Jan Novotný

Bezčasí v Brně

Když Václav Havel vstoupil na Hrad, překvapilo ho, že v tamních komnatách nenašel hodiny. Spojil si to s bezčasím, jež tam do jeho příchodu panovalo. Naše statutární město Brno mne nedávno uvedlo na myšlenku, že bezčasí lze vyjádřit i příměji – hodiny jsou, ale stojí.

Proč jsem na to přišel teprve nedávno? Dříve jsem cestou do práce jedinou tramvají neměl důvod sledovat čas – a když už, podíval jsem se na vlastní hodinky. Nyní nás po dobu rekonstrukce dočasně (zní ještě toto slovo čtenáři neblaze?) přemístili do bývalých kasáren na periferii. Cesta dopravními prostředky se tím zkomplikovala – nechci-li jít pěšky, musím použít celkem tří. Tím se značně zvětšil rozptyl příchodů do práce a počet přešlapování na zastávkách s nutkavým pocitem neúprosného míjení času, který nutí podívat se na hodinky. Protože je ale právě dost tuhá zima, jsou hodinky zpod rukavice a rukávu obtížně vydolovatelné a vítány jsou hodiny veřejné. Po několika cestách, komplikovaných občas přejetím správné zastávky na přestup, nabývám dojmu, že takové hodiny častěji stojí, než jdou.

Jako správný vědec se rozhoduji svou domněnku prověřit. Vyrážím ze svého bytu v Bystrci o půl osmé. Poblíž zastávky máme hodiny o dvou tvářích a dvou úkolech – propagovat jakousi značku kávy a určovat správný čas. Druhému úkolu hodiny nemohou dostát, protože na jedné tváři je pět minut po osmé a na druhé pět minut po deváté. Skóre vyrovnávají dvoutvářné hodiny na přestupní stanici Svratecká. Škola na Slovanském náměstí nese na svém průčelí kromě hrdé výzvy PO VĚKY ZDE STŮJ – VEĎ – CHRAŇ – VZDORUJ! i vzorně jdoucí nástěnné hodiny. v tomto případě mě to docela těší, i když jinak přeji vítězství soupeři – potřebuji je pro vyznění fejetonu. Naštěstí na posledním rohu Husitské, kde opět přesedám, mají dokonce hodiny o třech tvářích, které svorně ukazují půl sedmé. Dvojtvářné hodiny u Semilasa posouvají funkční hodiny do vedení a konečné rozhodnutí přinese až konečná v Řečkovicích. Zde jedna tvář hodin ukazuje čtvrt na osm a druhá půl osmé. Při nerozhodném výsledku 3 : 3 na kusy vítězí nefunkční hodiny 7 : 5 na tváře.

Z dílčího poznatku bych ještě neměl vyvozovat konečný závěr. Možná jsou špatné hodiny právě jen podle mé cesty? Možná je výrazný rozdíl mezi obecními hodinami a hodinami na školách a kostelích? Možná i nefunkční hodiny nestojí, ale jdou si tak nějak po svém bez ohledu na veřejný čas? Ovšem i trojí případ mi připadá dost závažný, abych na něj upozornil konšely našeho statutárního města. Jak se říká mezi fyziky, nejlepší hodiny jsou stojící – ukazují přesný čas dvakrát denně. To má však svůj rub – dvakrát denně jsou schopny důvěřivé občany nepříjemně oklamat.

Obávám se ale, že čtenář si řadí můj fejeton do kategorie komunální satiry (ví-li ještě, čemu se tak říkalo). Odpoutám se proto od kritiky k obecnějším závěrům. Není naše spoléhání na hodiny příznakem odtržení od přírodních rytmů? Jako na nejkrásnější vzpomínám na dny putování se stanem, který rozbíjím za stmívání na místě, kam se mi podařilo dojít – o co méně mne pohání veřejný čas, o to víc prožívám svůj. v ráji Adama a Evu nepochybně žádné umělé hodiny nehonily. Rozhodně tam však ani nestály.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2005

Jan Novotný

Bezčasí v Brně

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu