Tomáš Tichák

Oranžová nostalgie

Když vidím v televizi oranžové kyjevské náměstí – ovšemže na Euronews, u nás jsou jen krátké šoty ve zprávách, zastíněné ještě nadbytečným zpravodajem v popředí – dojímá mne to nadšení a současně vede k relativizujícím úvahám: tuší oni vůbec, že dálnice ke štěstí se později promění v pěšinku zarůstající trním? Cit však nakonec nad rozumem vítězí a v tom snad praslovanském souznění mě napadá, že zimní čas se mi bude asi vždy spojovat s Ukrajinou.

Skoro před šesti lety, jen pár dnů po Novém roce, jsme se v džípu České katolické charity prodírali závějemi na východ Podkarpatské Rusi stižené povodní a hned nato sněhovou kalamitou. Měl jsem pocit, jako bych vjížděl do pradávno zapomenutého snu. Krajina jaksi povědomá, odkud? Kopce připomínající Beskydy, ale přece jen odlišné. (Žádné hory nejsou totožné, i jejich míhající se sinusovky dávají pokaždé trochu jiný tón.) Vesnice jako ze zfilmované Čapkovy Balady o Juraji Čupovi, nedotčené civilizací, krom vlnitého plechu, univerzálního sovětského stavebního materiálu, důvěrně mi známého z rodného posádkového města. A ještě k tomu plné aut s českými, hlavně pražskými značkami! Chvíli mi trvalo, než se podezření, že řidiči už podle vzezření nebudou nadšenými čtenáři Ivana Olbrachta, změnilo v jistotu – to když se mezi kravami, vedenými po hlavní silnici na dobytčí trh, proplétalo se zapnutým majáčkem policejní auto s olomouckou espézetkou. Bylo to automobilové záhrobí českých lad, volh a moskvičů.

Ale i lidé se zdáli povědomí. V budově bývalého sovětu, nyní označené tabulkou Karpatská agentura pro regionální rozvoj, se tísnili žadatelé o cosi. Stáli mlčky a v rukou žmoulali kožešinové čepice. Úředníci nás přijali se slovanskou srdečností, nalili nám rybízové víno a pochlubili se věcí zde nevídanou – internetem. (V jiných úřadech užívali jen ručně psané „spisky“.) Idylu narušilo tiché zaklepání. Odvážná žadatelka nahlédla dovnitř, a když plaše promluvila, rázně byla vykázána.

V Německé Mokré, na mapách ještě nazývané Komsomolsk, jsem se dal do řeči z čilým osmdesátiletým staříkem, prý nejstarším obyvatelem obce. Řekl, že tolik sněhu nepamatuje. Pamatoval si ale na vojnu v Trenčíně a na to, jak Češi stavěli školu a úzkokolejku. Uvědomili jsme si, že jsme se oba narodili ve stejném už neexistujícím státě, a podivili se paradoxu, že rozdělení může někdy sbližovat.

V několika obcích jsme navštívili rodiny postižené živelní pohromou. Jejich situace byla navlas stejná: všichni práceschopní členové byli bez práce – kromě jediného, který za ní jezdil do Čech či na Moravu. Holou obživu jim dávalo políčko, teď spláchnuté některým z přítoků Tisy.

Ukázalo se, že i náš průvodce, mladý rachovský stavební inženýr, stavěl u Tachova komusi rodinný dům za byt, stravu a pět set korun denně. Když ho poprvé legitimovala policie, za pětistovku do kapsy to skončilo jen varováním. Podruhé už musel domů.

Na ČT2 přepnuli z BBC na teleshopping. Rázem jsem procitl a vzpomněl si na noviny v aktovce. Hned jak jsem je otevřel, padl mi zrak na zprávu z Bělé pod Pradědem. Musejí tam odložit odhalení opravené sochy vojáka na pomníku padlým. „Původní voják přišel o hlavu a ruce za totality,“ psal autor zprávy. Starosta Miroslav Kružík k tomu řekl: „Na zhotovení sochy pracují kameníci z Ukrajiny, kterým vypršelo pracovní povolení, takže se museli vrátit do vlasti. Teď jenom záleží na tom, kdy dostanou další.“

Ale co když zůstanou někde na oranžovém náměstí? Kdo všechny ty hlavy a ruce, o něž jsme přišli za totality, nahradí?

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2004

Tomáš Tichák

Oranžová nostalgie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu