Karel Hrubý

Sjezd ČSSD v duchu Godesbergu, nebo ledna 1968?

Sociálně demokratickým vládám ve „staré Evropě“ fouká v posledních letech ostrý vítr do tváří. Jestliže koncem devadesátých let měli sociální demokraté vládní moc v rukou ve většině států patnáctky, v prvních letech nového tisíciletí se okruh jejich vlády povážlivě smrskl. K této změně přispěla nepochybně dlouhá hospodářská stagnace, během níž bylo těžko uskutečňovat výraznější sociální reformy, které voličstvo od těchto stran očekává. Spíše bylo třeba sešněrovávat státní rozpočty – nejednou i na účet těch, kteří měli v sociální demokraty důvěru. Při vysokých počtech nezaměstnaných a stagnujících příjmech státu vzrůstá tlak na takovou sociální politiku, která se nevyhne nepopulárním opatřením. Konzervativní a neoliberální strany této situace využívají po svém. Tlačí mj. na odbourání některých sociálních výhod, jichž se v období „státu blahobytu“ zaměstnanci domohli. Rámcové podmínky státní politiky se mění i postupnou globalizací a evropskou integrací. To vše nutí ke změně cílů, strategií i obsahů sociálně demokratické politiky. Ani naši sociální demokraté se tomuto změněnému politickému rámci nemohou vyhnout. I u nás neoliberálové či neokonzervativci využívají vysokého stavu nezaměstnanosti a zadluženosti státu k tlaku na přesunutí některých „sociálních břemen“ ze státu na občany.

Navíc musí ČSSD zápasit s problémem, který západoevropské strany už nemají. Politická transformace ponechala na scéně komunistickou stranu jako pokračovatelku pojetí „socialismu“ představujícího hospodářský a politický systém kvalitativně zcela odlišný od dnešního uspořádání, založeného na liberálním pojetí státu a soukromém podnikání. KSČM se sice po Listopadu formálně přihlásila k demokracii, ale trvá na svých ideologických kořenech. Přiznává se k dědictví nejen Marxe, ale i Lenina. Počáteční ochotu k jisté (mírné) sebekritice rychle ztratila a svá krotká „doznání“ později zase odvolala jako „taktické ústupky“. Třebaže tzv. socialistický systém po sobě nezanechal příliš povzbudlivé vzpomínky, daří se dnešní KSČM živit naději na návrat jeho „výhod“ a „jistot“ (s novými lidmi, ovšem, a s novými metodami, jak se slibuje), což jí stále ještě přináší podporu asi pětiny voličstva. Jeho mobilizaci dosahuje pak především útokem na sociální demokracii, kterou by ráda vytlačila na okraj, aby sama mohla převzít „vedení levicových sil ve státě“.

Sjezd ČSSD, který se sejde v letošním velikonočním týdnu, nebude ovšem řešit jen postoj strany k politickým konkurentům a k prioritám stranického a vládního programu – bude zaměstnán převážně vnitřními problémy. Nejsou to však jen otázky personálního obsazení vedoucích gremií strany, jak by se mohlo zdát z trvajících diferencí mezi „Grossovou partou“ a zemanovskými nostalgiky, nýbrž půjde v první řadě o to, jakou identitu si strana zvolí. Zda půjde cestou moderních nemarxistických sociálních demokracií, anebo cestou navazující na „tradici Ledna“ s jejími marxistickými kořeny, k nimž mají sympatii i někteří z „radikálnější“ části dnešního sociálně demokratického tábora. S teorií „socialismu“ se totiž někteří z tzv. levého proudu ČSSD seznamovali nepochybně ve škole jiné než sociálně demokratické.

Úloha sociální demokracie v Evropě po druhé světové válce prošla totiž významným vývojem. Ten byl podnícen změnami sociální a ekonomické struktury poválečné společnosti, ale i pozoruhodnými úspěchy praktické politiky demokratických států, které nejpozději od šedesátých let vedly k zvýšení životní úrovně a rozšíření občanských i sociálních práv občanstva. Odstrašivě navíc působila neblahá zkušenost se „socialismem“ marxisticko-leninského typu v Sovětském svazu a v zemích středovýchodní Evropy. Sociální demokracie, která už od počátku 20. století inklinovala k politickému pragmatismu a ideologickému revizionismu, vyvodila z těchto skutečností poučení a ve své programatice se marxistického východiska zřekla. Zřetelným milníkem tohoto odvratu od marxismu se stal program SPD přijatý 1959 na sjezdu v Godesbergu. Německý příklad pak rychle způsobil změnu myšlení celé Socialistické internacionály včetně exilové ČSSD.

Godesberg znamenal opuštění marxismu jako jediného a výlučného teoretického základu sociálně demokratické programatiky a politiky. Socialismus přestal být pro sociální demokraty finálním stavem společnosti, beztřídním rájem budoucnosti, a je dnes chápán jako trvalý úkol: zajišťovat na půdě stále zdokonalovaného demokratického systému všem občanům důstojnější život v sociálně spravedlivějším rámci, umožňujícím každému stejné právní postavení i možnosti rozvinutí a přiměřeného uplatnění schopností. Moderní sociální demokracie přijímá kapitalistický hospodářský systém jako stále ještě hospodářsky výkonný, i když sociálně dosud nedostatečně spravedlivý. Tento systém je třeba reformami, parlamentem, tlakem pracujících apod. dále humanizovat. To neznamená usilovat jen o spravedlivější rozdělení výnosů a o zvýšení solidarity „těch, kterým se daří“ s těmi, kteří trpí nepřízní podmínek a okolností, nýbrž také zvyšovat prosperitu společnosti, její připravenost na nové úkoly a potřeby, zlepšovat kvalitu vzdělání a kultury, vést k osobní odpovědnosti a společenské solidaritě. Socialismus se nechápe už jako záležitost jedné třídy, ale jako věc celé společnosti.

Na tomto základě se vyvíjí činnost a programy sociálně demokratických stran i po zhroucení perverzního „socialismu“ ve východní a střední Evropě. Postupující globalizace a evropská integrace přinesly nové problémy, k nimž se strany snaží najít řešení. Blairova (a Schröderova) „třetí cesta“ stejně jako stále přitažlivý skandinávský model přinášejí i české sociální demokracii nové myšlenkové impulsy, i když nevyvolávají u všech stejné nadšení. A jako tak často v historii této strany, rezonují přitom i sympatie a antipatie ke kořenům ideového dědictví. V dnešní ČSSD se to projevuje sporem, zda se její program má ještě nějak přihlásit k marxisticky založenému „dědictví ledna 1968“, otvírajícímu cestu k „pražskému jaru“ (jak se o tom mluví v návrhu dlouhodobého programu strany, vypracovaném tzv. odborným zázemím), či zda má jít dále po cestě zbavené marxistické teorie podle Godesbergu. O tomto teoretickém dilematu se sice na sjezdu nebude explicitně diskutovat, bude tam však latentně přítomno. Každý z myšlenkových směrů uvnitř strany se bude snažit posílit, každý bude tlačit diskusi a volbu vedení ke svému břehu!

Jde však o to, zda názorová heterogenita, která u voličstva vyvolává značné rozpaky, bude i po sjezdu pokračovat v nezmenšené míře (jak žádá Z. Jičínský v Právu 29. 12. 2004), anebo zda se dosáhne větší názorové jednoty v obhajování společné vize (jak to před ním formuloval v Právu 23. 12. B. Sobotka). Nepůjde tedy jen o mocenský střet Grossova proudu se Škromachem a příznivci expředsedy Zemana, nýbrž daleko intenzivněji se bude projevovat rozdíl v pojetí charakteru strany, jejího ideového východiska a její úlohy v dnešní situaci.

Jinými slovy: bude tento sjezd „českým Godesbergem“, anebo pokračováním „tradice Ledna“? Ta odkazuje k demokratizaci „socialismu“, který ovšem nebyl totožný se socialismem soudobé sociální demokracie.

Karel Hrubý

Obsah Listů 1/2005

Karel Hrubý

Sjezd ČSSD v duchu Godesbergu, nebo ledna 1968?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu