Martin Potůček

Polemika s Pavlem Mertlíkem

(Článek Pavla Mertlíka Nuda nehrozí levici ani pravici (Listy 6/2003) patřil k těm, které měly v poslední době největší odezvu. Protože se dotýkal základních otázek, jejichž zodpovězení se neomezuje na krátkou dobu, vracíme se k němu dalším ohlasem. -red-)

Pavel Mertlík je vzdělaný a mimořádně bystrý ekonom, který navíc získal zkušenosti ve významné exekutivní funkci. Článek, v němž se zabývá budoucností sociálního státu, rozhodně nenudí. Problém Mertlíkova přístupu k problémům české společnosti, notabene sociálního státu nespočívá v tom, že by neznal a neuměl uplatnit výkladová schémata soudobé ekonomie. V tom naopak vyniká a příkladně uplatňuje analytický talent. I jej však pohříchu postihla nakažlivá a mezi českými ekonomy rozšířená nemoc: analytické soudy a recepty opírá výlučně o výkladová schémata své vědní disciplíny. Většina jeho návrhů na reformy sociálního systému tudíž trpí organickou vadou: opomíjí širší sociální, politické a právní předpoklady i důsledky.

Přes svoji stručnost se text zabývá všemi důležitými složkami českého sociálního státu: systémem sociální ochrany, zdravotnictvím, školstvím, ale i veřejnou dopravní infrastrukturou; dotýká se i témat demografického stárnutí a možností ekologizace daňové soustavy. Právě tato stručnost však vede i k některým zjednodušujícím soudům.

Nabízím několik, podle mne zásadních, připomínek.

V zemi platí ústava, jejíž součástí je i Listina základních práv a svobod. Jde o soubor práv (včetně sociálních a kulturních), které stojí nad kritériem ekonomické efektivnosti. Mertlíkovy návrhy by v důsledku znamenaly popření některých ústavních ustanovení.

Text nezmiňuje základní politický rámec, k němuž se Česká republika závazně přihlásila v roce 2002: Lisabonskou strategii EU, formulující několik navzájem propojených cílů do roku 2010: dosáhnout vyšší a lepší zaměstnanosti, zvýšit konkurenceschopnost ekonomiky, podporovat společnost vědění a upevňovat sociální soudržnost. Zejména sociální soudržnost, živná půda politiky i ekonomiky, autorovi jako kritérium chybí.

S globalizací ekonomiky, která limituje operace s finančními zdroji v hranicích národního státu a dává stále větší prostor nadnárodním korporacím a dalším hráčům světového trhu, operuje autor jako s nevyhnutelným objektivním procesem – a jeho receptem je adaptovat se na tento proces v první řadě přechodem od přímých daní k daním nepřímým. Má pro to technický argument: v globalizované ekonomice jsou lépe vymahatelné. Až na výjimky (zmínka o majetkové dani) opomíjí významné důsledky takového obratu v zásadním potlačení přerozdělovacích funkcí přímých daní, které se osvědčily jako protiváha trhu tam, kde by v kontrolovatelných národních ekonomikách ohrožoval sociální soudržnost. Přitom právě slabost národních států, snažících se izolovaně čelit tlaku velkých hráčů, vede k sociálnímu dumpingu, a tím i ke stále větší (empiricky doložitelné) nerovnováze v rozdělování zdrojů v globálním měřítku. Jedinou cestou z pasti, o které se autor vůbec nezmiňuje, je hledat cesty k nadnárodní regulaci globálních trhů. V našem případě především, ale nejenom, v institucionálním rámci Evropské unie.

Překvapuje sázka na trh v oblasti, která nabízí mnoho propracovaných teoretických konceptů, proč v ní právě trh nemůže fungovat jako rozhodující regulátor: ve zdravotnictví a zdravotní péči. Zde nezbývá než odkázat na poruchy trhu způsobené informační asymetrií mezi lékařem a pacientem či na možnost morálního hazardu na straně poskytovatelů, plátců i pacientů samotných, ale i na nemožnost uplatnění principu nabídky a poptávky v účinné prevenci onemocnění. Excesy způsobené puštěním trhu ze řetězu ve zdravotnictví jsou notoricky známy z USA, které na zdravotní péči vydávají kolem 14 % HDP ročně (evropský standard se pohybuje kolem 8 % ročně), v nichž se odhadem až třetina operací indikuje zbytečně – a kde je přes 35 miliónů lidí vystaveno riziku, že nebudou mít prostředky na léčení.

Zatímco základní a střední vzdělávání považuje autor za veřejný statek (tudíž by mělo být nadále zdarma), vysokoškolské vzdělávání je soukromým statkem (a tudíž by mělo být plně hrazeno studentem, byť i pomocí podpůrných nástrojů – půjček, stipendií apod.). Z prostého důvodu: vysokoškolák si na trhu brzy začne vydělávat několikanásobně více než člověk se základním či středním vzděláním, takže se mu investice vrátí i s úroky. Řešením je brzká a zásadní privatizace vysokého školství, regulovaného pak poptávkou a soukromým financováním. Jsou však povolání, v nichž je nutno mít vysokoškolské vzdělání, které však v žádném případě investice nevrátí rychle, pokud vůbec (některé společenskovědní i přírodovědné obory). Zde Mertlík navrhuje, aby si stát příslušné služby (tj. vysokoškolské vzdělávání) kupoval na trhu. My se však nevzděláváme, jen abychom se uplatnili na trhu práce: vzdělávání má i nezanedbatelnou funkci v kultivaci sociálně odpovědných osobností, rodičů, občanů. To Metrlík řeší poznámkou, že jde o mimoekonomické pozitivní externality. Zatímco on považuje vysokoškolské vzdělávání především za soukromý statek, já se domnívám, že jde o smíšený statek, na němž by se měly podle transparentně přijaté společenské dohody podílet především stát, ale do určité míry i vzdělávaní.

Evropa stárne a vymírá, to je pravda. Avšak země, v nichž stát do demografických procesů významně intervenuje silnou rodinnou politikou a cílenými sociálními transfery, jako je Francie či Švédsko, je situace nesrovnatelně lepší než tam, kde jsou rodiny s dětmi ponechány více napospas trhu a samy sobě (například Itálie).

Přesvědčení, že současný český penzijní systém by byl odsouzen ke kolapsu, opírá Metrlík o nesprávný údaj z blíže nespecifikovaných prognóz, podle nichž budou v roce 2050 připadat 2,5 až 3 občané v postproduktivním věku na jednoho občana ve věku produktivním. Z toho vyvozuje, že by se příspěvky obyvatel produktivního věku do stávajícího průběžného všeobecného veřejného penzijního systému musely zdvojnásobit až ztrojnásobit. Ani nejpesimističnější demografická prognóza ovšem neudává onen poměr v roce 2050 výše než na hladině 0,6 občana v postproduktivním věku na 1 občana v produktivním věku. I tak ovšem v mezidobí „zátěž“ ekonomicky aktivních, z jejichž výdělků – a z příspěvků zaměstnavatelů, případně dotací ze státního rozpočtu – by se budoucí důchody měly hradit, ve srovnání s dneškem významně vzroste.

Základní předpoklad, jímž autor zdůvodňuje často radikální návrhy na reformy sociálního státu, je tedy zjednodušující: ani veřejný penzijní systém, ani systém veřejného zdravotnictví, ani systém veřejného školství – a notabene ani sociální stát per se – nejsou, jak tvrdí, v krizi, nýbrž nacházejí se v situaci, kdy se nutně musejí průběžně přizpůsobovat měnící se situaci globalizujícího se světa. Zde je prostor pro inovace, funkční změny užívaných nástrojů i institucionální reformy; zde také český stát (legislativa i exekutiva) v mnohém zaspal dobu a nepřipravoval potřebné změny, reagující na předvídatelné potřeby, v dostatečném předstihu.

Proto je dobře, že Pavel Mertlík své názory zveřejnil a zahájil tolik potřebnou diskusi o fundamentálních otázkách české politiky – a ve svých důsledcích i o budoucnosti české společnosti a státu. Sám do diskuse vstupuje s nabídkou kultivovaného pohledu jedné z důležitých společenskovědních disciplín: ekonomie. Ovšem jedině diskuse založená na konfrontaci jejích pohledů s pohledy dalších disciplín může připravit odpovídající myšlenkové podhoubí pro správná rozhodnutí.

Martin Potůček

Více článků k sociálnímu státu

Pavel Mertlík: Nuda nehrozí levici ani pravici (Listy 6/2003)

Miloš Pick: Pověry o sociálním státu v éře globalizace (Listy 5/2004)

Martin Potůček: Polemika s Pavlem Mertlíkem (Listy 5/2004)

Albín Bílek: Ve prospěch většiny (Dopisy v Listech 2/2004)

Obsah Listů 5/2004

Martin Potůček

Polemika s Pavlem Mertlíkem

Více článků k sociálnímu státu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu