Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Ani výměna vedení ČSSD neznamenala pro sociální demokraty vstupenku do politického ráje. Sociální demokracie to nemají lehké: změněná světová hospodářská situace je nutí dělat věci, které jsou v rozporu s jejich tradiční politikou. V Německu si prošli údolím hodně slzavým. Současný růst popularity SPD pramení spíš z rozporů uvnitř opozice CDU/CSU než z pochopení tradičního voliče SPD, že reformy jsou nevyhnutelné. V Polsku se postkomunistická socialistická strana prakticky rozpadla, na Slovensku se o politické struktuře skoro ani nedá mluvit a tak bychom mohli pokračovat. Ovšem když zkusí reformu pravice, dopadne podobně, jak vidíme ve Francii nebo Itálii. V čem tedy čelí Grossova vláda obecným „evropským“ problémům, a v čem jde o příčiny domácí?
Základním obecným problémem je omezení prostoru pro politiku. V provázaném světě mezinárodní spolupráce a konkurence ztratily národní vlády dávno suverenitu: nejen že nemohou rozhodovat o válce a o míru, ale i v základních ekonomických parametrech se musí držet ve velmi úzkých mantinelech, jinak o ně ztratí investoři zájem. A nezájem investorů je smrtící pro každou vládu: bez investic neroste blahobyt, jen nezaměstnanost a bída.
Jenže politika ve vyspělých demokraciích byla posledních padesát let založena na ideologickém střetu mezi levicí a pravicí. S notnou dávkou zjednodušení, protože bitevní linie vedly v každé zemi jinudy, šlo o spor mezi vyznavači teze, že každý je svého štěstí strůjcem, a stoupenci principu, že v demokratické společnosti musí mít na vyprodukovaném bohatství určitý podíl všichni.
Výsledkem byl kompromis: ve všech demokraciích, i v USA, se prosadil sociální stát. Přitom bylo lhostejné, pod jakou vlajkou kdo vyhrál volby: v USA dostal největší impuls za prezidenta Richarda Nixona, který patřil do tábora pravice a hlásal minimální stát. Za celých dvanáct let vlády Margaret Thatcherové se ve Velké Británii objem peněz procházejících státním rozpočtem snížil o pouhého 1,5 procenta! Jinými slovy, i pravicové vlády vědí, že nemohou ignorovat sociální otázku.
Vedlo to k postupnému sblížení programů hlavních politických stran – a ke zmatení voliče, protože volič má rád, vidí-li před sebou přehledné barikády. Politickým stranám dalo obrovskou práci průběžné „doškolování pro dospělé“ a vysvětlování základních souvislostí politiky občanům. Stejně ale musely před volbami slibovat něco, co po volbách neplnily. Výsledek se dostavil: z knih typu „Proč Američani nenávidí politiku“ se staly bestsellery.
V devadesátých letech nastal zlom: zmizel bipolární svět a soukromé podnikání začalo využívat nových příležitostí. Společnosti žijící za železnou oponou se dostaly do obrovského modernizačního tlaku – změna režimu se dotkla osudů téměř všech obyvatel. Politické strany, které se v nich začaly rodit, potřebovaly ideologie, jimž by občané rozuměli. Musely přitom vycházet z domácích kulturních tradic, nebo je alespoň musely na tyto tradice naroubovat.
V politickém zápase vždy hraje rozhodující roli bezprostřední zkušenost. V České republice dominovalo trauma dvaceti let normalizace: proto uspěl pokus naroubovat na egalitářskou českou společnost „pravicovou“ rétoriku odmítání komunismu, převzatou od amerických republikánů. S ní i ideologii volného trhu, jenže bez instituční reformy, k níž došlo v USA ve třicátých letech po velké hospodářské krizi. Výsledkem byla „transformace se zhasnutými světly“, těžce poškozená ekonomika – a pak obrovská suma nesplacených úvěrů v bankách, jež teď za privatizéry splácíme my. Kdyby u nás ovšem platily americké zákony, mnoho českých privatizérů by skončilo na dlouhá léta ve vězení.
ČSSD se profilovala razantní kritikou neúspěchů Klausovy transformace. Základní heslo: „Solidarita proti sobectví.“ Problémem Klausovy transformace však nebylo sobectví, ale přímé popření „pravicových“ principů, které stojí a padají s ochranou soukromého vlastnictví. Co má společného s pravicí program rychlé koncentrace vlastnictví i za cenu oškubání malých akcionářů a rozkradení podniků, který tehdejší předseda vlády prosadil?
Sobectví proti kapitálu, ochrana „národního stříbra“, to byla hesla, která se hodí do časů Františka Josefa I., ne do 21. století. Program, s nímž ČSSD vstupovala do vlády, měl s reálnými potřebami země také málo společného. Vláda sociální demokracie naštěstí nebyla tak tvrdohlavá jako vláda ODS a v místopředsedech Mertlíkovi a Rychetském měla špičkové experty. Proto se jí podařilo jak harmonizovat právo s EU, tak zprivatizovat banky a vyříznout furunkl jménem IPB.
Jenže: zatížila zemi nereálnými výdaji. Kromě toho pod záštitou šéfa poradců premiéra Zemana běžel systém korupce, který místy překonával excesy z časů Václava Klause. Dluh státu začal prudce narůstat, mnohem rychleji, než začala ekonomika růst. V roce 2005 se na dluhovou službu vydá asi 35 miliard korun. Pak ovšem scházejí peníze třeba na stavbu dálnic.
Špidlova ČSSD, která vyhrála volby v roce 2002 s nerealistickým programem, zařadila zpátečku. Musela by to udělat, i kdyby měla ve Sněmovně 120 poslanců sama. Jak to bývá, ve vládních křeslech se danosti chápou mnohem rychleji, než to dokážou poslanci, o členech strany a voličích ani nemluvě. (Bohužel totéž co o řadových voličích platí i o některých novinářích, kteří se neustále rozhořčují nad bídou pracujících.)
Dnešní chaos české politiky vyplývá z faktu, že mezi programy hlavních stran a politikou, kterou jejich vlády dělaly, zeje propast. Václav Klaus pod hesly o trhu bez přívlastků vytvořil velmi měkké ekonomické prostředí, se zakázanými bankroty a sociálními výdaji přesahujícími možnosti státu. Pravda, byla to koaliční vláda. Miloš Zeman tvrdil, že do bank nevrazí ani korunu. Musel je sanovat stovkami miliard. Premiér Špidla pochopil, že sociální stát se musí změnit, má-li se zachovat. Jeho strana však ne, o voličích nemluvě. Premiér Gross bohužel zatím kolísá. Neodhodlal se stát českým Schröderem a využít své mediální obratnosti k tomu, aby reformy vysvětlil a prosadil.
Aby strana, v níž Miloš Zeman třímal otěže pevnou rukou, zvládla komunikativní styl, musela by mít základní programovou strategii dobře prodiskutovanou. To ČSSD nemá. Miloš Zeman sjednotil sociální demokracii pod hesly šedesátých let o sociální spravedlnosti chápané jako povinnosti státu vůči občanovi. Jenže tato koncepce plodí klientelismus a státní dluh. Člověk se musí taky starat sám, v tom ho stát nikdy nezastoupí.
Výsledkem je hluboký programový spor v ČSSD, násobený mediálním šumem a z něho vyplývajícím rozčarováním a nespokojeností. Ten spor se ještě prohloubil neúspěšnou volbou prezidenta. Prostředí okolo premiéra Zemana, do něhož patřili zejména někteří poradci, ale i ministři, nevynikalo právě průhlednosti, máme-li to říci velmi eufemisticky. Stačí připomenout akce jako Internet do škol, při níž bylo podle tvrzení Nejvyššího kontrolního úřadu zbytečně vynaloženo 800 milionů korun (podle odhadů expertů z Ministerstva financí přes 2 miliardy!), železniční koridory, kde se jedná o desítku miliard, činnost pana Srby na Ministerstvu zahraničí, projekt dálnice D47, jehož skutečné náklady se nedaly odhadnout, privatizaci OKD i některé aktivity ve spojitosti s Irákem, jež vadily především USA, Konsolidační agenturu atd.
Premiéru Špidlovi se korupce příčila, a proto se snažil vliv oněch kruhů rozhodně omezit. Tomu přizpůsobil i složení své vlády. Když se proti očekávání Miloš Zeman rozhodl vrátit do politiky a ucházet se o funkci prezidenta, viděl v tom V. Špidla bezprostřední nebezpečí, že se obnoví vliv právě těch lidí, jichž se vší mocí snažil zbavit. Byl však v choulostivé situaci: důvěrné informace, jimiž disponoval, stěží mohl veřejně přednášet.
Snažil se tedy pomocí referenda zajistit, aby se kandidátem ČSSD stal Otakar Motejl. Leč organizační schopnosti nepatří mezi nejsilnější stránky evropského komisaře Špidly. Referendum, které se odehrávalo ponejvíce v členské základně ČSSD, dopadlo přesně obráceně, než si přál: Motejl byl až na třetím místě. Vyhrál Zeman a na druhém místě se umístil ministr Bureš. Konflikt už nešlo utajit. Celkem přirozeně dostal premiér Špidla nálepku otcovraha: mnoho členů i příznivců ČSSD ho začalo považovat za zamindrákovaného nevděčníka, který kouše ruku, jež ho vyzdvihla do čela vlády.
Vedlo to k rozštěpu poslaneckého klubu a k těžkému konfliktu uvnitř strany. Ve sporu o charakter sociálnědemokratické politiky a její koaliční zakotvení jednu stranu představovala Špidlova koncepce proevpropské koalice s KDU-ČSL a Unií svobody a druhou „čistá“ menšinová vláda ČSSD, která by hledala podporu napříč Poslaneckou sněmovnou. Zastánci druhé varianty však neuměli srozumitelně vysvětlit, jak by – bez loajálního vztahu Václava Klause k Miloši Zemanovi, který umožnil sociální demokracii vládnout – dokázali ve změněných politických podmínkách zopakovat časy „opoziční smlouvy“.
Věčné spory a hádky vedly až k pádu vlády a k výměně premiéra. Přitom se ztratilo se zřetele, že skutečný stav země není zdaleka tak špatný, jak ho veřejnost pociťuje. Jisté reformy proběhly – což pochválila ve své nedávné zprávě OECD. Média však o tom nepřinesla ani zmínku, citovala jenom pasáže, v nichž OECD nabádá k dalším reformám, které jsou jistě nutné. Vstup do EU přinesl mnohem víc pozitiv než problémů: například žádný cenový šok nenastal. Export, tažený především odbytem v zemích EU, prudce roste, stejně jako průmyslová výroba. Roste i produktivita práce a s ní i reálné mzdy. Úroveň Prahy ve tvorbě HDP na hlavu přesahuje o 60 procent průměr EU.
Veřejné finance jsou však problémem. Zadlužení už roste pomaleji, ale vláda stále utrácí víc, než dostává. Bude se muset šetřit, zejména ve zdravotnictví. Jeho úroveň v posledních letech prudce vzrostla, ale je zřejmé, že se v mnoha případech, zejména co se týče léků a přístrojového vybavení, prostředky vynakládají nehospodárně. Při současných pravidlech bude systém upadat do vyšších a vyšších dluhů. Z otázky spolufinancování občany se zbytečně stal politický spor číslo jedna. Jedním z opatření, které může snížit nadužívání lékařské péče, jsou poplatky. Nic víc, nic míň.
Do omrzení omílaná nutnost přejít na kapitálové zajištění penzí vyjadřuje mnohem víc zájmy finančních skupin, které chtějí povinné penzijní fondy řídit, než racionální řešení otázky, co se stárnoucí populací. Průběžně financovaný systém lze mnoho let udržet, pokud se bude zvyšovat věk odchodu do důchodu. Nelze přece trvat na stejné věkové hranicí, jestliže se průměrná délka života podstatně prodloužila. Prostě řešení je víc a ta, která zachovávají průběžné financování (například systém virtuálních osobních účtů zavedený ve Švédsku), jsou pro občany podstatně bezpečnější.
Aby ODS smazala vzpomínku na časy „opoziční smlouvy“, hraje kartu zničující opozice a kritizuje vládu hlava nehlava. Strategie je to mimořádně úspěšná, zvláště při komunikační impotenci ČSSD. Co by však dělala po nástupu do vlády, je velkou neznámou: „Modrá šance“ se nedá považovat za reálný vládní program. Jsou v něm racionální prvky, ovšem jako celek program představuje sociální experiment se závažnými důsledky pro společnost.
Předseda Topolánek odkazuje média na čas po volbách, kdy podrobný program vypracují „ministerští úředníci“. Zatímco jinde by se mu média vysmála, u nás dostává divokou kartu. Jenže stát dává stranám stamiliony korun právě proto, aby si mohly zaplatit odborné zázemí a připravit podrobný vládní program, který lze kontrolovat.
Některé kroky předsedy Topolánka vzbuzují přitom vážné obavy. Předseda prohlásil, že po volbách vymění nejvyšší státní zástupkyni Benešovou. Pak se sice omluvil, ale v zákulisí se už řadí kandidáti. Přitom právě policie a státní zastupitelství udělaly v posledních letech největší pokrok a dávají záruku, že se Augiášův chlév hospodářské kriminality začne čistit.
Obavy vzbuzuje i postoj ODS k Evropské unii. Protievropská rétorika, opsaná od britských konzervativců, nedává v českých poměrech žádný smysl. Přímá hospodářská konkurence, nemoderovaná evropskými institucemi, by měla nepochybně katastrofální důsledky pro kvalitu života v České republice. Národní sobectví, které ODS prosazuje, by se vymstilo nejvíc nám.
Ani ODS se není schopna sjednotit na programu, který by byl realistický a odpovídal potřebám ČR s její otevřenou ekonomikou a zranitelnou polohou uprostřed Evropy. Program obhajoby „národních zájmů“ to určitě není. Hrozí, že pod záminkou boje proti „kriminalizaci podnikání“ rozpráší týmy specialistů, které se v posledních šesti letech za nemalých nákladů a s pomocí EU podařilo vytvořit, a politika se přestane snažit o transparentní politické a ekonomické prostředí. Návrat korupčního prostředí devadesátých let však stěží bude lákadlem pro zahraniční investory.
Z KSČM se stala typická protestní strana. Na minulost se postupně zapomíná. Začíná se uplatňovat pocit, že všechny ostatní strany dostaly šanci – a zklamaly. KSČM tím, že nebyla součástí exekutivy, a dokonce se dlouhou dobu nepodílela na rozhodování ani na parlamentní úrovni, není spojena s korupčními skandály minulých let. To je její nesporná výhoda. Také rétorika, kterou často používá (chceme svět multikulturní různorodosti a duchovní svobody, demokracie a široké účasti občanů na rozhodování o tvorbě a rozdělování bohatství), svědčí o tom, že se reálnou politikou, která zde pod jejím vedením kdysi fungovala, nenechává příliš svazovat. Ačkoliv počet jejích voličů neroste závratně, snižování volební účasti zvyšuje podíl KSČM na výsledku.
Komunistická strana Čech a Moravy obsazuje kvadrant, ve kterém nemá konkurenci. Je proti integraci ČR do NATO i do Evropské unie. Podobné postoje najdeme i v jiných postkomunistických zemích, ovšem většinou ve sloganech populistických pravicových stran. Přes výkřiky komentátora Haló novin, který místo zavedení poplatků u lékaře doporučuje vládě nahnat důchodce do Šárky a tam je postřílet, lze mluvit o štěstí: KSČM je celkem kultivovanou protestní stranou.
Stanislav Gross se stal premiérem, aniž by na převzetí moci byl připraven. Ztratil na začátku několik měsíců. Těžko se dalo čekat, že po katastrofálním výsledku voleb do evropského parlamentu by volby do Senátu a krajských zastupitelstev mohly dopadnout o mnoho lépe. Ale ČSSD mohla sjednotit řady a začít přesvědčovat veřejnost o nezbytnosti pokračování reforem. V posledních týdnech se zdá, že by se březnový sjezd ČSSD mohl stát milníkem, na kterém se rozhodne o budoucnosti strany. Jenže pak už bude do voleb jenom rok.
Konec konců, osm let vládní zodpovědnosti vystaví každou politickou stranu těžké zkoušce. Opoziční lavice dávají příležitost, jak se znovu na převzetí vládní moci připravit. Naše nové politické strany mají málo členů a nefunguje v nich systém výběru kvalitních lidí pro profesionální politiku, spíš známosti. Sociální demokraté mají co zlepšovat. Případný neúspěch ve volbách v roce 2006 by je neměl vyvést z míry. Přijdou další volby. Bude-li ČSSD stát za realistickým moderním programem, který vezme v úvahu danosti 21. století, pozici České republiky v Evropě, nesmíří se s chudobou, ale zároveň se nebude stydět za slovo „trh“, má šanci uspět.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
