Bylo nebylo… Je to trochu pohádkový příběh. Já se ostatně zabývám středoevropskými pohádkami a mýty. a tenkrát se mi to zřejmě vymklo z rukou… Když já stejně pořádně nevím, kdy to začalo. Datoval bych to někam do roku 1999, jak si všichni mysleli, že už nastává ten konec století. No a já jsem tenkrát potkal Antonyče. To je ukrajinský básník, co ho pan Burian jistě zařadil do následující ukázky, protože Antonyč je vážně úžasný. Měli jsme tenkrát připravit referát z ukrajinské exilové poezie, já dostal Jevhena Malaňuka, Antonyče René Kočík. Co o něm říkal, si nepamatuju, já jsem ho měl už nastudovaného. Asi jsem ho četl ve správný okamžik.
Ukrajinštinu jsme ukončili záhy jako bakaláři, a zřejmě nám proto začala chybět. Že jsem byl ještě studentem na rumunštině, odebral jsem se na jaře do Lvova. Když přestaly v Haliči padat trakaře, samo sebou – na Janivskyj cvyntar či kladovyšče, co tam je Antonyč pochovaný. a já ho nenašel. Víte, nechci dramatizovat ani vytvářet zbytečně mýty, prostě se přede mnou schoval. a co se mám potloukat po hřbitovech, když jsou tu ty jeho verše? Jedna z knížek, které jsem si z Ukrajiny přivezl, byl ukrajinsko-polský výbor Antonyčova díla Znak Leva.
A tak jsem si začal lámat hlavu s překladem jeho básní. Jako alternativa k psaní diplomové práce na maďarštině to bylo příjemné maření času. Fakt je, že Antonyč ovlivnil celou jednu generaci ukrajinských básníků a spisovatelů. Navazuje na něj Oksana Zabužko, kterou i u nás docela proslavil román Polní výzkum ukrajinského sexu. a Jurij Andruchovyč zrovna napsal Dvanáct obručí, román, v němž se Antonyč dokonce zjevuje.
S Ukrajinci vážně není sranda něco si začínat, zvláště v literatuře. Takový básník si vás podmaní a pak ho musíte překládat. Ale to jsem něco přeskočil. v létě 2001 jsme tuším seděli u piva s René Kočíkem a Libuší Bělunkovou a oni vedli literární řeči, co nového ve světě a co se z toho bude strkat do Literárek a tak. René objevil na Zakarpatské Ukrajině Petra Midjanku, do Literárek měl jít rozhovor s ním. a básničky ne? To chce básničky, kdy ho u nás zase někdo bude tisknout? Prý když to do pondělí stihnu přeložit, budou i básničky.
Téhož léta jsem se rozešel s jednou slečnou a do jiné se šíleně zamiloval. Rozebírat to nechci, nač taky, přečtěte si básně ze sbírky Bori, Bori – kniha zaklínadel. Já myslím, že jsem to asi poprvé v životě nechal plavat, celé to zamilování, jako by to mělo být naposled v životě, inu třicítka na krku, chudák ta slečna v Olomouci, co jsem jí dokonce poslal sbírku. To básnění bylo zároveň opravdové i šílené. i dosti naivní. Možná jsem byl rok básníkem, nevím.
Takže ta moje poezie je bohužel ovlivněna především těmito milostnými banalitami. Jinak se samozřejmě projevilo hodně to, že jsem zároveň dělal ukrajinskou modernu, zvlášť ta méně sešněrovaná forma, asonance atd. Potom už na básničky nezbyl čas, protože se vrátil Petro Midjanka se svou tajemnou marmarošskou ukrajinštinou, propletenou maďarskými a rumunskými slovy tak, že se obávám, jestli jsem si z něho při psaní vlastních veršů nebral příklad. Ale taky Midjanka s fantastickou tematikou, která nás s René Kočíkem prostě uchvátila, vzali jsme si do hlavy, že z toho musí být knížka. Po Malaňukovi to byla hrozná pauza, překládal jsem Midjanku nejdřív na koleně v autobusech uhánějících Sedmihradskem, v pomalu se šinoucích vlacích v Podunají, až potom verše dozrávaly v chladnoucím podzimním tiském bytě. Snad se díky těm cestám napříč osobním vesmírem podařilo zachytit i kousek úchvatné midjankovské krajiny, které se říká střední Evropa. a tak jsem se stal překladatelem poezie.
Tomáš Vašut (1971) je překladatel, básník a publicista. Vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině, rumunštinu, maďarštinu a ukrajinštinu v Praze. Spolupracoval na antologii maďarské a ukrajinské poezie, podílel se na překladu básní Jevhena Malaňuka a na vydání ukrajinských pohádek, loni mu vyšla první samostatná knížka překladů Užhorodské kavárny, básně zakarpatského autora Petra Midjanky.
V tomto čísle:
Tomáš Vašut: Básně
Tomáš Vašut: Jak jsem se nestal básníkem
Ukrajinská poezie v překladu Tomáše Vašuta: Jevhen Malaňuk, Bohdan Ihor Antonyč
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.