Andrzej Brzeziecki, Krzysztof Burnetko

Jak se hnulo kolo dějin

K patnáctému výročí první nekomunistické vlády ve východní Evropě

Úterý 12. září 1989. V 8.50 h přijíždí do budovy varšavského Sejmu Tadeusz Mazowiecki, aktivista dosud opoziční Solidarity, který má stanout v čele první polské nekomunistické vlády po druhé světové válce. Za chvíli začíná pronášet expozé, v 9.48 h však žádá předsedu Sněmovny o přestávku. Zanedlouho se roznese zpráva, že se premiérovi udělalo špatně a lékaři mu dělají EKG. Ve směnárnách okamžitě skáče kurs dolaru o dva tisíce zlotých, tedy asi o dvacet procent.

Z premiérova expozé: „Otázkou zásadní povahy je přehodnocení vztahu občanů ke státu. Zkušenosti nejnovějších dějin způsobily, že významná část naší společnosti neviděla ve státě, jaký se po válce utvořil, instituci sloužící národu.“

Když končí rozhovory u kulatého stolu mezi režimem a opozicí, jen 17,5 procenta Poláků o ně jeví živý zájem a pouhých 34 procent dotázaných doufá, že smlouva mezi mocí a opozicí vyřeší problémy země. Deset milionů ze sedmadvaceti milionů oprávněných voličů se 4. června 1989 rozhodne zůstat doma – a to znamená, že pro kandidáty Solidarity, zosobňující změny, se vyslovuje všehovšudy asi 40 procent dospělých Poláků. Ve druhém, doplňujícím kole 18. června hlas odevzdává pouze každý čtvrtý oprávněný volič. Voleb do samospráv – přičemž samospráva je slovo, které opozice vyzvedala snad vůbec nejvýš – se za rok účastní 42,3 procent Poláků. V okamžiku ustavení vlády se ovšem premiér Tadeusz Mazowiecki těší důvěře 84 procent Poláků.

Z premiérova expozé: „Právo nemůže být nástrojem nadvlády státního aparátu ani jakékoliv politické skupiny nad občany. Je velice důležité začít pracovat na nové, demokratické ústavě.“

Formálně – podle základního zákona – se stát pořád jmenuje Polská lidová republika. Stále platí odstavec o vedoucí úloze komunistické strany ve státě a deklarace o spojenectví se Sovětským svazem. Ústava navíc obsahuje četné zmínky o socialismu a zavádí pravidla plánovaného hospodářství. To všechno má důsledky v zákonech a právních aktech nižší úrovně – mj. v trestním a přestupkovém zákoníku, které počítají s vysokými tresty (vězení, pokut a propadnutí majetku) za zločiny proti socialistickému státnímu zřízení. Rezidua totalitního státu je vidět i v pouhé vnějškovosti úprav týkajících se občanských práv (mj. v zákoně shromažďovacím nebo v omezené soudní kontrole úředních rozhodnutí). V právu se odrážejí také absurdity koncepce plánovaného hospodářství.

Z premiérova expozé: „Vláda bude – v rámci daném ústavou – spolupracovat s prezidentem. To vyžaduje autorita státu. Dnes je to pro řádný průběh polských reforem zvlášť důležité. Vláda chce pracovat spolu se všemi stranami a politickými uskupeními zastoupenými v nynějším parlamentu.

Nacházíme se v naprosto nové situaci, ve které musí všechny politické síly znovu promyslet svou úlohu a také svůj vztah ke státu a jeho institucím, neboť stát je od nynějška hodnotou obecnou a nadřazenou jiným. Je to pro všechny proces nesnadný, ale nutný. Týká se stejně tak PSDS, Polské sjednocené dělnické strany na straně jedné, jako těch, kteří dosud byli v opozici, na straně druhé.“

Ve chvíli, kdy Tadeusz Mazowiecki sestavuje vládu, je prezidentem generál Wojciech Jaruzelski, architekt výjimečného stavu z prosince 1981. V tehdejším průzkumu 73 procent dotázaných prohlašuje, že „působení prezidenta Jaruzelského je pro společnost prospěšné a je v souladu s jejími zájmy“.

„Nepochybuji, že rozhodnutí povolat premiéra ze Solidarity vzešlo od Jaruzelského nejen formálně, ale také v politickém smyslu. Souhlas PSDS s vlastní omezenou rolí v nové vládě byl ovšem už výrazem toho, že se strana s novou skutečností smířila,“ vzpomíná Bronisław Geremek, tehdejší šéf Občanského parlamentního klubu (OKP), sdružujícího solidaritní poslance.

Poměr sil v Sejmu vypadá takto: 173 poslanců PSDS, 161 poslanců Občanský parlamentní klub, 76 poslanců Sjednocená lidová strana (ZSL), 27 poslanců Demokratická strana (SD), ostatní seskupení mají 23 poslanců. Všechny strany starého režimu v roce 1989 dostávají ze státního rozpočtu mohutné dotace a minimálně zúročené úvěry. O náladách v režimních stranách svědčí také oslavy 45. výročí SB, bezpečnostní služby, tj. Státní bezpečnosti a MO, Občanské milice, tj. Veřejné bezpečnosti 5. října v Přemyšlu; účastní se jich mimo jiné první tajemník vojvodského výboru PSDS, představitelé ZSL a SD i delegace resortu vnitra lvovského obvodu, jež „příslušníkům a účastníkům akademie předaly bratrské pozdravy a blahopřání“.

Ačkoliv počty praví, že by koalice solidaritního klubu se ZSL a SD mohla vládnout sama, reálie jsou jiné. „Neznám takovou opozici, která má armádu a milici, ale zůstává opozicí,“ říká 13. srpna na zasedání OKP, ještě před pověřením sestavit vládu, Mazowiecki. Ke straně stále patří přes dva miliony Poláků, její lidé mají obsazeno 75 procent vedoucích pozic v zemi (asi 900 tisíc míst). V září 1989 se před XI. sjezdem PSDS ve straně koná průzkum: mnoho členů, zvláště ti, kteří dosud využívají dobrodiní nomenklaturního systému, vyjadřuje znepokojení ze změn v Polsku. Obávají se, že strana bude vypuzena z pracovišť, a depolitizace bezpečnosti a armády.

Jako by se PSDS domnívala, že moc pouze propůjčuje, ale nevzdává se jí. Dožaduje se alespoň pěti ministerských křesel a tajemnických i podtajemnických míst ve všech resortech. V dni jmenování Mazowieckého vlády dosud v premiérově pracovně stojí přímý telefon na ÚV PSDS – jedním z prvních Mazowieckého rozhodnutí je jeho zrušení.

Někdejší satelitní strany spatřují navíc v nových poměrech šanci na posílení vlastní role. V tom vede Sjednocená lidová strana (ZSL) se svým urputným bojem o místo ministra zemědělství – navrhuje, aby se jím stal Kazimierz Olesiak, člen dosavadní vlády komunisty Mieczysława Rakowského. Zároveň chce toto místo obsadit Solidarita soukromých rolníků. Její předseda Józef Ślisz hrozí, že vládu nepodpoří. Nakonec ustupuje.

Pro vládu hlasovalo 402 poslanců, zdrželo se 13, žádný nebyl proti.

Z premiérova expozé: „Složitý je také přechod od boje proti státu, který se stavěl nad nás všechny, k tomu, abychom jej přijímali za vlastní. Ani tento proces by neměl být ztěžován, tím méně bychom v něm měli vidět ohrožení stability a fungování státních institucí. (…) Důležitou otázkou je dnes tedy také vztah k těm politickým uskupením, větším či menším, která zůstávají mimo parlament. Také ona stojí před volbou svého místa v procesu změn, který v Polsku nabral na akceleraci. Týká se to také těch radikálních sil, které projevovaly nespokojenost se závěry ,kulatého stolu‘.“

V březnu, v době rozhovorů u kulatého stolu mezi režimem a Solidaritou, se koná Kongres protisystémové opozice. Účastní se ho mj. aktivisté pravicové Konfederace nezávislého Polska, Polské socialistické strany – Demokratické revoluce, pacifistického, převážně levicového Hnutí Svoboda a mír i radikálně antikomunistické Bojující Solidarity. Kongres rozhoduje o boji proti monopolu PSDS a dosažení svobodných voleb. SB uvězní víc než stovku účastníků.

Radikální opozice odmítá kompromis kulatého stolu a vyzývá k bojkotu voleb. V Krakově dochází 16. května 1989 k třídenním pouličním střetům milice s aktivisty „krakovské skupiny“, sdružující mj. Nezávislé studentské sdružení (NZS) a Konfederaci nezávislého Polska (KPN). Demonstranti blokují sovětský konzulát a volají „Sověti domů!“. Soud odmítá 23. května zaregistrovat Nezávislé studentské sdružení.

Když vzniká vláda Tadeusze Mazowieckého, Celostátní komise Federace bojující mládeže prohlašuje, „že to je vláda PLR a jako takovou ji nemůžeme akceptovat“. Kromě toho hlásá: „Jako členové organizace, která se zasazuje o nezávislost, nemůžeme podporovat vládu, jejímž cílem je reformování vnuceného systému a v důsledku toho prodlužování jeho existence. Zároveň připomínáme, že jedinou legální polskou mocí zůstává vláda Polské republiky v exilu, vedená Edwardem Szczepanikem.“ Rozumí se polská vláda sídlící v Londýně, navazující na exilovou vládu z dob druhé světové války.

V říjnu zahajuje Konfederace nezávislého Polska akci obsazování stranických výborů. Stát musí demonstranty vyvádět násilím.

Z premiérova expozé: „Efektivita vládního působení bude záviset na loajalitě státního aparátu. Vláda nemá v úmyslu pořádat masovou výměnu státních úředníků. Ve výběru kádrů se budeme řídit výhradně zásadami odbornosti, kompetence a loajálního vykonávání pokynů státní moci.“

Zatím ovšem třeba v diplomatické službě pracuje mj. Albin Siwak, někdejší pracovník ve stavebnictví, který udělal v osmdesátých letech bleskovou kariéru jako představitel konzervativního křídla komunistické strany (je ministerským radou na velvyslanectví v Tripolisu a zároveň členem ÚV PSDS). Na zasedání vojvodského výboru PSDS v Gdaňsku 10. června 1983 Siwak říkal: „Obhájili jsme nejen socialismus. V zimě 1981–1982 mohlo dojít k tragédii. V lednu 1982 by 72 procent tepelných elektráren nepracovalo. Bylo by nutné evakuovat městské obyvatelstvo. Lékaři by nemohli operovat. Existuje dokument, podepsaný Bujakem, Zbigniew Bujak, představitel Solidarity, podle kterého měli sami usmrtit několik set lidí z vlastních řad a svést to na komunisty. Protivník je finančně i morálně podporován ze zahraničí. Divadelníci, filmaři mají devizová konta. V Paříži je konto „Miłosz“ pro spisovatele, kteří nechtějí publikovat v Polsku. (…) Kdysi dělnická třída napravovala v historických zákrutách úchylky vedení strany, dnes je této třídě třeba vysvětlovat zásady. V posledních letech byla církev inspirátorkou skutečností, po kterých tekla krev. (…) Ne církev, ale vláda a strana nesou odpovědnost za výživu národa. Naše zemědělství je jiné než zemědělství ve světě. Chléb bude ideologickou a strategickou zbraní. Orientace hospodářů na specializaci, např. chmel, tabák, vyvolává nedostatek obilí. Je nezbytná a čeká nás revoluce ve stavebnictví. To se stává předmětem politických aktivit. Na pět dělníků v tomto odvětví hospodářství připadá průměrně dva a půl duševních pracovníků.“ Na podobném nomenklaturním principu – tedy odměňování poddajných členů PSDS a satelitních ZSL a SD na úkor bezpartijních odborníků – byla obsazena prakticky všechna vyšší místa v diplomacii a státní správě.

Z premiérova expozé: „Důležitou součástí státního aparátu jsou služby, jejichž posláním je bdít nad bezpečností občanů a státu. Zvláště jde o to, aby se působení milice podřídilo kontrole zákonů a veřejného mínění. Od milice, která slouží udržování společnosti v poslušnosti, k milici, která chrání klid občanů – touto cestou je třeba jít až do konce. Změnit se musí rovněž rozsah i role Bezpečnostní služby SB v situaci demokratických změn a obnovy občanských práv.

Stranická organizovanost na Ministerstvu vnitra dosahovala téměř stoprocentního ideálu. V srpnu 1989 měl resort 124 tisíc pracovníků (včetně 8 500 v ústředí), z čehož Občanská milice zaměstnávala 62 tisíc příslušníků, Bezpečnostní služba 24,3 tisíc a ZOMO (útvar používaný k potlačování demonstrací) kolem 13 tisíc. Ministerstvu vnitra podléhá také 33 tisíc vojáků Viselských vojenských jednotek a Vojska pohraniční stráže. Když připočteme civilní zaměstnance resortu, vyjde nám téměř 190 tisíc příslušníků a pracovníků, kteří dosud mají ve společnosti mimořádné postavení a nyní se mohou obávat, že se jich nový pořádek zvlášť dotkne.

Po fiasku, které utrpěl generál Czesław Kiszczak, stále ještě šéf resortu, když se po červnových volbách pokusil sestavit vládu, začíná SB s horečnou reorganizací. Přesně 24. srpna 1989, v den, kdy byl Mazowiecki jmenován předsedou vlády, likviduje Ministerstvo vnitra ta oddělení, která se dosud věnovala hlavně potírání opozice. Rétoriku odkazující na službu straně nahrazují fráze o nutnosti ochrany státu. Ředitel Studijního a analytického oddělení generál Tadeusz Szczygiel ovšem navrhuje, aby nový odbor měl nejen stejnou strukturu jako jeho někdejší oddělení, ale také dosavadní působnost. Stále počítá s takovými úkoly jako „ochrana masových společenských a profesních hnutí před zneužíváním jejich potenciálu skupinami a osobami k destruktivní činnosti proti zájmům státu, stejně jako před infiltrací zahraničních centrál a využíváním jejich potenciálu k destruktivní činnosti proti zájmům státu“. Útvar ochrany ústavního řádu má „rozpracovávat“ takové organizace „nekonstruktivní opozice“ jako Konfederace nezávislého Polska, Svoboda a mír či Bojující Solidarita. Kandidát na nového ministra vnitra generál Czesław Kiszczak uvádí 8. září 1989 při sněmovním výslechu jako příklad nových tváří v resortu plukovníka Jerzyho Karpacze, nového prvního náměstka šéfa SB. Říká o něm, že „dříve neměl s touto formací nic společného“, přičemž Karpacz od začátku svého působení na Ministerstvu vnitra, čili od května 1968, celou dobu pracoval na úseku vyšetřování. Kiszczak také ujišťuje, že již byl zrušen tzv. úsek W, totiž jednotka odpovídající za kontrolu korespondence, ve skutečnosti však byl Úřad W pouze přesunut do 2. odboru ministerstva a v terénu byl přejmenován na Skupiny pro komunikační ruch. Zároveň na pokyn náměstka ministra generála Henryka Dankowského začíná operace ničení části operačních materiálů Ministerstva vnitra (včetně spisů tajných spolupracovníků, zvláště těch, kteří v osmdesátých letech působili v opozičním prostředí).

Čtyřiapadesát příslušníků MO z Obvodního úřadu vnitra v Piekarech Śląských vydává 13. září 1989 v deníku Gazeta Wyborcza otevřený dopis premiérovi Mazowieckému a v něm navrhuje úplné oddělení MO od SB a depolitizaci milice. Zároveň vracejí stranické legitimace. Příklad působí nakažlivě: ačkoliv se ministr Kiszczak domnívá, že požadavek narušuje semknutost resortu, podobné hlasy přicházejí také z jiných jednotek v zemi.

Z premiérova expozé: „Chceme, aby Polská armáda, navazující na své nejlepší tradice, sloužila výhradně vlasti a národu.“

Ministerstvo národní obrany má také prakticky úplnou stranickou organizovanost. A vojáků z povolání je v Polsku na 135 tisíc a velí 400 tisícům vojáků základní služby. Formálně platí pro polské vojsko obranná doktrína, podle níž by případný ozbrojený konflikt „měl koaliční charakter“ (jde přirozeně o válku mezi NATO a Varšavskou smlouvu). Proto také, prohlašuje dokument, má pro bezpečnost Polska důležitý význam „jeho členství ve Varšavské smlouvě“. Za jediného možného protivníka považuje doktrína státy Severoatlantického paktu, z čehož vychází předpoklad, že v případě konfliktu se ozbrojené aktivity okamžitě přenesou na území nepřítele z NATO. V generálním štábu Polské armády nadále pracují sovětští důstojníci ze zastoupení Varšavské smlouvy v Polsku. Doktríně se podřizuje rozmístění polského vojska (v západním pohraničí má posádky 40 procent Polské armády, hlavně úderné pancéřové divize a převážná část letectva, zatímco na východě sotva 25 procent, z toho většinu tvoří stavební útvary, zabezpečení, materiálně technické zázemí apod.) Nadále funguje tzv. Hlavní politická správa, která se celá léta zabývá ideologickou indoktrinací vojáků a zaměstnanců.

Z premiérova expozé: „Vláda chce říkat pravdu a umožnit svobodu projevu všem segmentům veřejného mínění. Musí nastat otevřené proudění informací oběma směry, mezi vládou a společností. Chceme, aby veřejné mínění mělo v Polsku vliv na státní záležitosti, a jeho hlasu budeme naslouchat. Vývoj tisku nemůže být úředně usměrňován a role cenzury musí být dále omezována. Právo přístupu k rozhlasu a televizi musí být pro všechny rovné. Televize a rozhlas budou mít pluralitní charakter.“

Navzdory politickému úspěchu solidaritní opozice mediální trh patří nadále komunistickému táboru. Předsedou takzvaného „Radiokomitetu“ (čili úřadu spravujícího státní rozhlas a televizi) je nadále sám Jerzy Urban, symbol junty generála Jaruzelského (teprve na konci září ho nahrazuje rusista a publicista, spjatý s dosavadní opozicí, Andrzej Drawicz). Televizní noviny uvádějí hlasatelé, kteří zůstávají v paměti z nejhorších dob propagandy výjimečného stavu, a program je stejně nudný obsahově, jako řemeslně těžkopádný (lépe nevypadá ani třičtvrtěhodinové „okénko“ přiznané opozici). O úrovni novinářů pracujících v Polské televizi svědčí historka o zpravodaji v NDR, který nepřipravil materiál o hroutící se berlínské zdi, protože došel k závěru, že to není důležité téma. O soukromých stanicích samozřejmě nemůže být zatím ani řeči.

Jen o něco lépe vypadá situace na tiskovém trhu. Solidaritní opozice už může své postoje představovat v několika legálních titulech v čele s deníkem Gazeta Wyborcza (v září má náklad 500 tisíc, ale vzezřením stále připomíná podzemní tisk a má rozsah pouhých osmi stran). Po osmileté přestávce vychází také obnovený Tygodnik Solidarność (rozsah 16 stran, náklad 500 tisíc), starodávný způsob redigování však nemůže být pro čtenáře atraktivní. Když se navíc první šéfredaktor Tadeusz Mazowiecki stává premiérem, Lech Wałęsa jmenuje navzdory části redakce jeho nástupcem Jarosława Kaczyńského, což má za výsledek silné zideologizování titulu. Na „solidaritní“ straně se otevřeně angažuje také Tygodnik Powszechny.

Paradoxním důsledkem vítězství opozice je rovněž zánik podzemního tisku, kvetoucího po celé období pozdního komunismu (do srpna 1980 vycházelo bez cenzury asi 200 tiskových titulů, zatímco po vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981 jejich počet vzrostl na 3,5 tisíce). Mnozí podzemní novináři a vydavatelé se pouštějí již do legálních politických a společenských aktivit, jiní začínají tvořit nové, nyní už oficiální tituly (příkladem je redakce největšího listu podzemní Solidarity Tygodnik Mazowsze, která téměř celá odešla do právě založeného deníku Gazeta Wyborcza), nebo se vracejí ke svému původnímu zaměstnání s tím, že jejich poslání skončilo.

Formálně nadále působí Úřad pro kontrolu publikací a veřejných představení (opírající se stále o zákon z počátku osmdesátých let, přikazující mj. zabavovat texty ohrožující spojenectví atd.), zatímco monopolem na trhu tisku a distribuce je stranický koncern RSW Prasa Książka Ruch.

Z premiérova expozé (původně nezamýšlená část, pronesená po přestávce způsobené nevolností): „Omlouvám se Vysoké Sněmovně, to je výsledek týdnů příliš intenzivní práce. Dostal jsem se do takového stavu jako polské hospodářství, ale dostal jsem se z něho. Doufám, že hospodářství se z něj taky dostane.“

Pokud jde o národní důchod, jsou osmdesátá léta nejhorším obdobím v dějinách Polské lidové republiky. Deficit bytů se odhaduje na 2,9 milionů. Podíl soukromého sektoru v hospodářství činí pouhých 29 procent, přičemž 90 procent průmyslové výroby pochází ze státních podniků. V roce 1989 dosahuje rozpočtový deficit 3,8 bilionu zlotých, tedy 8 procent hrubého národního důchodu. V srpnu činí inflace 40 procent, v září 34 procent, za další měsíc 55 procent. Tygodnik Powszechny stojí v lednu 1989 75 zlotých, v září 200 zlotých a v prosinci 350 zlotých. Plat začínajícího učitele je na začátku školního roku asi 120 tisíc zlotých a průměrná mzda 180 tisíc. V té době stojí houska 40 zlotých, kilogram brambor 200 zlotých, kilo rajčat 1800 zlotých a litr mléka 250 zlotých.

Počátkem září se na premiérově stole ocitá dopis předsedy Polské národní banky, který sděluje, že stát už půjčku centrální banky vyčerpal a ta zastavuje další úvěrování, což znamená, že může být pozastavena výplata mezd. Polsko má v absolutních číslech nejvyšší vnější dluh ze všech zemí východního bloku, činí 40 miliard dolarů.

Z premiérova expozé: „Má vláda chce pěstovat spojenecké vztahy se Sovětským svazem na zásadách rovnoprávnosti a respektování suverenity. Náš svazek se dostane na pevný základ, pokud ho ratifikuje společnost. Dnes jsou pro to příznivé podmínky.“

Ještě 17. srpna v rozhovoru s Bronisławem Geremkem prezident Jaruzelski varuje, že výběr člověka z opozice na premiéra může vyvolat nepředvídatelné reakce sousedních zemí. Říká, že si není jist, zda je představitelné, aby už nyní člověk Solidarity sestavoval v jedné ze zemí Varšavské smlouvy vládu. Tuší, že seznam ministerstev nového kabinetu, která mohou být předmětem zájmu Varšavské smlouvy, se neomezuje na resorty vnitra a obrany.

V Polsku je tou dobou rozmístěno 35 tisíc sovětských vojáků. Na druhé straně prohlašují čelní představitelé KSSS už v červenci, že budou respektovat v Polsku každou vládu, i kdyby se v jejím čele neocitl člověk z PSDS. Geremek vzpomíná: „Podle mého názoru tehdy Rusové nevyvíjeli nátlak, aby Polsko přijalo nějaká konkrétní politická řešení. Pokud jsme naráželi na odpor, vyvěral především z různých vnitropolských činitelů. Prvním zahraničním hostem Mazowieckého je šéf KGB Vladimir Krjučkov.“

Z premiérova expozé: „K našim sousedům, Československu a Německé demokratické republice, a zemím našeho regionu se obracíme připraveni rozvíjet spolupráci. Chceme naše vztahy oprostit od byrokracie a opřít je o širší kontakty, které se nebudou omezovat jen na vybrané skupiny a politické síly.“

Když se v Polsku konají rozhovory u kulatého stolu mezi mocí a opozicí, Václav Havel je po dalším rozsudku ve vězení. Polský Sejm přijímá 17. srpna 1989 rezoluci, která odsuzuje invazi do Československa v roce 1968. Představitelé ČSSR to budou považovat za „hrubé zasahování do vnitřních záležitostí Československé socialistické republiky“. V den jmenování Mazowieckého vlády zveřejňuje Gazeta Wyborcza Havlův otevřený dopis polskému předsedovi vlády a maďarskému reformnímu státnímu ministrovi Imre Poszgayovi se žádostí, aby se zasadili o dva slovenské aktivisty Mira Kusého a Jána Čarnogurského, vězněné a obviněné z poškozování zájmů státu. „Kdybyste vy dva, pane Poszgayi a pane Mazowiecki, žili v dnešním Československu, byli byste za své názory a občanské postoje možná zavřeni, tak jako jsou zavřeni dnes Miro Kusý a Ján Čarnogurský,“ píše Havel.

Při padesátém výročí protihitlerovských demonstrací 17. listopadu pochodují Prahou studenti. Příslušníci bezpečnosti brutálně zbili na 200 osob.

Vláda NDR v červnu 1989 otevřeně podporuje masakr proti studentům na náměstí Nebeského míru v Pekingu. Tři dny před potvrzením Mazowieckého vlády, 9. září, říká v rozhovoru pro varšavský týdeník Polityka vůdce NDR: „Sledujeme velice pozorně těžký boj polských komunistů ve svazku se všemi demokratickými silami na obranu a posílení socialismu v Polsku.“ Ještě začátkem října 1989 Honecker ignoruje Gorbačovova doporučení ke změnám a jen nějaké dva týdny před Honeckerovou rezignací se Stasi a armáda NDR připravují společnost zdrtit. Internační tábory čekají v rámci mimořádných opatření na desetitisíce lidí z připravovaných seznamů.

V tutéž dobu rumunský vůdce Nikolae Ceausescu, zneklidněný událostmi v Polsku, vyzývá země východního bloku k poskytnutí „bratrské pomoci“ Polsku. Gorbačov rumunského emisara nepřijímá.

Z premiérova expozé: „Potřebujeme přelom ve vztazích se SRN. Společnosti obou zemí se už dostaly mnohem dál než jejich vlády. Počítáme s výrazným rozvojem hospodářských vztahů a chceme skutečné smíření.“

Kancléř Helmut Kohl v Bundestagu 5. září hodnotí: „Zprávy, které se k nám nyní dostávají z Varšavy, by před dvanácti měsíci nikdo nepovažoval za pravdivé. Volbou premiéra z řad opozice polský parlament jasně ukázal, že chce nadále důsledně kráčet k demokracii.“

Jan Nowak‑Jeziorański, legenda protinacistického odboje a po válce mnohaletý šéf polské Svobodné Evropy, 7. září v deníku Gazeta Wyborcza varuje: „Sjednocené Německo se stane největší silou v Evropě, a naučí‑li se chovat tak jako Spojené státy, totiž bude‑li mocností, která jenom nenatahuje ruce po cizím, ale snaží se pomáhat, získá obrovskou přitažlivost. Obávám se však, že to bude jinak. Žil jsem v SRN dvacet pět let a jsem přesvědčen, že jakmile Němci pocítí vlastní moc, vrátí se na cestu svých vlastních chyb.“

Prvním dvoustranným problémem, s nímž se musí potýkat nová vláda, je ovšem otázka stovek občanů NDR, kteří pronikli na půdu velvyslanectví SRN ve Varšavě a žádají, aby jim byl umožněn odjezd na Západ. Ještě v srpnu polská pohraniční stráž občany NDR zadržené na hranici na Odře a Nise vydávala východoněmeckým úřadům. Ministr zahraničních věcí Krzysztof Skubiszewski 18. srpna v telefonickém rozhovoru se šéfem diplomacie SRN Hansem‑Dietrichem Genscherem ujišťuje: „Od chvíle, kdy se první uprchlík z NDR přihlásil na velvyslanectví SRN, jsem zaujal postoj, že žádné deportace nebudou.“ V dalších týdnech jsou Němci z NDR převáženi zvláštními vlaky z Varšavy do SRN. Koncem září ministr Genscher prohlašuje: „Obracím se na vás, pane ministře Skubiszewski, jako na ministra zahraničních věcí nového Polska. Váš národ musí vědět, že jeho právo na život v bezpečných hranicích nebude ani dnes, ani v budoucnosti námi Němci zpochybňováno žádnými územními nároky. Kolo dějin se nazpět neotočí.“

Takové bylo východisko nové vlády. Přesto se kolo dějin nazpět skutečně neotočilo. Ba co víc: reformy, které zavedla vláda Tadeusze Mazowieckého, změnily polskou realitu.

(Tygodnik Powszechny 37/2004, 12. září)

Andrzej Brzeziecki (1978) je politolog a novinář.

Krzysztof Burnetko (1965) je právník a novinář. Oba autoři působí jako redaktoři Tygodniku Powszechného v Krakově.

Obsah Listů 5/2004

Andrzej Brzeziecki, Krzysztof Burnetko

Jak se hnulo kolo dějin

K patnáctému výročí první nekomunistické vlády ve východní Evropě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu