Knihy

Kolínský rabín Richard Feder přežil Terezín; v létě 1945 psal z Kolína příteli: „Jsem teprve druhý týden doma a hledám zapomenutí v práci, neboť z mé rodiny se mi nikdo nevrátil, a bojím se, že se už nikdo nevrátí. Tak jsem na stará kolena zůstal úplně opuštěn.“ a přece se, tehdy již sedmdesátiletý, podílel na marné snaze udržet kolínskou židovskou obec a nakonec dosloužil souvěrcům v Brně. Až do smrti v roce 1970, v pětadevadesáti letech. Kniha se skládá ze vzpomínek dříve publikovaných, také na venkovské česko-židovské soužití, popisované dojemně, ale bez sladké sentimentality, s ozvěnou velkých nadějí v postupující humanitu. „Milovali jsme a milujeme český lid, v jehož středu jsme vyrostli, a jestliže tolik na své Václavice myslím, je to jen proto, že mi v dětství přirostly k srdci a já je milovat musím. a všude nás měli lidé upřímně rádi, pokud je nikdo proti nám nepopouzel,“ vzpomínal R. Feder a doložil svůj pohled příklady pěkného soužití národnostního i náboženského. Něha spojená s pokorou, zdrženlivostí a věcností je cítit z textů Richarda Federa, ale o těchto jeho vlastnostech svědčí i vzpomínky pamětníků a pár dopisů. Pořadatelka knihu zpracovala velmi pečlivě, ale je škoda, že ediční poznámka není sdílnější. Je sice možné, že někteří pamětníci nechtěli být jmenováni, ze skromnosti nebo ze srozumitelných obav, ale jistě ne všichni. Pro hlubší zájemce by přece jen bylo užitečné vědět víc aspoň o některých z pamětníků a vůbec o tom, jak kniha vznikala.

Zuzana Peterová: Rabín Feder, G plus G, Praha 2004, 168 s., 175 Kč, náklad neuveden -vb-

Halina Rusková se věnuje problematice náboženské víry polské národnostní menšiny na Těšínsku a její dílčí studie jsme mohli sledovat například v polském měsíčníku Zwrot. Výsledek soustředěného několikaletého badatelského úsilí prof. Rusková završila publikací Religia i polskość na Zaolziu. Přehledně pojatá kniha patří k nejlepšímu, co bylo k problematice náboženství na českém Těšínsku v posledních letech publikováno. Jedním z nejdůležitějších prostředků vytváření a upevňování kulturní identity je náboženská víra a její institucionální zázemí čili církev. Objektem výzkumu Rusková učinila vzory církevního života Poláků z českého Těšínska, zkoumané v kontextu specifického náboženského rozdělení Těšínského Slezska, zvláště české části, kde vedle sebe existují dvě početnější církve – římskokatolická a evangelická augsburského vyznání – a kromě nich i další. k tomu ještě přistupují zvláštnosti existence Poláka v českém prostředí. Rusková se neomezila na registraci současných vzorů, ale odvolává se i na historické práce, na studie zabývající se politickými vztahy na Těšínském Slezsku a tamními národnostními vztahy. Posléze dospívá k tezi, že „Poláci na českém Těšínsku si uchovali polskou identitu, i když ta má v různých vzorcích života různé odstíny. Silnější polskou identitu, projevující se ve způsobu myšlení a chování, vykazují osoby určitým způsobem zapojené do náboženského života.“

Halina Rusek: Religia i polskość na Zaolziu, Zakład Wydawniczy „NOMOS“, Krakov 2002, 260 s. -lm-

Kniha, o jakých se říká, že vznikají nanejvýš jednou za generaci; česko-anglický podrobný přehled židovských památek v Čechách, řazený abecedně podle obcí, se spoustou dokumentárních reprodukcí a fotografií. Židovské památky Prahy zná snad každý – ale kromě nich? Po roce 1989 se mnohé opravily, některé synagogy získaly důstojnější využití, ale jinak zůstávají ve stínu, málo využívané výchovně či poznané jako turistické cíle. Publikace nám pomůže najít i památky velice skromné, nenápadné, modlitebny malých venkovských židovských obcí, opuštěné a přestavěné ještě před nacistickým vražděním. Spolu se Židovskými památkami Moravy a Slezska (2002) Jaroslava Klenovského máme rozsáhlý zdroj informací, který hned tak někdo nepřekoná.

Blanka Rozkošná, Pavel Jakubec: Židovské památky Čech, ERA, Brno 2004, 480 s., 670 Kč -vb-

Ta knížka je souborem čtyř textů: Zůstal jsem sám, Výchova koncentrákem, …a bylo mi 13 let, Vzpomínky. Vydavatelka Jana Brabcová je uvedla: „Kniha má přispět k pochopení, nikoli rozdmychávat nenávist.“ Tato slova jsou významná. Podnětem k vydání (za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti) byla německá kniha Huga Fritsche HUGO das Delegationskind, která vyšla autorovým vlastním nákladem v roce 2000. Fritschův text zařadily bavorské úřady do školních osnov.

Fritschovy vzpomínky se týkají událostí dodnes vzpomínaných a citlivých. Jsou vyprávěním tehdy dvanáctiletého chlapce ze smíšené česko-německé rodiny, které se nepodařilo uprchnout z Brna, byla internována na strahovském stadionu a poté za nelidských podmínek nasazována na nucené práce. z celé rodiny zůstal díky Mezinárodnímu červenému kříži a řádu salesiánů jen autor. Rodiče, česká babička a dva bratři, jeden z nich několikaměsíční nemluvně, zahynuli hladem, vyčerpáním a nedostatkem hygieny v internačních táborech.

Pro vyvážení je kniha doplněna třemi pohledy z druhé strany. Pavel Macháček vzpomíná na věznění v Terezíně a Flossenburgu, kam byl zavlečen za ukrývání bývalého spolužáka Jiřího Synka, známého pod básnickým pseudonymem František Listopad. Zdena Němcová vzpomíná na přátelství s německou dívkou Stefi, které se změnilo pod vlivem nacistické propagandy málem v nepřátelství a později bylo vážně poznamenáno Stefiným odsunem do západního Německa. Vladimír Novák popisuje vývoj od roku 1938 až po první poválečné měsíce v Ústí nad Labem. Další příspěvek k vyjasňování česko-německých vztahů.

Hugo Fritsch, Pavel Macháček, Zdena Němcová, Vladimír Novák: …bylo mi 13, 155 stran, Grafia, Plzeň -aš-

Kniha Anny Bikontové My z Jedwabnego vyšla čtyři roky po vydání Sousedů (Sąsiedzi) Jana Tomasze Grosse a mnohaměsíční debatě o podílu Poláků na vyhlazování Židů, kterou vyvolala. „Kdo to bude číst? Kdo to vůbec dokáže přečíst?“ Těmi slovy Marek Edelman komentoval četbu strojopisu této obsáhlé, více než čtyřsetstránkové knihy. Po přečtení prvních několika desítek stran však Edelmana „četba přece jenom vtáhne“. Mě vtáhla od prvních stránek, na nichž Anna Bikontová popisuje, jak si ji její šéf, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik v létě 2000 roku pozval do své pracovny, aby jí představil očitého svědka zločinu v Jedwabném. Tento svědek tvrdí, Poláci neměli s masakrem Židů nic společného a Židů určitě nebylo 1600: „To je lež a výsměch.“ „A podle vás jich bylo kolik?“ ptá se Bikontová. „Tisíc, víc ne,“ odpovídá Tadeusz Ś. „Dívám se na Adama a vidím, jak bledne.“ Po pár dnech se Bikontová rozhoduje požádat v Gazetě o dovolenou, „aby rekonstruovala fakta, ale také vyjasnila, co se dělo s pamětí oněch událostí během následujících šedesáti let“. Tento dvojí cíl bohatě naplnila. My z Jedwabnego je totiž také kniha o tom, co se dělo s námi už poté, co byl zločin z Jedwabného odhalen. Každou ze šestnácti kapitol knihy uvádějí zápisky, vedené od 28. srpna 2000 až do 17. června 2004 – dne, kdy zemřel Jacek Kuroń. Čtou se jako záznam unikátního experimentu: co se stane, když čtyřicetimilionový národ, který si dvě stě let pěstuje megalomanskou představu, že je nejnevinnějším a nejpronásledovanějším lidem Evropy, stane před obviněním, že se podílel na holocaustu. Nejde totiž jenom o Jedwabné. v červenci 1941 se na třiceti místech východního Polska, obsazených před pár dny německou armádou, místní Poláci rozhodli vyvraždit Żidy. Kdepak nějaká spodina nebo kriminálníci, ale předváleční aktivisté nacionalistické pravice! a to je jádro věci. Ty „nevysvětlitelné“ zločiny začnou být naprosto pochopitelné, ba samozřejmé, když si plně uvědomíme, že moderní polská národní identita se na přelomu 19. a 20. století – podobně jako česká, slovenská, maďarská nebo litevská – utvářela s vyloučením Židů. Češi měli prezidenta Masaryka, který jim na nějakou dobu vytloukl antisemitismus z hlavy; maršálu Piłsudskému se to bohužel nepodařilo. Proto masakr w Jedwabném, proto vydírání ukrývajících se Židů za okupace i poválečné vraždění navrátilců z táborů smrti – a především rozměr těchto jevů, natrvalo zapsaných v paměti tisíců židovských rodin na celém světě.

Rekonstrukce průběhu událostí starých šedesát let, kterou Bikontová uskutečnila, bere na rozdíl od Grossovy knihy v úvahu výsledky vyšetřování Ústavu národní paměti. To potvrdilo, že Poláci vyvraždili v Jedwabném asi tři sta Židů. Bikontová rekonstruovala také poválečné osudy účastníků událostí: katů, obětí, stejně jako nepočetných spravedlivých, kteří s nasazením života zachránili svědky zločinu. Především odpověděla na otázku nejzásadnější: proč vůbec došlo k této vlnění vraždění, a to přece nejen v Polsku, ale i na Litvě i v celé východní Evropě, v létě 1941 okupované Němci.

Když 29. srpna 2000, den po zmíněném rozhovoru Bikontové s Michnikem, vyšla v deníku Gazeta Wyborcza má recenze Grossových Sousedů, domníval jsem se, že přítomnost Němců zločin v Jedwabném vyvolala. Dnes, po četbě knihy Anny Bikontové, soudím, že se stala bohužel jen výhodnou záminkou.

Anna Bikont: My z Jedwabnego, předmluva Jacek Kuroń, Wydawnictwo Prószyński i S-ka, Varšava 2004, 417 s. Aleksander Kaczorowski

Koncem loňského roku vydalo maďarské nakladatelství Jelenkor útlou knihu s titulem Lazare!. Jejím autorem je Gábor Schein (1969), spisovatel, básník, literární vědec. Kniha se řadí k těm literárním dílům současné maďarské literatury, v nichž se z mechanismů lidsky nespolehlivé rodinné a dějinné paměti (která mj. pokřivuje relaci oběť-viník) vynořuje problematika vztahu otec–syn. v této řadě již figuruje např. objemný dvojromán žijícícho klasika Pétera Esterházyho Harmonia caelestis‑Opravené vydání, rozsáhlý román rovněž už kanonizovaného Endre Kukorellyho Údolí vil, tematikou se zabývají esejistické práce, je látkou básnických sbírek. v duchu Kafkova Dopisu otci – zbožňovanému a zároveň odcizenému zploditeli – tu Schein s velkou dávkou odvahy (projevující se jednak ve snaze vytěžit z rodinné paměti maximum toho, co ještě lze vtělit ve slova, aniž by dosud živé útržky minulosti podléhaly lživé fabularizaci, jednak v porušení příkazu mlčenlivosti, vydanému z otcova smrtelného lože, a to při plném vědomí mravního rizika s tím spojeného) staví knihu-hrobku, proto, jak píše, „aby nás mimo tuto knihu, jež bude tvým domem a tvým tělem, nespojovalo nic.“ Zatímco otec ve zmíněném Esterházyho i Kukorellyho románě je totožný s těmi, které v dozrálém věku zastihl komunistický totalitarismus, je o pokolení mladší otec Scheinova románu exponován jako představitel druhé generace těch, kdo přežili holocaust. Právě ten je mezníkem rodinné paměti, bezejmenné postavy žijící před ním mají rozmlžené tváře. Od holocaustu se v knize odvíjí obecné i mezigenerační odcizení a ambivalentní postoj k otcovu – už za života, ba snad už před narozením – odcizenému tělu (vyjádřený mj. dvojím postojem vypravěče, který se v knize prolíná – otec je střídavě oslovován jako druhá osoba, a vyprávěn jako osoba třetí). Je pokusem třetí poválečné generace o popření nelásky, tedy břemene, jež někteří středoevropští otcové šedesátých a sedmdesátých let minulého století nesli, a zároveň pokusem o neretušované vzkříšení toho, co z paměti ještě vzkřísit lze, v hluboko ukryté naději, že otec „v nějakém skutečném domě, až budu vstupovat, otevře dveře, a můj údiv mu zůstane skrytý.“

Současně s maďarským vydáním vyšel i německý překlad.

Gábor Schein: Lázar!, Jelenkor, Budapešť 2004 Lucie Szymanowská

Knihy

Obsah Listů 1/2005

Knihy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu