Jaroslav Šedivý

Ukrajina a Chmelnického syndrom

Podle všech vnějších znaků by mohla být Ukrajina skutečnou evropskou mocností. 48 milionů obyvatel na 600 tisících kilometrech čtverečních, s obrovským nerostným bohatstvím, rozsáhlým zemědělstvím, ročním hospodářským růstem kolem devíti procent při šestiprocentní inflaci, se širokým přístupem k Černému moři s přístavem Oděsou a na Krymu Sevastopolem, toto společenství by mohlo při své pracovitosti žít v prosperujícím státě, kdyby ovšem ten stát byl dobře řízen. V nedávných prezidentských volbách šlo především o výměnu vládní garnitury, která se neosvědčila, a kdyby patrně byly již dobře usazeny demokratické principy při výměně politických reprezentací, volby by v této zemi proběhly s jen přiměřeným zájmem okolní Evropy.

Jenže všechno bylo jinak. V ukrajinské realitě, kterou volby velice plasticky představily, se promítá příliš starých reziduí, starých vlivů, starých zájmů i starých předsudků a především starých totalitních praktik, které po třináct let nezávislosti Ukrajiny pečlivě pěstoval starý bolševik Kučma a jeho dobře odměňovaní lidé. A právě pro ně byl ve volbách důležitou figurou stávající předseda vlády Viktor Janukovič, jeden z nich, neboť s jeho vítězstvím se pojila naděje, že tento klan bude pokračovat ve své korupční aktivitě.

Proti němu stál kandidát opozičního hnutí, nazvaného Naše Ukrajina, snad liberálního, Viktor Juščenko, dlouholetý šéf Národní banky, krátce též předseda vlády, s nepříliš velkou politickou zkušeností, nicméně s programem prozápadním, programem liberálních reforem a hospodářského ozdravení a posílení pluralitní demokracie.

Patrně v obou kolech prezidentských voleb došlo k chybám a určitě i k podvodům, a to ze strany těch, kteří mají moc a kteří mají k tomu nástroje. Mluví se především o tom, že bylo možno hlasovat i několikrát (cestovní volební průkaz), mluví se o podplacených členech volebních komisí atd. Žádný případ zatím nebyl zveřejněn na základě průkazného či přímo v akci zachyceného důkazu. Nicméně i přes eventuální podvody se voliči rozdělili takřka na dvě stejné poloviny, přičemž to nebyly pouze argumenty povahy politicko‑hospodářské, které je k tomu vedly.

Ukrajina je takto rozdělena po staletí a jsou to především vlivy historické, náboženské, národnostní, jazykové, které vytvářejí zmatek v hlavách ukrajinských voličů. Je tu především staletá nevraživost náboženská mezi východem Ukrajiny, v němž je zakořeněno ortodoxní pravoslaví, podléhající moskevskému patriarchátu, a západními řecko‑katolickými oblastmi. Je to ovšem spojeno i s dávnou rusifikací východních oblastí. K ruské národnosti se tam dnes hlásí asi 15 milionů obyvatel. Už před začátkem prvního kola voleb vyšlo do kyjevských ulic procesí příznivců dosavadního předsedy vlády Janukoviče, vyzývající k záchraně „východní slovanské civilizace“ a odsuzující prozápadní stoupence katolické víry a údajný růst vlivů tajných sekt, působících prý zejména v západní části země. Z druhé strany kardinál Husar, který stojí v čele řecko‑katolické církve, ještě před volbami prohlásil, že nepodpoří‑li Západ politicky Ukrajince, je nebezpečí, že se stanou „rukojmími ruské politiky“.

Po druhém patovém kole se však objevilo jiné nebezpečí, dřímající dosud kdesi v pozadí ukrajinské politiky posledních let – možnost rozpadu Ukrajiny a vznik východních a jihovýchodních oblastí jako autonomního území, které ovšem dříve či později splyne s ruskou federací. Nazval bych to „syndromem Chmelnického“. V polovině 17. století vcelku oprávněně vyvolal hetman Bogdan Chmelnickij povstání proti katolickému Polsku, které tehdy okupovalo větší část Ukrajiny. Jeho problematickým výsledkem bylo připojení Ukrajiny k carskému Rusku, prohlášené na Perejaslavské radě v roce 1654. Pro jedny se stal Chmelnickij zrádcem, v oficiálních ruských i sovětských dějinách byl veleben jako hrdina.

V opatrném postoji prezidenta Putina a v otevřených výzvách jiných ruských představitelů, moskevským starostou Lužkovem počínaje a výstředním poslancem Žirinovským konče, se tato varianta se stále větším zalíbením modeluje. Sen o velké říši ve starých hranicích carského Ruska je tu stále přítomen.

Pro Evropu, respektive pro Evropskou unii a její obtížně se tvořící společnou zahraniční a bezpečnostní politiku je současné dění na Ukrajině obrovským rébusem. Proto do Kyjeva nepřijel Solana sám, ale vzal s sebou polského prezidenta Kwaśnievského, neboť kdo lépe už porozumí tamnímu vývoji než Poláci, po staletí nevlídní sousedé, ale po létech sovětské zkušenosti dobří přátelé. Současná prezidentská volba je klíčovou epizodou, která pootočila vývoj Ukrajiny komplikovaným směrem. Dojde‑li k rozpadu této rozlohou i počtem obyvatelstva evropské velmoci, bude to znamenat přestavbu evropské politiky vůči Moskvě, ale především urychlení přípravy té Ukrajiny, která o to bude stát, na vstup do EU.

A dovolíme‑li si trochu mýtický pohled na tuto epizodu z hlediska dnešního vývoje, kterému se začalo říkat globalizace, pak jde o další příklad toho, že větší dosud nesourodé státní celky se rozpadají, jako by se lidé stejného smýšlení, stejných osudů stahovali do pomyslného obranného houfu, aby pak usilovali o novou, jinou formu mezistátního sdružování. Možná, že Ukrajina je posledním takovým příkladem v Evropě.

Jaroslav Šedivý (1929) je politik, diplomat a publicista. Do roku 1970 působil v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii, v období normalizace pracoval jako uklízeč. Od prosince 1989 byl poradcem ministra zahraničních věcí J. Dienstbiera, poté velvyslancem ve Francii, od roku 1995 v Belgii a Lucembursku a také zástupcem ČR při NATO. Byl členem vlády J. Tošovského(1998) jako její místopředseda a ministr zahraničí, potom (do roku 2002) velvyslancem ve Švýcarsku. Je autorem řady knih.

Obsah Listů 6/2004

Jaroslav Šedivý

Ukrajina a Chmelnického syndrom

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu