Tomáš Tichák

Setkání po letech

Byl pozdní večer, někdy v lednu, opatrně jsem našlapoval kvůli ledu, zaprášenému čerstvým sněhem, a kočce, kterou jsem držel v náručí. Jak jinak ji také o těch pár ulic dál přepravit? Zpoza rohu vykoukla a zase se schovala příď oranžového embéčka. Uvědomil jsem si, že už mě před chvílí míjelo. Uprostřed hlavní třídy jsem zapomněl na koleje a podjely mi nohy. Ztratil jsem rovnováhu a najednou seděl na zemi, kočku nad hlavou. Zdáli se velkou rychlostí blížila tramvaj. Těch několik vteřin bylo nekonečných. Vší silou jsem se zvedal, mezitím kolem projelo to auto, za volantem seděla postava v kožešinové bundě s mikrofonem u úst. Doma, ještě rozrušený tím pádem, jsem šel k oknu a vyhlédl přes záclonu. Za rohem známá oranžová kapota. Asi za hodinu zařinčel zvonek, podíval jsem se z okna a stála tam bílá volha.

Nepříjemný noční rozhovor, který jsem pak absolvoval v jedné ponuré budově, zakončil seběvědomý mladý muž slovy: „A když o tom budete přemýšlet, nezapomeňte, že v každé společnosti musí existovat složka, která si může dovolit všechno.“

O pár dní později jsem tu příhodu líčil v restauraci bývalému spolužákovi Petrovi. Říkal jsem mu vždycky všecko (ostatně jsem se s ničím netajil nikomu, a to taky byla vlastně má jediná odbojová činnost). Shodli jsme se v názorech na kulturu i politiku, a protože navíc studoval medicínu ve stejném městě jako já techniku, dost často jsme se vídali.

„Teď to možná zní nepatřičně, ale já si myslím, že každý stát fakt potřebuje někoho, kdo si může dovolit všecko,“ řekl. Nesouhlasil jsem. Odmlčel se a dodal: „Víš, neber to tak, ale někdy se mně zdá, že ty bys možná nebyl spokojený nikdy a nikde, že máš potřebu být proti. Nenapadlo tě to nikdy?“

Jistěže napadlo, ale neodpověděl jsem.

„Víš, že tenhle režim nemůžu ani cítit, ale musím ti říct, že kdyby nebylo zbytí, tak já bych klidně vstoupil i do strany,“ řekl pak, a to už na mě bylo příliš. Vykřikl jsem, že to snad nemyslí vážně, vždyť by tím tomu režimu, který nemůže cítit, pomáhal. Vůbec jsem si neuvědomil, že nás může slyšet někdo od vedlejšího stolu.

Pak jsme se vídali méně, věděl jsem jen, že do strany vstoupit nemusel a že si zachoval svou zdravou zášť vůči režimu. Pak zmizel za obzor. Teprve před pár týdny se ozval. Sešli jsme se zas v restauraci a sdělovali si, jak to bývá, co je u každého z nás za těch pětadvacet let nového. Potom se mě zeptal, co soudím o politické situaci. Když jsem stručně vyjádřil své konkrétní výhrady, avšak celkovou spokojenost, rozohnil se: „A tobě ti socani nevadí? Vždyť to vedou cugrunt!“ Namítl jsem, že se mi vláda zdá určitě míň špatná než ty předešlé, ale on se nedal: „Když si představím, že mě můžou kdykoliv odposlouchávat, že si sem může přijet nějaký Němec a zatknout mě pro nic za nic, že budou registrovat mobily… a to je začátek. Spojí se s komunisty a skončíme tam, kde jsme byli.“

Vybavil jsem si dávný rozhovor a neodpustil si poznámku: „Kdysi jsi mi říkal, že všude musí být někdo, kdo si může dovolit všechno. a taky že jsem kverulant. a vidíš, teď jsem já ten spokojený a ty ten rýpal.“ Bylo vidět, že si na to taky až teď vzpomněl. „Byl jsem mladej a blbej,“ řekl. „Zatímco u mě se to vyvíjí opačně,“ dralo se mi na jazyk, ale nechtěl jsem se rozcházet ve zlém. Slíbili jsme si, že se zas setkáme, určitě dřív než za čtvrt století, a rozešli se opačnými směry.

Když jsem přecházel hlavní třídu a čekal, než projede tramvaj, projelo kolem mě staré embéčko. v pouličním osvětlení vypadalo jako oranžové, ale byl to jen klam.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2005

Tomáš Tichák

Setkání po letech

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu