Knihy

Proč právě sladkobolná píseň o zemském ráji na pohled z Tylovy Fidlovačky došla v Češích takové rezonance? Některé možné odpovědi nacházejí texty Pavla Spunara (v Kosmově kronice), Martina Svatoše (v českém baroku) a Vladimíra Macury (v pojetí jazyka a literatury jakožto krajiny) ze sympozia o české hymně, otištěné v závěru knihy. K subtilnějšímu pochopení ale mohou vést i samotné variace, vesměs převzaté z Písně písní národu českého J. V. Šmejkala (Praha 1935), jež tvoří hlavní část knihy. Najdeme zde verze podivuhodné (Kde Slovenský větřík: „zem slovenská – domov můj!“, kuriózní (Kde děva má) i oplzlé, ale také třeba skvost K. Havlíčka Borovského Mezi Rusy: „Kde domov můj? Kde domov můj? / Boreáš kde věčně hučí, / šakal vyje medvěd bručí, / tchoř a kuna v hradu svém / hody drží pod sněhem, / dobrou noc, kde dávaj lišky, / :země ruská domov můj!: (…)“ Škoda jen disproporce mezi pečlivým poznámkovým aparátem příspěvků ze sympozia a několikařádkovou ediční poznámkou. Původ parafrází, zejména tří nově přidaných, zůstává utajen.

Kde domov můj. Varianty a parafráze, Paseka, edice Smil: jazykem o jazyce, Praha 2004, 136 s., náklad a cena neuvedeny ‑tt‑

Básnická sbírka Milana Mrázka, kterou z autorovy pozůstalosti připravila Jana Nechutová, shrnuje poezii, jež se rozvíjela v soukromí. Milan Mrázek (1924—1999) vystudoval teologii a působil v Brně jako duchovní českobratrské evangelické církve. Byl básníkem především sám pro sebe a pro své blízké, avšak k poezií byl inspirován a niterně poután dlouhá desetiletí. Část jeho pozůstalosti má hančovský charakter deníkových záznamů, zahrnujících i básně. Některé vrstvy básnické tvorby však byly už autorem začleněny do ucelených sbírek Nový Don Juan a Na okraji. Dalibor Tureček v pečlivém a obeznalém doslovu doložil, že pro Mrázkovu poezii „nejvlastnější sousedství… představuje existenciální poezie Reynkova či Halasova typu, v básních věnovaných vzpomínce na dětství pak nota hrubínovská“. Lze jen dodat, že na několika místech se kmitnou milé názvuky na heinovskou, havlíčkovskou ironii.

Uveřejnění knížky nezmění dosavadní názory na vývoj české poezie ve 20. století. Pro Milana Mrázka, jak Tureček také připomíná, ani nemusíme vyhledávat zvláštní místo na oficiální mapě české poezie. Ponechme jeho tvorbu tam, kde vznikla a účinkovala se svými charakteristickými rysy i nedostatky. Dnes už si dobře uvědomujeme, že soukromí, jež s autorem vstřícně sdílí jeho nejbližší (někdy naopak básníkova samota), jsou těmi pravými prostory, v nichž vzniká a žije poezie jako jedna z přirozených lidských aktivit. V době normalizace byla značnému množství tvůrců znepřístupněna průmyslová komunikace se čtenáři. Tehdy jsme si uvědomovali s jistým překvapením, že přirozeným místem pro rozvoj literárního umění není oficiálně akceptované mediální dění, nýbrž především autentické osudy autorů. I dnes, když česká poezie prochází hlavně kvantitativní konjunkturou, vidíme, že mnoho pozoruhodného se rodí a žije v drobných komunitách i mimo větší města. K této vrstvě literárního dění přirozeně náleží i Mrázkovo dílo.

