Jiří Kunc

Soukromé války o americký kontinent

Historie vztahů mezi oběma částmi Nového světa – Amerikou Severní a Latinskou (či Jižní) je bohatá na dramatické kolize, ale je také inspirativní, třeba pro mezinárodní spolupráci; vždyť Organizace amerických států sloužila jako vzor při vzniku OSN. Převažuje mínění, že vše, co se děje na jihu, ovlivňují v rozhodující míře USA; autoři se liší jen v odpovědi, odkdy tomu tak je. Až dnes s různými integračními pokusy? Nebo už v poslední třetině 20. století s expanzí ultraliberálního myšlení z Chicaga na jih od Rio Grande? Od začátku 20. století s politikou „velkého klacku“ Theodora Roosevelta, nebo ještě dřív?

Mnozí vidí jako přelom americko-španělskou válku 1898, jiní sestupují do roku 1823 k formulaci Monroeovy doktríny a k heslu, které ji snad vystihuje, ač v ní není: „Amerika Američanům.“ Největší šťouralové s oblibou citují Thomase Jeffersona z roku 1787, podle něhož je revoluce na jihu kontinentu nevyhnutelná, ale musí se odložit až do doby, kdy z ní budou mít prospěch USA a nikoli Anglie. Ať tak či onak, zůstaňme u dávnější historie, kterou (už vzhledem k její složitosti) dnes málo známe.

Diplomacie Spojených států vyhlásila vůči osvobozeneckým snahám zemí na jihu kontinentu striktní „neutralitu“, totiž – žádnou pomoc Jihoameričanům. (Přitom víme, že bez velkorysé francouzské pomoci severoamerickému emancipačnímu hnutí by nikdy nevznikly USA.) Na diplomatické uznání čekaly mladé latinskoamerické republiky v průměru dvanáct let.

Anglie nesla značnou část výdajů na vybojování suverenity latinskoamerických provincií-království; její ministr zahraničí Canning se netajil přesvědčením, že bude-li tato část světa nezávislá (totiž nikoli španělská), bude anglická. Ale zároveň se obával pronikání USA, z čehož povstal jeho trik století – výzva vládě USA ze srpna 1823, aby společně vyhlásily, že Španělsko nemůže své kolonie získat zpět, ale že ani Anglie, ani USA neaspirují na vlastnictví některé části nových států a nezůstanou lhostejné, pokud by se o to pokusil jiný evropský stát (Canning měl na mysli Francii). Prezident Monroe britský návrh konzultoval se svými předchůdci Jeffersonem a Madisonem, a ti mu radili jej přijmout. Státní tajemník John Quincy Adams myslel dál, a tak známé poselství Kongresu z prosince 1823, které přečetl poněkud intelektuálně zaostalý Monroe, považovalo za nepřijatelnou jakoukoli intervenci evropských zemí. To hlavní, o co šlo Canningovi, tam nebylo: ani zmínka, že USA se intervence do budoucna zříkají.

Za tehdejšího poměru sil totiž nikdo nevěřil v intervenci Svaté Aliance za oceán, protože v cestě stála mohutná anglická flotila. Skromné, teprve se rodící americké námořnictvo se s ní nemohlo měřit. Adams mladší však hleděl dopředu a netajil se názorem, že zjevným údělem USA je kontinentální expanze, jejíž čas teprve přijde. Tak proč předem vyjednávat s Anglií? Ministr zahraničí USA nepřicházel ani s žádnou novinkou. Už roku 1812 přijal mexického povstalce Gutiérreze de Lara Monroe a na jeho žádost o pomoc mexické nezávislosti odpověděl, že ji samozřejmě poskytne – s podmínkou, že Mexiko přijme federální formu a stane se součástí USA.

Když se s Monroeovým poselstvím seznámily evropské mocnosti, se smíchem je odložily do archívu. Co si o sobě ty USA myslí! Latinskoamerické republiky je vzaly vážně, ale když se ty, které již byly diplomaticky uznány, dožadovaly nějaké ochrany před evropským ohrožením, odpověděly USA, že se musí nejprve dohodnout s Evropou.

Polovinu 19. století lze ve vzájemných vztazích obou Amerik popsat jako soupeření či obchodní válku. USA požadovaly doložku nejvyšších výhod a volnou plavbu po řekách (z toho povstala jedna válka skutečná, proti Paraguayi), ale byly velmi proti tomu, aby jednotlivé země takovou doložku udělovaly evropským zemím (např. „matce vlasti“ Španělsku, ale také třeba Německu). Obchod musí být převážně meziamerický.

Válka o Texas

Obchodní soutěžení mělo i své prodloužení válečné. Puritán Austin z Louisiany získal v roce 1820 od španělského guvernéra Texasu povolení přesídlit tam z USA 300 rodin, které dostanou půdu s rozlohou odpočítanou na každého usedlíka, méně pro manželku, méně pro každé dítě a ještě méně pro každého otroka. Usedlík bude vyznávat katolickou víru a odpřísáhne věrnost španělskému králi. v roce 1823 mexická vláda, již nezávislá, dohodu schválila.

Podstatnější byly úvahy, že v Texasu se pod mexickou suverenitou neudrží otrokářství, neboť nezávislé Mexiko je zakazovalo (i když usedlíkům dovoz otroků povolovalo), a navíc sem bude nejspíš utíkat mnoho otroků ze sousední Louisiany a Arkansasu. Anexe je nutná.

Válečné vyústění na sebe nedalo dlouho čekat. Texas vytvořil samostatnou vládu. Nejznámější jméno: Sam Houston jako velící generál, později prezident Texasu. Jinak všichni její členové (s jedinou výjimkou) byli usedlíci z USA. a mexický prezident Santa Ana se okamžitě vydal válčit. Bitvy netřeba komentovat. Snad jen jednu, nejslavnější epizodu, kdy Mexičané v březnu 1836 dobyli pevnost El Álamo.

Duše moravského básníka a hispanisty Miloslava Uličného se vždy cítila osvěžena vzpomínkou na jedno filmové zpracování této bitvy s Písní podřezávačů, kdy vítězové usednou s kytarami před hradbami a poraženým zahrají a zazpívají, načež jim sdělí, co je čeká. Santa Ana neušetřil nikoho, což byla zřejmě jedna z jeho životních hloupostí: texaští usedlíci se s pomocí USA zatvrdili. s pomocí USA? Pro válku o Texas probíhal nábor dobrovolníků ve všech státech USA, ale s vysvětlením senátní komise, že jde o soukromé aktivity, které vláda USA neautorizovala. Zapamatujme si tento diplomatický vzorec – je konstantou všech dalších konfliktů mezi oběma částmi kontinentu.

Heslo „Remember the Alamo!“ se stalo bojovým pokřikem separatistických sil. Odvetou byla další bitva v dubnu 1836 u San Jacinta, kde Santa Ana upadl do rukou Houstonových a v zajetí urychleně uznal nezávislost Texasu s hranicí na Rio Bravo (Rio Grande). Mexiko rozhodnutí „zajatce“ neuznalo a pokračovalo v boji až do roku 1840. Poté se k uznání připojilo Nizozemí a Belgie; důležitým argumentem bylo otroctví: bez něho Texas nepřežije. Anglie si s tím chvíli pohrávala jako s lákavým pamlskem, protože „tři čtvrtiny exportu USA jsou produktem otrocké práce, s jejím případným zrušením se zhroutí celý bavlnářský průmysl“ a s ním i kanály a železnice.

A v USA si to také dobře uvědomovali, takže anexe Texasu již nebyla vnímána jako nutné protimexické, nýbrž protianglické opatření. v tom smyslu se Washington snažil přesvědčit i Mexiko. Texas má na výběr mezi připojením k USA a „nezávislostí“ pod britskou nadvládou. Smlouva o připojení Texasu k USA je z dubna 1844. a znovu instalovanému Santa Anovi nepovolil mexický parlament ani nové válečné úvěry, ani další nábory do armády. (Tady nemohu odolat půvabné historce, staré dvacet let. Profesor Vladimír Nálevka se snažil vydolovat z jedné studentky něco o této válce a chtěl jí pomoci: „Pokuste se vybavit, o co šlo, vždyť to máte na sobě.“ Hodlal se dobrat Texasu, načež povzbuzená studentka vyhrkla: „Už si vzpomínám, byla to válka o rifle.“)

Válka trvala další dva roky. Lze tu zvažovat Huntingtonův koncept konfliktu civilizací, promyšlený o století později? Mexiko, jedna z nejkatoličtějších společností světa, konspiruje proti své vládě, protože se jí zdá být málo katolická, a raději se spojí s protestantskými interventy. Bojové i finanční vybavení domorodců je ubohé, severoamerické pěchotě a dělostřelectvu nesahá ani po kotníky. Bylo jen otázkou času, kdy jednotky USA vtáhnou do hlavního města. Dokázaly to v září 1847 a krvavé dny v Molino del Rey a v paláci Chapultepec mexickou porážku jen zpečetily.

Takzvaná oběť hrdinských dětí – patnáctiletých kadetů, kteří se při obléhání Chapultepeku odmítli vzdát, zahalili se do mexické vlajky a skočili do propasti, je dodnes důležitou složkou mexické, totiž „protigringovské identity“. i pro zahraniční návštěvy patří k povinnému rituálu, že k pomníčku mladých vlastenců pokládají kytičku. Učinil tak i Václav Havel, ale vzápětí pronesl nešťastnou řeč o významu armády USA pro rozvoj demokracie…

Následující mírová smlouva připravila Mexiko o 51 % území, na němž postupně vznikly státy Unie Texas, Nové Mexiko, Arizona, Kalifornie, Nevada, Utah, zčásti i Colorado, Oklahoma, Kansas a Wyoming. Vítězům se zdála polovina mexického území málo, hrdina od San Jacinta Sam Houston požadoval protektorát USA nad celým Mexikem a celou Střední Amerikou.

Ta válka začala jako soukromá, vedená některými občany USA usedlými v Texasu. a stejný vzoreček se uplatňoval i nadále.

Války soukromé

Nepředstavujme si to jako čistě seveřanské násilí. Edelberto Torres-Rivas napsal studii o imperialismu jako tvůrci národních států ve Střední Americe a popudil jí proti sobě mnoho kritiků. Ale měl pravdu. Středoameričané spolu soupeřili, která strana dokáže lépe přilákat Jižany, která Seveřany a která Angličany. Když se v Kalifornii našlo v roce 1848 zlato, tisíce lidí z východního pobřeží hledaly nejkratší cestu k nalezištím, a to byla cesta nikaragujská; smlouvu obstarala seveřanská Vanderbiltova společnost s konzervativní vládou. Jejich liberální odpůrci zase hledali a žádali pomoc od Jihu USA a smlouva o nájmu dvousetčlenného žoldnéřského oddílu skončila v rukou Williama Walkera.

Žoldáci rychle uspěli, Walker se stal nejprve velitelem nikaragujské armády a roku 1856 již formálně prezidentem. Mezitím nechal zastřelit i ty liberály, kteří ho do země pozvali. Jeho politika byla jednoduchá: angličtinu prohlásil za úřední jazyk, ale anglického konzula vypověděl ze země. Hlavním záměrem bylo posílit jižanské otrokářství, připojit Střední Ameriku, případně i Kubu k USA. Tam se pořádaly sbírky a byli najímáni dobrovolníci pro Walkerovu Americkou falangu nesmrtelných. Musela to být dojemná scéna, když nově jmenovaný velvyslanec USA Wheeler předával občanovi USA a momentálně prezidentu Nikaraguy Walkerovi pověřovací listiny a vyjádřil odhodlání vlády USA „spojit se s prezidentem Walkerem s cílem nedovolit žádné cizí mocnosti zastavit jakýmkoli zásahem pokrok v této zemi“.

Tentokrát se proti němu Středoameričané sjednotili. Byl vyhnán, ale v New Orleansu přivítán jako národní hrdina. Ještě jednou se vylodil v Nikaragui (opět jako soukromník, ale pod ochranou americké válečné lodě) a nakonec, v roce 1860, v Hondurasu. Stačil vyplenit město Trujillo, ale tam ho zajalo – to zdůrazněme – britské válečné loďstvo. Předalo Walkera honduraským úřadům, které ho nechaly zastřelit.

Zemřel slavný a příslušnému myšlenkovému stavu expanzivních společností se nějakou dobu říkalo walkerismus, později jingoismus a teprve na sklonku století imperialismus. (Ale Londýňan Sir Cecil Rhodes říkal už dávno předtím, že „kdo chce mít doma klid, musí se stát imperialistou“). Zkrátka-konflikty je třeba vyvážet. a americká diplomacie se od Angličanů učila, byť ne vždy pozorně.

I když tady popisujeme vztahy mezi oběma Amerikami, je nutné zmínit, že myšlenek na intervenci se nevzdávala ani bývalá „matka vlast“. Španělsko v roce 1861 na žádost místní vlády znovu obsadilo Santo Domingo a brzy poté se ocitlo ve válce s Chile a Peru. Ty se marně domáhaly amerického zprostředkování (kde zůstal Monroe?), ale je pravda, že španělská flotila zanechala ostřelování Valparaísa a Callaa po zjištění, že tu kotví válečná plavidla USA a Velké Británie. Lodi však přístavy v zápětí opustily, aby nechaly Španělům volné pole pro bombardování… Vysvětlení je jediné (Manuel Medina Castro): z vojenské síly latinskoamerických armád neměly USA žádné obavy, bály se však, že tentokrát by se mohly Peru, Chile a Ekvádor spojit. O integraci tehdy nebyla řeč, ale když se dnes sjednocují proti Španělsku, zítra to může být proti USA. a ze Santo Dominga se také Španělé v roce 1865 stáhli nikoli na nátlak USA, ale místních geril, a pro strach z epidemie žluté zimnice.

Zájmy USA a zájmy Evropy

Další z evropských mocností, které snily o své budoucnosti v Novém světě, byla Francie. Pravda, Napoleon I. se po francouzských neúspěších vzdal povodí Mississippi i s Novým Orléansem (opět tu zapůsobila obava z britské flotily), zato Napoleon III. měl rozsáhlé plány s pronikáním na subkontinent. Připomeňme, že právě jemu vděčíme za název, který se historicky ujal, tedy Latinská Amerika. Předtím se říkalo Španělská či Portugalská Amerika (nebo také Amerindie). Napoleon hodlal zvýraznit společné latinské kořeny, a tedy i náležité francouzské nároky v této oblasti. Fantazíroval také o „latinském impériu“ od Mexika, Ekvádoru a Bolívie až po Brazílii a ještě o výstavbě Napoleonova mezioceánského kanálu nikaragujskou cestou.

Jediným plodem těchto představ bylo tragické dobrodružství císaře Maxmiliána Habsburského v Mexiku. Expanzi tehdy zahájily tři evropské mocnosti – Anglie, Španělsko a Francie, zatímco USA, taktéž věřitel Mexika, prohlásily neutralitu (kde byl Monroe?). Tragiku lze zvýraznit tím, že po složité mezinárodní hře a ústupu Evropy zůstali oba hlavní soupeři osamoceni – císař Maxmilián a prezident Juárez, který nechal císaře zastřelit. Ve válčení jim nakonec nepomohla ani Evropa, ani USA (Francie se z Mexika stáhla po svém debaklu s Pruskem).

Přinesla tato krvavá evropská (francouzsko-habsburská) intervence Mexiku něco dobrého? Dovolte opět perličku. Součástí Maxmiliánova expedičního sboru byly i české jednotky a orchestr, který Mexiku objevil křídlovku. Břeskná trubka se díky našim muzikantům stala neodmyslitelnou součástí mexického folklóru a povinným nástrojem všech mexických hudebních skupin…

Na dvě volební období (1869–1877) se stal prezidentem USA legendární hrdina občanské války Ulysses Simpson Grant. Této vysoké funkce se ujímá již jako člověk velmi unavený právě svým předchozím válečným nasazením. „Ignoroval naprosto všechno, co se týkalo ústavy a pravomocí prezidenta, a nevyvinul nejmenší úsilí, aby se to dozvěděl,“ píše se o něm v odborné literatuře. Vyčerpaný Grant se domluvil s podvodníkem, ale tehdy střídavě prezidentem Dominikánské republiky Báezem, že tato republika se za 1,5 milionu dolarů přičlení k USA. Návrh smlouvy o přičlenění předložil Grant Senátu s odůvodněním, že anexí Santo Dominga a přilehlých ostrovů se znemožní veškerým nepřátelům usadit se u severoamerických břehů. Senát smlouvu odmítl.

Podobné snahy nepocházely jen z imperialistické sveřeposti Seveřanů, ale i ze Střední Ameriky a Karibiku. Třeba na Kubě bylo anexionistické hnutí velmi silné v průběhu jednotlivých etap emancipačních bojů proti Španělsku (kdy se již USA cítily dosti silné ostrov převzít). a byly vydatné i v závěrečných etapách. Snad nejznámějším člověkem, který před sbližováním s USA varoval, byl José Martí (“Žil jsem v příšeře a znám její útroby“). Padl již v jedné z prvních přestřelek osvobozenecké expedice. O století později jeho příklad věrně okopíroval Fidel Castro; včetně toho, že své vylodění předem veřejně ohlásil. Přivodil tím smrt mnoha svých spolubojovníků, ale na rozdíl od Martího nezahynul a mohl ve svém poslání pokračovat.

Z minulosti známe asi půl tuctu slavných telegramů, které výrazně zasáhly do světových událostí. Nejznámější je patrně ten od francouzského vládce německému císaři, jehož text pozměnil Bismarck tak, aby pro jeho panovníka vyzněl urážlivě a aby dosáhl toho, co chtěl: prusko-francouzské války 1870.

Máme rovněž slavnou výměnu telegramů mezi fotoreportérem Remingtonem z Havany tiskovému magnátu Hearstovi: „Tady je vše v klidu stop. Žádná agitace stop. Chci se vrátit, protože válka nebude.“ a Hearstova odpověď: „Prosím, abyste zůstal na místě stop. Dodejte fotografie, já dodám válku stop Hearst.“

V těchto historicky významných telegramech je patrný rozdíl. Bismarckovi šlo jen o intriku, jíž chtěl rozvášnit dva panovníky; Hearst usiloval o potvrzení úlohy hromadných sdělovacích prostředků při rozhodování mezi mírem a válkou. Jsme u zrodu obecné mediální nadvlády nad veřejným míněním a toho, co je zvlášť patrné v USA – nad tvorbou politiky. Severoamerická veřejnost, donedávna naprosto lhostejná k blízké Kubě či vzdálenému Španělsku, se najednou rozhořčeně dožadovala války. Hearst splnil, co slíbil: dodal válku.

Španělsko se jí snažilo za každou cenu vyhnout, diplomacie USA ji hleděla co nejvíc urychlit. „Je naší povinností“, říkal prezident William McKinley v Kongresu, „zasáhnout tváří v tvář tomu, co se děje blízko našich hranic. Naše práva intervenovat lze ospravedlnit vážným poškozením obchodu a podniků našeho lidu…“

To jsou závažná slova, protože naznačují, co přijde později. Sama válka byla krátká; pro Španělsko znamenala drtivou porážku a stoleté trauma pro historickou, filosofickou a uměleckou obec („generace 98“). Za všechny jeden velmi „antigringovský“ ekvádorský komentář Manuela Mediny Castra: „Když kubánští povstalci porazili španělskou armádu na všech frontách, severoamerická flotila zlikvidovala španělskou eskadru admirála Cervery v zátoce Santiaga… Když filipínská lidová armáda ovládla ostrovy a oblehla Manilu, americká tichomořská flotila zničila španělskou eskadru admirála Monteja v Manilské zátoce. Ale po porážce Cervery Severoameričané udržují španělské autority a své zbraně obracejí proti kubánským vlastencům. Po porážce Monteja Severoameričané udržují španělské úřady a své zbraně obracejí proti filipínským vlastencům!“ Už v dobovém jazyce se objevují výrazy, že hlavní je chránit investovaný kapitál občanů USA a zabránit, aby se vlády ujali „extremisté“.

V mírové smlouvě z prosince 1898 se Španělsko zřeklo svých posledních území v Novém světě (Kuby, Portorika a dalších západoindických ostrovů, a také ostrova Guam). Navíc i Filipín, za což USA zaplatily Španělsku 20 miliónů dolarů – byla to základna pro obchodní expanzi do Orientu. Tato území nejsou „koloniemi“ USA, ale o občanských a politických právech jejich obyvatel bude nadále rozhodovat americký Kongres. Spojené státy přijímají rovněž závazek, že budou udržovat nezávislost Kuby a ochraňovat její lid, k čemuž potřebují na jejím území své opěrné body. Nejproslulejším z nich je rozlehlá základna Guantánamo jako výsostné území USA na Kubě.

Hledání průplavu

Ta „hezká malá válčička“ mezi USA a Španělskem, jak ji nazýval Theodore Roosevelt, odkryla nový prostor pro působení USA, ale zároveň ukázala i své slabé stránky. Například křižník Oregon, převelený ze San Franciska k účasti na bitvě u Santiaga de Cuba, potřeboval na přepravu Magalhaesovou úžinou 68 dnů. Stejná potíž je s novými tichomořskými protektoráty, třeba Filipínami. Jejich ochrana, pravil Roosevelt, bude špatně zabezpečena, pokud naše atlantická flotila bude nucena prodírat se úžinou. Vyvstala z toho naléhavá potřeba vybudovat mezioceánský kanál. Silnou nebo silovou stránku americké politiky, opírající se o vítěznou „válčičku“, nejlépe formuloval ve svém poselství Kongresu 1904 Theodore Roosevelt slovy: „Na západní polokouli může věrnost USA Monroeově doktríně donutit Spojené státy, aby, ač nerady, ve flagrantních případech špatného počínání nebo neschopnosti vykonávaly mezinárodní policejní moc.“

Tento slavný Rooseveltův dodatek nebo logická implikace z Monroeovy doktríny se začaly okamžitě uplatňovat. Již v témže roce se americká vláda obrátila na dominikánskou vládu se zdvořilou otázkou, zda je připravena požádat USA, aby se ujaly kontroly jejích celnic, než bude splacen státní dluh. Na podporu této zdvořilé otázky vyslaly USA dvě válečné lodě. Žádosti bylo rychle vyhověno.

Čili: vzoreček trvá, byť v přitvrzené formě. Žádné vyhlašované války, žádná anexe nových území, žádné kolonie, ale vůči těmto nezávislým státům má federální vláda ve Washingtonu více pravomocí, arbitrážních a neomezených, než vůči vlastním členským státům USA. Pokud vlády takových zemí, jako je Nikaragua, Guatemala, Honduras, Kuba a Haiti nereagují na zdvořilá upozornění USA vstřícně, následuje výsadek námořní pěchoty a dočasná okupace. Výčet by byl dlouhý.

Ale „dočasnost“ je třeba brát vážně, bez jakékoliv ironie a konotace na dočasný pobyt sovětských vojsk v naší zemi. Jakmile USA usoudily, že v dotyčné zemi je dostatečně vstřícná vláda, své jednotky stáhly. Ale zanechaly tam rozšířené majetky svých občanů, a jen co zjistily, že se ocitly v nebezpečí, následoval nový výsadek a nastolení nových vstřícných vlád, ať šlo o dynastii Duvalierů na Haiti, Somozů v Nikaragui, Rafaela Leónidase Trujilla v Dominikánské republice nebo Juana Vicenta Gómeze ve Venezuele. „Je to z kurvy syn, ale náš z kurvy syn,“ zní výrok, přisuzovaný několika prezidentům a ministrům zahraničí USA na adresu příslušných latinskoamerických prezidentů. Není to výrok dostatečně ověřený, ale diplomacii USA v oněch desetiletích vystihuje: o těch lidech nemáme žádné iluze, ale ekonomické zájmy občanů USA jsou dostatečně ošetřeny.

Bylo by nespravedlivé nezmínit, že tuto protektorátní politiku Theodora Roosevelta nahradil v roce 1934 jeho synovec, prezident F. D. Roosevelt proklamací politiky „dobrého sousedství“ s tím, že USA budou absolutně respektovat suverenitu každé země na svém jihu. Dodejme, že tehdy již USA měly své etablované diktátory a nepotřebovaly další výsadky námořní pěchoty.

Mezitím však došlo k něčemu skutečně velkolepému – stavbě Panamského průplavu. Ta událost je u nás dost dobře známa, takže na připomínku jen několik pikantností.

Budování průplavu předcházely velkolepé skandály. Kolumbie si nepřála žádnou svrchovanost USA nad částí svého území a roku 1878 poskytla stavební práva Mezinárodní občanské společnosti pro výstavbu mezioceánského kanálu, jejímž předsedou se stal hrabě Ferdinand de Lesseps, proslulý stavitel Suezského průplavu. Díky jeho osobě se projekt, zahájený v roce 1881, stal něčím, čemu bychom dnes říkali „velkolepá kupónová privatizace“ a „velkolepé tunelování“.

Bohatí i chudí Francouzi skupovali akcie, v panamském Colónu se hromadily bagry a stavební zařízení, začaly první výkopy. Podle dobové rétoriky se „místo vody pilo šampaňské“, ale brzy nastaly potíže s terénem, hmyzem a žlutou zimnicí, ale hlavně s tím, že shromážděné peníze někam zmizely. Po 74 kilometrech práce ustaly, francouzský parlament žádal vyšetřování a najednou se museli zpovídat bankéři, rytíři Čestné legie, ministři… Velký skandál konce století. Jako doprovodný folklór – několik sebevražd.

Práva krachující Společnosti převzal šéfinženýr stavby Philippe Bunau-Varilla se záměrem někomu je prodat. Spojené státy byly odhodlány podpořit budování „svého“, nikoli francouzského kanálu, ale ne přes Panamu, nýbrž přes Nikaraguu. Proto se hlavní inženýr zaměřil nejdříve na ruského cara („je v tom budoucnost velké ruské říše“), pak na Anglii („bude to sláva britského impéria“). s nabídkou neuspěl, přestěhoval se do Washingtonu a najal si hromadu advokátů, poslanců a senátorů. Uplácí je, aby v Kongresu prosadili ústup od nikaragujské cesty ve prospěch Panamy, postupně snižuje své finanční požadavky a do pokladny republikánské strany dodává 60 tisíc dolarů. Tím je v USA rozhodnuto: průplav bude v Panamě. Jenže Panama je stále součástí Kolumbie a ta Spojeným státům nevěří. i když v roce 1903 dospějí k mezivládní dohodě, jíž se USA postupují práva na výstavbu kanálu, kolumbijský Senát ji jednomyslně odmítá.

Bunau-Varilla se později stal nositelem různých panamských vyznamenání a čestných hodností; všechny mu byly odejmuty poté, co zveřejnil část svých pamětí o zrodu panamské nezávislosti, totiž o přijetí u Theodora Roosevelta. Neodolám citátu. Prezident: „Vy jste se, pane Bunau-Varillo, hodně zabýval záležitostmi Panamy. Co myslíte, že by bylo za současných okolností vhodné?… Po chvilkovém přemýšlení jsem pronesl jen tato slova: Pane prezidente, revoluce. Hm, revoluce, zopakoval. Pak se obrátil ke státnímu podtajemníkovi panu Loomisovi a řekl mu polohlasem, jako by mluvil sám se sebou. Revoluce? Bylo by to možné? a kdyby vypukla, co by bylo s naším plánem? Přirozeně jsem zachoval mlčení a skrýval radost nad prezidentovou otázkou. Ovládl se a řekl: Proč si to myslíte? Neměl jsem zájem zacházet dál, omezil jsem se jen na obecné úvahy: Kolumbie ruinuje šíji. Místní obyvatelstvo bude protestovat po svém způsobu, a to je revoluce…“

Týden po audienci u prezidenta dostal Bunau-Varilla zprávu od ministra zahraničí Haye, že „revoluce v Panamě nás zastihne připravené“, námořní síly již dostaly příslušné rozkazy. a opravdu, jak z Atlantiku, tak z Pacifiku blokovaly Panamu válečné lodi USA s rozkazem všemi silami zabránit jakékoli aktivitě vládních (kolumbijských) jednotek. Ty se skutečně stáhly zpět na své kontinentální území – poté, co někteří velitelé obdrželi několikatisícový úplatek v dolarech.

K tomu, co stojí vyslání válečných lodí, se Bunau-Varilla nevyjadřoval, ale „osobní výdaje“ za panamskou nezávislost vyčíslil na sto tisíc dolarů. Stal se mimořádným a zplnomocněným velvyslancem nového nezávislého státu Panama ve Washingtonu a jeho první starostí bylo upravit mezistátní smlouvu tak, aby ji americký Senát schválil. Ještě než obdržel své pověření, dojednal s USA jejich naprostou suverenitu nad budoucím kanálem a přilehlými pozemky. a panamské ústavodárné shromáždění přijalo v lednu 1904 dodatek o „právu vlády USA zasahovat do jakékoli záležitosti republiky, když jde o obnovení veřejného míru a ústavního pořádku…“ Čili vzorový protektorát. Takto se později vyjádřil sám Bunau-Varilla, za což ho panamský parlament označil za „zhoubného cizince“, který nemá v paměti panamského národa místo.

Což nic nemění na tom, že Američané nakonec uspěli tam, kde zkrachovali Francouzi, a že Panamský průplav zůstává v soudobé civilizaci jedním z divů světa.

(Pokračování o tom, jak Spojené státy vycházely se svými jižními sousedy ve dvacátém století, uveřejníme v příštím čísle.)

Jiří Kunc (1947) je politolog a latinoamerikanista; působí v Ústavu politologie FF UK.

Pokračování: Soukromé války o americký kontinent II

Obsah Listů 1/2005

Jiří Kunc

Soukromé války o americký kontinent

Válka o Texas

Války soukromé

Zájmy USA a zájmy Evropy

Hledání průplavu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu