Stanisław Barańczak v překladu Václava Buriana:

Životolamy

Dante

Dante
žasl jak děcko, že pod italským slovem „tante“
Němec nehledá ani tak „tolik“, jako spíš „tetu“.
V Božské komedii této otázce věnoval zvláštní větu.

Dostojevskij

O Dostojevském
se traduje, že každou chvíli se zjevil na Něvském
prospektu a strašil chodce simulovaným záchvatem padoucnice.
Pěstoval i turistiku, rád psal, sbíral známky; prostě koníčků měl více.

Erasmus

(Inspirováno E. C. Bentleyem)

Když trochu popil, filosof Erasmus
vyslovoval „strášny merasmus“ místo „strašný marasmus“.
A „o ctnost oloupil fotr mámu“ místo „…lotr dámu“.
Což budilo veselí v celém Rotterdamu.

Haendel

Kdyby Georg Friedrich Haendel
věděl, že Gregor Johann Mendel
získá světovou slávu tím, že sází hrachory,
byl by nejspíš závistí celý chorý.

Kant

V hlavním parku Královce Immanuel Kant
švitorky sváděl po večerech na intelektuální kontraband
typu „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“,
šilhaje při tom do křoví významně a nepříjemně.

Lenin

Vladimír Iljič Lenin,
zahleděn v horské štíty Pienin
a zároveň v křehké půvaby Naděždy Krupské, neztrácel ze zřetele
své geniální řešení: „Hledejme nejnižšího společného jmenovatele.“

Nabokov

Když někomu představili Nabokova,
nešťastník vyslechnout musel pokaždé znova:
“A v životě jste, pane, také milovníkem Lolit?“
“Kdepak já! Připadám si s nimi jako paleolit.“

Schubert

Hudební skladatel Schubert
se nejmenoval Hubert.
Hubert Schubert nebyl tak známý, je však historicky jistý;
dějepisci shodují se v jednom: byl synem dadaisty.

Trockij

Málo se ví o Lvu Trockém,
jak miloval pohádky, zvlášť v dialektu chodském.
Když se do jedné skvělé začetl v Mexiku,
kdos připlížil se odzadu a vyřídil ho rázně, bez křiku.

Stanisław Barańczak (1946), básník, esejista, literární kritik, snad největší překladatel poezie, jakého polská literatura kdy měla, spoluzakladatel Výboru na obranu dělníků (KOR, 1976), jeden z velkých hybatelů polského samizdatu v jeho vrcholném období, profesor na Harvardu, je, přiznejme, u nás hanebně neznámý. Nemá i teď v českém prostředí smůlu, je-li jako básník takřka neznámý představován svou poezií nevážnou? To už posoudí čtenář; doufejme, že to bude čtenář laskavý.

Václav Burian: Staré pověsti české a jedna bajka jako přívažek

Obsah Listů 6/2004