Roman Ludva

Příběhy na hřebíku VI. – Balthus

Šestidílný beletrizovaný seriálek o současném figurativním malířství evropského střihu

Baltahasar Klossowski de Rola se narodil 29. 2. 1908. A přestupný rok, tato jistá osobitost, je přesným startovacím blokem. Na něm začíná životní a umělecký příběh jednoho z největších malířů 20. století. Balthus, hrabě z Roly, se svým lidským a hlavně malířským charismatem – originál každým coulem – je tak současný, že může odkazovat do časů před staletími.

Narodil se v Paříži, kam jeho rodiče přišli z Polska. „Otec mi vždycky říkával, abych nikdy nezapomněl, že jsem polským šlechticem,“ vzpomíná. Otec i matka byli malíři a nesmírně vzdělaní lidé. Erich Klossowski působil i jako dekoratér, kritik a historik umění, Elizabeth, říkali jí Baladine, malovala hlavně akvarely. Když si Pierre Bonnard prohlížel během návštěvy u Klossowských její práci, vysekl Baladine poklonu: „Kdy jsem to jen namaloval?“ Kromě Bonnarda patřili ke stálým návštěvníkům jejich domácnosti Henri Matisse, Maurice Denis, Paul Valéry anebo André Gide. Během návštěvy u místohraběte de Lombardon v Tholonet se Klossowští seznamují s otcem Reyem, sousedem a kolegou Paula Cézanna. Šestiletý Balthus si cestu na jih Francie zapamatuje navždy: „Nevěděl jsem, kdo byl Cézanne, ale během dvou tří dnů, které jsme strávili v Tholonet, se Cézannovo jméno opakovalo tak často a bylo vyslovováno s takovou úctou a citem, že se mi vrylo do paměti jako magické slovo, jméno velkého člověka.“

V roce 1914 musí Klossowští opustit Paříž, veškerý jejich majetek je zkonfiskován. Odjíždějí do Berlína. Existenční problémy, na které není rodina zvyklá, se projeví záhy. Baladine opouští manžela i Berlín, s Balthusem a jeho starším bratrem Pierrem se usazuje v Bernu a později v Ženevě. Tady se v roce 1919 seznámí s básníkem Rainerem Marií Rilkem – jeden z největších milostných příběhů naší doby. Malý Balthus se teď věnuje umění pod Rilkovým dohledem. Začne se zajímat o filozofii Tchouang‑Tseu a vzniká série kreseb čínského taoistického myslitele. „Především mě udivila koncepce celku,“ komentoval práci dvanáctiletého malíře Rilke. „Předpokládá nezávislost každého z obrázků. Taková spontánnost a rozmach! Například ženiny uzoučké oči, vyjadřující údiv v momentě zmrtvýchvstání muže, ve chvíli, kdy se otevírá rakev a z perfidní ruky vypadává sekera!“

Za všechno, co se Balthus naučil se štětcem a barvami – až se propracoval k mistrovství, které nemá ve figurální malbě 20. století obdoby a tiše učí a o patra přesahuje i století jednadvacáté – vděčí sobě samému. Na hodiny malování nikdy nechodil, řádnému studiu se nevěnoval. Vypisovat, byť heslovitě, peripetie malířova dětství a mládí by bylo zbytečné, kdyby z nich nevyplývalo to základní: co se vzdělání týče, a nejen malířského – Balthus si prostě vystačil s radami rodinných přátel. Učil se malovat kopírováním starých mistrů v Louvru, a to v době, kdy nastupující generace malířské avantgardy považovala Louvre za krematorium a figurální malbu za nezbytný obsah kremačních pecí. „Malířství je především řemeslo,“ odbýval po celý život všechny otázky, pokoušející se odhalit tajemství jeho práce. Od 30. let minulého století až do let sedmdesátých byla Balthusova plátna známá v podstatě úzkému okruhu znalců. Ve 30. letech, kdy vystřídal řadu zaměstnání, aby získal peníze na malování, to zkusil nejschůdnější cestou – skandálem. Obraz Kytarová lekce z roku 1934 sice skandál vyvolal, mluvilo se o pornografii, avšak slávu, a tedy prostředky k práci nepřinesl. V následujících desetiletích je Balthus opomíjen i veleben. K jeho obdivovatelům a přátelům patří Giacometti, Picasso, Fellini anebo Albert Camus (ten se zabil v autě, právě když jel malíře navštívit). Hlavní roli v přijímání Balthusovy práce hraje Amerika. Výstava ve Spojených státech v polovině 70. let odpálila rachejtli zájmu široké veřejnosti. Balthus, hrabě z Roly, se dočkal. Ale příliš u toho není. Ameriku nikdy nenavštíví. S rodinou se usazuje v domě v horách na švýcarsko‑italském pomezí.

Pro mě je synonymem dvou slov – krajina a herectví. Umění krajinomalby samotářského malíře čerpá z neměnné skutečnosti: tajemství krajiny je od Boha, a zůstává v ní navzdory všemu a navždy. Se svým básnickým mentorem Rilkem měl Balthus společný cit pro tajemno, a po svém chápání tedy i slabost pro mladé dívky. Jejich akty – mají daleko k sladké líbeznosti – ho proslavily především. Říkal, že ho zajímá adolescence, ten prchavý okamžik mezi dívčím a ženským, v němž se ztrácí nevinnost. A jsme u herectví. Balthus by si jen zapálil cigaretu. „Pro mě jsou to andělé,“ zatvářil by se pobaveně. „Ale lidé si myslí, že je to erotické. Což je ovšem naprosto absurdní.“ Balthusova plátna jsou velmi stylizovanou inscenací a jejich příběhy jsou nesmrtelné. Za životem velkého malíře se zatáhla opona 18. 2. 2001. A jeho příběhy jsou na hřebíku navždy. Život je spektákl. Jediné divadlo, na jehož jevišti si střihneme hlavní roli.

Roman Ludva

Všechny díly seriálu:

Příběhy na hřebíku VI. – Balthus, 6/2004
Příběhy na hřebíku V. - David Hockney, 5/2004
Příběhy na hřebíku IV. - Konrad Klapheck, 4/2004
Příběhy na hřebíku III. - Helgi Fridjónsson, 3/2004
Příběhy na hřebíku II. - Salvo, 2/2004
Příběhy na hřebíku I - Jan Knap, 1/2004

Obsah Listů 6/2004

Roman Ludva

Příběhy na hřebíku VI. – Balthus

Šestidílný beletrizovaný seriálek o současném figurativním malířství evropského střihu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu