István Eörsi

Jak je těžké říkat ne

ne
ne
ne
ne
ne
ne
ne

Ernst Jandl: Odpovědi na sedm nepoložených otázek

Před rokem 1956, v nejlepších letech maďarského stalinismu, vznikly postupně rituální formy projevů nadšení. Sotva na veřejných shromážděních zaznělo jméno Stalina nebo jeho maďarského místodržícího Matyáse Rákosiho, vyletěli přítomní ze sedadel a freneticky tleskali, dokud řečník nenabral dech k pokračování. Tento výrazový projev nadšení byl kolektivní čin; byl jsem však svědkem individuálních projevů nadšení, třeba na půlhodinových cvičeních v nenávisti, na nichž se odhalovaly pikle ideologického nepřítele. Tyhle rituály dováděly předem naprogramované duše k fanatismu. Jenže nádherné revoluční ideály, vyhlašované v programech lidové výchovy, odhalovaly takzvanou „socialistickou každodennost“ jako vražednou lež a nevydržely konfrontaci s ubohou skutečností „reálného socialismu“, kterou jsme museli vynášet do nebe právě s odvoláním na zmíněné humanistické ideály. Když pak začal být tento rozpor maďarské inteligenci nápadný, ocitl se systém v krizi, která vedla rovnou k revoluci.

Dva týdny, které uplynuly mezi vypuknutím a krutým potlačením revoluce, naplnily masy neskutečným a přitom skutečným nadšením. Jinak by se byl totiž nikdo nedal svést k šílenému pokusu vymést z území malé země ozbrojené síly mamutí říše. Rudou armádou dosazená vláda Jánose Kadára se pokusila získat na svou stranu mocenský aparát, prolezlý po pomstě žíznícími komunisty, a „bratrské“ strany, jež zůstaly víceméně věrné stalinismu. Proto se rozjel mechanismus odplaty. Když pak vláda pověsila, koho chtěla pověsit, vyhlásila amnestii a propustila ty, co zůstali naživu.

Kadár realisticky uznal, že po této prehistorii se jeho vláda nedá budovat na nadšení. A tak místo ráje na zemi vyhlásil program menšího zla a neuvěřitelně velká část obyvatelstva ho závratnou rychlostí přijala. Menší zlo určitě nevyvolává nadšení – ať už stalinské nebo revoluční —, ale jedno i druhé přinesly zemi tolik tragédií, že se lidé docela dobře obešli bez nich.

Protože jsem nezapomněl, jak jsem se styděl za své mezi lety 1951 a 1953 vzniklé stalinské básně, nepodlehl jsem pokušení státem předkládané moudrosti o menším zlu. Navíc jsem měl štěstí: První léta Kadárova new dealu jsem prožil ve vězení, takže jsem zůstal nedotčen kapilárním působením společenských a duchovních proměn, jimiž za noci, jež následovala po totální porážce, prošli přední intelektuálové a v důsledku toho i veřejné mínění, toužící po klidu a míru. Po propuštění jsem se ocitl v příšerné situaci: Vláčel jsem s sebou zkušenosti – vzpomínky na oběšené, mezi nimiž byl i jeden můj blízký přítel —, o nichž bylo nejen radno, ale – což bylo mnohem horší! – neslušné hovořit.

A tak jsem tomuto období nejen řekl na začátku „ne —, ale ještě jsem to nepřístojně zdůvodnil. Odmítl jsem „reálný socialismus“ proto, že v něm bylo málo socialismu. Šlo podle mého o etatistickou, státně kapitalistickou diktaturu, o cosi, co žádná, jakkoli formulovaná reforma nemůže dovést k demokratickému socialismu. Ti, co to všechno spolkli, se mi právem smáli. Všichni včetně těch, co mívali stranickou legitimaci, se dávno rozloučili s Marxem i snem o rovnosti, což jim moc neměla ani v nejmenším za zlé. Nepožadovala totiž po svých poddaných socialistický světový názor, nýbrž jen uznání stávajících okolností.

Když dnes přemýšlím o důvodech svého tehdejšího zdánlivě neotřesitelného socialistického přesvědčení, narážím především na filosofické souvislosti. Boha jsem odmítl, zapřel vlastně už jako dítě, na konci války. Vystaven bombardování Budapešti a předurčen jako oběť nacistického vyhlazovacího tažení dospěl jsem k názoru, že pokud Bůh existuje, je určitě zlý, takže bude rozhodně lepší nebo snadnější věřit, že není. Po válce, v čase, kdy se na mě nezadržitelně vylily marxistické ideje, nastoupil zřejmě na místo původního odmítnutí jakýsi materialistický světonázor. Na základě pozdější četby a literárněvědných a estetických studií jsem se přiklonil k názoru, že věci lze pochopit jenom z jim vlastních historických okolností. A nakonec jsem se jako spisovatel, a jmenovitě pod vlivem divadla, stal přeborníkem v odmlouvání. I když bych dnes, v době bezkonfliktních dramat – stejně absurdních jako třeba impotentní Don Juan – měl raději mlčet, tvrdím, že ani nejmenší divadelní výstup nelze napsat bez smyslu pro dialektiku. Materialismus, historičnost, dialektika – dodnes nevidím, proč bych se měl obrátit zády k této svaté trojici marxistického myšlení.

Můj antikapitalismus se opíral nejen o mé literární a filosofické názory, ale i o zkušenosti ze západního světa. Na Západě jsem poznal svět, v němž je nerovnost nejen průvodním jevem nebo důsledkem, ale přímo podmínkou jeho existence. Kdykoli došlo ke sporu o hierarchii hodnot, přikládal se tu vlastnickým právům zřejmě větší význam než osobní nedotknutelnosti. Jeden skutečný příběh mi připadá víc než výmluvný: Na silnici v Německu hořelo auto. Řidič za ním jedoucího auta mu spěchal pomoci, přičemž ho třetí vůz přejel. Dva měsíce ležel mezi životem a smrtí. V prvním autě uhořeli dva manželé. Později došlo k procesu, protože řidič druhého vozu považoval vyměřený invalidní důchod za příliš nízký. Doufal, že soud uzná, že k nehodě, jež ho odsoudila k životu na vozíku, došlo proto, že chtěl zachránit dva lidské životy. Advokát pojišťovny považoval naopak za společensky žádoucí, aby těžce ranění nepřežili, protože pak, s výjimkou pohřebného, přísluší pozůstalým toliko jednorázové pojistné. Žalobce tu sloužil za příklad. Bylo mu teprve šestatřicet. Pokud se dožije průměrného věku, bude mít čtyřiatřicet let nárok na značně vysokou podporu. To poškodí nejen pojišťovnu, ale celé společenství, protože kdyby takových příkladů bylo víc, muselo by se nutně zvyšovat pojistné. Soud by proto měl pokus zachránit lidský život uznat za přitěžující okolnost.

Pozdní díla Luise Buńuela mě přesvědčila, že instituce, normy, myšlenkové a citové systémy všech společností – a tudíž i společnosti kapitalistické – neobstojí nejen před elementární kritikou, rozumem, ale dokonce ani před instinktivní reakcí. Buńuel to dokazuje s nepotlačitelnou vehemencí, halí překvapení do překvapení, a jak bezohledně podřizuje bezduchou skutečnost vlastnímu duchu, tryská z jeho díla tajemné kouzlo svobody. Musel jsem se ptát sám sebe: Nepodlehl jsem sice tlaku, abych se přizpůsobil, ale jak to, že tohle kouzlo znám dodnes jenom jako nesplněnou touhu? Zřejmě proto, že jsem svou vlastní vnitřní svobodu omezil příjemnou nadějí, že demokratický socialismus lze realizovat i bez životaschopné alternativy tržního hospodářství. Zdráhal jsem se pochopit, že i tak inteligentní společenská teorie jako třeba marxismus má svou Achillovu patu, jíž je právě taková alternativa. Tím, že jsem se ukryl za dílčí pravdy a hotové odpovědi na dodnes nezodpovězené otázky, jsem velice uškodil nejen vlastnímu rozumu, ale i své vnitřní svobodě. A tak jsem z nedostatku celkové pravdy musel revidovat své rozhodnutí z časů partajního státu, že nikdy nepřistoupím na filosofii menšího zla. Místo mrtvého obrazu jsem zvolil živý, i když se mi nelíbí. Takhle se mi možná podaří najít nejlepší (nebo aspoň nejméně špatný) výchozí bod a postupně rozmrazit svou zledovatělou svobodu.

To, co vzniklo v Maďarsku – a pokud vím i v ostatní střední a východní Evropě – nelze při nejlepší vůli považovat za humánní a sociální variantu západního způsobu života. Pseudosocialistický právní řád se změnil v kapitalistický, ale v mezerách všelijak sesmolených zákonů, v šedé zóně mezi legalitou a ilegalitou, se prohnané a hladové loupeživé bandy zmocnily všeho, co nebylo přivázáno a přibito. V okolí pravicově konzervativní donedávna vládní strany a přisluhujících zbohatlických podnikatelů se objevilo ještě žravější a bezohlednější hejno žraloků, které lze jen částečně kontrolovat zákonem a jež často nejen proniká do oblasti politiky, ale dokonce ji ovládá.

Dnes známá podoba socialismu i kapitalismu a jejich současné perspektivy jsou stejnou měrou deprimující. Všechny dnes známé a všelijak existující pokusy o něco jiného a přitom smysluplného jsou povahy spíš náboženské a konfesionální, většinou blízké té či oné církvi, a ztratily vliv na světové dění v politickém smyslu. Propast zející mezi archaickým ideologickým fundamentalismem a vědecko‑civilizační strukturou moderního světa nelze překlenout. Mám tudíž pocit, že při nedostatku všeobecně platných idejí mi nezbývá než rezignace nebo odmítnutí. Můj biologický optimismus mě přitom tlačí k odmítnutí. A tak jsem v pokušení přidat k odpovědím rakouského básníka Ernsta Jandla vlastních sedm otázek v naději, že za odmítavou gramatickou formou prosvitne má touha, abych někdy mohl jasně říci ANO.

Přeji si vrátit se do časů, kdy se ještě věřilo v pravdivost socialistických představ?

Lituji, že jsem jim věřil?

Přijímám kapitalistický systém jako výchozí bod na cestě ke spravedlivé společnosti?

Dovedu si představit systém, který by odpovídal mé vyhraněné představě spravedlnosti?

Poněvadž není vyhlídka na žádnou uspokojující alternativu, můžeme se spokojit s menším zlem?

Odmítám menší zlo i tehdy, když mám volbu jen mezi ním a zlem ještě větším?

Když tedy vidíme jenom špatné alternativy, znamená to, že máme přestat klást otázky?

Na tomto místě je třeba opakovat Jandlovy přesné odpovědi:

ne
ne
ne
ne
ne
ne
ne.

István Eörsi (1931) je spisovatel, dramatik, esejista. Za účast v povstání roku 1956 byl zatčen a odsouzen k osmi letům vězení, v roce 1960 amnestován. Žije v Budapešti a v Berlíně.

Obsah Listů 6/2004

István Eörsi

Jak je těžké říkat ne

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu