Leszek Engelking

Fakta ze života Bohumila Hrabala

Varšavský bohemista a novinář Aleksander Kaczorowski je k psaní o Bohumilu Hrabalovi mimořádně předurčen. Překládal ho – mj. Něžného barbara či rozhovor Lászla Szigetiho se spisovatelem Kličky na kapesníku, abychom zmínili jen knižní publikace. Psal o něm například ve své vlastní knize Pražský slabikář (Praski elementarz, 2001), z níž vyšly ukázky i v Listech, překládal spisovatele s Hrabalem spjaté (Egon Bondy, Mníšek), dělal s nimi interview, zná lidi z Hrabalova okolí, dobře poznal hrabalovská místa v Praze, Kersku a Nymburku, je do tohoto spisovatele zahloubán už roky, snad od počátku svého vážného zájmu o literaturu, a v jeho tvorbě se pohybuje s naprostou jistotou. Kdybyste ho v noci vzbudili a zeptali se na nějaký Hrabalův text, určitě by hned sáhl po správném svazku devatenáctisvazkových Sebraných spisů.

Jak sám říká, když se pouštěl do psaní Hrabalova životopisu, stál Kaczorowski před trojím pokušením: „První bylo pokušení rekapitulace, napsat o něm tak, jak to udělal už on sám. Jeho životopis by potom tvořil logický celek, jevil by se jako důsledně naplňovaný scénář „zrození velkého spisovatele“. Takový přístup mi připadal stejně tak falešný, jako jalový. Druhým pokušením bylo psát, „jak to doopravdy bylo“, což je příšerně risknantní. To by se totiž snadno mohlo omezit na demaskování údajných kamufláží a autorských posunů; nemyslím, že by se takto dalo přiblížit k pravdě o jakémkoliv spisovateli, pro kterého je autokreace formou existence – a tak tomu právě v Hrabalově případě bylo. Nakonec třetím pokušením je touha najít z tohoto bludného kruhu nějaké východisko, objevit metodu, která by umožnila se vyhnout zmíněným pastem a zároveň dovolila svědomitě, totiž v souladu s ověřitelnými fakty, představit postavu největšího českého spisovatele dvacátého století.“

Důsledek podlehnutí prvnímu pokušení známe: knihu, kterou v Polsku pod prostým názvem Bohumil Hrabal (V rajské zahradě trpkých plodů, Praha 1997) v roce 2000 vydalo ve své životopisné edici vratislavské Wydawnictwo Dolnośląskie. Jak praví její autorka Monika Zgustová, Hrabalova překladatelka do španělštiny a katalánštiny, tento životopis je především plodem jejích rozhovorů se spisovatelem. Na slavnostním uvedení knihy ve varšavském Českém centru Zgustová vyprávěla, jak během rozhovorů se spisovatelem chodila mimořádně často na záchod, aby si tam zatepla zapisovala jeho slova (o nahrávání nebo otevřeném psaní poznámek zřejmě nemohlo být řeči); vypité pivo jí bylo omluvou. K tomuto textu musíme tedy přistupovat se značnou dávkou nedůvěry: v rozhovorech se Zgustovou se Hrabal mohl stylizovat neméně než ve svém psaní a zdá se, že právě to činil. Když tento životopis čteme, máme nejednou dojem, jako bychom četli samotného Hrabala, ale často taky, jako bychom četli parodii jeho děl. Autorka totiž do značné míry opakuje to, co spisovatel řekl ve své autobiografické trilogii a jiných dílech. Jen to opakuje literárně hůř.

Životopis napsaným někým, kdo podlehne druhému pokušení, jistě někdy vznikne a snad nadělá trošku hluku, jenže z něj nic zvláštního nevyplyne. Kaczorowski říká, že podlehl pokušení třetímu.

Takže fakta! Polský autor jich uvádí hodně. Je samozřejmé, že opakuje nejedno zjištění svých předchůdců Radka Pytlíka, Jana Řehounka, Václava Kadlece, Jaroslava Kladivy, hojně cituje samotného svého hrdinu, ale upozorňuje také na věci dosud opomíjenější, jako například na články z let 1938–1939 v nymburském časopise Občanské listy, svědčící o Hrabalově tehdejším jistém okouzlení protidemokratickou, antiliberální, ostře pravicovou, prostě a jasně fašizující ideologií, nepříliš vzdálenou ideologii „Blut und Boden“. Jak Kaczorowski píše, v těch dobách mohl být například text o přirozenosti kast v lidské společnosti a v umění (Umění v občanském životě) „pochopen jen jedním způsobem: jako vyjádření souhlasu s autoritativním státem, budovaným českými nacionalisty podle fašistických vzorů“. A tyto texty napsal někdo, kdo byl fascinován surrealismem a francouzskými prokletými básníky, kdo se ještě docela nedávno stylioval jako surrealista a kdo se k surrealistickým vzorům ještě vrátí! Vedle nebezpečných myšlenkových sklonů obsahují ty články spoustu naivních klišé, stereotypů a legračního patosu. Kaczorowski je přesvědčen, že tohle nepříliš šťastné publicistické dobrodružství bylo pro Hrabala užitečné: „už nikdy nenapsal nic, co by bylo prosté sebeironie – sebeironie se vlastně stala jednou z nejdůležitějších vlastností jeho zralé tvorby“.

Takže, opakuji, fakta. Fakta týkající se událostí ze spisovatelova života a jejich historického, politického, společenského, ideového, filosofického, uměleckého pozadí. Fakta můžeme ovšem vybírat a vykládat různě. Hrabalův polský životopisec je představuje fascinujícím způsobem, a v tom je velká síla jeho knihy. Kaczorowského ani na chvíli neopouští smysl pro formu, neuniká mu ani důležité umění, umění zajímavě vyprávět. Začíná od konce, od hrdinovy smrti, kdy klade otázku „nešťastná náhoda, nebo sebevražda“ a dodává: „Hrabal nám tajemství své smrti neprozdradí.“ Později však, o mnoho stránek dál, prohlašuje jednoznačně: „Hrabalova sebevražda zesílila zájem o jeho tvorbu.“ Tak tedy přece jen sebevražda, a nikoliv nehoda. To je Kaczorowského postup: představit různá řešení jako stejně pravděpodobná, načež ukázat mimoděk vlastní definitivní intrepretaci událostí. Samořejmě, že to je postup literární. Vždyť životopis spisovatele (či jakékoliv jiné ostavy) je především literaturou, nemůže se ucházet o to, aby byl uznán za objektivní pravdu. Skutečnost, poznanou jen do jisté míry, interpretujeme, ona skutečnost je dotvářena naším pohledem. Strýc Pepin, jak víme od Hrabala, říkával: „Ten svět je k zbláznění krásný. Ne že by byl, ale já ho tak vidím.“

Kaczorowski napsal životopis, už v názvu se slovo „život“ objevuje. Ale je to životopis umělce, někoho, pro koho byla tvorba tím nejdůležitějším. Kaczorowski předvědčivě ukazuje, že Hrabal utvářel vlastní život od jisté chvíle především s ohledem na své psaní. Polský životopisec cituje Radka Pytlíka, který dokládá, že jakmile se spisovatel rozhodl věnovat se cele umění, začal vědomě překonávat vlastní povahové sklony, například k pohodlnosti či melancholii (Vyprávění o Bohumilu Hrabalovi, in: Bohumil Hrabal, Chcete vidět Zlatou Prahu?, Praha 1989).

Protože je literatura v Hrabalově životě tak důležitá, dozvídáme se o jeho tvorbě mnoho. Tu však zůstává v čtenáři pocit jistého neuspokojení, vždyť Kaczorowského kniha je především životopis, a ne monografie spisovatelova díla. Lze však doufat, že i takovou monografii Kaczorowski jednou napíše.

Aleksander Kaczorowski: Gra w życie. Opowiesć o Bohumilu Hrabalu, Wydawnictwo Czarne, Wołowiec 2004, 180 s.

Leszek Engelking (1955–2022) byl polský básník, prozaik, kritik, překladatel z češtiny, slovenštiny, angličtiny, ruštiny a dalších jazyků. Dlouholetý spolupracovník Listů.

Obsah Listů 5/2004

Leszek Engelking

Fakta ze života Bohumila Hrabala

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu