Jan Závěšický

Salazarovo Portugalsko: jaké bylo?

Samuel P. Huntington definuje v knize Třetí vlna tři tzv. vlny demokratizace. Po první vlně podle něj následovala vlna zpětná, kterou započal Mussolini svým pochodem na Řím v roce 1922. Následoval nástup dalších nedemokratických režimů, mj. i v Portugalsku, kde se v roce 1926 po šestnácti letech trvání republiky dostala k moci vojenským pučem skupina generálů. V čele státu stanul samozvaný maršál António Óscar de Fragoso Carmona, který byl také v letech 1926–1951 portugalským prezidentem. V roce 1928 byl Carmonem jmenován ministrem financí António de Oliveira Salazar. Roku 1932 se již Salazar stal premiérem vojenského režimu, ten posléze zanikl v roce 1933 schválením nové ústavy.

Třetí, pro nás nejdůležitější vlna demokratizace začala 25. dubna 1974 v Lisabonu, poté co v rozhlase zazněla píseň Grandola Vila Morena jako signál k vojenskému převratu. Demokratizační vlna pak pokračovala do Španělska a Řecka, odtud dál do latinské Ameriky, Asie a v revolučním roce 1989 zpět do Evropy.

Odpověď na otázku, jak vypadal a jak by se dal klasifikovat portugalský politický systém od nástupu Salazara k moci až do roku 1968, kdy jej ve funkci vystřídal Marcelo Caetano, se snaží nalézt následující řádky.

Hned po nástupu do funkce ministerského předsedy vyhlásil Salazar (1889–1970) linii tzv. Nového státu (Estado Novo) inspirovanou Mussoliniho fašistickou diktaturou v Itálii. Opoziční strany a odbory byly zakázány, povolena byla pouze strana Národní unie (nebo Národní svaz, Uniăo Nacional) a parlament přišel o své pravomoci. Dne 19. března 1933 byla lidovým referendem (hlasovat směly jen hlavy rodin, muži nad 25 let a uplatněny byly i jiné formy omezení volebního práva jako gramotnost a výše daní) přijata nová ústava a bylo formálně obnoveno republikánské zřízení Portugalska formou „unitární a korporativní republiky.“ (čl. 5 portugalské ústavy z roku 1933) Dne 23. září byl vytvořen Národní pracovní statut, který uzákoňoval korporativismus a 15. listopadu téhož roku byla vydána Organická listina portugalské koloniální říše. V roce 1936 se vytvářejí organizace Portugalská legie (Legiăo Potuguesa) a Portugalská mládež (Mocidade Portuguesa). Rok 1940 přinesl konkordát s římskokatolickou církví, která však nebyla prohlášena za státní náboženství. Během druhé světové války zůstalo Portugalsko neutrální zemí, lavírovalo mezi válčícími stranami a Salazar se zdržel přímé účasti v konfliktu. V roce 1943 byla již převaha spojenců zřejmá a Salazar se přiklonil na jejich stranu (zastavení vývozu do Německa, poskytnutí letecké základny na Azorech spojencům apod.). Portugalsko je zakládajícím členem NATO a v roce 1955 vstoupuje do OSN. V roce 1961 začala válka v Angole a Indie vojensky anektovala Portugalskou Indii. Válka v Portugalské Guineji vypukla roku 1963 a o rok později se rozhořel válečný koloniální konflikt v Mosambiku. Tajná policie PIDE v roce 1965 likviduje jednoho z vůdců opozice – generála Humberta Delgada. V roce 1968 Salazar podléhá mozkové mrtvici, odchází z politiky a na jeho místo nastupuje Marcelo José das Neves Caetano.

Institucionální subsystém

Základním dokumentem Estado Novo byla ústava z roku 1933, která přímo zaváděla korporativní uspořádání ve státě. Nejmocnějším mužem byl formálně prezident, volený v přímých volbách na sedm let. Sám Salazar tvrdil: „Jedním z principů režimu, který věrně přijímám, je, že nikdo nemá pravdu proti hlavě státu, což znamená, že politické problémy mají nejvyššího a jediného politického arbitra, jehož rozhodnutí uposlechnou všechny síly.“ Ačkoliv byl prvním mužem v zemi prezident a teoreticky šlo jistě o prezidentský systém, je mnohem příhodnější nazývat tento režim diktaturou ministerského předsedy. Česká historička Radka Lainová mluví o „dvouhlavém prezidentském systému“ nebo „prezidentském systému ministerského předsedy.“ Salazar totiž ve svých rukou koncentroval mimořádně velkou moc a kromě premiéra byl i až do roku 1968 ministrem financí, v letech 1936–1944 ministrem kolonií a. ministrem zahraničí a obrany v letech 1936–1946). Obklopil se svými přívrženci, kteří byli často z řad jeho univerzitních kolegů (sám byl profesorem politické ekonomie v Coimbře), a jeho vláda je také někdy nazývána „diktaturou intelektuálů“ nebo „katedrokracií“ (Paul Johnson). Mezi lety 1932 a 1961 jich bylo ve vládním kabinetu vždy nejméně 20 procent.

První volby do jednokomorového parlamentu (Národní shromáždění, Assembleia Legislativa), který měl 90 členů, ale neměl právo kontrolovat vládu, se konaly v roce 1934 a kvůli omezením volebního práva se jich účastnilo jen 5,3 procenta obyvatel. Volila se jediná strana – Uniăo Nacional, která měla právě 90 kandidátů. Podle ústavy byli ministři odpovědni prezidentovi, ale ve skutečnosti se zodpovídali jen ministerskému předsedovi. Premiér stál v čele Rady ministrů – vládního kabinetu (Conselho de Ministros), který však nesvolával příliš často, protože na zasedání Rady byl přítomen i prezident. Výrazně oslaben byl parlament, když ztratil právo zasahovat do finančních otázek. Po roce 1945 již vláda vydávala dekrety a získala tak legislativní pravomoc. Mimo Národní shromáždění existovala tzv. Komora korporací (Câmara Corporativa), která měla původně jen poradní funkci, ale časem se vyvinula v místo působení silných nátlakových skupin, které prosazovaly své regionální a socio‑ekonomické zájmy. Câmara Corporativa nepředstavuje fakticky druhou komoru parlamentu a systém je možné označit jako jednokomorový. Vedle zmíněných orgánů dále fungovala Státní rada, jež byla poradním orgánem prezidenta, který jmenoval dvě třetiny z jejich patnácti členů. Státní rada byla například prezidentem přizvána ke konzultaci tehdy, když chtěl „v zájmu národa“ rozpustit parlament.

Hlavních opěrných pilířů Salazarova režimu bylo v zásadě pět. Šlo o církev, armádu, korporativní systém, Národní svaz, krajně důležitou roli pak měla tajná také policie – PIDE. V Salazarově režimu tak hrály důležitou roli i jiné než ústavní instituce. V Portugalsku s velkým zastoupením věřících to byla církev. 17. května 1940 byl sepsán konkordát s Vatikánem, ale nedošlo k obnově povinné výuky katechismu na školách a v zemi směly působit jen dobročinné a výchově se věnující řády. Církev nebyla hlasitým odpůrcem režimu a tiše přihlížela k páchání zločinů. Nicméně i z jejích řad se ozvalo několik hlasitých protestů. K nejvýznamnějším patří otevřený dopis biskupa z Porta Msgr. Antonia Gomese Ferreiry z roku 1959, adresovaný ministerskému předsedovi, který odsuzoval omezování svobody projevu, sociální nespravedlnost a zlořády při exploataci zámořských území portugalské koloniální říše.

Armáda měla v portugalské společnosti výsadní postavení a důstojnický sbor byl neoddělitelnou součástí společenské elity. V prvním Salazarově kabinetu byli armádní činitelé ještě z doby vojenské diktatury (ditadura), ale již v roce 1936 se Salazar cítil být v natolik neochvějném postavení, že od té doby již nebyl ve vládě na žádné klíčové pozici voják. Důležitou ozbrojenou složkou byla Národní republikánská garda, která zajišťovala vnitřní bezpečnost a z níž se stala ozbrojená policie zakročující při vnitřních nepokojích. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku byla vytvořena polovojenská organizace „zelených košil“ (ovšem pod vedením důstojníků) Portugalská legie (Legiăo Potuguesa). „Členové byli vázáni absolutní poslušností a jejich cílem bylo bránit korporativní stát proti komunismu.“, píše Jan Klíma. Mládež od sedmi do čtrnácti let byla povinně organizována v Portugalské mládeži (Mocidade Portuguesa). Barvou členů byla opět zelená a na opascích nosili písmeno „S“ jako výraz podpory svého premiéra.

Korporativismus v Portugalsku měl podobně jako v Itálii zabránit sociálním otřesům, nepřipustit ekonomické krize a zajistit národní prosperitu. 23. září 1933 byl přijat Národní pracovní statut (Estatuto do Trabalho Nacional). Šlo o mimoústavní institucionální zakotvení korporativismu: „Stát má právo a povinnost koordinovat a regulovat hospodářský a sociální život, zajistit rovnováhu výroby, zaměstnání, profesí, kapitálu a práce, hájit národní hospodářství před vykořisťováním zemědělství, průmyslu a obchodu parazitními metodami či metodami neslučitelnými s nejvyššími zájmy lidského života, vytvářet a rozvíjet národní hospodářství v duchu spolupráce umožňující každému sledovat spravedlivé společenské i osobní cíle s vyloučením škodlivé opozice a anarchické konkurence…“ Národní pracovní statut znamenal tedy byrokratickou kontrolu odborů, grémií zaměstnavatelů a kolegii lékařů, inženýrů a advokátů, na jejímž vrcholu stál premiér. Korporativismus dosáhl formálně vysoké úrovně. Zasahoval i do nejnižších složek společnosti. Portugalci byli povinně sdružováni ve výše zmíněných odborech, grémiích a profesních kolegiích. Kdo sem nemohl být zařazen, ocitl se v Lidových nebo Rybářských domech, duchovní v řádech. V roce 1954 byl vydán dekret vyhlašující povinnost registrovat všechny spolky a organizace. Kterákoliv nepovolená organizace byla vyhlášena za nelegální a PIDE proti ní pak postupovala v souladu s tím, že takovouto činnost považovala za „přestupek proti bezpečnosti státu.“, jak píše přední český odborník na Portugalsko Jan Klíma.

Tajná policie PIDE (Policia Internacional e da Defesa de Estado, „Mezinárodní a stát chránící policie“) byla založena v roce 1926 a během Salazarovy éry dále rostla její moc. Úkolem PIDE bylo potlačovat komunismus a zejména likvidovat spojení mezi Portugalskem a zahraničními agitátory. Používala krajní metody, mučení, deportace do zámořských táborů smrti a běžně konané popravy (ačkoliv trest smrti v Portugalsku uzákoněn nebyl) byly na denním pořádku činnosti PIDE. V roce 1945 byl založen zvláštní tribunál, tzv. plenario, který se zabýval politickými zločiny. Častým rozsudkem tribunálu bylo shledání obžalovaného „nebezpečným pro společnost“ a za tento zločin býval odsouzen na mnoho let do vězení.

Politické strany

V roce 1930 založil Salazar svou Uniăo Nacional, Národní unii (NU) která byla dlouhou dobu jedinou politickou stranou v Portugalsku. Všechny ostatní strany, které otevřeně kritizovaly režim, byly zakázány. Nepříliš autonomní strana neměla masový charakter, byla pouze politickým nástrojem Salazara, který tak chtěl paralyzovat extremistické tendence ve společnosti a distancovat se od opozičních elementů. Cílem Národní unie bylo sloužit národu („Národní unie nebude nikdy stranou, neboť je vedena vyšším cílem – organizovat národ.“). Zpočátku mělo také jistou pozici opoziční hnutí Monarchistická myšlenka, ale časem uvolnilo místo jiným opozičním silám. V listopadu 1932 byly definitivně zrušeny ostatní strany včetně Katolického centra a NU se stala jediným legálně uznávaným politickým organismem. K NU se muselo připojit fašizující odborářské hnutí modrých košil – Integristická strana advokáta Rulaa Preta. V roce 1943 bylo utvořeno MUNAF (Hnutí národní antifašistické jednoty, Movimento da Unidade Nacional Antifascista) s programem restaurace demokracie. Tyto síly využily krátkého období liberalizace a v roce 1945 se seskupily do MUD (Hnutí demokratické jednoty, Movimento da Unidade Democrática). Avšak volby měly proběhnout již ve zcela nedemokratickém prostředí a MUD je bojkotovala. Silný komunistický proud reprezentovala rovněž ilegální PCP (Portugalská komunistická strana). Opozice byla ovšem nejednotná, neodhodlala se k žádné větší spiklenecké akci a orientovala se spíše na umírněný odpor vůči režimu. V padesátých letech se odštěpilo levicové křídlo MUD a vytvořilo MND (Národně demokratické hnutí, Movimento Nacional Democrático), které spolupracovalo jak s mládežnickými organizacemi MUD tak i s komunistickou PCP. Bývalý prezidentský kandidát generál Humberto Delgado založil v roce 1958 MNI (Nezávislé národní hnutí, Movimento Nacional Independente) jako opoziční stranu vzniklou ze svého volebního tábora. Delgado posléze odešel do Brazílie, ale již v roce 1959 založil spolu s H. Galvaem nový orgán sjednocené opozice nazvaného předběžně JILN (Nezávislý výbor národního osvobození, Junta Independente de Libertaçăo Nacional).

Ve spolupráci s MNI vzniklo MMI (Nezávislé vojenské hnutí, Movimento Militar Independente). Salazar si mohl dovolit vyslyšet výzvu demokratické opozice, aby uznal liberalistické organizace kromě komunistů. Marně se mu nabízela ADS (Demokraticko‑sociální akce, Acçăo Democrático‑Social). Na konci šedesátých let pak předák ASP (Portugalská socialistická akce, Acçăo Socialista Portuguesa) dr. Mário Soares v Paříži domlouvá s vedením komunistické strany taktiku a formu pokračování opozičních akcí, které by vedly k demokratizaci režimu. Většina však preferuje spíše militantní revoluční orientaci. Další pokusy ASP z roku 1966 o vytvoření loajální opozice uznané samotným Salazarem narazily na vládní neochotu k diskusi a na aktivitu PIDE.

Za Salazarovy vlády neexistovala opozice jen na území vlastního Portugalska, ale neméně výrazné opoziční a především národně osvobozenecká a separatistická hnutí působily v zámořských územích. Nejdůležitější bylo Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), Fronta za osvobození Mosambiku (FRELIMO) a Africká strana nezávislosti Guineje a Kapverdských ostrovů (PAIGC). Mimo tyto síly stála FPLN (Vlastenecká fronta národního osvobození, Frente Patriótica de Libertaçăo Nacional), která byla ustanovena v Římě v roce 1962 jako jednotná základna protisalazaristického odboje.

Klasifikace systému

Většina autorů se shoduje v tom, že Salazarova éra je obdobím autoritativního režimu. Ne všichni však užívají stejnou klasifikaci a typologii. Sám Salazar v prohlášení pro tisk svůj režim charakterizoval slovy: „Je jako fašistická diktatura autoritativní a zavrhuje demokratické principy v národních i sociálních otázkách. Odlišuje se ale od fašistické diktatury svými metodami.“

Raymond Aron rozlišuje tři typy neústavně pluralitních režimů. První je zaměřen spíše proti pluralitě stran než proti ústavnosti. Druhý typ je nepřátelský pluralitě stran, ale přeje jedné revoluční straně, která by splývala se státem (Hitlerovo Německo). Třetí typ je také nepřátelský pluralitě stran a uznává jen jednu revoluční stranu – avšak cílem této revolučně‑monopolistické strany je teoreticky sjednotit společnost v jednu třídu (komunismus). Portugalsko patří k prvnímu typu. Salazar nepřijímá ústavu parlamentního typu, ale snaží se omezit moc státu a zajistit autonomii sociálních útvarů. Režim tvrdí, že vládnoucí nejsou všemocní, ale jsou podřízeni zákonům, morálce a náboženství. Režim akceptuje přirozenou rozmanitost rodin, korporací, oblastí, jednotu udržuje pomocí státu silného, ale ne neomezeného. Fakt, že Salazarův režim není fašistický, potvrzují i Stammen a Berg‑Schloser, když Salazarovo Portugalsko řadí do typu „statické oligarchie“. U tohoto typu politického systému není legitimita založena na transcendentním základu, vláda se víc a víc opírá o kontrolu prováděnou konkrétními státními mocenskými složkami, jako je vojsko, policie, tajná služba atd. (PIDE, Národní pracovní statut). Moc je přitom soustředěna do rukou politického vůdce. Ve smyslu ochrany zájmů národa a ve spojitosti s kolonizační érou lze tedy mluvit o autoritativním státě se silným korporativismem a existujícím nacionalismem. Radka Lainová mluví o amalgamu nacionalismu, katolicismu a autoritativního způsobu vlády. Vše lze podle ní zahrnout do hesel jako je Bůh, národ, vlast, autorita, rodina a práce. Salazarovým cílem pak byl autoritativní a korporativní stát. Zdůrazňoval postavení elity: „Nevěřím v rovnost, ale v hierarchii. Lidé si podle mě mají být rovni před zákonem, ale je nebezpečné přiznávat všem stejná politická práva.“ Vzorem všeho byla „rodina, sociální buňka par excellence; autorita a hierarchie…“ Důležitý je také postřeh, že autoritativní režim vesměs podvazuje parlamentní život a zakazuje politické strany, ale nedokáže vytvořit vedoucí masovou stranu, o čemž mluví autoři Vladimíra Dvořáková a Jiří Kunc.

Korporativismus byl jako pojem do jisté míry zdiskreditován právě kvůli své souvislosti s fašismem (Komora korporací v Mussoliniho Itálii). P. C. Schmitter jej definuje jako zastupitelský systém, v němž jsou konstitutivní prvky organizovány v rámci omezeného počtu jedinečných, povinných, nesoutěživých a hierarchicky řízených skupin, které jsou funkčně specializované (od sebe oddělené), státem uznané nebo schválené (případně i vytvořené) a kterým je zaručena autonomní monopolní reprezentace ve specifických oblastech. Uvádí politoložka Blanka Říchová v knize Přehled moderních politologických teorií. Obecnější definici podává Oxfordský slovník světové politiky: „…charakteristický způsob organizovaného zájmu, sloužícího k ovlivnění státní politiky.“ Noël O’Sullivan říká, že většina současných autorů užívá pojem korporativismus v omezeném smyslu k označení posunu politického těžiště z parlamentního systému na rozhodování prostřednictvím zástupců tří velkých skupin, jež ovládají moderní průmyslovou společnost: pracovní síly, kapitálu a trhu. Korporativismus ve fašistickém pojetí je zcela pochopitelný pouze v rámci všezahrnující vize organické, duchovně sjednocené a morálně obrozené společnosti. Portugalsko tedy bylo zemí usilující o co nejvyšší míru korporativismu, ale té nebylo v praktické rovině dosaženo. V případě Portugalska nelze ani mluvit o fašistickém korporativismu. Portugalsko nebylo fašistickou zemí, jednalo se o ryze autoritářský režim, který je do jisté míry originální a z jiných typů režimů okrajově přejímá některé znaky, aniž by tím ztratil svou vlastní identitu nebo překročil „své hranice“ od autoritářského k totalitnímu typu.

Španělský politolog Juan José Linz definuje autoritativní režimy pomocí několika kritérií. Prvním kritériem je limitovaný politický pluralismus (limitovaný monismus), kdy režim povoluje institucionalizovanou politickou participaci. Strana je zde využívána pouze jako nástroj moci a ne jako těleso moci, jak je tomu právě v totalitních systémech. Postavení a role Uniăo Nacional a Salazarův přístup k ní jsou toho důkazem. Druhým kritériem je absence intenzivní či extenzivní politické mobilizace. A skutečně během Salazarovy éry nedocházelo v Portugalsku k žádným demonstracím síly a podpory režimu, Salazar sám popularitu nesnášel a na veřejnosti vystupoval jen v nejnutnějších případech. Mobilizace byla využívána jen v určitých fázích režimu, což zcela odpovídá Linzově teorii. Jmenovat lze projevy Salazara v prvních letech jeho vlády a posílení jeho popularity státním tiskem po konci druhé světové války, kdy byl všeobecně glorifikován jako zachránce Portugalska od válečné hrůzy. Třetí podmínkou je neexistence vypracované a vůdčí ideologie. I tato podmínka je splněna, zvlášť přihlédneme‑li k faktu, že režim poukazoval na obecné hodnoty (patriotismus, role rodiny a náboženství, ekonomický rozvoj apod.) a neuchyloval se k žádné ideologické rétorice (vyjma rudého nebezpečí komunismu a marxismu). Čtvrtou Linzovou podmínkou a kritériem autoritativního režimu je moc vůdce, který ji uplatňuje uvnitř formálně špatně a nejasně definovaných, avšak předvídatelných hranic. Konečně i tato podmínka je naplněna, když uvážíme premiérovo postavení podle ústavy a jeho skutečnou moc, která byla nepoměrně větší, než jakou mu explicitně vymezovaly zákony země. Salazarova moc byla spíše mocí implicitně a nepřímo vyjádřenou. Například zasedání Rady ministrů nebyla tak častá, jak vyžadovala situace, Salazar je svolával jen zřídka a spíše preferoval osobní styk s jednotlivými ministry, neboť tak mohl lépe uplatnit svou moc. Salazar byl po celou dobu zároveň i ministrem financí a v klíčové době si podržel i ministerstvo kolonií a ministerstvo obrany a zahraničí. Prezident vždy pocházel z řad Salazarových stoupenců uvnitř Národní unie. Například v roce 1943 stačil jen Salazarův podpis, aby Spojenci získali k užívání leteckou základnu na Azorech. Linz dále člení autoritativní režimy vnitřně. V tomto členění pak Salazarův režim spadá do kategorie organicko–etatistických režimů, což potvrzuje například existence korporací, profesních sdružení, odborů a organický charakter systému samotného, dále tomu odpovídá malá míra mobilizace, nízká ideologizace a omezený pluralismus.

Jan Závěšický (1982) je studentem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Obsah Listů 6/2004

Jan Závěšický

Salazarovo Portugalsko: jaké bylo?

Institucionální subsystém

Politické strany

Klasifikace systému

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu