Překládání je pro mě věc nesmírné opovážlivosti, něco, co odedávna umějí dělat opravdu dobře jenom ti druzí, ne já, prostě je to pro mě něco podobného, jako život sám. Ten taky zrovna moc neumím, a přesto jej pořád nějak „dělám“, skoro jako bych neměla na vybranou. Obojí, život i překládání, totiž z velké míry závisí na chápání, a to je vždy ošemetné.
Překlad i život zřídka bývají něco víc než pokus o interpretaci, ať už se pohybujeme ve sféře komerční, odborné, nebo té „krásné“. Jak obtížné je nešlápnout vedle, nesplést se, nevyložit si špatně gesto, poznámku, slovo, výraz. Jak obtížné vykročit přesvědčivým, protože správným směrem! A přestože volba vedená citem je na denním pořádku, jen málokdy se časem stává snazší. Takřka dennodenně bývá vystavována praktickým zkouškám i odborným debatám.
Jazyk se mění v řeč, řeč v řeku potopení, překlad je přinejlepším oslava nepřesnosti, přesnosti a vynalézavosti. „Ill traduttore é il traditore,“ praví italské přísloví. Překladatel je zrádcem. Ano, ale také básníkem a mystikem. Chybný překlad může dát vzniknout nové báji, pověsti a divým mýtům náboženským.
Chtě nechtě mi tane na mysli nedosažitelný Pavel Eisner. Titul jeho knihy, Chrám i tvrz, by mohl klidně platit nejen na češtinu, ale na překládání samotné. Eisner je jen jeden z překladatelů, které z dáli obdivuji a před kterými si zahanbeně halím tvář. Jaroslava Emmerová nebo Hana Žantovská jsou další dva namátkové příklady překladatelů, kteří budou provždy mými vzory, jakkoli nedosažitelnými.
Přesto žiji a překládám dál. Život určil, že žiji mezi Českem a Amerikou, tu s dvěma, tu mezi dvěma jazyky. Nutnost mě ponořila do obou, a přitom jsem jaksi stále mimo ten druhý, někdy i ten první. I díky tomu neustále měním své názory a náhledy jak na angličtinu, tak na češtinu, i díky tomu vím, že mi oba unikají za jízdy, za poklusu, i díky tomu vím, jak marné a věčně přítomné, věčně nadějné, je mé snažení o to, abych aspoň jednu z nich dohonila.
Autorem haiku a jiných básní, ktere jsem před nějakou dobou přeložila a ke kterým se čas od času vracím, je „místní básník“ Nick Virgilio (1928–1989) ze slumu Camdenu, kde je také pohřben poblíž hrobky Walta Whitmana.
Yveta Shanfeldová (1957) se věnovala několik let anglistice a literatuře na University of Pennsylvania ve Filadelfii a na Camden County College (ale nedostudovala). Vystudovala klavír na filadelfském Curtis Institute a pražské konzervatoři, několik let koncertovala a vyučovala hru na klavír. Kromě vlastního psaní se zabývá překlady poezie z češtiny do angličtiny (J. Skácel, O. Mikulášek, A. Sova, J. Hora, J. Seifert, J. Štroblová aj.) a z angličtiny do češtiny (L. Hughes, G. Brooksová, D. Hall, M. Angelou, E. Dickinsonová, W. B. Yeats aj.).
Yveta Shanfeldová: Básně
Yveta Shanfeldová: Nedosažitelní a já
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.