Ústředním zájmem Milana Mrázka bylo jeho pojetí životního úkolu, básnická reflexe existenciálních otázek, před něž jej stavěl osud. Významná je autorská autostylizace, kterou používal. Platí to zejména o donjuanském cyklu, kde nejjasněji rozpoznáváme stopy pozdně poetistického, v podstatě romantického cítění erotiky. Zkušenosti a přemítání křesťanského duchovního našly poetický výraz tam, kde se Mrázek odvolává k citové spontaneitě jako k nepostradatelné hodnotě. Věrně česky upřednostňuje účastný cit před intelektem. Dokonce se odhodlává hodit do ohně významný teologický spis, konkrétně Dogmatiku Karla Bartha. Slaví poezii všednosti a intimitu soukromí, i když se občas bouří vůči stísňující jednotvárnosti a hledá východisko v okamžitém vzplanutí. Avšak kromě nostalgických ohlédnutí za dětstvím a několika satirických rýpanců se v Mrázkově poezii setkáváme především s oslavou životního kladu a lásky. V dramatičtějších polohách se projevuje Mrázkův sklon k přílišné doslovnosti. Dobrý redaktor by asi radil šetřit přídavnými jmény a příslovci. Knížku však bereme do rukou hlavně proto, abychom vzpomínali na autora, který prožil nenápadný literární osud v autenticitě, jíž se někteří profesionální literáti odříkali pod tlakem vnějších okolností.

Milan Mrázek, Na okraji, Eman, Benešov 2004 ‑švnd‑

Titul posledního díla Josefa Škvoreckého nese skoro pohádkový název. Pulchra (latinsky: krásná) je označení pro planetu A10E749‑0‑119‑E‑09P v galaxii C. D. Snodgrasse, která je objektem zkoumání kosmické expedice na začátku čtvrtého tisíciletí. Příběh vypráví mladá Magdaléna (paleontoložka a historička), která prožila dětství po boku „strejčka Anastáze“, posledního amerického faráře, který ji vychoval podle katolické víry. Vzpomínky mladé (Marie) Magdalény jsou vetkány do příběhu ze čtvrtého tisíciletí.

Skupina vědců dostane za úkol prozkoumat neznámou planetu. Nikdo netuší, do čeho jde. Překvapení je o to větší, když zjistí, že planeta je téměř k nerozeznání podobná Zemi. Lidé, jazyk (američtina; že by skutečně ostatní jazyky zanikly?), biosféra. Jen technika je o mnoho století vyspělejší. Výzkumný tým je nadšen i přes malá nedorozumění, ke kterým dochází vinou neznalosti místních zvyků. Sexuální aktivita je jen otázkou plození, zabití i červa je nepřípustné. Magdalena se potýká s otázkami víry, které souvisejí s historicitou Ježíše, datem jeho narození, prvním hříchem a hříchem obecně. Její, již zemřelý „strejček“, ji ne vždy odpověděl na otázky; tušil, že některé pravdy víry nelze jednou větou vyjádřit. Zklamaná milencem, který ji nejen zradil, ale vlastně přivedl „na scestí“, zkoumá planetu s plným nasazením. Život na Pulchře ubíhá v klidných kolejích, obvyklé problémy „pozemšťanů“ zde chybějí. Magdalena začíná tušit, že rozdíly v mnohých věcech tkví v prvotním odpadu od Stvořitele (Tvůrce), který nemá na Pulchře žádné jiné pojmenování. Jde o demiurga, který vše stvořil dobré (Genesis 1, 31) a již není potřeba, aby se lidem zjevoval. Rovnováha je zachována a lidé netouží „být jako Bůh“ (Genesis 3, 5). Blížící se konec pobytu je urychlen neodpustitelným skutkem jedné účastnice výpravy, která zabije malé zvíře z touhy po masité stravě. Expedice se po krátkém rozloučení vydává zpět na Zemi, která je vzápětí zničena rojem asteroidů. Do rakety naráží jeden z úlomků.

Teologie dílka známého autora je variací na téma, jaká by byla Země, kdyby lidstvo (první lidé) nezhřešili. Musel by se narodit Ježíš, který by lidstvo spasil? Jak bude vypadat „nová Země a nově Nebe“? Škvoreckého text je scifi podobenstvím. Biblické texty jsou někdy dětsky interpretovány (mlsání pramáti Evy), i když autor tuší, že doslovný výklad není možný. Prvotní (dědičný) hřích je trvalým sklonem člověka ke zlu, nejen symbolickým popisem biblické „pra‑situace“. Církev čtvrtého tisíciletí skoro neexistuje. Kostel je spíš turistickou atrakcí. Jako by se tragicky naplnila teze Karla Rahnera, který tvrdil, že budoucí církev bude buď církev mystiků, nebo nebude žádná.

Může být toto anti‑podobenství (Karel Vrána) výstrahou dnešním křesťanům? Jaká je budoucnost víry, církve v tomto světě? A naopak: jaká čeká svět budoucnost bez křesťanství, náboženství, víry? Stejně jako nechává autor otevřený konec knihy, zůstávají bez jasných odpovědí otázky mladé paleontoložky. Vždy však jde o správné otázky, které se nespokojí s povrchními odpověďmi, ale jdou k jádru. Škvorecký se zařadil, alespoň tématem ke katolickým autorům 20. století, jimž nejsou inspirací jen „neotřesitelné pravdy víry, ale i hladové problémy“ lidstva (Škvorecký, Fantastický Greene, 1964). A že k tomu použil žánru science fiction?

Josef Škvorecký: Pulchra. Příběh o krásné planetě, Petrov, Brno, 2003, 140 s., náklad a cena neuvedeny. ‑pp‑

Nevím, zda je dobré přicházet na vánoční trh s knihou, která se jmenuje Riziková společnost, ale radno uvést, že se jedná o skvělý počin; a možná se hodí zrovna do této doby, neboť může povzbudit všechny, kdo se nechtějí nechat prostě vést chlácholivými marketinkovými králi na cestě k novodobým jesličkám supermarketů. Riziková společnost vyšla již v roce 1986 a vzbudila značnou pozornost v odborných kruzích, ale i ve veřejnosti. Nastolila témata, která inspirovala sociologickou teorii tehdy a jsou působivá dodnes. Když se nyní dostává do rukou českému čtenáři, lze to považovat za splátku dluhu. Právě zde najde čtenář Beckův výklad toho, že moderna se svým technologickým a politickým drivem dospěla k jistým mezím, patrným z toho, že se nyní objevují rizika, ekologická, nebo i sociální či politická, o nichž jsme neměli tušení. Moderna vyčerpala svůj prvoplánový potenciál a nyní se dostává do nové fáze, nazvané reflexivní moderna, a potýká se s důsledky vlastních modernizačních projektů. Ulrich Beck tuto změnu docela přesvědčivě analyzuje ve všech hlavních oblastech ekonomického a společenského života. Můžeme mluvit o teorii globalizace, ale Beck se soustřeďuje spíše na nové podoby individualizace lidského života a sleduje, jak ona nová individualizace mění zavedené sociální formy, především rodinu, partnerské vztahy, ale i podoby zaměstnání atd. Jeho pojetí reflexivní individualizace je svým způsobem sporné a možná příliš ovlivněné postmoderními úvahami o rozvolnění autority a společenských řádů, nicméně nastoluje otázky, kterým se nelze vyhnout. Zvídavý čtenář by ovšem měl hledat svou argumentaci, a to je možné, až když si knihu důkladně přečte. Riziko, které podstoupí, jej nemůže odradit, naopak troufám si tvrdit, že se jistě stane inspirací k mnoha vlastním úvahách, jak to ostatně s dobrými knihami bývá.

Ulrich Beck: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně, SLON, Praha 2004, 431s., náklad a cena neuvedeny. ‑mz‑

Podle optimistů zlé věci, které se lidem přicházejí, vedou konec konců k dobrému. Snad je tomu tak aspoň v případě, kdy postižený dokáže vydat svědectví, jež nám umožní cosi pochopit a pocítit sílu, která se tají v člověku. To se dá říci o knize Kolébka zla. Její autor Brian Keenan je Ir, který měl to „štěstí“, že jej během působení na univerzitě v Bejrútu zajala a čtyři roky držela jako rukojmí jedna z nesčetných frakcí „bojovníků za spravedlivou věc“.

Několik vysokých ocenění knihy na zadní stránce obálky může až vzbudit nedůvěru: „Je to jedna z nejtrýznivějších knih, jaké jsem kdy četl. Neušetří nás žádných podrobností, avšak z hrůzy postupně vyrůstá něco nezvykle nádherného.“ Čtenář se přesvědčí, že nepřehánějí. Dovíme se o deformovaných duších věznitelů (jejich relativizující omlouvání poměry je autorovi vzdáleno), ale i o neobyčejném přátelství dvou spoluvězňů, které ani vnucená „nerozlučnost“ nedokázala naleptat.

Těsně ohraničené místo děje – kobky, mezi nimiž autora převáželi se zavázanýma očima – přispívá k strhující sevřenosti textu proloženého na několika místech básněmi, jež v nich složil. Pro zajímavé srovnání lze doporučit poněkud podobné svědectví Čecha, který se dostal do žaláře jako člen císařské diplomatické mise v Turecku před čtyřmi sty lety: Příhody Václava Vratislava z Mitrovic.

Brian Keenan: Kolébka zla, Kalich, Praha 2004, 371 s., cena 253 Kč. ‑jn‑

Nerudovská otázka „Jsou‑li tam žáby taky?“ si nezaslouží výsměch. Objev mimozemského života – a zvláště inteligentního života – by znamenal nesmírný stimul pro úvahy o našem místě a poslání ve světě. Naše technické prostředky pro takovýto objev se od Nerudových dob nesmírně zvětšily a odpověď může přijít třeba už zítra – anebo také nikdy. Kniha předního amerického astronoma a exobiologa Stevena J. Dicka Život v jiných světech se zabývá daným problémem velmi komplexně: dočteme se v ní o současném stavu hledání života na meteoritech z Marsu i na samotném povrchu rudé planety, o jiných planetárních soustavách a odhadech pravděpodobnosti, že by mohly hostit inteligentní život, o historii a současném stavu pokusů zachytit radiové signály jiných civilizací, o záhadných jevech označovaných jako UFO (Unidentified Flying Objects – lidově „létající talíře“) – ale i o významných literárních a filmových dílech s tématem mimozemských civilizací, o postojích teologů k otázce vykoupení mimozemšťanů či o diskusích, zda je vhodné upozorňovat vesmír na naši existenci a jak bychom se měli k „nim“ chovat, až s nimi navážeme spojení nebo když za námi sami přijdou.

Steven J. Dick: Život v jiných světech, Kolumbus, MF Praha 2004, 357 s., cena 269 Kč. ‑jn‑

Ve sborníku ze semináře pořádaného společností Corona a poslaneckou mediální komisí na Mezinárodním festivalu animovaných filmů Ani Fest 2004 čteme například (interpunkci a jiné jazykové zvláštnosti zachováváme): „Tak na začátek jenom si dovoluji připomenout tentokrát převzala garanci Stálá komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny, a proto tady měli vystupovat tři zástupci z této komise, budou pouze dva, protože musím hned na začátku omluvit kolegu Plevu, který onemocněl, leží s nějakou chřipkou v Brně a bohužel nepřijede.“ Nebo: „To co nestačil říct T. G. Masaryk, říká náš největší duchovní badatel Břetislav Kafka ve své vrcholné knize Nové základy experimentální psychologie“, str. 392: „V myšlení dnešního člověka je řád hodnot převrácený. Není určen a zaměřen k hodnotě, dává přednost nižšímu před vyšším.“ A ještě: „To, o čem tady hodlám krátce pohovořit, je dnešní převrácený svět a jeho média.“ – Čtenář se bohužel nedozví, zda a jaké se na semináři podávalo pohoštění; až na tento nedostatek je publikace vyčerpávající.

Společnost, média a stát (přednášející: Jaromír Talíř, Jan Kozák, Miloslava Jebavá, Petr Cibulka, Zdeněk Zbořil, Pavel Kováčik, Jiří Bystřický, Jiří Kubíček), Corona, Praha 2004, 110 s., 700 výtisků, cena neuvedena ‑vb‑

Sokratovy dialogy se neodehrávají na akademické půdě, ale na ulicích, v tělocvičnách, při hostinách. Odhalují každodennost nejhlubších filosofických otázek. Je dnes vzácné setkat se s člověkem, který věří, že neutěšený stav věcí kolem nás má společný základ v nepřítomnosti filosofického východiska, neschopnosti „nalézt takové myšlenkové koncepty, které umožňují vidět svět vcelku“. Takové setkání umožňuje kniha Josefa Štogra. Má podobu řetězu krátkých esejů, které se snaží „nově promyslet svět“ a najít v proměnlivém prostředí kultury pevný metafyzický rámec. Štogr se potýká se s řadou velkých filosofických problémů – od otázky starých Řeků, proč svět není jen beztvarým chaosem, přes Descartovo hledání nejzazší jistoty, s nímž polemizuje, až po „vědecké“ pojetí světa jako mechanismu řízeného přírodními zákony, které stačí „poznat“, abychom mohli dosahovat žádoucích cílů.

Právě v tomto pojetí světa, na něž kultura nedokázala dostatečně reagovat, vidí kořeny současných problémů. Když jsme se přesvědčili, že naše znalosti pro vytyčení „správných“ cílů nestačí, vzdali jsme se snahy o jejich zdůvodnění a spoléháme spíše na fungování institucí než na poznání. Kdysi převládající kulturní optimismus se tak rozpadl, kultura „vychladla“. Poslední akord textu je přesto optimistický – „nejsme zajatci kultury“, protože její možností vždy zůstává otevřenost světu a jeho nevyčerpatelným podnětům. Štogrova kniha podává především působivé a radikální jdoucí diagnózy současných problémů. Není ovšem snadnou četbou, často musíme hledat za slovy, abychom s autorovým myšlením navázali spojení. To, oč mu hlavně jde, cesta ke kultuře, jež by nezakrývala, ale otvírala, je jen nejasně naznačena – důležité však je, že jeho úvahy posilují odhodlání ji hledat.

Josef Štogr: Proměnlivé a stálé, Cherm, Praha 2004, 99 s., cena 120 Kč. ‑jn‑

V úvodu knihy líčí Lubomír Dorůžka příhodu jazzového trumpetisty Laca Décziho, který na otázku perlustrujícího příslušníka VB „Co vlastně děláte, soudruhu?“ odpověděl: „Já už nemusím dělat nic, já už mám všechno hotový“. Dvacet sedm fejetonicky laděných kapitol útlého dovětku memoárů Panoráma paměti (Praha, Torst 1997) je koncipováno jako pokus o výklad snů hledáním stop ve vlastní paměti a současně jako objevný cestopis po vnitřním světě člověka, který už má „všechno hotový“. Sympatický je civilní tón, autor se vyhýbá stylizaci, kromě lehce humorných poučení, jež však sám relativizuje („Nečekejte ode mne spásnou radu: Tohle povídání není návod k činnosti, ale varování, co vás může potkat.“). Dobrý příklad toho, že sebereflexe, která si na nic nehraje, je víc než efektní pozérství.

Lubomír Dorůžka: Panoráma snů. Torst, Praha 2004, 152 s., náklad a cena neuvedeny. ‑tt‑

Zdá se, že s rokem 1969 naložil editor trošku macešsky, ale výběr z publicistiky Pražského jara je i tak velice záslužný. Nechybí klasika, jakou je – dobově skandální – rozhovor s redaktory Svobodné Evropy ve Studentu, slavná, už posrpnová, polemika Václava Havla a Milana Kundery o „českém údělu“ či Mandlerova reflexe Palachova protestu. Pokud jde o rok 1969, chybí třeba rozhovor s Jaroslavem Šabatou, který vyšel v časopise MY 69 v poslední možné chvíli a který ukazuje Šabatu jako toho, kdo bude i nadále ve své generaci a formaci vyčnívat. Otázka je, zda by nebyly ilustrativní například i vybrané texty z časopisů pro děti a mládež. Řekli jsme, že nechybí „klasika“; přiznejme ovšem, že je to publicistická klasika pouze v myslích pamětníků. Sborník to může změnit, ale jen částečně: mnoha zájemcům o základní orientaci ušetří hledání po ročnících novin a časopisů, ale většího rozšíření asi nedojde. Člověk by snil ještě o výběru možná užším, ale v atraktivní knize s fotografiemi a reprodukcemi, který by se dostal k většímu počtu čtenářů; možná by jim užitečně zkomplikoval dnes obecně přijatý zplošťující obraz konce šedesátých let v ČSSR. Vůbec knižních výborů z dobové publicistiky (různých dob) máme málo.

Jiří Hoppe: Pražské jaro v médiích. Výběr z dobové publicistiky, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Doplněk, Praha – Brno 2004, 440 s., náklad 800 výtisků, cena neuvedena. ‑vb‑

Pavel Marek z Palackého univerzity v Olomouci si dal za cíl zkoumat cesty pravoslaví na našem území v letech 1918–1942. Jeho pramenná základna se opírá především o archiválie Ministerstva školství, Nejvyššího správního soudu, fondy diplomatické povahy, vyslanecké zprávy z Bělehradu a z Vatikánu, fond Matěje Pavlíka‑Gorazda, fondy Ústředního archivu a muzea Církve československé husitské v Praze i fondy olomoucké diecéze. Autor se setkal s řadou pramenných limitů: nedostupné zůstaly archiválie pražské eparchie, které však byly snad zničeny jen částečně a jsou rozptýleny ve farních archivech. (Je tedy naděje, že budou postupně zpřístupněny.) Pracovní metoda Pavla Marka se vyznačuje širokým pramenným záběrem i kvalifikovaným přístupem k materiálové základně. První blok práce je věnován počátkům pravoslavného ruchu u nás, druhý se zabývá ustavením České náboženské obce pravoslavné v Praze, věroučnými zápasy v Církvi československé husitské, fúzí Gorazdovy skupiny s Českou náboženskou obcí pravoslavnou, ustavením české pravoslavné eparchie a jejímu vývoji. Zvláštní pozornost věnoval autor protagonistům (arcibiskup Savatij, biskupové Dositej a Gorazd). Cenný je i třetí blok, sledující pohyb pravoslaví na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Poslední, čtvrtý zkoumá ruský meziválečný exil v ČSR. I zde dokázal autor zpřístupnit málo známé či neznámé prameny. Více než sto stran tvoří pečlivá edice dokumentů. Katolický modernismus (a nemohlo být ani jinak) se stal odrazištěm Markova úsilí o postižení ortodoxního církevního proudu v konkrétním čase a na konkrétním místě. Marek hovoří v úvodu o řízené náhodě, jež jej od jednoho tématu přivedla k dalšímu, což dokládá, že tzv. řízené náhody vytváří ve skutečnosti vnitřní logika badatelského osudu. Marek není teolog, ale dokázal vytvořit dílo, jež má pro dějiny české teologie na předělu staletí velký význam. Co učinil, je dialogické, ekumenické a dokládá význam tvorby řady historiků po roce 1989 pro teologii samu. Teologie ani církevní historie neexistují o sobě, jsou vnořeny do vědeckého prostředí a otevřeny jeho pohybům. (Počet výtisků je přehnaně nízký, ale to lze vyřešit dotiskem.)

Pavel Marek: Pravoslavní v Československu v letech 1918—1942, nakladatelství Luboš Marek, Brno 2004, 423 s., 250 výtisků. ‑jhrd‑

Další příspěvek k poznání těch částí českých zemí, které byly do konce druhé světové války obydleny převážně Němci, a to příspěvek důkladný, který mluví i o architektuře, různých podobách osídlení, vzájemných česko-německých vlivech; mnohé končiny, vesnice a města se snaží popsat velice podrobně. Přitom s dobrou vůlí, aby obraz dějin nezačínal rokem 1945 a neomezoval se na – byť skutečné – české zločiny. Můžeme knihu číst i z tohoto hlediska a uvědomit si, jak je těžké, a přitom nezbytné nalézání jazyka, jakým se má o Sudetech (jak jsme si zvykli pojmenovávat všechna území, kde u nás žili Němci, včetně jižního pohraničí, ba dokonce německé tváře Prahy!) mluvit. Jazyk nacionalismů, ba šovinismů nemá rozumný smysl, jazyk sentimentality taky ne (jazyk citu ano, to je něco jiného). Fotografická část nabízí srovnání někdejší a současné podoby různých míst; rozumí se, že až na vzácné výjimky to není srovnání pro poválečnou dobu příliš milé. Dvojjazyčná publikace vznikla jako katalog k výstavě a její tvůrci málo mysleli na to, že má existovat i sama o sobě – je poněkud nepřehledná a orientace v ní není snadná.

Zmizelé Sudety. Das verschwundene Sudetenland, pro o. s. Antikomplex vydalo nakladatelství Český les, 2004, 566 s., náklad a cena neuvedeny. -vb-

Knihy

Obsah Listů 6/2004

Knihy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu