Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 6 > Archiv > Ivo Barteček: Vzpomínky Jarky Maiwaldové‑Kreysové
V loňském roce 2003 jsem měl příležitost seznámit se s paní Sylvou Šimšovou. V průběhu společné cesty mezi Olomoucí a Prahou jsem naslouchal jejím životním zkušenostem, dozvěděl jsem se mimo jiné o rukopise Vzpomínek její maminky, paní Jarky Maiwaldové‑Kreysové, uchovávajících svědectví o cestách a osudech exulantů.
Výsledkem našeho neplánovaného setkání a důvěry bylo zpřístupnění části Vzpomínek, které jsou „zprávou“ o cestě Do exilu (kapitola 13 rukopisu, s. 107 a následující) a pobytu v táboře Valka (kapitola 14 rukopisu, s. 113 a následující). Paní Sylvě Šimšové, rozené Maiwaldové, editor a redakce Listů děkují za zpřístupnění této osobní výpovědi.
Doplňujeme, že Valka byl jeden z táborů, ve kterých původně, hned po druhé světové válce, bydleli pod správou IRO uprchlíci z pobaltských států. V průběhu října 1949 byly všichni noví uprchlíci přiděleni pod německou správu a tábor Valka, ze kterého uprchlíci z pobaltských států již odešli, se stal táborem československým. Některé fotografie z tábora Valka včetně negativů jsou uloženy ve Státní ústředním archivu v Praze.
‑ib‑
Opustit tátu, to bylo nejtěžší rozhodnutí a největší bolest, byli jsme celý život tak blízcí. Pocit domova, z něhož jsem odcházela, se už nikdy nevrátil. I když jsme se nakonec usadili ve svém v Londýně, a i když to pro mě znamenalo střechu nad hlavou a můj vlastní pokoj, k pocitu domova scházely teplé lidské vztahy. Tím, čím jsme prošli, jsme byli všichni vyšinuti z normálních kolejí, život byl tvrdý, lidské vztahy – luxus minulých dob. Škoda, život mohl být lehčí.
Táta se s námi statečně loučil, slyším jeho slova: „Ještě bych Tě, děvčátko, rád uviděl“, když se loučil se Sylvou. Byli si také spolu velmi blízcí. Bylo mu tenkrát 78 let, v lednu 1951 zemřel. Své děvčátko už neuviděl.
Měli jsme s ním smluveno, že až překročíme hranice, pošleme mu lístek z Německa. Než lístek dojde, bude mít pár dní času, aby se uklidnil a zařídil své věci. Tento plán nám ale zmařil britský rozhlas, který okamžitě po našem překročení hranic hlásil, že dr. Maiwald s rodinou jsou v Německu na útěku. Malá zpráva v listě Daily Telegraph toto hlášení potvrzovala. Táta byl ovšem volán na policii, kde prý sehrál výbornou scénu starého, opuštěného člověka, „jak jsme mu to mohli udělat a nic mu neříct?“ – a dál už měl od nich pokoj. Podle jeho dopisu bratrovi do USA s ním jednali ohleduplně a taktně.
Protože 15. října končila činnost IRO (International Refugee Organization), nastal v našem přechodu přes hranice zmatek. Denně přecházely hranice spousty lidí, hlídky byly zostřeny a náš průvodce nechtěl riskovat skupinu šesti lidí. Rozdělil nás proto tak, aby Koutník a Joviš šli jeden den a naše rodina druhý.
Odjížděli jsme „na Moravu“ 16. října a nasedli do vlaku do Plzně. Velké nebezpečí bylo v tom, že občas byly vlakové prohlídky a Karla znalo mnoho lidí z fotografií v časopisech a novinách. V Plzni jsme měli smluvenou schůzku s naším průvodcem v nádražní restauraci, kde nám oznámil, že Joviše a Standu Koutníka den před tím šťastně převedl, ale my že musíme dva až tři dny počkat, než se zvýšená ostraha hlídek na hranicích trochu uklidní. To znamenalo pobýt dva až tři dny v Plzni. Do hotelu jsme nemohli, tak jsme se obrátili o pomoc k Jovišovým rodičům, kteří měli radost ze zprávy, že chlapci dobře přešli. Uložili nás všechny, nakrmili, nevím, co bychom byli bez nich dělali. Problém byl v tom, že ve dne přicházeli zákazníci do krejčovské dílny a ti o nás nesměli vědět. Tak jsme brzy ráno odcházeli a teprve po sedmé hodině večer se vraceli. Po ulicích jsme moc chodit nechtěli, báli jsme se, abychom nepotkali někoho ze známých nebo příbuzných ze Staňkova. Těžko by se bylo vysvětlovalo, proč jedeme „na Moravu“ přes Plzeň. A tak jsme hodně času trávili v muzeu a proseděli v kostelích. Konečně třetí den náš průvodce rozhodl, že půjdeme. Vzal naše kufry a uložil je někde tak na půl cesty v houští v lese. V širokém pásmu okolo hranic byl na čs. území zakázán volný pohyb obyvatelstva. Jen kdo tam bydlel nebo pracoval, dostal zvláštní propustku. Náš průvodce tam údajně pracoval.
Odpoledne jsme nasedli do auta řízeného jeho ženou (?) a jeli přes Staňkov do Tachova. Po cestě nás zastavila kontrola, ale jeho propustka byla v pořádku, tak nás bez prohlídky nechali jet dál. V 6.30 večer jsme u Tachova vystoupili, přeběhli rychle pole a ztratili se v lese. Paní se vrátila s autem domů.
Průvodce nás vedl lesem přímou čarou mimo cesty, znal tam i potmě každý strom a vyhýbal se místům, kudy chodily hlídky pohraniční stráže, často se psy. Jen jednou jsme se přiblížili nějakým obytným stavením, kde se rozkejhaly husy. Nechal nás schované v křoví, sám šel dál a teprve když zjistil, že je všechno v pořádku, tak jsme pokračovali všichni v cestě. Byla úplně tmavá noc, šli jsme lesem „husím pochodem“ a jen tak tak jsme viděli toho, kdo šel před námi. Z lesa jsme vyšli na širokou mýtinu, najednou se rozjasnilo a vyskočila spousta hvězd. Byl to úžasný zážitek, téměř symbolický. Byla jsem úplně klidná, neměla jsem ani nejmenší obavy, věřila jsem pevně, že dobře přejdeme.
Na cestě jsme sebrali kufry z křoví, náš průvodce znal les tak dokonale, že i okolo půlnoci našel přesně místo, kde je schoval. Kufry jsme dali v řemenech a velikém baťohu na záda a šli dál cestou necestou, často jsme zapadali do bažin. Okolo sedmé hodiny ráno jsme byli u pohraničního kamene a na bavorské půdě. Tam nás náš průvodce opustil.
V tu chvíli jsme neměli pocit ztráty, ale osvobození. Šli jsme dál k nejbližší stanici dráhy. Neměli jsme žádné marky a chtěli jsme se dostat do Řezna. Průvodčí ale odmítl americké cigarety a vysadil nás v nejbližší stanici. Tam úřadoval někdo, kdo znal Karla z jeho hospodářských polemik, pokládal ho za komunistu a místo VIP treatmentu nás poslal do uprchlického tábora v Chamu.
Z nádraží bylo do tábora dost daleko, dlouho jsme šlapali po silnici a dorazili tam až pozdě večer. Nechali nás vyspat v maličké komůrce na hromadě dek a slamníků. Byl to dost otřesný zážitek. Tábor sestával z provizorních přízemních baráků s velikými noclehárnami. Bylo nás tam 30 až 40 v jedné místnosti. V našem baráku byli samí Maďaři, často celé rodiny. Postele, tj. tvrdá úzká palanda, na ní tenký slamník a deka, byly od sebe odděleny jen velmi úzkou uličkou. Nemohla jsem si zvyknout se svlékat před tolika lidmi, spala jsem polooblečená, v blůze. Maďaři večer dlouho zpívali a dost hlučně se bavili, ale zvykla jsem si usnout i při tom rámusu. Hned první den k nám přišel mladý člověk, který s námi mluvil rusko‑česky. Údajně proto, aby nám usnadnil život v emigraci, ale spíš se vyptával na nás. Měli jsme ho pořád na krku, nebylo docela jasné, jestli pracoval pro Američany nebo čs. komunisty, spíš asi to druhé.
Potíž byla v tom, že Joviš se Standou byli ještě posláni do tábora IRO, kdežto my přišli čtyři dny po zrušení IRO a museli do německých uprchlických táborů. To nám velice zkomplikovalo život po celou dobu pobytu v Německu. Trvalo několik týdnů, než jsme vypátrali, kde vůbec Joviš se Standou jsou. Karel se vypravil hledat je v Mnichově. Zůstala jsem sama se Sylvou v táboře, on se několik dní nevracel, my byly beze zpráv, co se s ním stalo. Až nějaký mladík z našeho tábora, který pracoval pro Američany, přinesl od něj dopis, že je u Američanů v Mnichově. Byl tam asi tři dny zadržen a vyslýchán, a teprve když se od něj dověděli všechno co chtěli, o hospodářské situaci a plánech doma, sice ho pustili, ale ani prstem pro něj nehnuli. Vlastně dostal od nich ručník, který dosud máme na památku. Nebyli jsme ani o krok dál s emigrací, jediný zisk zájezdu do Mnichova byl, že tam Karel našel Joviše se Standou.
V Chamu jsme většinou chodili na procházky do lesa, uvnitř se jen dalo sedět na posteli v hlučné, nevyvětrané místnosti. Hygiena byla hrozná, z lesa jsme viděli, jak lezou krysy do kuchyně, byl to poněkud otřesný začátek emigrace. Nebylo s kým promluvit, ti, kteří se k nám měli, byli špioni pracující pro Američany nebo komunisty Československé republiky nebo obojí. Museli jsem být velmi opatrní, Američané nám nehodlali pomoci a komunisti nám mohli jen uškodit. Byla to dobrá lekce pro budoucnost, podobná situace se s námi táhla do všech dalších táborů. Byli jsme úplně bez prostředků, okamžitě jsme přestali kouřit, protože americké cigarety, které jsme si z domova vzali, byly dobrým platidlem.
V Chamu se pro emigraci nedalo nic podnikat, byl to tábor beznadějných případů, které čekaly na zázrak. Věděli jsme, že musíme mít politickou prověrku, abychom dostali statut politických uprchlíků a mohli vůbec někam vyemigrovat.
To bylo možné jen v Mnichově, a tak jsme se tam 4. listopadu vypravili. Jednu noc jsme spali v nějakém levném penzionu, ale víc jsme si nemohli dovolit. Standa a Joviš byli v lágru v Luitpoldkaserne a my tam také dostali místo. Byla to ohromná budova bývalých kasáren, nás ubytovali ve veliké místnosti na půdě pod střechou. Bylo nás tam sice také hodně, ale postele byly kus dál od sebe ve skupinách pro rodiny. Bylo tam trochu víc soukromí. Standa a Joviš bydleli ve světnici svobodných mužů, kde, brzy po příchodu, Jovišovi někdo v noci ukradl kalhoty a bundu, ještě že měl v kufru rezervní oblečení, ale už poslední. Protože se tam tolik kradlo, zůstával někdo z nás vždycky někdo z nás v naší ubikaci, aby hlídal kufry.
Standa byl v Mnichově velmi nápomocný. Snažil se nám v té džungli pomoci s emigrací a hlavně nám zařídil screening, takže jsme všichni dostali status politických uprchlíků. To bylo pro emigranta nesmírně důležité. Kdo nedostal tento status, nezbylo mu, než čekat v lágrech třeba celá léta, dokud se fyzickou silou nebo jinými schopnostmi nebo prostě čirou náhodou nezařadil do nějaké kvóty do země, kterou si nemohl vybírat. Stejný osud trvalých obyvatel tábora stihl tuberkulózní nebo jinak těžce nemocné. Ti byli většinou odsouzeni dožít v Německu. Anglie a pár jiných států braly nepatrnou kvótu takových případů, ale většina států je nepřijímala vůbec. Všichni jsme museli na rentgen a ti šikovní a šťastní tuberáci, kterým se podařilo vyměnit si někým rentgenový snímek, vyemigrovali „na cizí plíce“. Pozdější Jovišův kamarád ze Surrey College of Music, houslista Krajíček, se tímto způsobem dostal do Anglie na práci v zemědělství. V Anglii se pak během pár let z tuberkulózy úplně vyléčil.
Když jsme byli v Mnichově, přišla zpráva, že skupina lidí – včetně rodiny s dětmi (myslím doc. Krále) – byla zadržena na útěku přes hranice a že jen jeden člověk, pan Procházka, statečně přeběhl hranice i s kufry. Tento pan Procházka mně byl podezřelý. Pak jsem se s ním setkala zase v táboru Valka, kde bydlel v druhém školním baráku vedle nás, ačkoliv tam neučil. Vysedával celé dny u okna a slídil, co se děje. Vyemigroval brzy po nás do Londýna, kde se usadil v Benešově ústavu. Tam se scházela inteligence a bývalí veřejní činitelé, měl tedy zprávy o činnosti emigrace z první ruky. Zvláštní náhodou byl také v Rhodezii, když tam byl Karel. Možná, že pracoval pro obě strany, rozhodně asi pro Prahu. Mám podezření, že i jeho jméno bylo jen krycí.
Ačkoliv jsme byli v Mnichově jen krátkou dobu, neušli jsme špiónským pletichám. V místnosti pro svobodné muže bydleli také dva studenti, kteří se seznámili se Standou. I k nám se chovali přátelsky, skoro každý den přišli na kousek pohovoru a přinesli své kufry, abychom jim je ohlídali s našimi. Že přitom vlastně slídili po tom, co podnikáme pro vyemigrování, nás nenapadlo. Až nějaký den před naším odjezdem z Mnichova se najednou Standovi vyrazila po těle hrozná vyrážka, dostal vysokou horečku a celkově mu bylo moc zle. Doktor v nemocnici zjistil, že to je otrava. Jeho dva „kamarádi“ mu patrně dali něco do jídla nebo pití, protože Standa nám tak účinně pomáhal. Byl to hrozný otřes, uvědomili jsme si, kam až sahá lidská podlost a jakých prostředků se neštítí. Standa to přežil, ale až po dlouhém pobytu v nemocnici. Ještě i po přeložení do IRO tábora v Ludwigsburgu ho Joviš navštěvoval v nemocnici. My byli posláni do německého tábora Valka u Norimberku.
Tábor Valka byl vzdálen jen pár kilometrů od Norimberka, blízko obrovského stadionu, který si Hitler postavil pro svá shromáždění. U stadionu byla konečná stanice tramvajové linky, která nás velmi levně dovezla do středu města.
Byla jsem v Norimberku s tátou v roce 1924, bylo to překrásné středověké město se zachovalými hradbami a starými budovami. Teď, po válce, v roce 1949 bylo těžce poškozeno, místy úplně srovnáno se zemí. Byla tam americká posádka a velmi dobrý „American Haus“ s veřejně přístupnou knihovnou. Tam jsme se občas jezdili pozvednout na duchu. Cesta od elektriky do tábora nebyla dlouhá, ale vedla opuštěným krajem. Jednou tam byla přepadena nějaká žena z tábora.
Tábor Valka byl ohromný komplex prostých přízemních baráků. Místo velkých nocleháren, jako v Chamu, byly uvnitř rozděleny do malých místností. Jen velmi privilegovaní (jako Procházka) bydleli sami, obyčejně bylo ubytováno čtyři až šest osob v místnosti. Byli jsme přiděleni do „rodinného“ baráku, kde byla většina svobodných děvčat, často bez naděje na emigraci. Mnohé z nich se živily prostitucí jednak na místě, jednak výnosněji v Norimberku u americké posádky. Mezi děvčaty byla jedna ošklivá, hrbatá, která měla dítě s černochem z americké posádky. Dítě bylo slepé (měla syfilis), ale ona si je pyšně vozila v kočárku po táboře.
V baráku nás bylo asi 65 osob a pro všechny byl jeden stále ucpaný a přetékající záchod. Ve dne jsme chodili raději do lesa. Každý měl povinnost vydrhnout část chodby před svou místností. My bydleli blízko záchodu, chodba byla v hrozném stavu. Myli jsme se, prali a myli nádobí ve stejné veliké UNRRA plechovce od jídla. Bylo to veliké štěstí, když se člověku podařilo nějakou sehnat a ohromné dědictví, když někdo emigroval a „odkázal“ vám ji.
V každé místnosti byla malá železná kamínka, „bubínek“. Každý týden jsme dostávali topivo, tj. kýbl uhlí a pár polínek. Dříví navíc se dalo nahledat v lese a v opuštěných dřevěných barácích. Ačkoliv jsme každý dostali jen jednu deku, přežili jsme zimu celkem dobře, přestože jsme chodili ze sprch s mokrými vlasy v zimě za mrazu. Nanosili jsme si zásobu dříví z rozebraného chlívku u opuštěného baráku, a tak jsme si mohli hodně přitopit.
Uprostřed tábora byly teplé sprchy, bylo jich asi šest až osm v jedné místnosti. Tam jsme se chodili pořádně umýt. Z vedlejší místnosti, odkud se přikládalo do kotle, bylo nenápadné maličké okénko. U něj se sprchovaly prostitutky, protože topič nechával za malý peníz mladíky a velmi mladé chlapce, aby se okénkem dívali. Mnoho jsme se naučili o životě, stěny v baráku byly tenké, dřevěné a rozhovory prostitutek se zákazníky byly pro nás dost neobvyklé. Bylo jich tam nejméně šest, obchod běžel často skoro celou noc.
Německé vedení tábora se k nám chovalo se zdvořilou korektností, zato český výbor, ti, kterým se podařilo získat nějakou funkci, byl vysloveně nepřátelský. Výbor měl schůze ve školním baráku hned vedle naší světnice, a tak jsme na vlastní uši slyšeli, jak byl např. zamítnut návrh, aby Sylva přednášela na nějaké slavnosti, protože je „slečna Maiwaldová“. Ze stejného důvodu jsem já nedostala místo u lékaře. Našli se ovšem lidé, kteří se k nám chovali velmi pěkně a přátelsky. Byli to především dva studenti, Heidrich a Till. Oba se později dostali do Ženevy, kde pracovali v mezinárodní organizaci pro uprchlíky a vypracovali se na vysoká místa.
Také skauti, kteří měli barák sami pro sebe, byli velmi přátelští a pomáhali mi snášet život, když jsem tam zůstala sama v době, kdy vypukla korejská válka a kdy byl Karel v Manchesteru a Joviš se Sylvou v Ludwigsburgu.
Jednou jsme šli v lágru po naší „hlavní třídě“ a najednou se k nám přihlásil Jovišův strýček Miro Šimsa, jeho žena Henrietta a syn André. Odešli brzy po nás a nevěděli, že jsme v lágru. Andrého manželka Pavla s holčičkou odmítla s nimi jít, teprve po dlouhém a nákladném vyjednávání za nimi přijela. Ačkoli Henrietta byla rodem Belgičanka, trvalo jim také dlouho, než se všichni usadili v Paříži. André byl odborník na výtahy, měl tam dobré místo a malá Ivanka chodila do francouzských škol. Za pár let se Pavla rozhodla, že se ona, André a Ivanka vrátí domů. Protože Henrietta zatím zemřela, zůstal strýček v Paříži úplně sám. Jezdil potom k nám do Londýna každý rok, jednou se u nás sešel se svým bratrem, naším „plzeňským dědou“.
V polovici prosince 1949 jsme dostali dopis od soudruhů (koho?) z Londýna, že intervenovali na anglickém zahraničním ministerstvu a že dostaneme rezidenční vízum, ale že to může trvat týdny, než to bude vyřízeno. Rezidenční vízum jsme dostali až po téměř pětiletém pobytu v Anglii a soudruzi, zdá se, spíš asi intervenovali, abychom se do Anglie nedostali.
Na Vánoce, 20. 12. 1949, přijel Joviš autostopem z Ludwigsburgu. Byly to podivné Vánoce, žádné dárky, místo stromečku jsme si zašli do lesa nařezat pár větviček z borovic, dali je na stůl do skleničky od marmelády, z táborové kuchyně jsme dostali ohromnou porci smažené ryby, a to byly celé Vánoce. Namlouvali jsme si, že to je vlastně den jako každý jiný, hlavně že jsme byli pohromadě. Protože Joviš hrál na vojenské polní harmonium při půlnoční mši, šli jsme všichni do kostela. Nikdy před tím jsem na půlnoční nebyla, byl to vlastně zážitek, byla krásná, hvězdnatá noc. Vánoce se staly skutečnější.
Na Silvestra byla veliká „zábava“, jíž jsme se ovšem nezúčastnili. Bylo tam hodně pití a tolik veselí, že při rvačce byl pobodán nějaký Maiwald (vůbec ne příbuzný). Pověst se rozletěla táborem a lidé se mne chodili ptát, jak se manželovi daří. Člověk tam musel být připravený na všechno. Já od té doby z lágru nesnáším nezatažené záclony, když se v místnosti svítí a z venku je dobře dovnitř vidět. I v lágru jsme měli malé záclonky.
Nejhorší byla v táboře nečinnost, mnoho z pokřivených charakterů bylo její obětí. V táboře byla jedna obecná škola pro malé děti a druhá pro starší děti a dospělé. Sylva začala brzy učit v malé škole a já angličtinu ve velké. Přestěhovali jsme se tam. Také Joviš tam učil, když byl u nás ve Valce na návštěvě. Byla to zajímavá práce. Každé dopoledne byla třída dětí a dospělých, kteří se připravovali k tzv. „maturitě“. To byli většinou lidé s velmi malým vzděláním, kteří věděli, že zkoušející budou při závěrečné zkoušce mhouřit oči a mnozí nebrali učení vůbec vážně. Odmítla jsem zkoušet při maturitě, když jsem viděla tu úroveň. Protože se maturity dělaly za tenkou zdí naší místnosti, slyšela jsem ty ubohé odpovědi. Netušila jsem, jak se může jazyk zjednodušit, užívá‑li se jen infinitiv pro všechny osoby a ignoruje‑li se čas. Nepravidelná slovesa neexistují a naučit se zpívat nějakou vojenskou písničku stačí k maturitě. Abych byla spravedlivá, ne všichni prokazovali tak chabé vědomosti.
Malá ukázka, jak tábor křivil charakter: učila jsem podle dobré učebnice, kterou jsem si přivezla z domova. Jednou jsem ji po hodině nechala ležet na katedře a než jsem se obrátila, byla pryč… Bylo jasné, že ji někdo ze třídy v tom okamžiku ukradl. Moc jsem ji postrádala a teprve později jsem se dověděla, že ji ukradl Saša Urban. Byl to mladík neobyčejně dobře oblečený, společensky uhlazeného chování, zřejmě z velmi dobré rodiny. Ale bez skrupulí ukradl něco, z čeho mohl mít sám prospěch na úkor druhých.
Odpoledne jsem mívala třídu pokročilejších dospělých, kteří se učili velmi svědomitě. To byla moje nejmilejší třída, tam jsem viděla výsledky. Učení nás udržovalo celé dny v užitečné práci. Moji žáci z této třídy zřejmě oceňovali mou práci, jednou dokonce sebrali mezi sebou pár marek a donesli mi je s omluvou, že to je tak málo.
Brzy jsme se přestěhovali do školního baráku. Kromě tříd a sborovny (která se používala také pro schůze českého výboru aj.), tam bydlel jen prof. Turek (nevím, jestli vůbec profesorem byl, v lágru neučil nic), školník Slovák, velmi slušný člověk a my. Bylo to mnohem pohodlnější a klidnější bydlení. Škola byla hned v prvním baráku za hlavní branou do tábora, za plotem z ostnatého drátu. Dostali jsme tam pěkné bydlení, malou předsíňku a za ní obývací místnost s nejnutnějším nábytkem, postele (tvrdé kavalce se slamníkem), stůl a židle. Malá železná kamínka (bubínek) krásně vyhřála místnost, pokud bylo čím topit.
Mojí nejmilejší a nejpilnější žačkou ve vyšší třídě byla Jarka Kvíčalová, tehdy 14–15tiletá. Rodina Kvíčalova, otec, matka, Jarka a její mladší bratr, bydlela v našem původním baráku. Byli to prostí lidé odněkud ze západních Čech. Jarka byla velmi seriózní a nadané děvče. Věnovala jsem jí zvláštní pozornost a její rodiče mi byli velmi vděčni, že se alespoň někdo v rodině dohovoří, třeba jen jednoduchou angličtinou. Když vypukla válka v Koreji, byl Karel zrovna v Manchesteru a já v táboře sama. Tábor byl poměrně blízko ruské zóny a měl se stěhovat na bezpečnější místo. Když dr. Jeřábek a český výbor odmítli vystěhovat „paní Maiwaldovou“, Kvíčala za mnou přišel, že jim řekl, že když mne nevezmou, on s rodinou také zůstane ve Valce. Vyemigroval později do Kanady (Calgary) a já dost dlouho udržovala s Jarkou písemný styk. Náš bývalý soused ve starém baráku, Nash, řekl výboru, že taky zůstane, nevezmou‑li mne. Nashovi se vůbec o mne moc starali, když jsem byla sama, také mnoho obyčejných lidí (nefunkcionářů) se chovalo ke mně velmi přátelsky.
Do odpolední třídy chodil také dr. Horák, manžel popravené dr. Milady Horákové. Jen jemu samotnému se podařilo utéci doslova po střechách, když pro něj přišli. Manželka a šestnáctiletá dcera tam zůstaly. Byl to velice hodný, smutný člověk, skvěle se k nám choval. Jeho manželka byla popravena zrovna v tom čase, kdy byl v táboře. Za Němců přežila koncentrák v Ravensbrücku, ale komunisty nepřežila.
Joviš žil u nás nějaký čas „na černo“, brzy začali se Sylvou dávat v neděli odpoledne loutková maňásková představení pro děti. Joviš vyrobil malé jeviště a kulisy a spolu se Sylvou psali hry, většinou podle pohádek. Sehnali jsme kdejaké zbytky látek a staré punčochy a Sylva z toho vyrobila hlavičky a oblečení pro loutky. Já jim pomáhala pohybovat loutkama, hlasy obstarávali sami. Hrálo se ve třídě a měli jsme vždycky plno nadšeného obecenstva. A což když si po představení mohli sáhnout na draka nebo jinou loutku! Byla to veliká radost pro nás, na představení jistě mnohý účastník vzpomíná dodnes.
Hned vedle našeho tábora byl tábor Němců odsunutých ze Sudet. Tam také chodila pošta, která se u nás rozdělovala jen pro náš tábor. Mezi námi a Sudeťáky bylo dosud dost napjaté ovzduší. Jednou jsme šli na procházku po úzké pěšince v lukách, kde jsme potkali starší ženu. Zatarasila nám cestu a nepěkně nám nadávala.
Na jídlo jsme každý vyfasovali smaltovanou misku, lžíci, nůž a hrneček na pití. Ráno jsme dostávali něco, čemu se říkalo káva, bylo to šedé, špinavé, jako voda od nádobí. Brzy jsme si raději vařili čaj na kamínkách. Jídlo nebylo valné, všechno v jedné misce, ale hlad nás naučil vážit si i toho. Abychom měli v čem vařit, chodila jsem na hromadu odpadků. Tam ti, kteří odjížděli, vyhazovali, co s sebou nebrali. Našla jsem tam dokonce bílou porcelánovou konev na čaj, byla trochu otlučená, ale pro nás to byl úžasný přepych.
V Anglii bylo ještě všechno na lístky, ale Rosie a její přítelkyně Ninie, s níž jsem se kdysi setkala v táboře ve Walesu, nám občas poslaly balíček. To jsem potom kávu a část čaje prodávala, většinou rovnou panu poštmistrovi na německé poště. Za tento výdělek jsme si na přilepšenou kupovali mléko, tvaroh aj. Ninie posílala také krásné svetry a boty. Také Franťa a Maři posílali balíky s jídlem a šatstvem. To byly vždycky hody a navíc zvláštní příjem za kávu.
Protože tábor také dostal nějaké šicí stroje a protože jedna dobrá duše, švadlena, nám nastříhala a pomohla přešít, co nebylo na naši míru, dalo se použít skoro všechno, co jsme dostaly. Ve švadlenské dílně bylo moc pěkné prostředí skutečné spolupráce a pomoci.
Nečekali jsme, že tak dlouho zůstaneme bez prostředků. Některé šaty, které jsme dostávali, se daly přešít, ale boty byly většinou malé a úzké. Vypátrala jsem ševce v sousední vesnici, který je velmi rád odkoupil. Jistě mne dost šidil, ale pro nás bylo i to, co mi za ně dal, bohatství. Dostávali jsme sice kapesné od německé správy tábora, ale to jen vystačilo tak asi na naši rozsáhlou korespondenci s žádostmi o emigraci do celého světa. Strava nebyla valná, samé brambory. Když jsme měli chuť na něco sladkého, namazali jsme si bílý chléb vyfasovaným margarinem a posypali cukrem.
V táboře byl malý katolický kostel a evangelická modlitebna. V katolickém kostele měli maličké polní harmonium a pan farář, moc hodný člověk, tam nechal Joviše komponovat za to, že mu zahrál v neděli při mši. Dal mu také krásné kalhoty z jedné katolické akce. Nahradilo to kalhoty, které mu někdo ukradl v Mnichově.
Hned po příjezdu do Německa jsme poslali Husonům a všem svým známým po světě žádosti o pomoc s emigrací. Husonovi se snažili, ale sami se tehdy chystali vystěhovat za Norou na Nový Zéland. Kvóta pro uprchlíky do Anglie byla malá a předpisy velmi přísné. Muselo být pracovní povolení, které bylo těžko k dostání, nebo něčí záruka, že se o uprchlíky bude starat. To jsme pro čtyřčlennou rodinu nemohli od nikoho žádat, protože v takovém případě nebyla naděje na povolení k zaměstnání. Kromě těchto normálních úředních těžkostí byli v táboře lidé, kteří – ať pracovali pro komunisty nebo z vlastní zlé vůle – se snažili druhým emigraci znemožnit nebo alespoň ztížit. Tak např. Skypala, který roznášel a vydával poštu, si vedl v evidenci každý dopis a pravděpodobně podával informace na patřičná místa. Emigrace často závisela na včasném dodání pošty, takže zadržování dopisů, třeba jen na pár dní, mohlo mít dalekosáhlé důsledky pro nedodržení lhůt apod.
My bychom se byli nejraději dostali do Anglie, ale byli bychom vzali cokoli v anglicky mluvícím světě nebo u nějaké mezinárodní organizace. Naše situace byla ztížena tím, že Joviš byl v IRO táboře, odkud většinou posílali práceschopné svobodné na těžké práce do Austrálie. Další možností pro svobodné byla katolická kolej v Římě a cizinecká legie. Aby oficiálně patřil k nám a mohl s námi emigrovat, začali jsme někdy v březnu 1950 uvažovat o tom, že by bylo nejlepší, kdyby se se Sylvou vzali.
Sylva zatím v polovině března odjela do Ludwigsburgu na maturitní zkoušky. Maturita byla celkem fraška, ale Sylva tím měla potvrzené dokončení středoškolského vzdělání. Joviš si udělal testing z angličtiny a krejčoviny, protože často bylo pro emigraci výhodné, mohl‑li žadatel prokázat nějaké praktické zručnosti. Sylva si udělala testing z knihařiny.
Někdy v dubnu dostal Karel místo u Američanů v Norimberku jako statistik. Plat byl velmi malý, ale přece jsme si mohli z toho přilepšit a koupit něco na sebe. Pracoval jen asi tři měsíce, než odjel do Manchesteru.
IRO se v té době likvidovalo a vyvíjelo veliký nápor na vyemigrování svobodných do Austrálie. A tak jsme se rozhodli, aby byla svatba co nejdřív.
V druhé půlce dubna Joviš poslal své skladby Janu Šedivkovi do Anglie. Líbily se mu a slíbil, že se pokusí dostat pro něj stipendium na Surrey College of Music, kde učil. To velmi posílilo naše naděje, že se snad přece všichni dostaneme do Anglie.
Protože podle nových československých zákonů se stal Joviš plnoletým už v 18 letech (dřív byla hranice 21 let), nepotřeboval souhlas rodičů, aby se mohl oženit. V Německu byla ještě hranice 21 let a trvalo chvíli, než úřady uznaly změnu zákona v ČSR. Byl to veliký nervák, spěchalo to, ještě dva dny před svatbou byl Joviš v Ludwigsburgu a do Valky přijel teprve na poslední chvíli. Svatbu měli 22. května 1950 v Norimberku na radnici. Sylva měla šaty z nějaké akce, které jí dokonce dost padly a Joviš to, co mu zbylo z domova po ukradení šatů v Mnichově. Za svědky byli strýc Miro a Jarda ze skautského baráku. Jarda byl zajímavý chlapec, smutný z exilu, později se vrátil domů. Koupila jsem dvě vejce a strýčkův dobrý známý, cukrář Zadražil z Prahy, upekl místo svatebního dortu malou piškotovou roládu, kterou si mladí vzali s sebou do Ludwigsburgu, kam museli odjet hned po obřadu. Tím byla odstraněna jedna překážka – Jovišova emigrace do Austrálie. Teď jsme alespoň patřili všichni dohromady. Netušili jsme ovšem, že to pro Joviše a Sylvu způsobí další emigrantské komplikace.
Nebylo snadné dostat potvrzení o Jovišově plnoletosti pro německé úřady, domů jsme o to psát nemohli, a tak nám strýc v Americe opatřil notářské potvrzení. Všichni Staňkovští, Franťa, Maři i Bill, nám byli velmi nápomocni, zvlášť ve styku s domovem. Tátovy a Nančiny dopisy posílané jim byly vlastně pro nás. Teta psala domů o „Marii a Billovi“, to jsme byli my, já a Karel, Sylva byla Pavla. Když psala o skutečné Maří a Billovi, psala o Melvinových.
Dne 30. května dostal Joviš oznámení, že dostal dvouroční stipendium na Surrey College of Music. Stačilo sice jen na školné, ale byla to velká výhra. Když se ale začaly projednávat podrobnosti, zjistilo se, že Joviš žádal o stipendium jako svobodný a že teď, jako ženatý, potřebuje dostat do Anglie také svou manželku. Lektoři v tom viděli úmyslné klamání úřadů. Aby Sylva mohla do Anglie, paní Husonová pro ni zažádala o povolení k práci v domácnosti. Nakonec se Joviš se Sylvou po značném a dlouhotrvajícím úsilí společně do Anglie dostali.
V květnu jsem usoudila, že nemohu podepisovat maturitní vysvědčení lidem, kteří nemají ani elementární znalost jazyka. Navlékla jsem to na fakt, že by žákům mohlo přitížit to, že by je zkoušela pověstná „paní Maiwaldová“. Poslouchala jsem pak maturitní zkoušky za stěnou naší místnosti. Naučili se papouškovat pár písniček, kterým možná nerozuměli, jinak jejich odpovědi byly často „nadčasové“, to jest slovesa v infinitivu bez ohledu na čas. Můj nástupce, nový učitel, neuměl zřejmě o moc víc. Tehdy jsem teprve poznala, z čeho jsem se vyzula.
Za pár dní po Sylvině svatbě dostal Karel nabídku z univerzity v Manchesteru na dvouměsíční placený pobyt v rámci rehabilitační akce pro vysokoškolské profesory – uprchlíky. Doporučil ho profesor Lewis, rodák z Jamaiky, který se k nám i později v Anglii choval velmi hezky.
Všechny formality šly velmi rychle a hladce a 10. června ve Frankfurtu naložili mladí Karla do vlaku do Anglie. Protože pozvání znělo jen na jeho jméno, mně úřady nevydaly žádné dokumenty k cestě do Anglie a já zůstala v lágru sama. To, jak byla naše pošta v táboře hlídaná, dokazuje fakt, že tři dopisy od Sylvy a Joviše, datované 10. června, 13. června a 16. června přišly najednou až 26. června. Nejen že jsem zůstala sama, ale byla jsem 14 dní bez zpráv o rodině.
A zrovna v tom čase dvě události neobvykle silně zvířili život v táboře. Jednak vypukla válka v Koreji, jednak 17. června 1950 došlo v táboře ke krvavým událostem. V ženském baráku byl vedoucím prchalovec Slovák Kozlík. Protože s děvčaty zacházel hrubě, žádaly o jeho odvolání. Němci prchalovcům dost nadržovali a nic nepodnikali, a když žádostem děvčat nebylo vyhověno, ony ho prostě i s jeho svršky z baráku vyhodily. On se uchýlil o ochranu k Němcům, ti zalarmovali policii v Norimberku a odpoledne byl dán povel k střelbě do lidí. Jeden mladík byl na místě zastřelen, druhý zemřel v nemocnici. Bylo mnoho lehčeji zraněných a zmlácených, často jen kolemjdoucích. Když se lidé začali shromažďovat, vjeli do nich s koňmi. Když Kozlíka odváželi „do bezpečí“, museli jsme zavřít nejen všechna okna, ale i dřevěné okenice a po celé délce silnice v lágru stál hustý špalír policajtů s nabitými namířenými puškami. Ještě druhý den patrolovaly v táboře hlídky ve skupinách po třech ozbrojených policajtech. Na protest proti tomu, jak s námi bylo zacházeno, jsme drželi dvacet čtyři hodin hladovku.
Po této události nesměl nikdo z nás vstoupit do sousedního sudeťáckého tábora, kde byla pošta. Dopisy byly do našeho lágru dodávány hromadně, jinak jsme museli chodit na poštu do Norimberka.
Protože nám dobří lidé posílali balíky, mohla jsem prodat oblek od Franti za 20 DM, tři páry bot za 14 DM a čaj za 3 DM. Tím se moje finance značně zlepšily, připadala jsem si velmi bohatá.
Přišla školská akce sušeného mléka, a protože se vydávalo u nás ve škole a já jim půjčila zástěru a nějaké plechovky na měření, dostala jsem ho třikrát tolik než byl příděl. A tak jsem mohla alespoň něco poslat do lágru do Ludwigsburgu na přilepšenou. Nashovi se o mne moc starali, dokonce když měli jednou v neděli husu, byla jsem k nim pozvána na oběd. Nash také pracoval u Američanů, tak se jim vedlo poměrně dobře.
V červnu dostal Joviš v Ludwigsbugu místo ve skladišti IRO a Sylva u lékaře na zdravotním středisku. Muselo to být pro ni hrozné, ona nesnáší pohled na krev. Mělo to tu výhodu, že jako pracující dostávali zvláštní příděl potravin.
Já jsem se rychle vypravila do Ludwigsburgu na pozvání dětí, že by tam mohlo být pro mne místo sekretářky u nějakého vysokého funkcionáře IRO. Po příjezdu jsem měla pohovor u nějakého vysokoškolského profesora z pobaltských zemí. Když slyšel, že manžel je také vysokoškolský profesor, velmi pěkně se mnou zacházel. Moje angličtina mu velmi vyhovovala, ale kámen úrazu byla moje němčina. On potřeboval někoho, kdo mohl psát dopisy a vyřizovat telefonní hovory v němčině. Na to, abych ho ujistila, že všechno umím, jsem ještě nebyla dostatečně vyvinutý „dypik“ (DP – displaced person, Charakteristika pravého dypika byla, že dostával místo a funkce aniž měl pro ně kvalifikaci nebo schopnosti, prostě jen proto, že dovedl předstírat, že všechno umí. Tak se dostávali na dost důležitá místa lidé, kteří se uměli drze postavit a strkat před druhé).
Projevila jsem tam také zájem o místo ošetřovatelky v lágru, ale byla jsem odmítnuta, protože jsem byla „paní Maiwaldová“.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.