Dagmar Vaněčková

Rakušané a svět médií

Příbuzenskými podobnostmi, ale i značnými odlišnostmi, se při podrobnějším porovnání s aktuální situací u nás, vyznačuje rakouská mediální scéna. Dáno tradicí, jiným státotvorným a politickým vývojem novější doby, i z toho plynoucími vlastnostmi občanů, které pramení v přírodním a duchovním prostředí, a nemálo v nejen jazykové sounáležitosti s velkým německým sousedem.

Můj pohled na zdejší média je možná neobvykle široký: chápu je nejen jako zdroje informací z domova i ze světa, ale i hlubšího poznání, vědomostí a last but not least ovlivňování celkového životního stylu, z něhož se odvíjí i schopnost stát se kulturně všestranně vyspělým jedincem anebo pasivním konzumentem pokleslé úrovně.

Po tomto, možná pro někoho dlouhém exposé, přejdu in medias res:

Čtvrtletník PODIUM věnuje pozornost soudobé domácí i zahraniční literatuře, s důrazem na autory z Dolního Rakouska. Podobně jako některé kvalitní časopisy u nás vychází občas z úsporných důvodů v dvojčísle. Tak loňské listopadové číslo bylo celé věnováno české literatuře minulých desetiletí. Představilo 35 autorů, většinou známých jmen, z nich 7 literátek.

Obsah pečlivě připravila rakouská bohemistka Christa Rothmeier, obdivuhodně vybavená pro překlady většiny vybraných prací, v próze i v poezii. Další překlady pořídil Michael Stavaric, narozený 1972 v Brně, od roku 1979 s rodiči v Rakousku, po studiu bohemistiky a publicistiky na vídeňské univerzitě německy píšící básník a prozaik.

Ještě do nedávné doby reprezentovali českou moderní literaturu nejen v Rakousku Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Bohumil Hrabal a zejména Milan Kundera. Zvláštní kategorii dodnes tvoří německy píšící Pražané Franz Kafka, Leo Perutz nebo Gustav Meyrink, jak v úvodu ke sborníku píše vydavatel Harald Friedl. Nejen pro PODIUM, ale i pro další rakouské sdělovací prostředky, pro politické kruhy a značnou část veřejnosti se stalo přitažlivým magnetem jméno Jiřího Gruši, samozřejmě zásluhou jeho úspěšného působení v diplomacii a zároveň nových vkladů do česko‑rakouských vztahů. Obojí však nelze oddělit od jeho zakotvení v literární tvorbě propojené s výjimečnou erudicí. Vedle jeho poetických i prozaických příspěvků se v antologii překvapivě objevuje i jméno Václava Gruši, který ve Vídni studuje dějiny umění, píše básně a věnuje se i výtvarnému projevu. Není zde možné zmínit několik desítek jmen dalších autorů, přičemž si neodpustím ty, jimž Vídeň byla nebo dosud je domovem, a to Ivana Binara a Eugena Brikciuse.

Ve zmíněném sborníku nicméně chybějí dramatici, čehož si je redaktorka vědoma, ale podle mne i básníci‑písničkáři, svého času už jednou z české kultury vyobcovaní. Přitom je Vídeň v časech jejich vyhnanství nejednou hostila a ve své vlasti mají tvůrci literárních textů jako Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák své trvalé místo. Bezesporu má však Christa Rothmeier obrovskou zásluhu o prostředkování moderní české literatury rakouským čtenářům. Svědčí o tom i četná oficiální uznání, kterých se jí v Rakousku i v České republice dostalo. Už v předchozích desetiletích se přátelila s exilovými Čechy, navštěvovala tehdy ještě protirežimní exilové akce, její vztah k české kultuře a především k písemnictví má hlubší kořeny než jen profesionální pojetí.

Občan v zajetí médií

Prý přibližně 74 % obyvatelstva nad 14 let sáhne alespoň jednou denně po jednom z 15 deníků. Nejčastěji po Neue Kronen Zeitung, s nákladem přes milion výtisků. Masově praktikovaný populismus, lidovost stylu psaní, malý formát, takříkajíc do ruky, jsou neporazitelnými výhodami listu, který se řadí k deníkům s nejvyšším nákladem ve světovém měřítku. Dlouhodobě a důkladně zpracovává veřejné mínění v zemi. Zdánlivě nestranný preferuje jak sociální demokracii, tak i FPÖ Jörga Haidera. Útočí proti Bruselu, Bushovi, válce v Iráku, zastává se výhod železničářů, penzistů, referuje o dění ve světě i doma v podobném tónu, jakým se probírají věci, třeba i v dialektu, na ulici, v hospodě, mezi sousedy a v rodině.

Ve výši nákladu a prodeji následují štýrská Kleine Zeitung a vídeňský Kurier. Teprve se značným odstupem se řadí renomovaná Die Presse, vlivem doby s modernizovanou tváří i obsahem a její stálý soupeř, liberální Der Standard, založený ovšem až v roce 1988. V tvářnosti i obsahu týdeníků způsobili revoluci bratři Fellnerové, založením News, TV Media, Formatu, Woman a konečně i převzetím tradičně solidního Profilu. Od té doby se datuje nelítostný zápas o podíly v koláči reklam, jimiž jsou uvedená periodika namnoze přeplněná a jež odrazují náročné čtenáře.

Pro srovnání situace ve vlastnictví českých deníků může být zajímavý rakouský přehled:

Neue Kronen Zeitung – 50 % WAZ (Verlag der Westdeutschen Allgemeine Zeitung), 50 % Hans Dichand;

Kleine Zeitung – 100 % Styria Medien AG (štýrský vlastník);

Kurier – 50,49 % Raifeissen Konzern, 49,41 % WAZ, zbytek akcionáři;

Die Presse – 51 % Styria Verlag, 49 % privater Verein;

Der Standard – 51 % Oscar Bronner a Bronner‑Privatstiftung, 49 % Süddeutscher Verlag.

Na první pohled jsou složité majetkové poměry u týdeníků, v nichž významnou roli hrají mocné skupiny WAZ‑Mediaprint‑News‑Konzern.

Signály z éteru

Svou profesionální úroveň si dosud drží veřejnoprávní rozhlasová stanice Österreich 1: vysílá pohotové zpravodajství, důkladné rozbory, rozhovory s odborníky, zajímavé pořady o cizích zemích s hlubšími, osobitými pohledy. Hudební program je různorodý, převažuje klasická hudba s bohatým zastoupením českých skladatelů, také džez, hodnotný domácí a cizí folklór. Hlasatelé, hlasatelky mají v první řadě příjemný hlas, srozumitelnou výslovnost spisovné němčiny v přijatelném tempu. Moderátoři publicistických pořadů většinou nekladou naivně působící dotazy, ke svým hostům ve studiu se chovají zdvořile a nechají jim prostor k očekávaným odpovědím. (Prozatím zde neexistuje typ programu Radioforum s panem Kubíčkem z Prachatic.) Österreich 3 a regionální stanice mají výrazně vyšší poslechovost, protože vysílají zábavnou hudbu a reklamy. Jejich programy jsou přizpůsobeny úrovni místních posluchačů a především mládeže, jak velí nepsaný zákon reklamy.

Z podobné „objednávky“ vychází stále markantněji i veřejnoprávní televize se svými stanicemi ORF 1, ORF 2 a 3 SAT. Opožděný nástup soukromé televize a řadu let trvající bohatá nabídka programů prostřednictvím kabelu a satelitu vykonaly své. Přes neexistenci televizní supernovy soukromého původu může se veřejnoprávní televize těšit dále věrnosti svých diváků. I v její filmové nabídce nicméně převažují hollywoodské kýče, zprávy jsou zkratkovité a tudíž povrchní, reportáže a dokumenty z Balkánu bývají obvykle málo objektivní, informace z Blízkého Východu a jmenovitě z Iráku provázejí tradičně silné proarabské sympatie. Hodnotné zůstávají v ORF 2 mimo jiné přírodopisné pořady Universum, také diskuse u kulatého stolu jsou zásluhou výběru účastníků zajímavé. Technickou kvalitu příjmu obrazu má zlepšit ohlášený nástup digitální televize.

A co navíc?

Zbývá zmínit, že přítomnost původní filmové produkce není příliš častá. Samotní rakouští filmaři přiznávají, že množství a kvalita natočených filmů domácí provenience sotva snese srovnání s českou filmovou tvorbou. Proto se stále častěji uchylují k vzájemné spolupráci. Podíleli se na příklad na koprodukci filmu Želary. Rakouský filmový ústav ve Vídni disponoval v roce 2002 rozpočtem ve výši 9,6 milionů eur pro tři druhy projektů: se zaručeným úspěchem, podpůrné a začátečnické.

Konkurence internetu, mobilů s obrazovkami, sluchátkového příjmu a dalších prostředků je na mediální scéně všudypřítomná a konkurenční souboj nabývá stále vyšších obrátek v zájmu zisků a udržení přízně konzumentů.

I kniha je médium

Naštěstí zůstává kniha pro mnohé Rakušany náplní volného času. A v daném případě také podpůrným prostředkem komunikace mezi dvěma sousedními státy. Na pozvánce kromě data a místa prezentace knihy Barbary Tóth Reifeprüfung (Zkouška zralosti) asi poutala pozornost i zmínka o českém bufetu. Malý sál a přilehlé prostory paláce Trauttmansdorff ve vídeňské Herrengasse, mimochodem nedaleko Českého kulturního centra, sotva stačily pojmout příznivce knih, Budvaru a obložených chlebíčků. Většinu příchozích tvořili žurnalisté. Jejich kolegyně z deníku Der Standard představila soubor 25 portrétů někdejších maturantů z roku 1989 na vinohradském elitním gymnáziu Wilhelma Piecka. Znamenalo pro ni asi nemalé úsilí všechny protagonisty – až na jednoho – osobně zastihnout, třeba až v Los Angeles či Washingtonu, a vyzpovídat je, jak žijí, „kam to dotáhli“, jak pohlížejí na léta minulá, současnost a zítřky. Jde o osudy velmi rozdílné, poznamenané historickým zvratem, ale také rodinným původem a zejména orientací životních hodnot.

Až na některá klišé (zasněné Karlovy Vary), drobné faktické přehmaty a zejména pro české čtenáře zjednodušené nebo naopak příliš vyhrocené pohledy do minulosti (Češi se rádi zbavili nemilovaných Slováků, po roce 1968 vstup do KSČ byl následek hrozeb vůči občanům, o dovolenou se muselo žádat, lidem zbývaly slané okurky a rum) jde nesporně o zajímavý ponor do myšlení a jednání generace dnešních třiatřicátníků v českých zemích, případně žijících v cizině. Třicetiletá autorka knihy je dcerou české matky a otce Maďara, profesionálně se věnuje vnitřní politice a knihu mohla napsat po obdržení stipendia Mileny Jesenské z 80 uchazečů. Její zdařilou práci vydalo malé, mladé a ambiciózní nakladatelství Czernin Verlag, založené bývalým vydavatelem týdeníku Profil.

Vídeň, duben 2004

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, stálá spolupracovnice Listů. Žije v Praze a ve Vídni.

Obsah Listů 6/2004

Dagmar Vaněčková

Rakušané a svět médií

Občan v zajetí médií

Signály z éteru

A co navíc?

I kniha je médium

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu