Ukrajinská poezie v překladech Tomáše Vašuta

Jevhen Malaňuk

Kámen

Oksaně Ljaturynské

Pohlédni na kámen, mlčí
mlčením moudrosti a víry.
Hřmí válka, železo řinčí.
Krev klokotá a víří víry.

A on chladný je a nahý –
sám, na rozcestí.
Míjí auta.
Zvolna jej míjí krok nohy.
Pomíjí vše.
Jen on, jak pravda
naprostá, svatá – zkameněl
v tichém opovržení, hrdý.

A ten strašný kamenný smích
nevidí valící se hordy.

1941

Exodus

Nelze na ty dny zapomenout,
jež poslední kus cesty zanechaly.
Za dunění a rachocení kol,
za zemdleného hřmění zbraní.

Zlověstná hejna přilétala,

na našem smutném pochodu,
a vlak vzlykal: Na Západ… Na Západ… Na Západ…
Za vlakem – řehot Východu.

Tlamu rozvíral zkrvavenou,
opilý zápach, jako závan smrti.
Kde hledat však, jak zapomenout
na Tebe, na Tvou krásu srdci.

1920

Hořká noc

Usnuli lidé v městě černém,
pod přikrývkami září sny.
Avšak tvá touha nevejde se
v ten svět těsný a nesmírný.

Utichly hlasy ochraptělé,
a soumrak křídla rozpíná,
a půlnoc zrnka máku věje,
avšak ne tebe tiší tma.

Tu drobný chlapec, černovlasý,
k očím své dlaně pozvedá.
Ne, svět ten nedojde již spásy,
nevyrveš veršem kořen zla.

Polnice posledního dne

Stoposchoďové domy usínají, jak stáda zvířat unavených,
zeměpisci zanáší křídou hvězdy v nebeské mapy,
krůpěje deště v rudé záři lamp, jakoby písek okřídlený,
a měsíc, zlatý kocour, leží vedle mne na kanapi.

V bazénech mrtvé ryby rezavějí, černé růže a uhlí,
kupci a holky vysvlečené, básníci, vězni, věznice.
Orchestr policajtů melancholicky troubí na pozouny a tuby,
zatímco městský pánbůh sčítá hvězdy, duše a mince.

Jak v pohádkách pod městem žijí, velryby, delfíni s tritony
v strašlivých sklepeních, v husté a černé vodě, jako ropa,
gryfoni, přízračné kapradiny a utonulé komety a zvony.
– Pustino z kamene, kdy pohltí tě příští potopa?

1. května 1936

Tomáš Vašut

V tomto čísle:

Tomáš Vašut: Básně

Tomáš Vašut: Jak jsem se nestal básníkem

Ukrajinská poezie v překladu Tomáše Vašuta: Jevhen Malaňuk, Bohdan Ihor Antonyč

Obsah Listů 1/2005