Věra Nosková

Vzpoura proti dudlaj dudlaj

Propuká to už v říjnu. V samoobsluhách se objeví vánoční kolekce, v trafikách kýčovité pohledy. V půlce listopadu média oznámí, že začíná advent, v němž se prý křesťané postí. Je to bohapustá lež. Od té chvíle totiž národ s křesťany v čele hodně myslí na jídlo. Ženské pečou vánoční pečivo, mrazáky se plní balíčky, na ulicích se konají veřejné popravy tisíců kaprů. Prodavači a obchodníci vědí, že je čeká dřina, stres, ale hlavně zisk, tedy nereptají. Jejich vztah k „Ježíškovi“ je vděčným vztahem hospodáře k dojné krávě. Rádio a televize zešílí a chrlí na nás v mnoha verzích dudlaj dudlaj, tichousvatou a rolničky. Reklama vnucuje jako dárky pod stromeček úplné voloviny. Auťáky, coca‑colu a sporný preparát wobenzym či dokonce pojištění! V televizi ukazují desetkrát viděné pohádky a cukrkandlové filmy. Lidi je třeba dojmout a něco na tom utržit, na tom se shodují všichni, kdo mají něco k prodeji. Kdekdo vybírá na mentálně postižené. Na bystré–chudé nevybírá nikdo, protože bystrouši jdou lidem na nervy. Největší stres pak způsobuje tradice obdarovat své blízké. Dárky darované během roku, byť nápadité a drahé zároveň, se najednou jaksi nepočítají. Teď, teď se musíte ukázat!

Když byl náš synek Matěj chudý středoškolák, nechal ještě ke všemu obstarání dárku otci na poslední chvíli. Teprve na Štědrý den po obědě se vydal za kamarádem, aby od něj zkopíroval na kazetu muziku, o níž matně tušil, že ji má otec rád. Už jsme chtěli zasednout k štědrovečerní večeři, ale synek ještě nedorazil. Otec pln starosti o zatoulané dítě ze mě vymámil informaci, že mu Matěj ještě v této chvíli „připravuje dárek“. Dodnes lituji, že jsem se nechala přinutit ke sdělení této delikátní informace.

Otec nahranou hudbu rád neměl, ba přímo ji nenáviděl. Vyčetl synovi pozdní obstarání daru i jeho nízkou pořizovací cenu. To označil přirozeně vzpurný adolescent za měšťácký snobismus. Oba cholerici pak překřičeli hravě dudlaj dudlaj. Uražený, rozzuřený syn se zavřel do svého pokoje, když na nás předtím vykřičel, že Vánoce už nikdy slavit nebude. Vyznal se z upřímné nenávisti k jejich komerční stránce i k stupidním tradicím, které nevyvěrají ze spontánní potřeby nějaké radostné chvíle, ale jsou nadiktované zatuchlou tradicí věřících, do jejichž naivních představ a legend nám celkem nic není.

Já jsem tehdy manželovi nadělila mladistvé botasky, které ho dorazily. Prohlížel jejich veselý design uštvanýma očima a v duchu si pokládal řečnickou otázku – takových let jsme spolu a má žena neví, že jsem konzervativec se střízlivým, vybroušeným vkusem?! Střelil je po Vánocích do bazaru.

Od té doby Matěj, náruživý vandrák, jezdí se stejně smýšlejícími kamarády na vánoční čundry. Čemu těžko čelí, jsou četná vánoční přání od jeho mnoha známých, dnes hlavně v podobě SMS a emailových zpráv. Přejí mu bezmyšlenkovitě šťastné Vánoce s touž nevědomostí, s jakou batole šťourá klacíčkem do vosího hnízda.

V době mého dospívání probíhaly Vánoce v rodině, v níž jsem byla nucena ještě nějaký čas pobýt, s nevšedním nevkusem. O to se postaral především dědeček, náruživý a mizerný fotograf a naivní obdivovatel techniky.

Vlastnil jako jeden z prvních magnetofon Sony a po rozbalení dárků nás vždy vyzval k děkování před mikrofonem. Popsat svůj dárek a radost z něj museli i rodiče. Samozřejmě se děkovalo především za dárky od dědečka, potažmo od babičky, neboť to byl jeho magneťák! Po děkovačce jsme se museli střídat ve zpívání a básničkování. Matka to měla jednoduché, zabrnkala na citeru šraml a děda, kdysi Vídeňák, vytáhl s povzdechem: wo ist meine Heimat? kapesník. Štědrý večer kulminoval nahnáním rodiny do houfu, dřinou s pořízením společné fotografie. Praotec rozsvítil žárovky pětistovky, které hřály jako pec. Fotil samospouští, protože chtěl být na fotografii obklopen vděčnou rodinou. Potil se, vzdychal, klopýtal o nožky stativu, vzal pochopa, kterého vybral až na babiččině hrudi, potýkal se s technikou, zlobil se na nás, přestože jsme byli poslušní jako loutky. Babička do něj ryla: Felix, kriskot, tak se s tim tak nemutruj! Jak dlouho nás ještě budeš stavět do hauptáku?! Drážděný dědeček německy klel a byl indiánsky rudý. Na fotce jsme pak měli odříznuté vrcholky hlav jako vajíčka na měkko při anglické snídani.

Můj muž je člověk upřednostňující stálost, kotvení, jistoty, opakování téhož. Ještě nějaký čas agónii Vánoc v naší rodině vzdoroval, neboť tradice jsou právě z tohoto světa. Protože chráním psychiku členů domácnosti před zbytečnými otřesy, přičemž vím, že zdrojem některých „otřesů“ jsem především já sama, předváděla jsem dál kolem svátků klidu ženský taneček. Předstírala starost o zásobování potravinami na volné dny, pekla pečivo a jela s mužem do lesa hledat odpadlou větev borovice. Čtenáře s vyvinutým egem může zarazit absence mého sebeprosazování, podiví se, proč že jsem tak povolná a přizpůsobivá? Natož v době, kdy sestry feministky úspěšně tlačí na pilu. Spěchám ho uklidnit: moje ego je zdravé a přiměřeně velké. Já ale jen vzácně psychicky strádám. Klidně si zahraju s někým, kdo mi není protivný, jeho hru. Ale ta hra musí mít nějaký konec, aby mohlo začít zase něco jiného! Prosadila jsem Vánoce u řeky Vydry, v šumavském Antýglu. Byly snové. V celé chatě jsme bydleli my dva a ještě jedna dvojice starších uprchlíků. Běžkovali jsme na zasněžených pláních s řádky zvířecích a ptačích stop. Ticho pod prašanem ukryté krajiny. Vydra prodírající se zámrazky a led tepaný neúnavnou vodou do dramatických i něžných útvarů. Chodili jsme na procházky kolem Hamerského potoka, obklopeni jen třemi barvami, bílou, azurovou a temně zelenou. Jemně skřípal sníh, chvěl se vodní sval mezi balvany řeky, zakřičelo káně. Tolik poetická stránka věci. Výborně nám vařili. Nemusela jsem stát u plotny, poté u dřezu, načež u sporáku a opět u špinavého nádobí. Nedoléhalo k nám otravné dudlaj, dudlaj.

Bohužel, nepodařilo se mi prosadit tento výlet jako novou tradici. A naše pražské Vánoce nadále upadaly.

Jednou se to muselo stát, dohodli jsme se, že oslavu Vánoc v naší rodině prostě zrušíme. Místo nich jsme poprvé oslavili astronomický svátek, slunovrat. Je to pro naše kraje slavný den a má za příčinu příklon zemské osy k žhavé stálici. Oslavili jsme vítání světla zatím poněkud rozpačitě, nešli jsme si pro Slunce před rozedněním jako v Kocourkově a manžel na návrh, že rozpoutám pohanské veselí, nepřistoupil. Bude nutno vymyslet a uvést v život nějaké rituály vhodné pro starší dvojici s protikladnými temperamenty. Ráda se toho ujmu.

Po loňských Vánocích mě navštívil kamarád. Optala jsem se zdvořile na jejich průběh. Začal se ošívat:

„Ale co. Tak já ti to řeknu. Představ si, co jsem se dozvěděl… ještě že jsem se před tím najedl, pak už bych nemohl pozřít sousto. Dceru přesvědčila její psycholožka, že má problémy prý proto, že jsme ji asi v půl roce dali na pár měsíců do týdenních jeslí. Rozhodla se, že s tím vyleze v rodinném kruhu na Štědrý večer, snad aby vynikla naše někdejší bezcitnost. Vyčítala, plakala… Po čtyřiceti letech, kdy jí to bylo šumafuk! Přece si to nemůže pamatovat! Ví to vlastně od nás a nikdy nám to nevyčítala, ostatně bylo to krátké období, které si vynutila situace. Jenže ta káča jí namluvila, že proto má dnes problémy, nedaří se jí, je podražená. Tak mě to naštvalo!“ řekl mírně laskavý skeptik.

„Pojď si připít na Slunovrat,“ vyzvala jsem ho.

„Jestli já najdu odvahu,“ zasnil se, a zazvonil svou skleničkou o moji, „tak to dudlaj, dudlaj také zruším.“

Věra Nosková (1947) je publicistka, popularizuje vědu knižně, v novinách, rozhlase; spolupracuje s televizí. Je členkou Českého klubu skeptiků Sisyfos.

Obsah Listů 6/2004

Věra Nosková

Vzpoura proti dudlaj dudlaj

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu