Jaroslav Šabata

Kdo kulhá na středoevropskou nohu

Ve dnech 22. a 23. dubna 2004 se konalo ve Varšavě výjimečné setkání ministrů kultury šesti zemí. Výjimečné bylo hned ve dvou směrech: svým složením – visegrádská čtyřka + Spolková republika Německo a Rakousko – i programem: tématem jednání byla – či měla být – deklarace prezidentů Spolkové republiky Německo a Polské republiky ve věci osob vysídlených, donucených k útěku a vyhnaných v Evropě 20. století, publikovaná 27. října 2003 v Gdaňsku.

Gdaňský summit, a hlavně evoluce z něho vycházející, narazila zvláště u českých diplomatů. A to do té míry, že české Ministerstvo kultury sice pozvání do Varšavy dík ministrovi Pavlu Dostálovi přijalo, ale pod tlakem Ministerstva zahraničí už neobeslalo plánovanou červencovou schůzku expertů, kteří měli za úkol připravit následnou schůzku středoevropské šestky v Budapešti. Maďarská strana jako strana hostitelská z toho vyvodila závěr, že pro pokračování dialogu, zahájeného ve Varšavě, neexistuje konsensus. Budapešťské setkání středoevropské šestky odvolala.

Je předčasné hodnotit význam a dosah této komplikace. Jedno je však jisté: z rozhodnutí svolat další schůzku expertů do Varšavy na listopad 2004 lze sice dovodit, že proces spojený s gdaňským tématem tak či onak pokračuje, ale postoj českých diplomatů a politiků k němu je mírně řečeno zdrženlivý, či spíše odmítavý, ba nepřátelský.

V letní polemice na toto téma jsem napsal v Literárních novinách (28/2004), že česká diplomacie je v zajetí „gdaňského komplexu„. A není divu. Polsko‑německý summit v Gdaňsku měl být původně trojstranný: jeho třetím účastníkem měl být prezident český. Nebyl. Čeští diplomaté a politici, kteří jeho pohled na svět sdílejí, soudí, že odřekl z dobrých důvodů: byl prý na poslední chvíli v nejchoulostivější otázce bilaterálních česko‑německých vztahů postaven před hotovou věc. Její zmezinárodnění, inspirované německou stranou, se mu proto zdálo být z hlediska českých národních zájmů mírně řečeno kontraproduktivní.

I.

Zkoumejme tedy proces, pro nějž se v českém prostředí ujal termín „gdaňský“, z hlediska konsensu, k němuž se prezidenti Rau a Kwaśniewski propracovali. Uznává přirozené právo každého národa (a tedy i Němců) ctít památku svých obětí. Ale do popředí staví povinnost Evropanů pečovat o to, aby „truchlení, památka a smutek nebyly zneužívány k jejich opětovnému rozdělení“. Rozhodující pak je důraz na tezi, že nadále už nemohou být předkládány majetkové nároky a že nemůže docházet k vzájemnému obviňování a předkládání účtů za vzniklé ztráty a spáchané zločiny.

Tímto jasným imperativem, navazujícím na stanovisko vítězů ve druhé světové válce, se však jádro polsko‑německého konsensu nevyčerpává. Deklarace obrací pozornost na všechny oběti krutostí, které zakusily miliony lidí ve válce. Tedy i na oběti německé. Tuto shodu pak rozvíjí dvěma tezemi: za prvé, že šlo o válku rozpoutanou nelidským nacionálně socialistickým režimem, a za druhé, že oběti krutostí, které miliony lidí zakusily, mají být vzpomínány společně, aby to byly „oběti poslední“.

Jedno je ze všech těchto vět jasné. Obsah deklarace je v příkrém protikladu k předpokladům, z nichž vychází vyhnanecký projekt berlínského Centra proti vyhnáním. To neznamená, že Centrum, připomínající „genocidu“ spáchanou na Němcích v kritických fázích porážky hitlerovského Německa, nebude zbudováno. Ale zůstane parciálním pohledem na německé dějiny. Prezident Rau nejel zkrátka do Gdaňska, aby tento pohled hájil. Jel tam s jasným posláním ubezpečit především otřesenou polskou veřejnost, že německá politika nesestoupí na úroveň programů vyhnaneckých organizací, které podnes hlásají program nápravy bezpráví spáchaného po válce na Němcích – požadavek návratu majetků nevyjímaje. Po celý uplynulý rok stvrzoval tento postoj i kancléř Schröder. Jeho vyjádření se zprvu týkala Polska, později byla výslovně vztažena i na Českou republiku. Jejich korunou je závazek německé vlády nepodporovat nároky německých žalobců ve sporech o majetkové nároky (před Evropským soudem pro lidská práva už leží 78 takových majetkových žalob). Nejaktuálnější tečkou za tímto vývojem může být komentář Luboše Palaty z 20. listopadu 2004 v Lidových novinách o výsledcích setkání německého kancléře a českého premiéra: „Kancléřův překvapivý závazek,“ napsaly Lidové noviny na okraj setkání německého kancléře a českého premiéra, „znamená přechod spolkové vlády na druhou stranu fronty (podtrhl jš) – proti sudetským Němcům a jejich majetkovým žalobám stojí nyní jak česká, tak německá vláda.“

Schröderovo rezolutní slovo, manifestující přechod spolkové vlády na druhou stranu fronty, není zlomem jen ve sporu o majetkové nároky vyhnanců. Tak je lze číst v kontextu neméně rezolutního slova kancléře Helmuta Kohla z ledna 1997, že Česko‑německá deklarace není konečnou stanicí v úpravě vztahů mezi Německem a Českem, nýbrž mezistanicí, která nikterak nezpochybňuje majetkové nároky sudetských Němců vůči České republice: majetkové otázky zůstávají zkrátka otevřené.

V letní výměně názorů s Václavem Houžvičkou (spolu máme tu čest působit v rámci gdaňského procesu v roli expertů české strany) jsem uvedl, že gdaňská úmluva otevřela prostor pro proměnu česko‑německého ujednání z roku 1997 ve stanici konečnou. Houžvička oponoval (LtN č. 30/2004). Prý to tak necítí. Nevidí na rozdíl ode mne žádnou potřebu proměnit Česko‑německou deklaraci z pouhé mezistanice ve stanici konečnou. Jako konečnou stanici vnímá závazek obou signatářů Deklarace nezatěžovat vzájemné vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

Omyl Václava Houžvičky spatřuji v tom, že zaměňuje smluvní kompromis mezi přístupy obou signatářských zemí k rozpornému dědictví druhé světové války (obě strany si sice ponechávají svůj právní názor, ale nebudou jej konfliktně exponovat) s reálným dějinně politickým procesem. V něm se obě strany nepřestaly přetahovat; to vzápětí demonstroval tehdejší německý velvyslanec, když tvrdil, že deklarací získali sudetští Němci všechno, oč ve svém programu usilují.

O tom, jak se obecné české a německé mínění začalo právě po Deklaraci rozcházet, vydává svědectví spor o „Benešovy dekrety“ – jejich stále intenzivnější difamace na německé straně a jejich stále vášnivější obrana na straně české. Pointou této divergence se stalo gesto „smířlivého“ Petra Pitharta, který s odkazem na hlasování bavorské CSU proti vstupu České republiky do Evropské unie odmítl převzít bavorskou medaili za zásluhy o jednotu Evropy. Stojí za zaznamenání, že duch Pithartova vyjádření (v článku zveřejněném v Süddeutsche Zeitung a přetištěném v Právu 17. května 2004) je v plné shodě s gdaňskou deklarací polského a německého prezidenta: nejenže odmítá jakékoli majetkové nároky, jakož i vzájemné „obviňování a předkládání účtů za skutečné či domněle vzniklé ztráty a spáchané zločiny“. Nemenší důraz klade na nutnost, aby vzpomínání na oběti krutostí, které „zakusily miliony lidí ve válce rozpoutané nacionálně socialistickým režimem“ bylo společné, neboť jen tak lze dosáhnout toho, aby to byly oběti poslední.

II.

Klíčový význam tohoto postoje tkví ve snaze o návrat k autenticky univerzalistické tradici evropského lidství. Důvody tohoto úsilí jsou nasnadě: slovo o potřebě společného vzpomínání na oběti krutostí zakoušených ve válce rozpoutané nacionálně socialistickým režimem se jeví jako přirozený imperativ pro každého humanitně založeného demokrata. Jenže na počátku jednadvacátého století je evropské lidství konfrontováno s nepoměrně strukturovanějším zlem, než jaké bylo s to zakusit v polovině čtyřicátých let. Naplno a tváří v tvář se mezitím setkalo s nejupadlejším a nejzvrácenějším dědictvím bolševické revoluce, a nutně tak nahlédlo omezenost imperiálního horizontu, v němž se pohybovalo jednání vítězů nad hitlerovským Německem. Jak už kdosi poznamenal, proslulý německý historikenstreit z osmdesátých let zdaleka není u konce. Přesněji: byl jen jednou z četných předzvěstí toho, co čeká intelektuální Evropu po rozšíření Evropské unie.

Gdaňská deklarace vychází této dějinné objednávce vstříc postulátem o potřebě evropské inventarizace a dokumentace, která by umožnila znovu a společně posoudit všechny případy vysídlení, útěků a vyhánění, k nimž došlo ve 20. století, s cílem objasnit jejich příčiny, historické souvislosti a důsledky. Definován je i cíl tohoto programu: propletenec oněch příčin a souvislostí se má stát srozumitelný celému evropskému veřejnému mínění. Takto naznačená potřeba velkorysého evropského osvětového programu nutně zahrnuje řadu doporučení ohledně forem a struktury procesu hodnocení perzekucí a utrpení civilního obyvatelstva. Stejně nasnadě je pak předpoklad, že široký a upřímný evropský dialog vyžaduje angažmá osobností s nejvyšší morální autoritou, politiků i představitelů občanské společnosti.

České pochybnosti o tomto programu nepochybně vyvěrají z toho, že byl inspirován Němci. Byť i Němci, kteří oponují vyhnaneckému projektu berlínského Centra proti vyhnáním a vytyčují jeho evropskou alternativu. Tu už zaštítilo mezinárodní setkání historiků, politologů a filosofů uspořádané sociálně demokratickou nadací Friedricha Eberta v březnu letošního roku. Její obrysy načrtla Bonnská deklarace o evropské síti badatelských center zabývajících se nucenou migrací a vyháněním ve dvacátém století (s centrem na univerzitě Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou). Deklaraci signovalo několik desítek převážně německých vědců (z Čechů historik Josef Pešek a filosof Jan Sokol). Duch Bonnské deklarace vládl i v německé delegaci na varšavském setkání ministrů kultury, nevládl však v delegaci polské. Pokud zde nějaký duch dominoval, pak to byl duch Gerolsteinské výzvy, zveřejněné už v srpnu 2003. I ona získala podporu úctyhodných osobností z prostředí vyhlášených znalců a kritiků sudetoněmeckého programu z Německa (H. H. Hahn, R. M. Smelser) i odjinud – z Česka J. Musila a V. Kurala, z Polska B. Geremka. Jeho skutečným prorokem se však stal poslední z žijících vůdců povstání ve varšavském ghettu (1943) a účastník Varšavského povstání (1944) Marek Edelman svým drsným krédem ze srpna loňského roku Nelitujme Němce (Listy 4/2003; viz také Wojciech Pięciak: V německé kolektivní paměti lze dnes cokoliv převyprávět – Inscenace Jörga Friedricha, marketing Eriky Steinbachové, Listy 4/2004).

Shodou okolností v téže době vyšla ve Frankfurer Allgemeine Zeitung neméně vášnivá výzva se zcela opačným zaměřením. Čech Bohumil Doležal v něm apostrofoval Gerharda Schrödera, jenž právě zahájil svou spanilou jízdu ve prospěch východních sousedů Německa: „Kdybyste aspoň mlčeli!“ Podle Doležala se nemají Němci ve sporu „o Beneše“, o „jeho“ dekrety, stavět na špatnou českou stranu. Když už se nemohou nebo nechtějí vyjádřit proti české pozici, ať se raději nevyjadřují vůbec. Tím, co německý premiér dělá, vpadá Čechům, kteří vedou zoufalý boj o kritické zpracování vlastních dějin, do zad.

V obdobném duchu, v duchu implicitní teze, že Česko‑německá deklarace je spíše překážkou na cestě česko‑německého vyrovnávání než vážným krokem vpřed, se o několik málo týdnů později vyslovila petice tradičního uskupení českých intelektuálů, pohybující se tak či onak ve šlépějích Smíření 95, jehož „skandálem“ byl návrh na dialog s politickou reprezentací sudetských Němců a tichá polemika s „nedůsledným“ Václavem Havlem.

V jednom se tak protichůdně koncipované kroky, jako byla petice českých intelektuálů z konce léta 2003 a Gerolsteinská výzva, vzácně shodovaly: v tom, že bez kritiky minulosti nemá šanci budoucnost. Otázka, kterou tento podivuhodný kontrapunkt nastolil, bije do očí: jak „konceptualizovat“ opravdu kriticky zpracované dějiny? Může být jejich východiskem mírně řečeno zoufalecká výzva, aby se Němci v zájmu zpozdilých Čechů sjednotili v odporu proti Benešovým dekretům? Lze si představit něco, co by bylo politicky i intelektuálně zoufalejšího?

V obhajobě Benešových dekretů je nepochybně obsažen i nemalý kus hry na schovávanou před vlastní minulostí. Jejím produktem však není Česko‑německá deklarace. Ani tvrzení, že prezident Beneš si zaslouží respekt i německých demokratů (jako si ho zaslouží Churchill, de Gaulle či holandská královna Wilhelmina), mám‑li parafrázovat předsedu Sněmovny Luboše Zaorálka.

Jinou verzi „nekritických“ dějin nabízí Václav Houžvička. Uznává potřebu spojenectví evropských demokratů, německé demokraty nevyjímaje, a přesto je přesvědčen, že riziko neúčasti na gdaňském procesu je menší než nebezpečí vyplývající z toho, že se „necháme vtáhnout do debat obnovujících ve velkém očistném procesu německou identitu“. Figurovali bychom prý v něm jako „doplňkoví“ aktéři, poznamenaní svým podílem na postupimském „bezpráví“, a tedy jako dlužníci (sudeto)německých věřitelů. Houžvička není jediný, koho takto děsí černá můra německé Mitteleuropy, válcující evropský střed nadváhou německé ekonomiky a kultury. Tematizace násilných migrací ve 20. století se mu proto jeví především jako produkt spontánní společenské objednávky německé společnosti, jejíž jeden pól zůstává v zajetí imperiální minulosti, a hledá proto vhodné zástupné problémy. Těsně s touto úvahou sousedí podezření, že vlna protiamerických emocí, sílící v Německu po roce 1991 a ovládající německou politiku zvláště v souvislosti s válkou v Iráku, se promítne v tlaku na menší středoevropské sousedy s cílem získat rozhodující vliv na jejich zahraničněpolitické rozhodování.

Ve všech těchto a mnohých dalších vývodech není Houžvička osamocen. Cituje autory polské, německé i americké, a snadno s nimi dochází k závěru, že česká diplomacie ví, co činí, když jako oko v hlavě střeží transatlantickou vazbu. Podobný geopolitický původ mají i Doležalovy „proněmecké“ preference. Houžvička hledá záštitu před potenciální hrozbou vycházející z příliš mocného souseda, Doležalovi se zdá, že v malé zemi situované mezi Německo a Rusko se dnes sluší výt spíše s německým vlkem než se objímat s ruským medvědem. To není pomlouvačný dohad, Doležal to dokazoval v jednom svém komentáři nedlouho po pádu vlády Václava Klause.

Obě optiky jsou odvozeny z perspektivy klasického národního státu. Obě proto trpí absencí autenticky univerzalistické perspektivy. Obě ignorují postimperiální perspektivu. Pojem postimperiálna přitom nepředstavuje žádné novum: implicite je obsažen v Masarykově slavné větě, že jsme „dali spojencům program“ (rozumí se program založený na postimperiální myšlence rovnoprávnosti moderních národů). Explicite je mimo jiné obsažena v myšlence konce „přenosu říší“ – v myšlence přeryvu v epochálním euroamerickém translatio imperii, jak ji zformuloval Peter Sloterdijk (viz Falls Europa erwacht, česky Votobia 1996), kterého cituji, protože je mimo jakékoli podezření, že by koketoval s levicovou filosofickou tradicí

Nejpodstatnější na celé věci je, že výhled k aliancím, jež jsou inspirovány postimperiální perspektivou, nemá nic společného s dogmatismem tradičního antiimperialismu. To zřejmě uniká Bohumilu Doležalovi i Václavu Houžvičkovi. Doležalovo volání po kritické národní sebereflexi tak hraničí s podivínstvím, zatímco Houžvičkův odpor je vším jiným než podivínstvím. Zapadá do nezvládnuté nedůvěry k Němcům, která si vybírá svou daň i v zahraniční politice. V případě gdaňského procesu se jako podezřelý jeví už sám fakt, že německo‑polská iniciativa spatřila světlo světa v předvečer rozšíření Evropské unie. To, že téma vyhnání přechází do středoevropské agendy především dík polské diplomacii, se pak vysvětluje polskou nezkušeností a neobezřetností. Čechům se zdá, že Polákům chyběla lekce země, která ví, co obnáší být nejslabším článkem tábora vítězů ve druhé světové válce; a která se proto střetla s novoněmeckým sebevědomím už v okamžiku jeho zrodu. Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že Poláky zaskočila jakási diplomatická obmyslnost Berlína. Doklady polské nápaditosti v rozvíjení gdaňského procesu by vydaly na další článek.

Můžeme shrnout: problém gdaňského procesu netkví v polské nedostatečnosti. Ten, kdo kulhá na středoevropskou nohu, a zahazuje tak svou příležitost, jsme my Češi.

Jaroslav Šabata (1927) je politik, politolog a publicista. Pochází z jihomoravské selské česko‑německé rodiny, jejíž část byla nuceně vysídlena (viz T. Tichák, V. Burian: Sedmkrát sedm kruhů. Jaroslav Šabata – příběh paradoxního politika, Votobia, Olomouc 1997).

Obsah Listů 6/2004

Jaroslav Šabata

Kdo kulhá na středoevropskou nohu

I.

II.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu