Jindřich Štreit

Sovinec a svět

Jak se liší fotografování v kraji intimně poznávaném celé roky, jako je pro tebe Sovinecko, a v zemi, o které si sice může člověk ledacos přečíst, ale je tam třeba docela poprvé?

Člověk, a fotograf zvlášť, by neměl být uzavřený. Uzavřený různým vlivům a možnostem nové inspirace a oslovení. Tak je to i s krajinou, tak je to s lidmi. Na jedné straně znalost prostředí je obrovská výhoda, na druhé už jakési omezení. Potom hodně záleží na flexibilitě a vcítění, empatii, souznění. Nové prostředí přináší nové podněty.

Pracuji rád oběma způsoby. Vracím se z cest do neznámých krajin a znovu si objevuji ty dávno známé.

Otázka, která je snad banální, ale třeba ne: jsou lidé pro fotografa spíš všude stejní, anebo se hodně liší? Mám na mysli právě v reakcích na fotografování.

Řekl bych, že lidé jsou v podstatě podobní. Prožívají podobně radosti i smutky, tíhu života i jeho vznášení. Fotograf je v podstatě všude vetřelec a jaksi nadbytečný, a tak záleží jen na něm, jak umí co nejrychleji navázat kontakt a přesvědčit fotografované, že to s nimi myslí dobře, upřímně a že je nemá v úmyslu ponižovat či jinak degradovat.

Myslím, že se reakce na fotografování nedají zobecňovat na národy, je to individuální a jedinečné. Každý člověk je jiný, každý vnímá jinak. Samozřejmě že v muslimské zemi je muž vůdčí a rozhoduje, zda si můžeš vyfotografovat jeho ženu atd. atd.

Jaké to je, když si autor prohlíží své fotografie po letech? Zůstává po každém snímku v mysli stopa, anebo může být překvapen, co to kdysi vyfotografoval? Spisovatelům se to prý s psaním stává.

Tak to se stává dosti často. Proto doporučuji nikdy nic nevyhazovat a časem se vracet. S nově nabytými zkušenostmi člověk objevuje, co vlastně udělal, aniž si toho byl úplně vědom. Není to každodenní zkušenost, ale stává se to. Není to otázka jen obsahu, ale i formy.

Mění se tvůj vztah k nějakému kraji, když ho fotografuješ? Dovedeš cestovat bez fotografování?

Samozřejmě že místa, která profotografuješ, jsou jako tvůj domov a také se k nim nostalgicky vracíš. Mnohdy už ani ne s fotoaparátem, ale jen tak, že je znáš a že jsi v nich prožil něco krásného. Po čase, kdy se tam vracíš a už nejsi zaujat problémem, nejsi citově angažován, najednou jsi překvapen, co jsi byl schopen na tom místě prožít a objevit a z čeho nyní zůstává jen vzpomínka. S fotoaparátem se musíš věnovat detailu, nutí tě přemýšlet, a proto místo daleko silněji prožiješ, než když nefotografuješ.

Většinou mám fotoaparát u sebe. Letos jsem však zažil novou zkušenost: po pětadvaceti letech jsme byli na dovolené, a tam jsem Leicu vůbec nevytáhl.

-vb-

Jindřich Štreit (1946), je pravděpodobně nejčastěji vystavujícím českým fotografem. Od počátku 80. let pořádal v Sovinci výstavy, koncerty a divadelní představení. Od roku 1991 je pedagogem Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. V roce 2000 se habilitoval na pražské FAMU a stal se docentem pro obor fotografie. Publikované fotografie pořídil J. Štreit v utečeneckých táborech v Ingušsku a Čečně. Výstava prací z tohoto okruhu bude zahájena 26. 10. v 17 hod. na zámku v Bruntále.

Jindřich Štreit: Sovinec a svět

Fotografie a ilustrace - Obsah Listů 5/2004

Jindřich Štreit

Sovinec a svět

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu