Jiří Olič

Hotovo dvacet

Za oknem kupé se ještě mihla Břeclav, ale potom už jen vinohrady, naftové věže a něco dalšího. Kouzlo cestování? Žádné.

A proto nejlepším společníkem cestování je kniha. Právě jsem uvažoval o slovech Ezry Pounda, oslovila mě, co oslovila! Oslnila. „Začnou‑li se totiž slova odklánět od předmětů, hroutí se království, říše pozbývají svého vlivu a slábnou.“ Jistě, říkám si v duchu, platí to i na tu dnešní neutěšenou realitu. Ano, nejedná se vůbec o jakési vylepšení jazyka, ale – jak pěkně píše Jakub Guziur, básník má povinnost „pečovat o průzračnost jazyka a přesnost svých slov“.

Ovšemže, ale… nedomyslel jsem myšlenku, neboť do kupé vstoupili dva dědci. Jeden povídá druhému: „Ten Katapult byl vyborny, ale za tyden jedu do Prahy na Ramstein. Znaš to?“ Ne, neznal to. „To je tvrďarna, bo oni byli v televizi zakazani, měli fašisticke texty, ale potom udělali prohlašeni a už jich hraju!“

Ostravský přízvuk, čekala je tedy dlouhá cesta. Dlouhá cesta, marné volání.

Marně číst, neboť hovornější dědek zamířil od hardrocku k politice a světovým problémům. Protože to neklape. V cizině, ale ani doma.

„Co chceš od dvoch fašistických spolku, strany a cirkve,“ praví ten katapultista a ramsteinovec. Druhý je opatrnější, různě, ale hlavně neobratně oponuje výřečnému. Kdepak na toho s argumenty! Už sype protiargumenty, za chvíli je jich plné kupé. Zase zamířil do historie a do světa.

„Co zustalo po Sumerech? Nablbly Iran a Irak! Čim primitivnějši narod, tim vic se rozmnožuju!

To nic, říkám si, oni už bombami přinesou demokratickou osvětu do toho temna! Neměl nakonec pravdu ten rytíř Amalrich z časů křižáckých výprav, když na námitku, že jsou při pádu města Béziers vražděni po tisících nejenom kacíři, ale i pravověrní, odpověděl: „Zabte je všechny. Hospodin už ty svoje pozná!“? Z lokálně myslícího rytíře se zrodil první globálně myslící politik!

Tuto analogii jsem ovšem neprozradil svým spolucestujícím, jednak proto, že by se zdála nevhodná, jednak proto, že otázka už zněla jinak: „Země je přelidněna, hlavně debilama, a to je problem! Co s debilama?“

Já ovšem vedl dialog s knihou. Ano, první mýty vznikly tak, že jeden muž z kmene začal vyprávět úplné nesmysly. A člověk potřebuje mýty a potřebuje také poesii, protože je sdělovatelkou posvátného. Základem archaických kultur nebyl chaos, ale právě naopak řád, budování sociální pospolitosti.

Tedy na rozdíl od dnešní kultury, která je založena na filosofování rosniček a vyprávění veselých příhod z natáčení. To všechno je krásné, pitomé, ale krásné. Na štěstí máme doslova po ruce hlas lidu, vox populi, rovnou v kupé.

Dědek totiž pokračoval, dostal se přímo do extáze, neboť předložil vlastní vizi, jakési ideální řešení problému sociálního. Byla to symfonie pro šest naslouchajících uší. Navrhl, aby každý novorozenec hned při narození dostal od státu 5 milionů korun, a „šmytec, už ani hovno, žadne podpory, žadne duchody!“

„Ale co když peníze ten člověk promrhá, prožere to, proflámuje za pět let, co s ním potom?“ vyzvídal pan Opatrný.

„Zastřelit, co s nim! Zastřelit a hotovo!“

(Mythus Ezry Pounda odložen nadobro, zvědavost člověku nedá.)

Pan Opatrný totiž nesouhlasí s tak brutálním řešením sociálního problému: „To by jen tak násilím nešlo, to by nikomu neprošlo!“

Ale děděk Vox populi se nedal, měl odpověď na všechno: „Co nešlo? Na to by se udělal zakon a HOTOVO DVACET!“

A rychlík zastavil v Moravském Písku.

Jiří Olič

Obsah Listů 6/2004

Jiří Olič

Hotovo dvacet

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu