Tomáš Tichák

Fotbalové postřehy

V sobotu večer jsem se po delším čase vydal na fotbal. Člověk si občas potřebuje pročistit hlavu a napínavý děj na hřišti aspoň na chvíli přehluší všední starosti. O přestávce jsem vzal do ruky oficiální zpravodaj domácího klubu a zrak mi padl na titulní stranu: „Naprosto suverénně postoupili fotbalisté SK Sigma Olomouc do prvního kola poháru UEFA. V odvetě nedali vůbec žádnou šanci na úspěch moldavskému Nistru Otači, nasázeli mu čtyři parádní góly a poslali ho zpátky na Balkán.“ Jako by mne v tom zářijovém večerním chladu ovanul hřejivý jižní vzduch. A pak mne nezadržitelně unášel zpátky časem. Zasněn v nostalgii po několik let staré vzpomínce na rumunské, bulharské a makedonské hory, jsem si ani nevšiml, že v druhém poločase Sigma Olomouc poslala Marilu Příbram zpátky pod Brdy.

Už cestou ze stadionu, při procitání z toho sna, jsem přemýšlel o tom: zda zápas byl skutečný, tedy zda to nebylo jen divadlo s předem napsaným a honorovaným scénářem. Jak hluboko sahá fotbalová korupce? Umějí hráči tak dobře předstírat zaujetí pro hru, protesty proti výrokům rozhodčího? Co když je obsahem neveřejných tréninků právě nácvik podobných dovedností? Ne, nechtělo se mi věřit, při vší úctě k jejich kopací technice si nemyslím, že by byli schopni takových hereckých výkonů, když ani faul ve vápně neumějí pořádně nafilmovat.

Plynule jsem v úvaze přešel ke korupci v politice. I v tomto případě se, snad z pudu sebezáchovy, bráním spikleneckým teoriím. Nepochybuji, že se leckdo pokouší uplácet a občas se někdo uplatit i dá, nemyslím však, že žijeme pouze v jakési reality show, usměrňované z tajemného zákulisí.

A dospěl jsem k optimistickému závěru: Proč se v kopané neuplácí veřejně, došla‑li komercionalizace sportu tak daleko, jak se říká? Proč se dejme tomu v klubovém zpravodaji nenapíše, kolik tisíc korun obdržel sudí, kolik delegát fotbalového svazu, kolik který hráč soupeře? Divák by se netrápil pochybami a soustředil se na hru. Nepochybně proto, že v podvědomí všech zúčastněných, přinejmenším publika, přežívají ideály o čistotě sportu a fair play.

Stejně tak se zdá divné, proč politická strana, jejíž dřívější i současní členové nejednou poučovali o prvotní a bezvýhradně pozitivní roli peněz ve společnosti i o tom, že co není zakázáno, je dovoleno, se nyní zuby nehty brání nařčení z pokusu o uplacení konkurenčního poslance. Proč se – pokud se tak stalo – hrdě nepřizná, že své usilovnou prací vydělané peníze prostě investovala do budoucnosti nás všech? A nedodá: Chce-li někdo investovat víc, nechť tak, v duchu volného trhu bez přívlastků, učiní. Zřejmě proto, že přese všechny řeči o morálním kýči stále ještě uznává jistá mravní kritéria a uvědomuje si jejich váhu u voličů.

Takže doopravdy divné je vlastně jen to, že se o oněch ideálech a hodnotách zarytě mlčí. Píše se, kdo koho uplácel či neuplácel a co měl vlastně za lubem, ale zmínit se, že uplácení je především neslušné, je zřejmě považováno za ještě neslušnější.

Ale zřejmě to platí i pro mne, uvědomil jsem si, když jsem se zastyděl nad tou moralitou a raději upřel myšlenky k problematice pravdomluvnosti detektoru lži. A pak zpátky k fotbalu.

Můj domácí tým se v dalším kole poháru UEFA utkal s Realem Zaragoza. Předpokládám, že v tamním klubovém zpravodaji napsali: Naši hoši nedali vůbec žádnou šanci české SK Sigma Olomouc, nasázeli jí tři parádní góly a poslali ji zpátky na Hanou. Naštěstí neumím španělsky, docela by mne to, z poloviny etnického Hanáka, zamrzelo.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2004

Tomáš Tichák

Fotbalové postřehy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu