A. J. Liehm

O konsolidaci

Když je člověku jako mně, může z vlastní zkušenosti aspoň subjektivně vyprávět o tom, jak šly dějiny a v nich lidé. Pro mě to platí o první republice, o protektorátu, o prvních poválečných letech, o necelém desetiletí teroristického stalinismu, o následujícím víc než desetiletí snah polidštit systém, který nevěděl dál, platí to o dvaceti letech exilu a dalších patnácti takřečeného postkomunismu. Ale chybí mi v té nesnadné pouti, strašně mi chybí jeden dvacetiletý úsek, který jsem neprošel, ale bez něhož bych nebyl, kde jsem. Říká se mu normalizace. Bílé místo v mé zkušenosti i v mé paměti, které si dokáži jenom představovat. A nikdo mi nepomůže, už vůbec ne diagnostici Havlova nebo Klausova typu. Ale bohužel ani Ústav pro soudobé dějiny či jiní historikové, ani filosofové, ekonomové, sociologové, spisovatelé. Všichni obcházejí kolem toho bílého místa jako kolem horké kaše, čekajíce snad, až ještě víc vystydne. Jako ostatně kolem poststalinského desetiletí, řeknete. Jenže na to si už mnozí našli recept, mně tohle nechybí, tam mám vlastní zkušenost.

A tak hledám, většinou marně, kdo by mi pomohl aspoň trochu. Až nedávno jsem, zásluhou nenahraditelného Jiřího Opelíka, našel vzájemnou korespondenci básníka Jana Skácela a spisovatele a scenáristy Jiřího Frieda z konce toho času (1985–1989). Oba jsem dobře znal, prošli jsme podobnou cestou, Skácela jsem naposled viděl dva měsíce před jeho smrtí ve slovinské Vilenici, s Jirkou Friedem jsme si ještě stihli dlouho telefonovat, ale k setkání už zřejmě neměl sílu. O Mileně Honzíkové, která je všudypřítomnou postavou té korespondence, byla na tomto místě už řeč. O obou korespondentech říká Opelík v doslovu: „…Nepřestali obdivovat ty, kdo se jako Sartre nechtěli až do konce vzdát představy bratrského světa, zbaveného zámožného smradu. (Fried) Neuzavřeli kompromis s komunistickou mocí, ale nemohli přitakat antisocialistické opozici, neboť věděli o stinných stránkách kapitalismu a demokracie. Nechtěli přistoupit na zjednodušenou polaritu černé a bílé… (Skácel). ,My dva jsme byli celá léta, myslím, na stejné pozici – znechucení zdravým jádrem a současně s distancí a nedůvěrou k radikální opozici; tu i tam s námi nebyli spokojení.‘ (Fried)“ Čtu si v těch dopisech, psaných černou tuší na bílé či rozmlžené stránky a brodím se mezi nimi jako mezi kameny, pomáhajícími najít cestu přes vodu.

„Připadáme si se ženou často velice osamělí a plot mezi námi a lidmi roste do výšky. Někdy musíme vystupovat na špičky, abysme přes něj viděli. Jsme považováni za podivíny, asi právem. Jaksi se nám nechce šlapat v zástupu, ba ani naplivat na všechno, co se od války udělalo, i když nežijeme zrovna v teple. A doba nás tísní. A bere za hrdlo…“, píše Skácel. A jindy: „Máš docela pravdu, jsme na tom stejně. Nesedíme ani na jedné z židlí, které jsou k dispozici, ani se nepokoušíme sedět najednou na obou. A tak musíme stát. Bolí z toho sice nohy, ale je to aspoň poloha vzpřímená…“

Samozřejmě je hodně řeč o literatuře a jejích tvůrcích. A zase Skácel: „Smekám před Erbenem. Bohové mu nebyli přízniví jako Máchovi, který zemřel mladý. Erben pobyl na tomto světě šedesát let a byla to smutná léta. Je pomlouván, že se vyhýbal Boženě Němcové. Ve skutečnosti jí pomáhal, kde mohl a nepokoušel se s ní vyspat. Šli mu na nervy mnozí její přátelé, velmi vlastenecky užvanění, nesnášenliví a emfatičtí. Tyhle vlastnosti ten nenápadný pilný dělník českého jazyka nesnášel. Za takový typ se však Praha vždycky styděla a dívá se na takové lidi dodnes s pohrdáním. (…) Vyšel i výbor ze Žerotínovy korespondence. V něčem mi připomíná o tolik pozdějšího Karla Havlíčka. Ale my se za něj jaksi stydíme. Nerozumí se u nás jeho tichému a smutnému hrdinství. Rozum je nám podezřelý, u nás se osciluje mezi euforií a mazaností. Nedospěli jsme k poznání, že existuje i čestný kompromis. Ten ovšem vyžaduje velkou mravní odvahu…“ A Fried: „Střední spisovatelská generace se poněkud zakymácela, ale rychle se vzpamatovala a přechází do nových pozic. Nejmladší váhají a rozhodují se, s kým se spojit. Budou udělována velká stipendia, bude velké kupování duší. (Živých i mrtvých.) Rozezvučely se bubny a tamtamy a stejné ruce bijí do staré nezničitelné oslí kůže. Je to velmi duté a čím dál hlasitější bubnování a zahlcuje hlas. Píseň jen zdánlivě nová, aspoň pro nás. A přece… jejich pevnina se drolí, půda pod nohama je jim nejistá. Vědí to lépe než my, kteří pro tuhle seismografii nemáme cit a nikdy jsme ho vlastně ani neměli. To nás ctí, i když jsme často vypadali jako blbci a někdy dokonce blbci byli… Většina organizovaných spisovatelů přece prožívá nejlepší léta svých životů. Není to zrovna pěkná podívaná…“ Nebo: „Dostal jsem náhodou do ruky Listy… Přečetl jsem od titulu k tiráži a nakonec se ve mně rozlila nějaká nechuť nebo pachuť, musel jsem to odložit. Nějak nesnáším, hlavně u těch ženských typu Kantůrkové, jejich narcismus. Jsou to často kádrováci v opozici. Úvahy jestli oni vůbec mohou někomu z naší generace odpustit, že byl ve straně, jsou k smíchu; docela vážně a v kolonkách vypočítávají, o co všechno by naše literatura přišla, kdyby se náhodou rozhodli, že neodpustí. Pravda nade všechno a říkat ji nemilosrdně. Jsem pro. Ale když představují svým čtenářům nového mluvčího Charty Honzu Šterna, proti kterému nic nemám, pojednají v jeho životopisu jeho stalinská léta právě tak retušérsky, jako to mistrně dovede protivník…“

A zase z jiné strany: „Co mně na těch neokatolících nejvíc vadí, je arogance jejich různých tvrzení a postojů. Dost mě udivuje, jak mezi ně zapadl Gruša. Ale mnoho mladých intelektuálů u nás dnes šilhá tímto směrem. Jsou sebevědomí a nesnášenliví. Jsou katolíky, nikoli křesťany. Nedávno byl v Brně francouzský jezuita, profesor na jedné vysoké jezuitské škole… Na otázku, v jaké situaci se nalézá křesťanství na Západě, odpověděl: Jak může být naše situace útěšná, když máme za papeže reakcionáře. – Hoši nevěřili vlastním uším… Katolíci jsou všade. V pronásledování vyloučených komunistů spolupracují tiše a vytrvale s dogmatickým křídlem strany. Pochybuji, že by se o tom na patřičných místech nevědělo. František Hrubín, který si s katolíky v mládí omočil, velice se jich bál. Sám mně to kdysi řekl…“ (Skácel)

Dál už skoro věštecky: „Doktrína, která se pokoušela sedmdesát let seberealizovat jenom v podobě svojí vlastní deformace, nemůže čekat, že jí lidé dají na úvěr. Naše parola o větší přitažlivosti socialismu je ubohý žvást: nemá už vůbec žádnou. Přesto si však myslím, že žádné ráje se ani v Polsku ani v Maďarsku potom, ,až to praskne‘, konat nebudou. Svět zřejmě čekají další dlouhé bolesti a křeče, a co z nich vzejde, je těžké si představit… Možná, že přijde nějaká větší svoboda – a s ní okamžitě v nové podobě i nesvoboda; vždyť jedna bez druhé zatím nikdy nebyla. Náš pád do spotřební společnosti nebude zrovna radostný. Objeví se (kde se vzali, tu se vzali) spousta ,šikovných‘ lidí, kteří budou z posunů tvrdě a nelítostně těžit na úkor druhých, těch tichých a zaostale slušných. A znova nikoli schopnější, ale bezohlednější budou přežívat…“

„Objevují se i jacísi čeští ,fundamentalisté‘. Těm vůbec nejde o nějaké reformy. Amerikanizace je jejich sen a ze všeho amerického znají jenom texasky…“ (Skácel)

Nakonec, co mi nejde z hlavy: „Ano v Brně není zrovna veselo. Ale zdá se mi, že toho duševního smogu je tu o něco méně než na březích Vltavy. I tak žiju dost osaměle, zrovna jako Ty. A pohřbů i lidí za živa pohřbených je tu taky dost… Brno je město, které člověk spíš musí než může mít rád. S městy je to jako se ženami. To, že je nějaká žena krásná, dávno nemusí znamenat, že je také hodná. A Brno jakýmsi divným a neohrabaným způsobem je jaksi dobré… Už se nenechám nikým vylákat. Je to opravdu město, které ,musím‘…“ (Skácel)

A tak dále a tak dále. A mně nezbývá než pořád ještě doufat, že se objeví tací – jednotlivci nebo třeba i ústavy –, kteří najdou další takové kameny, a jiní, kteří je nějak spojí, aby se po nich nakonec dalo po patnácti letech přejít k nějakému trochu pravdivému obrazu toho času. Jenže je možná ještě brzy. Říkalo se té době přece také „konsolidace“. A my zřejmě stále ještě konsolidujeme a bojíme se, aby nám tu konsolidaci něco nenarušilo.

A. J. Liehm

Obsah Listů 5/2004

A. J. Liehm

O konsolidaci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu