polemiku, i když bych místo čtenáři nebo trh řekl raději čas.

Teorii, že hlavním kritériem jsou konzumenti, nelze odbýt mávnutím ruky. Často slýcháme, že není co podporovat. To ovšem souvisí i s časem. a platí jistě, že když nebudeme podporovat, může se stát, že nebude co. Představte si, že by si někdo vzpomněl, aby se z veřejných prostředků podporoval neznámý právník pojišťovny, který navíc nepíše česky. Vy jste se zbláznili, co byste chtěli podporovat?!

V československém filmu existovala továrna a systém financování, jenž zaručoval produkci ideologického braku. Ale jejich materiální existence umožnila pak uskutečnit jejich proměnu v nástroj kultivované kultury. Stál v padesátých letech film za podporu? Jako propaganda nebyl k ničemu a jako umění neexistoval. Až se změnilo ovzduší, a díky právě té podpoře to stačilo, aby vzniklo cosi, nač vzpomíná svět. Jak s vědou. Co a kdo nám zaručí? Jenže bez podpory, veřejné, neorientované na zisk, například teoretického výzkumu, nebudou výsledky, které budou zajímat trh. Tohle přece dávno pochopili i větší a bohatší, kteří navíc investují do vědy i soukromě! Tady někde je odpověď na argument, že o tom co a koho podporovat nemá rozhodovat stát či momentální politická garnitura. Samozřejmě. Jenže proto musí být podpora slepá. v tom smyslu, že vidí jen prázdná či šedá místa a nemůže a nechce rozeznat, co rozezná zase jenom čas. Taky se nesmí zaměňovat veřejné a státní.

Souhlasím, publikovat slovo je snazší než kdysi, stejně jako poslat je do světa. Jenže to se netýká slova adresovaného malému počtu konzumentů, a navíc v jazyce, jímž čte sotva deset milionů, a které může na zajímavější trh donést zase jenom čas. i tomu je však třeba pomáhat. Ne pokaždé, doufejme, dostane ruská invaze či občanská válka Československo či Jugoslávii na první stránky novin a s nimi i jejich literatury. v normálnějších časech je třeba hledat a vychovávat překladatele, subvencovat jejich práci a její vydávání. Kdo to bude dělat? Soukromé firmy, nadace? a totéž platí o divadle, o tzv. vážné hudbě…

S filmem, televizí a videokulturou je to trochu jiné. Patří jim budoucnost, konzumenti nemusejí umět číst ani psát. Co však s těmi, kteří se těmito médii obracejí k malému procentu ze všech vrstev, jež nejen spotřebuje, ale vstřebává to, čemu se říká kultivovaná kultura? Jež reprezentuje identitu komunity, národa, chrání a rozvíjí národní charakter. Náročnější televize a videokultura znamenají pokles sledovanosti, a tudíž příjmů. Kdo nahradí ztráty? Ti, kteří dnes u nás mají prostředky, ale jejichž vztah k této kultuře nemá zatím tradici? a když ne oni, třeba škola? Moje zkušenost svědčí o opaku.

To víme. Co neznáme, je budoucí tvář kultury a obecenstva. Jaká bude za deset, třicet i více let kultivovaná videokultura? Třeba u nás jednou vzniknou sponzoři. Ale do té doby? Nejde ani tak o to, komu, čemu, na co zrovna dnes. Jde o to, aby to mizerné jedno procento veřejného rozpočtu bylo k dispozici a mohlo v měnícím se čase zasahovat, kde bude třeba. Jak, kdo, kdy? Systém je třeba vytvořit. Ale jen z existující záruky, že prostředky k tomu jsou a budou.

A. J. Liehm

Obsah Listů 1/2005

A. J. Liehm

Jak, co a za co?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu