A. J. Liehm

Napsal mi čtenář

„Něco mi ve Vaší knížce (Minulost v přítomnosti) chybí – více o konci čtyřicátých a počátku padesátých let… jak a proč jste se stal komunistou, co jste si tehdy myslel a dělal… Zajímá mě, jak se to tenkrát stalo, že uvěřilo a ve víře vytrvalo tolik lidí. Ta otázka je silná a v budoucnu, myslím, zazní ještě mnohokrát – a upřímná touha porozumět vystřídá módní tón výčitky.“ Zkusím to. Můj příběh se v tomhle vysvětlování nutně redukuje na válku, okupaci, přátelství s E. F. Burianem, setkání s levicovou, zčásti už komunistickou inteligencí v letech dospívání atd., jenže položená otázka je obecnější a takový by měl být i pokus o jednu z odpovědí.

Znám dobře inteligentní mladou ženu, která vyrostla v ateistické rodině a stejně jako její sourozenci neměla konflikt s rodiči, jaký by zajímal Freuda. Když jí bylo snad osmnáct, spíš míň, už hodnou chvíli po Listopadu, oznámila, že se dá pokřtít. Nebyl v tom žádný závan mysticismu, ani dnes, po letech, nebere mnohá církevní a papežská dogmata doslova, zařizuje se v nich, jak to jde, ale konverze je zřejmě trvalá, upřímná, vážná. Dodnes se ptám, jak se to stalo a proč to vydrželo, když světový trend, i ten náš český, je právě opačný. Přitom to má v jejím případě daleko k fundamentalismu, její intelektuální zájmy jsou jiné, jiný, aspoň pokud mohu soudit, je i její životní styl. Ale víra se do toho všeho docela dobře vejde. A samozřejmě křesťanská morálka.

Mladý člověk hledá nezbytně v bloudění let dospívání cosi, čeho by se zachytil, oč by se opřel. Zároveň je netrpělivý, spěchá, a když mu situace odepře možnost seriózní konfrontace se světem a jeho myšlením – v tom jsou si německý protektorát let čtyřicátých a protektorát sovětský let sedmdesátých a osmdesátých v ledačem podobné – najde si jistotu, ať už skutečnou či zdánlivou, kterou mu nabídne setkání s vírou, náboženstvím, církví, jejichž učení je svůdné, srozumitelné a nabízí i transcendenci jako odpověď na ten či onen metafyzický strach.

A co církev a její krvavé ruce, její tak často těžko pochopitelná dogmata? To všechno je třeba přežít a překonat ve jménu transcendence, k níž není jiné cesty než víra, která hory přenáší. A protože transcendencí komunistické víry je socialismus jako spravedlivá, rovnostářská, morální společnost a protože její realizací je v představě věřících Sovětský svaz, je třeba v něj věřit a hájit ho proti všem a všemu, co víru v pozemskou transcendenci podrývá, oslabuje, popírá. Tak jako je třeba hájit křesťanskou či islámskou představu transcendence proti pochybovačům, neřku‑li nevěřícím. Malér je v tom, že cíl komunistické transcendence je pozemský, reálný, konkrétní, hmatatelný a jeho existence – nebo spíš neexistence – je přes všechny snahy nakonec prověřitelná. Když se pak jednoho dne sesype, sesype se i církev, to jest strana, která nás k cíli měla dovést. A s ní i víra, jejíž podmínkou je právě její absurdnost, neprověřitelnost.

Je tu však ještě jedna, čtenářem nepoložená otázka: Proč se po desetiletí zastávalo Sovětského svazu i tolik příslušníků jiných církví, kteří nevěřili – nebo tak docela nevěřili – v sovětská dogmata a pohlednicovou realitu? Odpověď mi připadá prostá: i oni potřebovali jakousi alternativní hrozbu ekonomickému a politickému i sociálnímu pořádku, kterému pro zjednodušení říkáme kapitalismus. Protože věděli, že když memento alternativy zmizí, bude stávající pořádek ještě daleko bezohlednější vůči masám bez transcendentní vize, a tudíž bez víry. Což se také stalo a děje.

Jenže jak už řečeno, bez víry se žije těžko. Proto se tak dobře daří politickým, náboženským, sociálním, ekonomickým šarlatánům bez morálky. A proto se tak těžko žije všem, kteří víru ztratili nebo nikdy neměli a jimž zůstala jenom morálka nepřizpůsobivosti. Nebo lidská práva, jež lze, jak víme, vykládat velice všelijak.

A. J. Liehm

Obsah Listů 6/2004

A. J. Liehm

Napsal mi čtenář

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu