Václav Jamek

Malý rohatý Freud

aneb Kterak překonat minimalismus?

Šetři od sirky, byla v mých očích jedna z nejnesmyslnějších zásad, které hlásal můj otec, zvlášť když si pak kvůlivá šetření sirkami připaloval jednu cigaretu od druhé, a já s mladickou necitelností učinil první sebejisté kroky v oboru absurdního účetnictví. v nadcházejícím čase životního bilancování se mi to může hodit. Trochu šílenství by nebylo na škodu, ale na to jsem už moc starý, už by to nemělo půvab. s lehkým údivem zjišťuji, že se poslední dobou snažím po nocích, když usnu, nějak obyvatelněji uspořádat své onirické prostředí, jako bych se tam chystal natrvalo přestěhovat: poklidit, vymést pavučiny, zpevnit to nějakým nábytkem, židlemi, běžným vybavením zkrátka, aby se tam návštěvám líbilo. Nemusí hned poznat, že je to jen zdání. Ve snech mám sice pětatřicet let (co pamatuji, a zřejmě už nadosmrti), ale od nikoho nic nechci. Když někdo přijde, sedne si na židli a sedí. Nebo jen přeletí snožmo s topolu na balkón. s Freudem jsem skončil. Nevědomí je v rozkladu. v mém životě zavládl minimalismus. Je to smutné, ale zase ne moc.

Freud mě pak ale obtěžuje přes den, sotva vytáhnu paty z domu. Paty z domu vytahuji minimálně, ale Freudovi to stačí. Například za roh pro jednu poštovní známku. Paní v trafice ji pěkně vyloupne z velikého archu, jako z udělání je to známka toho nejmenšího formátu, a na ní, co nevidím: hlavu státu. Dřív by ho maloval přinejmenším Gainsborough, dneska se na mě čuří z pěti a půl centimetru čtverečního včetně vroubků. Zato však, řečeno s básníkem, „jakmile mám jednoho, mám jich i sto tisíc“. a tu s nemalým údivem slyším sám sebe, jak prodavačce říkám: „Jinou známku nemáte? Toho Husáka já na svůj dopis lepit nebudu!“ Celou dobu minimalismus, a najednou tohle! Lapsus jako vrata, vícenásobně protistátní, mám ten dojem. Na rameni mi sedí malý rohatý Freud, šklebí se a říká s básníkem Bohumilou Sílovou: „Časy se mění, co bylo, není!“ Ach! mládí, mládí!

Jak překonat takový neblahý minimalismus? Zpočátku samozřejmě malými krůčky, aby mě to nezabilo. Krůčky malými, ale výraznými. Třeba vezmu prázdný arch papíru a napíšu na něj – pro začátek – stokrát: Není hlava státu jako hlava státu. Až se trochu osmělím, napíšu to ještě víckrát, možná tisíckrát. Stotisíckrát asi ne, to je zatím hodně vysoko nad můj práh rozlišování.

Kdybych chtěl potrápit studenty, které teď v rámci České vzdělávací charity vyučuji, zeptal bych se jich, má-li se z básnického hlediska ta záměna Husákem brát jako metafora, nebo jako metonymie. Jako metonymie by totiž byla celkem neutrální, jako metafora je ale na pováženou. Takže je to metonymie, a mňaucta! Freud, do boudy!

A co se nám Freud vůbec montuje do politiky? Nad pohlavím státu u nás dostatečně (i když z kdovíjakých podivných důvodů) bdí nenahraditelná strana lidová. Ale – za prvé: co má chudák dělat, když u mě není takříkajíc do čeho píchnout a beztak ho k ničemu jinému nepustím; a za druhé: Freud nemá ve své teoretické výbavě zdaleka jenom libido a nevědomí, má tam všelicos jiného, například dvojici Eros – Thanatos. Protože jsme tvorové smrtelní, máme v sobě vedle obecného puzení k životu také spád k smrti, který na nás rovněž působí jistou neblahou či blahou galvanizací. v sexualitě je namícháno z obojího puzení: nejsilnější pocit života je nám dán jen proto, že musíme zemřít – a předtím život předat, protože u nás není v bezpečí; užívat, dokud není pozdě. v náručí druhého hledáme nejen slast, ale také ujištění, že nás život stále a donekonečna obývá – ujištění, který nám druhý dát nemůže, ani my jemu. a nejčastěji ani nechceme, ani se nesnažíme: namlouváme si, že máme práva, ale ani tím si nesmrtelnost nevydupeme. Asi proto někteří zvlášť slabí muži bijí ženy: pomátl je a převládl v nich Thanatos.

Eros, Thanatos a jejich svár, láska k životu nebo zahledění do smrti polarizují všechno, čeho se člověk dotkne, i politiku, ekonomii, ba i formální logiku – prostě proto, že to dělá člověk, a ten žije a umírá. Ani lapsus nemusí být jen erotický, jak vidno: skrytými cestami se ubírá i Thanatos. Husák se mi v době své moci zjevoval jako hrobař zvlášť odporný: šířil smrt a požadoval, abychom nad ní jásali, jako by to byl život.

Tak nevím: jsem jen bezvýznamný disident – nebo nebezpečný tichošlápek ze šedé zóny, jehož smělá pokoutnost v brzku doposud nedohledném rozloží příští bývalý režim? Možná že po tom odlehlém svahu sklouzává noha jenom mně samotnému; o Nibelungově přísaze až jindy: já pochybné smlouvy nepodepisuji. Stojí teď kvůli pochybným smlouvám politika zase na straně smrti? Pochybnou společenskou smlouvu uzavřela politika s ekonomikou a pochybnou smlouvu vnucuje ekonomika životu: ta smlouva převrací vztah podřízenosti. Místo aby ekonomika sloužila životu, má život sloužit ekonomice. Chce se po nás, abychom svůj život vykládali v tržních – neboli účetních – pojmech; ekonomika sama však musí být vyložena v pojmech lidských pohnutek, neboli lásky. Zatím tak jenom reklama vypočítavě balamutí naše nevědomí, ale z teoretického hlediska to není žádný nesmysl: měli bychom se učit u orientálních kupců, kteří si z vás obchodem chtějí také udělat přítele. Jenže právě na to dnešní ekonomičtí černokněžníci nemají. Možná až přesvědčíme islám, aby nám projevil také svou ušlechtilost…

Na lásku k životu máme tu ovšem nově patentované křesťany, jenže oni tuhle lásku také jaksi ženou přes Thanatos, byť třeba útěšně: nikdo nezpívá o smrti tak líbezně jako Johann Sebastian Bach. i oni myslí v účetních pojmech, jsou to závěrečné účty Posledního soudu. Milují život posmrtný a věčný; když něco trvá jen pár vteřin, nemá to pro ně cenu. Tímhle nesmyslem nám soustavně znepříjemňují dějiny a každých pět minut čekají konec světa. Taková netrpělivost zaráží. Malý rohatý Freud se plácá do stehen, a tu přibíhá s klackem sám strašný Rocco Buttiglione, málem evropský komisař: „Dobrého křesťana vyhnali, a pedofil tam zůstal.“ Jak se dočítám v novinách, pedofil je evropský poslanec Cohn‑Bendit, protože si dovolil říci, že už dítě má svou sexualitu, která se specificky vyvíjí. Jenom tak připomněl, co zrovna před sto lety zformuloval a doložil Freud (malý rohatý) ve svém klasickém eseji o dětské sexualitě. Krásná řeč k jubileu: Freud‑pedofil.

Pokud si křesťané dodnes myslí, že mnich, který nesouloží, nemá žádnou sexualitu, dobře jim tak. Ale k jakému stupni nevědomosti o člověku bychom měli upadnout, abychom se tmářům zavděčili? a tenhle hňup se v Evropské unii měl starat o moje lidská práva! Závěr: je pořád lepší, když našim křesťanským bližním zaručuje lidská práva někdo jiný – očekávat od křesťanů, že budou zaručovat nějaká práva jiným, je pořád ještě přehnané. 21. století bude světské, nebo nebude. Možná spíš nebude. Opravdu nevábný, tento lidský čas. Chce to minimálně pláštěnku.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2005

Václav Jamek

Malý rohatý Freud

aneb Kterak překonat minimalismus?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu