Václav Klusoň

Nemocnice akciovými společnostmi?

Jak to asi dopadne s okresními nemocnicemi, pokud budou převedeny na akciové společnosti? Stanou se soukromými akciovými společnostmi s omezeným počtem akcionářů, z nichž některý nebo někteří získají dominantní postavení. Nebudou mít zájem na vstupu dalších akcionářů, ani těch, kteří by přinesli kapitál – ti by totiž jejich dominantní postavení mohli ohrozit. Některé krajské orgány – a to i podle expertíz poradenských firem – přitom uvažují, že někdejší okresní nemocnice, které měly statut příspěvkových organizací, převedou na obchodní společnosti, zejména společnosti akciové a společnosti s ručením omezeným (my se nyní budeme věnovat těm prvním).

Některé kraje, Karlovarský a Plzeňský, k transformaci přistoupily, v jiných se snad připravuje. Na pravici to vyvolalo ohlasy velmi kladné, možno říci úlevné, spojené s očekáváním, že taková „privatizace“ přinese významné části zdravotnictví konečně nejen oddlužení, nýbrž zamezí i dalšímu zadlužování nemocnic, odstraní ztrátovost, zvýší výkonnost a celkově ozdraví hospodaření. Naopak veřejnost orientovaná levicově přijímá opatření s obavami, že mohou ohrozit ústavní právo občanů na bezplatnou péči a rovný přístup k ní. Uskutečnění naznačené koncepce transformace nemocnic na bázi soukromého podnikání je velice náročné, nesrovnatelně složitější budou ovšem alternativní řešení, která se o tržní mechanismy nebudou opírat, ale budou muset jejich úrovně účinnosti alespoň dosahovat. Alternativní návrhy v rámci takzvaného třetího sektoru vycházejí u nás dnes spíše z neznalosti; nebo prostě takové projekty dosud neexistují (málokdo například ví, jak se neziskovost uplatňuje u nemocnic v USA). Prosazování alternativ pouze formálně technických svědčí o nepochopení podstaty problému transformace organizací druhého sektoru do sektoru třetího.

Zdrojem financování zdravotnictví je především veřejné zdravotní pojištění (v roce 2002 82 procent). v roce 2001 měly nemocnice v resortu zdravotnictví nejvyšší ztrátu od roku 1997 – 1,6 mld. Kč. Podílely se na tom zejména ztráty právě okresních nemocnic, které přešly k 1. lednu 2003 do kompetence krajů. Celkové závazky nemocnic resortu zdravotnictví se v roce 2002 oproti roku předchozímu zvýšily o 22 procent, podstatně více, o 40 procent, vzrostly závazky po době splatnosti. Problémem zůstávala vysoká zadluženost okresních nemocnic. Celkové výdaje na zdravotnictví v roce 2002 činily 169 miliard korun; ty byly z veřejných zdrojů (státní a územní rozpočty a zdravotní pojišťovny) kryty 154 miliardami, přímými platbami obyvatel v rozsahu 14 miliard, ostatní zdroje činily miliardu korun. Celkové výdaje na jednoho obyvatele: v roce 1994 8 tisíc Kč, roku 2002 už 15 tisíc. Růst pokračoval i v roce 2003, kdy celkové výdaje dosáhly hodnoty 180,6 miliardy a podíl na obyvatele se zvýšil na 17 700 Kč.

Tyto výdaje a zejména jejich nebezpečný růst nenechávají nikoho na pochybách, že rychlý a účinný zásah je nezbytný. První příležitost se naskytla, když byly okresní nemocnice, jež se na problémech významně podílely, převedeny do kompetence krajů. z povahy příspěvkových organizací vyplynula krajům povinnost ztráty a vysoké dluhy uhradit. K tomu ovšem kraje nemají a mít nebudou dostatek zdrojů. Jakou povahu by tedy další postup měl mít? Po nedávných krajských volbách byl úkol postaven před vítěznou pravici, která si ovšem na otázku snadno a pohotově odpověděla. Vzpomněla si na první polovinu 90. let, kdy probíhala privatizace státních podniků, rovněž mnohdy silně předlužených, takže většinou pro investory (převážně zahraniční) nelákavých. Na oddlužení nebyly přirozeně ve státní pokladně peníze, nehledě na to, že proces odstátnění, sanace a potom privatizace byl časově náročný, což pro tehdejší politiky u moci nebylo právě z politických důvodů přijatelné. Zvolili tedy bezúplatný převod vlastnických práv formou kuponové privatizace, která pro většinu představovala lákavou příležitost, jak se stát „lidovými kapitalisty“. Většina obyvatel ovšem netušila, jak zadlužená je většina podniků, které za kupony získává, a neměla zdání, jak rychle je „kapitálový trh“ o zbytky reálné hodnoty dřívějších státních podniků mnohdy připraví. Nově vzniklé akciové společnosti nebylo prostě možné zasadit do prostředí likvidního kapitálového trhu.

V pravicových očích byla kupónová privatizace velkým úspěchem, který založil rychlý rozvoj tržní ekonomiky a soukromého vlastnictví. Proč tedy úspěch nezopakovat dnes, kdy stojíme před podobnými problémy, třebaže v menším rozsahu, u bývalých okresních nemocnic? Je však pořád ještě hodně reptalů a hnidopichů, kteří se vrtají jen v minulosti, zpochybňují úspěchy budování kapitalismu a tvrdí, že zázračná síla akciových společností existuje jen v říši snů a pohádek, které si pravice oblíbila…

Akciová magie a realita

Zárodky akciových společností lze vystopovat již ve středověku; ve 12. století byly formou majetkového podílnictví provozovány třeba mlýny, jejichž majitelé se však jejich vlastního provozování neúčastnili. Tato forma se hojně využívala v některých francouzských a italských plavebních společnostech. Na stejném základě vznikla v roku 1407 proslulá Banka sv. Jiří v Janově, v níž se dosavadní věřitelé stávali spolumajiteli a místo úroků, které církev zakazovala, dostávali podíl na zisku, který dnes nazýváme dividendou. Akciové společnosti, které se blížily našim představám, však vznikaly až v průběhu 17. století; v Nizozemí byla založena Východoindická společnost, vznikla britská East Company, která si více než dvě staletí udržela monopol anglického zahraničního obchodu. Od počátku 19. století se stávaly jedním z podmiňujících fenoménů průmyslové revoluce; bez nich by se revoluce nekonala. Umožnily rychlou akumulaci kapitálu a jeho alokaci v rozhodujících odvětvích průmyslu a v dopravě. Díky nim byly rychle budovány Suezský průplav, transkontinentální síť v Americe, hustá železniční síť v Evropě, Transsibiřská magistrála a další. Již v roce 1824 bylo ve Velké Británii, hlavním dějišti průmyslové revoluce, registrováno na 240 akciových společností. Na přelomu 19. a 20. století bylo v carském Rusku na 270 těchto společností. I dnes mají v průmyslově vyspělých státech co do investovaného kapitálu (nikoliv co do počtu) dominantní postavení. a u nás? Ke konci roku 2003 bylo registrováno celkem 232 204 obchodních společností, z toho 15 903 akciových.

Jaké jsou základní rysy akciové společnosti? Prvním z nich je dělitelnost a snadná převoditelnost vlastnických práv k majetku společnosti. Její pevně stanovený základní kapitál je rozdělen na zpravidla velký počet podílů o stejné hodnotě, jež se nazývají akcie. Ty lze, na rozdíl od majetkových podílů ostatních obchodních společností, koupí a prodejem snadno a rychle převést na třetí osobu. Akciové společnosti, jejichž akcie jsou obchodovány na burzách, jsou označovány jako veřejné společnosti, ostatní pak jako společnosti soukromé. v Anglii charakter akciové společnosti vyčteme z firemního označení; zkratka Ltd. znamená limited liability, omezené ručení, plc. (public limited liability) znamená, že společnost je veřejná a její akcie jsou nebo mohou být obchodovány na veřejných trzích. Existence oněch soukromých společností není ve vyspělých zemích výjimečná; často se jimi stávají společnosti rodinné, jejichž významnými akcionáři jsou jen příslušníci rodiny (taková byla dlouho i Motor Ford Company!), nebo společnosti, které mají dost vnitřních zdrojů, a nejsou tedy odkázány na prostředky z kapitálového trhu. Podstatné ovšem je, aby převažovaly společnosti veřejné a aby jejich závislost na kapitálových trzích byla bezprostřední.

V tom vzniklo u nás mnoho nedorozumění. Krátce po transformaci státních podniků na akciové společnosti zazněl jásot, že privatizaci máme úspěšně za sebou, neboť vznikly soukromé společnosti, subjekty soukromého práva. Výhrady oponentů se nebraly v úvahu. I dnes, v souvislosti s převodem okresních nemocnic na akciové společnosti, zaslechneme, že jde o – privatizaci. v jistém smyslu mají autoři této koncepce pravdu: vstup na burzu je ovšem velmi náročný a je téměř jisté, že se na ni nemocnice jako akciové společnosti nedostanou, že budou dlouho, možná napořád fungovat jen jako společnosti soukromé. Znělo by nám ostatně divně, kdybychom v burzovních zprávách četli, že „akcie Vinohradské nemocnice, a. s., stále klesají, zatímco akcie Nemocnice na Homolce, a. s., pokračují ve strmém vzestupu, a proto analytici doporučují tyto akcie kupovat“. Taková zpráva by nebyla jen neobvyklá, pro někoho dokonce směšná – nepochybně by obsahovala i důležité sdělení: lidské zdraví se stává zbožím!

Jak to asi dopadne s okresními nemocnicemi, pokud budou skutečně na akciové společnosti převedeny? Nepochybně se stanou soukromými akciovými společnostmi s omezeným počtem akcionářů, z nichž některý nebo někteří získají dominantní postavení a společnost ovládnou. Nebudou mít zájem na vstupu dalších akcionářů, dokonce ani ne na těch, kteří by do společnosti vnesli kapitál, protože jejich dominantní postavení by tím mohli ohrozit. Akcionáři se nepochybně stanou kraje, akcionáři by logicky mohly být i zdravotní pojišťovny, kterým se však nedostává peněz ani na běžné financování zdravotnictví, natož na investice do něj, Fond národního majetku, který by mohl investovat prostředky získané z privatizace, některé nadace, veřejně prospěšné organizace, avšak i velké podniky apod. To je ovšem velmi málo pravděpodobné – na většinu takových kroků je již příliš pozdě. Nejpravděpodobnější je, že se nemocnice jako soukromé akciové společnosti stanou cílovou stanicí tunelářů.

Další významnou roli bude u nemocnic hrát úprava ručení. Jak známo, akcionáři za závazky společnosti neručí, za porušení závazků vůči třetím osobám ručí jen sama společnost, a to celým svým majetkem. Akcionáři podstupují pouze riziko ztráty hodnoty svých akcií. Toto riziko nelze ovšem pod pojem ručení zahrnout. Některé povinnosti či závazky ručením ovšem nejsou: odpovědnost představenstva za způsobenou škodu, povinnost vykovávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Odpovědnost podnikatelů a statutárních orgánů obchodních společností rozšířil i trestní zákon, který specifikoval trestný čin předlužení. Ani to však do pojmu ručení nespadá.

Ručení více či méně omezené

Může se zdát, že vlastní-li jednotlivec nebo malá skupina, například rodina, celou společnost, je to ideální: členové obsadí všechny funkce v řídících a kontrolních orgánech a vlastníci pak mají plný vliv na chod společnosti. Profesionální management může být pod bezprostřední a účinnou kontrolou vlastníků. Tyto společnosti nepřipouštějí obchodování se svými akciemi na veřejných trzích a nové emise akcií „vypisují“ jen ve velmi úzkém kruhu a v rozsahu, který neohrozí majoritní postavení dosavadních vlastníků. Naskýtá se proto otázka: Proč vlastníci nevytvoří kupříkladu veřejnou obchodní společnost? Odpověď je nasnadě: Protože by na sebe uvalili neomezené ručení, za závazky společnosti by ručili celým svým jměním. To by byla velmi podstatná a nepříjemná změna. Proto je pro ně výhodná forma neveřejné akciové společnosti. Svůj soukromý majetek neriskují. Za závazky ručí pouze jejich společnost jako samostatná právnická osoba. Pro vlastníky je to velmi výhodné, tržní soutěži to však neprospívá.

Je zřejmé, že ručení je zárukou tvrdosti, ale i zdravého fungování trhu. Institut ručení by takový efekt měl i ve zdravotnictví. Naopak omezené nebo zcela žádné ručení odosobňuje hospodaření, umožňuje lehkovážnou a často pouze mocensky motivovanou koncentraci struktur, jež soutěž poškozují. Kdo za svá rozhodnutí plně odpovídá a nese důsledky svých rozhodnutí, chová se zcela jinak nežli ten, kdo žádnou ručební povinnost nemá.

Co ovšem s nemocnicí jako jednotkou tržní ekonomiky, nutně ovšem od ručební povinnosti „osvobozenou“? Pokud bude mít dostatek zdrojů i na pokrytí stále rostoucích nákladů, může po určitou dobu existovat. Vzhledem k nutným transformačním krokům jí ovšem dlouhá existence „nehrozí“. Její vykročení k životaschopným akciovým společnostem bude muset znamenat i otevření vůči kapitálovému trhu, tedy k transformaci, která z nich vytvoří akciové společnosti veřejné. To je ovšem vázáno na řadu podmínek, které by pro dosavadní nemocnice byly těžko splnitelné. Jsou to podmínky pro připuštění akcií na organizovaný trh – burzu. Bez toho se společnost nedostane ke zdrojům, jež mají povahu vlastního kapitálu a jsou dostupné převážně jen na veřejných trzích. Nestane se pak veřejnou společností. Co zbývá? Asi hybridní řešení, které by princip dělitelnosti a převoditelnosti vlastnických práv a jejich obchodovatelnosti kombinovalo s principem ručení. Pokud se takové řešení nenajde, stanou se bývalé okresní nemocnice – v nejbližší době pravděpodobně většinou soukromé akciové společnosti – snadnou kořisti band tunelářů. a pokud se řešení najde, nemocnice, prozatím ty krajské, později asi všechny, se stanou důležitou součástí podnikatelské, tržní ekonomiky. Předmět podnikání: zdraví.

Manažeři a vlastníci

Jaký je vztah vlastníků akciových společností, akcionářů, a manažerů? Vyznačuje se rozporem zájmů obou skupin. Pokusy o řešení tohoto problému ovlivňují dlouhá desetiletí teorii a praxi firemního řízení. Ve středních a velkých akciových společnostech se vlastnická práva značně rozptylují, čímž zásadně klesá vliv drobných akcionářů, faktická moc přechází na stále mocnější a zámožnější skupinu vrcholových řídících pracovníků. Již na počátku 30. let se ukázalo, že průmyslovou revoluci dávno vystřídala revoluce manažerská, která zejména ve velkých a středních společnostech s rozptýleným vlastnictvím přivodila téměř dokonalé oddělení vlastnictví od řízení. Akciové společnosti, které dospěly do tohoto stádia, se od této doby nazývají korporacemi a celý systém korporativním kapitalismem. Tento zájmový rozpor se ovšem netýká jen velkých nebo středních akciových společností, nýbrž i společností relativně malých a i jiných obchodních společností, které zaměstnávají profesionální manažery. Proto se mu nevyhnou ani nemocnice coby obchodní společnosti. Tvůrci reformy by měli mít představu o povaze problému i o jeho možných řešeních.

U akciových společností je užitečné rozlišovat dvě vrstvy vlastnictví; spodní vrstvu, tvořící fyzický majetek, a vrstvu vrchní, jež je finančním vyjádřením fyzického majetku, a bývá proto nazývána majetkem symbolickým. Fyzický majetek představují položky aktiv (assets) na levé straně bilance, zatímco majetek symbolický zobrazují položky na pravé straně. Symbolický majetek (finanční aktiva) je tedy od majetku fyzického odvozený. Na rozdíl od něj je dělitelný a převoditelný, může snadno přecházet z ruky do ruky, je někdy více, jindy méně likvidní. Ve směně získává cenu, tržní hodnotu, jež však jen zčásti závisí na „fyzickém podloží“. Podstatným rysem jeho tržního hodnocení je očekávání trhu stran podnikatelských a řídících schopností managementu. Úspěšný a zodpovědný management samozřejmě zvyšuje hodnotu symbolického majetku, který fyzický majetek představuje.

Uvědomme si, že na fyzický majetek je vázán především management, zatímco pozornost vlastníků (akcionářů) je zaměřena především na majetek symbolický. Proto akcionáři delegují většinu vlastnických práv k fyzickému vlastnictví, avšak v neztenčené míře si ponechávají práva na majetek symbolický. „Směňují tak kontrolu za likviditu“, a tím se těžiště jejich zájmu přesunuje na trh a na tržní oceňování symbolického vlastnictví. Na něm nalézají ocenění svých očekávání, a nejsou-li s ním spokojeni, mohou svůj symbolický majetek prodat, pokud je ovšem trh likvidní. Kapitálový trh jakožto „dodavatel likvidity“ má tak na management akciové společnosti zásadní a disciplinující vliv, neboť si striktně vynucuje jeho odpovědnost vůči akcionářům. Vznik a úspěšné fungování kapitálového trhu je proto zásadní a naprosto nezbytnou podmínkou každé skutečné privatizace, pokud má být úspěšná. Bude tedy i podmínkou úspěšné privatizace nemocnic.

Je ovšem přinejmenším ještě jeden důvod, proč se bez kapitálového trhu u obchodních společností, a tedy ani u nemocnic jakožto akciových společností, nelze obejít. Tím je motivace manažerů a alespoň některých skupin zaměstnanců tak, aby pracovali v zájmu akcionářů. Od počátku 90. let vystupuje do popředí pozornosti těch, kteří usilují o provázání zájmů manažerů se zájmy akcionářů, zdánlivě nový ukazatel, označovaný jako hodnota pro akcionáře (share-holder value). Skládá se ze dvou složek: důchodové (dividenda) a kapitálové. Při uplatňování tohoto kritéria se vychází z předpokladu, že stanou-li se manažeři, popř. někteří zaměstnanci současně spoluvlastníky, budou mít stejný zájem na maximalizaci běžných a kapitálových zisků, jaký mají ostatní akcionáři, resp. investoři. Cestou k takové vlastnické účasti se staly převody akcií a zejména udělování tzv. akciových opcí. Jejich nebývalý rozsah je nejvýraznějším rysem rozvoje korporací v posledních dvou desetiletích. Jsou nástrojem, který vytváří bezprostřední závislost odměn a platů na vývoji tržních cen akcií společnosti, kterou řídí nebo v níž jsou zaměstnání. Akciové opce tak doplňují a někdy ve značné míře nahrazují hotovostní platy a odměny.

Abychom si mohli učinit představu o významu tohoto stimulačního nástroje v akciových společnostech v podmínkách fungujících kapitálových trhů, uvedeme několik dat o amerických korporacích. v roce 1992 udělily firmy ze souboru 500 společností zahrnutých do akciového indexu Standard&Poor pěti stům manažerům či zaměstnancům akciové opce v celkové hodnotě 11 miliard USD, ale roku 2000 již téměř jedenáctinásobek – 119 miliard! Řádově stejně rostly i počty držitelů akciových opcí. Velké rozšíření akciových opcí zejména v USA 90. let lze připsat několika faktorům. Prvním bylo nejméně třináctileté období plynulého růstu akcií po roce 1987. Výrazný a dlouhotrvající růst tržních cen akcií přirozeně způsobil, že řada vedoucích pracovníků korporací velmi zbohatla a že i někteří zaměstnanci se stávali bohatými. Akciové opce se pro mnohé stávaly lákavou příležitostí. Přesvědčivým dokladem byl Microsoft, který zplodil ve vrcholovém řízení velké boháče, avšak též z tisíců zaměstnanců vytvořil milionáře. Dalším příznivým faktorem bylo, že řídící pracovníci si spojovali úspěchy finanční výkonnosti firem s uplatňováním akciových opcí. Pomocí opcí tak byla do systému motivace manažerů zabudována pozitivní zpětná vazba, která může za jistých okolností významně podpořit růst i efektivnost různých segmentů ekonomiky. Vzestup a pokles kursů akcií je v takovéto atmosféře považován za dostatečně objektivní měřítko výkonnosti manažerů i prosperity korporace. Mezi výkonností firmy a výkonností kapitálového (akciového) trhu jako by bylo rovnítko. Akciové opce ovšem nejsou jediným prostředkem a jejich uplatnění je spojeno s řadou závažných problémů. Tím se však nyní nemůžeme zabývat.

Akciové nemocnice: proč a zač?

Předpokládám, že čtenář má zájem na opravdovém, efektivním, nikoliv jen fiktivním politickém řešení. v tom případě se snad shodneme přinejmenším na několika následujících problémech.

1. Změna hodnotové orientace občanů: poskytování zdravotnických služeb obyvatelstvu se stane zbožím. Služby budou poskytovány nejen za úplatu, nýbrž i v prostředí soutěžních trhů, aby tržní cena služeb zobrazovala jejich vzácnost a současně byla parametrem pro úroveň hospodaření všech dalších účastníků takových trhů, včetně pacientů.

2. Nesporná je skutečnost, že zisk, resp. hodnota pro akcionáře jsou hlavními kritérii úspěchu komerčních organizací a budou jimi i pro nemocnice jako pro akciové společnosti, a tedy soukromé podniky. Úroveň tohoto kritéria může přilákat, avšak též odradit případné investory do zdravotnictví, a tak zajistit, nebo odepřít potřebné prostředky. Protože podniky a podnikatelé nesklízejí na trhu jen zisky, mohou utrpět i ztráty. Pobízí-li zisk k investicím a rozvoji, může ztráta vyvolat útlum, ba i likvidaci soukromého podniku. Jeden z nejvýznamnějších badatelů řízení, americký profesor Peter F. Drucker, se vyjádřil jednoznačně: „Nejsilnějším argumentem pro soukromý podnik není jeho funkce zisku, nýbrž funkce ztráty. Díky tomu je nejpružnější a nejpřizpůsobivější z institucí, které nás obklopují. a má také jasný test výkonnosti… a to nejdůležitější: soukromé podnikání potřebujeme proto, že potřebujeme instituci, která může snadno zbankrotovat a zmizet.“ Riziku likvidace a zániku se proto nemocnice jako akciové společnosti, a tedy soukromé podniky operující na soutěžním trhu rovněž nevyhnou.

Bude-li budování sítě soukromých nemocnic jako akciových společností podepřeno pouze politickým souhlasem a občané budou přesvědčeni, že k uskutečnění takové koncepce postačí odevzdat hlas straně nebo stranám, které ji zahrnuly do svých programů, mnoho se nevyřeší. Vytvoření likvidního kapitálového trhu, na němž by bylo možno umisťovat nové emise akcií (primární trh) a obchodovat, tj. prodávat a kupovat akcie již dříve vydané (sekundární trh), je naprosto nebytným třetím pilířem uskutečnění diskutované koncepce. K opravdovému lámání chleba tedy dojde, až bude třeba politický souhlas či politickou podporu vyjádřit ochotou do tohoto sektoru investovat vlastní prostředky přímo nebo třeba prostřednictvím institucionálních investorů. Nejpravděpodobnější však zatím je – příchod tunelářů.

Václav Klusoň (1926) je ekonom, do roku 1991 pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV, v roce 1990 byl členem týmu vypracovávajícího první návrh ekonomické reformy. Je mj. autorem knihy Akciová společnost a její uplatnění v období přechodu k tržní ekonomii (1991).

Obsah Listů 1/2005

Václav Klusoň

Nemocnice akciovými společnostmi?

Akciová magie a realita

Ručení více či méně omezené

Manažeři a vlastníci

Akciové nemocnice: proč a zač?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu