Władysław Bartoszewski

Věčný křik

Možnost promluvit na největším hřbitově bez hrobů v dějinách Evropy je pro někdejšího polského vězně Osvětimi zážitkem nepředstavitelným a hluboce dojemným.

Zážitek je to nepředstavitelný, neboť když jsem jako osmnáctiletý Polák stanul v září 1940 poprvé na seřadišti v Auschwitzu 1 jako Schutzhaeftling Nummer 4427 mezi pěti a půl tisíci jinými Poláky, studenty, harcery, učiteli, advokáty, lékaři, kněžími, důstojníky Polské armády, aktivisty různých politických stran a odborových organizací, ani by mě nenapadlo, že přežiji Hitlera i druhou světovou válku, tak jako mne nenapadlo, že se Auschwitz – jako Auschwitz-Birkenau a Monowitz – stane místem uskutečnění zcela ojedinělého plánu na biologické zničení evropských Židů bez rozdílu pohlaví a věku.

V prvních patnácti měsících existence tohoto strašlivého místa jsme byli my, polští vězňové, sami. Svobodný svět se o naše utrpení a naši smrt nezajímal navzdory tomu, že tajná odbojová organizace v táboře velice usilovala dostat informace ven.

V pozdním létě 1941 přivezli do Auschwitzu přes deset tisíc zajatých příslušníků Sovětské armády a právě na nich a na polských nemocných vězních bylo v září 1941 vyzkoušeno působení jedovatého plynu Cyklon B. Nikdo z vězňů si tehdy nedokázal představit, že je to „pouze“ zločinný test, zločinná příprava genocidy, prováděné průmyslovými metodami. a přece k tomu mělo v nezapomenutelných letech 1942 – 1943 – 1944 dojít.

Stavba plynových komor a krematorií, jejich bezchybné fungování, to jsou pouhé technické prvky onoho ďábelského podniku. v Polsku, v rodné zemi Davida ben Guriona, Šimona Perese, ale také Izáka Baševise Singera, Arthura Rubinsteina a Menachema Begina vyrostlo z rozhodnutí Berlína centrum vraždění nenáviděných Židů.

Jestliže Poláci nebo Rusové byli pro Němce v Auschwitzu-Birkenau podlidmi, se Židy z Francie, Belgie, Holandska, z Německa a Rakouska, ze zemí tehdejší Jugoslávie, z Řecka, Maďarska, Rumunska, Bulharska, českých zemí a Slovenska se nezacházelo jako s podlidmi, ale jako s obtížným hmyzem. Polský odboj informoval a alarmoval svobodný svět, vlády Velké Británie a Spojených států získaly díky misi polského emisara Jana Karského, ale i jinými cestami už v posledním čtvrtletí roku 1942 přesnou představu, co se v Auschwitzu-Birkenau děje.

Žádný stát světa nezareagoval odpovídajícím způsobem na nótu ministra zahraničních věcí polské vlády v Londýně z 10. prosince 1942, adresovanou vládám Spojených národů, která vyzývala nejen k odsouzení zločinů páchaných Němci a potrestání zločinců, ale rovněž k nalezení prostředků, jež by Němcům znemožnily používat metod masového vraždění.

Účinné prostředky nalezeny nebyly a vlastně se je nikdo nalézt nesnažil. a přece v oné chvíli byla ještě více než polovina budoucích obětí naživu. Vlastně jediným výsledkem polské iniciativy byla krátká deklarace dvanácti spojeneckých států o odpovědnosti za vyhlazování Židů, vydaná 17. prosince 1942 zároveň v Londýně, Moskvě a Washingtonu. v této deklaraci, kde ostatně není Auschwitz-Birkenau výslovně zmíněn, vlády Belgie, Československa, Řecka, Lucemburska, Holandska, Norska, Polska, USA, Velké Británie, SSSR, Jugoslávie a Francouzský národní výbor prohlašují, že vědí o hrůzném osudu Židů „v Polsku, ze kterého hitlerovci učinili své hlavní popraviště“ a slibují potrestání těch, kdo jsou za tento zločin odpovědni.

Poslední vězňové Auschwitz-Birkenau, kteří jsou tu ještě dnes přítomni, už v příštích desetiletích zřejmě nebudou moci uctít památku obětí. Mají však právo věřit, že jejich utrpení a smrt jejich blízkých měly důležitý význam pro lepší budoucnost všech lidí v Evropě, ba na celém světě, bez ohledu na etnický působ či náboženské vyznání.

Chceme věřit, že památka jen stěží představitelného osudu vězňů i obětí místa, na kterém stojíme, bude nová pokolení zavazovat k soužití v úctě k důstojnosti každého člověka i k aktivnímu odporu proti projevům nenávisti a pohrdání lidmi, zvláště proti všem podobám xenofobie a antisemitismu, i kdyby byl pokrytecky označován za antisionismus.

V životě jsem se zúčastnil stovek regionálních i mezinárodních slavností, ale soudím, že ta dnešní se už nikdy nebude opakovat. Sami sobě i světu musíme položit otázku, kolik pravdy o hrůzných zkušenostech totalitarismu se nám podařilo předat mladším generacím. Myslím, že hodně, ale ne dost. Zde a nyní musíme – jako odkaz vězňů, kteří již odcházejí – přijmout rozhodnutí o vzniku Centra výchovy o Auschwitzu a holocaustu.

Hroby vedou každého normálního člověka k zamyšlení. Zde však hroby chybějí. Na místě, kde byl spáchán ten nepochopitelný zločin, se zamyšlení musí proměnit ve zvláštní odpovědnost, v trvalou paměť o tom, co se stalo. Uzavřu slovy z Knihy Job, důležité stejně pro Židy i pro křesťany: „Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu!“

(Projev k 60. výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, 27. ledna 2005). Titulek redakce.

Władysław Bartoszewski (1922) je polský historik a publicista; účastník protinacistického odboje, organizátor pomoci Židům; vězeň Osvětimi. Jako příslušník demokratické opozice vězněn i po válce; po r. 1989 mj. ministr zahraničí PR.

Obsah Listů 1/2005

Władysław Bartoszewski

Věčný křik

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu