Miloš Pick

Pověry o sociálním státu v éře globalizace

Odpůrci sociálního státu hlásají, že v éře globalizace světa zanikají, nebo alespoň se podstatně omezují podmínky pro působení sociálního státu. Je to pravda? Tuto otázku klade náš přední národohospodář a Listy se jeho úvahou dále účastní – po hlasech Pavla Mertlíka, Jiřího Havla aj. – jedné z nejdůležitějších debat naší doby.

Motorem globalizace je velký technický skok – informační a technická revoluce. Propojením informačních, komunikačních a mediálních technologií vzniká celosvětová, globální informační infrastruktura. Vznikají nové výrobky a celá nová odvětví, nové technologie, nové formy marketingu a obchodu, nové způsoby řízení podniků.

Tato revoluce může otevřít cestu ke zcela novému typu technického rozvoje. Ten – na rozdíl od éry průmyslové revoluce – nezvyšuje již produktivitu práce hlavně zvyšováním množství výrobků na jednotku vynaložené práce, ale především kvalitativními faktory – zdokonalováním, intelektualizací výrobků. Umožňuje i souběžné zvyšování produktivity kapitálu. Je to pracovně, kapitálově a ekologicky, a tedy i celkově úspornější typ technického rozvoje.

Jsme možná i na prahu převratné změny ve vztahu výrobních činitelů. Na rozdíl od éry práce převážně fyzické, která musí být vybavena ohromným fyzickým kapitálem, mnohonásobně (v ČR v průměru více než desetinásobně) převyšujícím roční mzdu, k duševní práci „stačí“ počítač v ceně desetiny roční mzdy. V USA se ve dvacátých letech na ceně automobilu z 85 procent podílel zisk kapitálu a mzdy dělníků, a ty se dnes na ceně polovodičového čipu podílejí jen desetinou, zatímco 85 procent činí podíl „mozků“. Vznikají předpoklady zcela nového podílu kapitálu a „mozků“ na vlastnictví, rozhodování a zisku podniků.

Tato revoluce zásadně mění celou strukturu ekonomiky a společnosti. V éře post‑průmyslové revoluce se ve vyspělých zemích rozvíjel terciární sektor, tj. odvětví služeb, jehož podíl na celkové zaměstnanosti přesáhl 70 procent. Nyní však nastupuje nová éra, v níž se z odvětví služeb vydělují intelektualizované služby, věda, výzkum, školství, zdravotnictví atd. Dnes podíl těchto služeb na hrubém domácím produktu – spolu se sociálními službami a transfery – dosahuje ve vyspělých zemích Evropské unie kolem třiceti až čtyřiceti procent. Protože budou dále expandovat, stojíme před epochou společnosti znalostí. V ní budou převažovat právě odvětví kvartérního sektoru, intelektualizovaných služeb.

Globalizace a společenská konfliktnost

První závažný konflikt vyplývá z rozporu mezi liberalizací a monopolizací. Na jedné straně dochází k ohromné liberalizaci trhů, která umožňuje jejich propojení v globálním měřítku. Padají – obdobně jako na přelomu 19. a 20. století – skoro všechny bariéry mezinárodního obchodu a navíc dochází k tomu, co nikdy nebylo: téměř absolutně převažuje liberalizace kapitálových toků ve světovém měřítku. Na druhé straně se – zejména působením multinacionálních společností – ekonomiky natolik monopolizují, že dvě třetiny světového obchodu (v USA přes 90 procent exportu) přímo či nepřímo ovládá několik stovek multinacionálních společností. Tak je základní předpoklad a ideál tržní ekonomiky, soutěžní trh, vytlačen na okraj trhem s „nerovnými“ cenami a „nerovným“ postavením podniků. Místo soutěžního trhu s rovnými podmínkami je dána volná ruka hrstce multinacionálních společnosti.

Druhý, neméně závažný konflikt vyplývá z toho, že se při liberalizaci světového obchodu uplatňuje dvojí metr. Méně rozvinuté země jsou nuceny k předčasné liberalizaci. Okamžité konkurenceschopnosti mohou dosáhnout jen extrémním cenovým podbízením – mimořádně nízkými mzdami a daněmi a zejména extrémně nízkým kursem měny, který musí pokrývat ohromné rozdíly úrovně produktivity u rozdílných výrobků. Giganticky se tak přerozdělují výsledky z méně vyspělých do vyspělých zemí, vyspělým zemím to ovšem přináší ztrátu cenové konkurenceschopnosti. Kapitál na to má odpověď: stěhovat podniky do rozvojových zemí s extrémně nízkou mzdou (tzv. outsourcing), anebo je nechat pracovat v metropolích s obdobnou mzdou a pracovními podmínkami. Vyspělé země přitom pro sebe bez okolků uplatňují protekcionismus zejména v jednodušších výrobách, kde by jim méně vyspělé země mohly snáze konkurovat. Místo aby postup liberalizace zahraničního obchodu dával méně vyspělým zemím čas na přizpůsobení, převaha vyspělých zemí naopak sílí.

V éře globalizace, která se rozvíjí od doby ropných krizí, se především zpomaluje světový ekonomický růst, a to navzdory ohromným možnostem informační, technické revoluce a globálního propojování ekonomik. V předchozí, poválečné éře, v tzv. „zlatém keynesiánském věku“, zhruba ve třetí čtvrtině dvacátého století, naopak rostla světová ekonomika stále rychleji – ekonomická úroveň (hrubý domácí produkt na obyvatele) asi o 3 procenta ročně. Tento růst byl přitom vyšší v méně vyspělých zemích, a tak se rozdíly v ekonomické úrovni vyspělých a méně vyspělých zemí snižovaly. Obdobně se sbližovala životní úroveň sociálních skupin uvnitř zemí.

Dnes ekonomická úroveň roste ročně jen asi o jediné procento. Obnovuje se extrémní polarizace nejen mezi zeměmi, ale i uvnitř zemí. Denní příjem na obyvatele ve dvaceti nejbohatších zemích je čtyřicetkrát vyšší než ve dvaceti zemích nejchudších; před čtyřiceti lety tento poměr činil „jen“ dvacetinásobek. Odhaduje se, že 20–30 milionů lidí v chudých zemích ročně umírá hlady. Polarizace tedy dosahuje až genocidní úrovně. Ještě v osmdesátých letech rozdíly platů mezi zaměstnanci v USA nepřesahovaly čtyřicetinásobek. Dnes jsou to až čtyřistanásobky.

Zostřují se globální problémy, které již existovaly. Zejména roste napětí mezi bohatým Severem a chudým Jihem, přerůstající v ozbrojené konflikty. Neoliberální přístup ke globalizaci vede svět k ekonomickým krizím a k ekologickému ohrožení. Socialistická internacionála rozpolcenost světového vývoje charakterizovala takto: lidstvo ještě nikdy nemělo tolik možností technicky, ekonomicky i společensky překonávat odvěké neduhy jako nerovnost, hlad, nemoci, nedostatek vzdělání, a ještě nikdy svých možností tolik nevyužívalo k prohlubování oněch neduhů.

Neúspěšné recepty na úspěch

Neoliberální globalizátoři vnucují jiným zemím nejen hospodářskou politiku, ale i změnu ekonomických systémů. Pro deregulaci méně vyspělých ekonomik a pro transformaci postkomunistických ekonomik byl přijat Washingtonský konsensus. To bylo společné doporučení ministerstva financí USA a Mezinárodního měnového fondu. Tato strategie je, zjednodušeně řečeno, zaměřena na „trojúhelník“ opatření: okamžitá liberalizace včetně zahraničního obchodu, rychlá privatizace a přísná makroekonomická restrikce poptávky. Začalo to v sedmdesátých letech v Latinské Americe a pokračovalo v devadesátých letech v postkomunistické střední a východní Evropě. Ekonomiky těchto zemí to většinou vrhlo o deset až dvacet let zpátky a vyvolalo již na počátku tzv. transformační krize, ze kterých se až po dekádě vracely na předchozí úroveň.

Snad největší katastrofu zažilo Rusko. Hrubý domácí produkt se při této terapii propadl asi na polovinu, ostatní postsovětské ekonomiky na čtyřicet i méně procent. To asi nemá v ekonomické historii světa obdobu nejen v mírových dobách, ale ani v nejhorším období nejhorší války dějin. Ani když Hitlerovy armády okupovaly Sovětský svaz až k branám Moskvy, Leningradu, Stalingradu a Kavkazu, neklesl výkon sovětské ekonomiky pod 70 procent předválečné úrovně. Je příznačné, že Putinovi stačilo obnovit elementární funkce státu a ochranu trhu před vyspělejší zahraniční konkurencí, včetně ochrany celní, aby Rusko „vstalo z mrtvých“.

Náš hrubý domácí produkt je po patnácti letech o necelých 10 procent vyšší než v roce 1989. Ekonomická úroveň (HDP na obyvatele) dosahuje asi 63 procent úrovně EU, tedy asi o 8 až 10 procentních bodů méně než před transformací. Není to katastrofa, ale ani hospodářský zázrak.

I ve středoevropských postkomunistických ekonomikách se vinou uvedené strategie stalo hluboké cenové podbízení hlavním nástrojem konkurenceschopnosti. Náklady práce na jednotku výroby – v přepočtu kursem měny – jsou stlačeny na velmi nízkou úroveň. Koeficient jejich úrovně v poměru k úrovni západní části Německa (vyjádřené jako 1) dosahoval v roce 2002 v Polsku jen 0,4, v ČR a v Maďarsku 0,3 a na Slovensku 0,2. To České republice umožňuje v tuzemsku vyrobené části vyvážených výrobků, jejich přidanou hodnotu, vyvážet do vyspělých zemí za poloviční ceny. Tím jim „přerozděluje“ asi 15 procent svého hrubého domácího produktu. Mnohem více, než se jí v ideálním případě může vrátit vnější pomocí, ale mnohem méně než v nevyspělých zemích.

Po méně vyspělých latinskoamerických i postkomunistických ekonomikách přišel na řadu neoliberálního náporu evropský sociální stát – jako prý příliš nákladný a dlouhodobě neudržitelný.

Není sporu, že i vyspělé země EU musí čelit vysoce nákladným novým výzvám, jako jsou rozšiřování vzdělávání, prodlužování lidského života, technologická revoluce ve zdravotnictví a ochrana životního prostředí. Hlavním předpokladem dlouhodobé životaschopnosti ekonomických a společenských systémů není však utahování opasků, ale především růst produktivity výrobních činitelů, zejména produktivity práce. Ten umožňuje přiměřeně zvyšovat zdroje úhrady těchto nákladů při růstu životní úrovně všech generací a bez snížení mezinárodní konkurenceschopnosti země. Kdyby se růst produktivity zpožďoval za vývojem uvedených nákladů, bylo by ovšem nutné je přibrzdit. Je to však dnešní stav? Vždyť i důsledky nejčastěji uváděného důvodu – stárnutí obyvatelstva – se projeví až v tomto desetiletí!

Ve druhé polovině devadesátých let státy EU mohutně proškrtaly výdaje veřejných rozpočtů: průměrně asi o čtyři procentní body hrubého domácího produktu. Za to však vůbec nemohla exploze sociálních výdajů. Důvodem bylo požadované snížení rozpočtových schodků v přípravě na společnou měnu.

Od počátku této dekády přibyla další příčina – snižování daňových příjmů veřejných rozpočtů. Míra celkového zdanění se za pouhé dva roky snížila v průměru EU v poměru k hrubému domácímu produktu asi o jeden procentní bod, a to především pod tlakem cenového podbízení nesociálních států, zejména USA, na světových trzích.

Pro soutěžení mezi USA a EU je přitom charakteristické, že po celou éru globalizace až do poloviny devadesátých let měly USA nejpomalejší růst hodinové produktivity práce za celých 125 let – jen jedno procento ročně, zatímco „plýtvavá sociální“ EU dosahovala dvou procent. Podle analytiků OECD je to právě tím, že EU přidala k tržní motivaci podniků navíc i motivační sílu sociální soudržnosti. USA naopak soutěžily především defenzivní cestou cenového podbízení, zejména nízkým kursem měny a nízkým daňovým zatížením, i podbízení v úrovni podmínek práce.

Do poloviny devadesátých let vyspělé jádro EU dosáhlo úrovně produktivity USA. I po částečném zpomalení růstu v druhé polovině desetiletí byla v roce 2001 hodinová produktivita práce v Lucembursku a Belgii, ve Francii, v Irsku, v Západu Německa a v Nizozemí vyšší než v USA. V průměru EU dosáhla úroveň produktivity téměř 90 procent úrovně USA. Jinými slovy: předstih USA před EU již nepřesahoval asi jednu desetinu.

Přesto proti sociálnímu a daňovému dumpingu USA se sociální EU jevila jako příliš nákladná. Podíl všech daní a odvodů na HDP totiž v roce 2001 činil v USA jen 29 procent, kdežto v průměru EU 41, a v malých zemích s „velkým“ sociálním státem dokonce 45–50 procent. I když reálná čistá mzda, odhadovaná podle poměrů ve zpracovatelském průmyslu, byla v důsledku nižšího zdanění a nižších ostatních nemzdových, sociálních nákladů práce v USA asi o čtvrtinu vyšší než v EU, celkové náklady práce v USA byly přibližně stejné jako průměr EU. Z přibližného porovnání údajů vyplývá, že náklady práce na jednotku výroby byly v USA v přepočtu paritou kupní síly asi o desetinu nižší než v EU.

Od té doby se však značně, pod úroveň parity kupní síly, snižuje i směnný kurs USD. Cenové hladiny (parita v poměru ke kursu) jsou v USA v roce 2004 asi o desetinu nižší než v EU, relacím úrovně produktivity by však odpovídal vztah spíše opačný. V tomto poměru jsou nyní (v kursovém přepočtu) jednotkové náklady práce v USA oproti EU nižší než v paritě kupní síly. V důsledku obou vlivů jsou tedy v USA proti průměru „evropské patnáctky“ nižší asi o pětinu. K tomuto americkému dumpingu se připojují i některé nové členské země Unie. Evropská centrální banka však na rozdíl od Japonské centrální banky kursovému dumpingu nečelí. Důsledkem je krátkozraký tlak podnikatelů v sociálních státech EU na snižování daní, a tím na „zeštíhlování“ sociálního státu.

Tento dumping ohrožuje nejen cenovou konkurenceschopnost sociálních států EU, ale i solidární financování sociálních systémů a postupně také intelektualizovaných služeb. Jejich financování se dostává pod dvoustranný tlak. Na jedné straně se nevyhnutelně zvyšují náklady, na druhé straně jim tento dumping odřezává zdroje. Tím konec konců vzniká tlak na privatizaci těchto sociálních systémů. V pozadí stojí i mocné finanční skupiny, pro něž by taková privatizace byla lukrativní.

Výroba iluzí

Nájezd daňového a kursového dumpingu je spojen s masivní výrobou iluzí. První pověra: hlavní příčinou obtíží financování sociálních systémů není ani objektivní růst nákladů na nové výzvy civilizace, ani uvedený sociální dumping nesociálních států, ale především plýtvavost solidárně financovaných sociálních systémů. Tady narážíme na dvojí zkreslení. Plýtvání a zneužívání sociálních systémů činí pouhý zlomek jejich nákladů. Dobrovolná nezaměstnanost se podle průzkumů podílí na soudobé nezaměstnanosti asi pětinou a takto vyplacené sociální dávky činí u nás asi 0,2 procenta HDP. Podíl pojištěnců zdravotního pojištění na plýtvání léky se odhaduje rovněž asi na 0,2 procenta HDP. Tomuto plýtvání je nutno čelit, nelze ale přeceňovat výsledky. Prodlužování lidského života za plýtvání považovat nelze. A jednak a hlavně: soukromé sociální systémy jsou ještě nákladnější a méně účinné! U soukromých penzijních systémů je kupní síla budoucích penzí nejistá, režijní náklady pojišťoven pohltí asi 30 procent pojistného, zatímco u solidárních systémů jen od tří do pěti procent. Pro chudé je tak drahé pojištění nedostupné. Převážně soukromé zdravotnictví v USA je dvakrát nákladnější než solidární systémy v EU. Systémy školného na vysokých školách i při sebedůmyslnějším poskytování úvěrů znamenají určitou příjmovou selekci přístupu ke studii, a tedy diskriminaci.

Pověra druhá: snižování daní je hlavní cestou urychlování hospodářského růstu. Analýzy však naznačují, že to je cesta vysoce nákladná a málo účinná. Nižší podíl daní a odvodů na HDP o 10 procent by vedl k vyššímu ročnímu růstu HDP přibližně o pouhé procento, a to převážně extenzivní cestou vyšší zaměstnanosti. K vyššímu růstu produktivity práce – která je hlavním předpokladem dlouhodobého růstu – by přispěl jen asi o 0,35 procenty. Přibližně můžeme tedy odhadovat, že kdyby Česká republika snížila podíl daní a odvodů na HDP na úroveň USA, tj. asi o 7 procentních bodů, umožnilo by jí to zvýšit roční růst HDP jen o 0,7 procent a růst produktivity práce dokonce jen o 0,3 procent. K úplné likvidaci sociálního státu by to ovšem stačilo.

Neoliberálové – včetně našich pilných žáčků – předkládají tyto pověry bez analytického ověření jako zjevenou pravdu. A opakují, že v ČR je vysoké daňové zatížení, ač patří k nejnižším v Evropské unii. Tím spíše je iluzorní představa, že vyspělé země mohou účinně čelit extrémnímu cenovému dumpingu zemí nevyspělých snižováním vlastního daňového zatížení o několik procentních bodů. Východiskem musí být překonávání příčin dumpingu, totiž diskriminační strategie Světové obchodní organizace.

Ve druhé polovině devadesátých let se Spojeným státům podařilo urychlit růst produktivity mnohem účinnější a méně nákladnou cestou – rozvojem informační a technické revoluce. Proto i Evropská unie přistoupila k rozvíjení těchto kvalitativních faktorů růstu a na summitu v Lisabonu vyhlásila program dohnání USA. Nejúspěšněji se to zatím daří malým skandinávským zemím s velkou úlohou státu a obdobně – díky výjimečným podmínkám pro vysoký příliv přímých zahraničních investic – Irsku, a to i v intelektualizovaných službách, kde se produkují znalosti. V letech 1996–2001 přispívaly investice do informačních a komunikačních technologií k celkovému růstu produktivity v USA asi o 0,6 procent ročně, v Irsku, Finsku, Švédsku a Dánsku o 0,5–0,7 procenta. Tyto investice mají ovšem další, nepřímý vliv na růst. Hodinová produktivita práce rostla ročně v USA celkem o 1,7 procenta, v Dánsku a Švédsku rovněž o 1,7 procenta, ve Finsku o 2,7 a v Irsku o 5,4. Zrychlení růstu produktivity práce touto kvalitativní cestou je přitom mnohonásobně levnější než cesta nižšího zdanění. Vnucuje se otázka, v jaké míře malým zemím s „velkým sociálním státem“ k úspěchu pomohl i nediskriminační přístup ke znalostem.

Hrozby skutečné a smyšlené

Hrozbou sociálnímu státu nejsou ani vysoce nákladné nové civilizační výzvy, ani technická revoluce, ani globalizace, ale její neoliberální podoba a zneužívání. „Neviditelná“ ruka trhu může znásobit sílu člověka, jen když je osedlána viditelnou rukou státu. Bez toho se může stát naopak silou zkázonosnou. Hrozivá je zejména mizivá regulace kapitálových toků a multinacionálních společností, chybí přiměřená ochrana zahraničního obchodu nevyspělých zemí. Negativně působí i nečinnost, ba kapitulace sociálních států a jejich Evropské unie – proti nájezdu sociálního dumpingu. Sociální státy EU jsou zatím více ohroženy zvenčí než zevnitř.

Podívejme se hlouběji do historie. První polovina „krátkého“ dvacátého století byla převážně dobou krizí, světových válek za znovurozdělení světa, občanských válek i revolucí včetně následné obnovy. Růst ekonomické úrovně byl nejpomalejší za poslední dvě staletí a blížil se stagnaci. Poslední čtvrtstoletí přineslo světu éru globalizace a s ní nejen pomalý – kromě asijských tygrů – růst ekonomické úrovně, ale i polarizaci bídy a bohatství. Jediná, třetí čtvrtina století byla érou nejen ekonomických, ale i sociálních zázraků: ekonomická i životní úroveň se rychle zvyšovala, v západní Evropě o čtyři procenta ročně. Západní Evropa toho dosáhla především díky „sociálnímu státu“. Jeho úspěšnost byla založena na tom, že solidárním přerozdělováním rozvíjel participaci zaměstnanců a hendikepovaných vrstev na výsledcích ekonomického vývoje. Rozvinul však i další funkce regulačními a intervenčními zásahy do působení trhu, kterými jej „zkrotil“. A využíval i pluralitu vlastnických forem.

Soudobé civilizační výzvy, technická revoluce i globalizace ke svému osedlání vyžadují dále posílit sociální stát, zejména zvýšit míru solidarity, a přitom jeho regulační funkce pozvednout na nadnárodní úroveň. Místo toho přichází tažení za oslabení sociálního státu.

Ještě nikdy lidstvo tolik nepotřebovalo posílit sociální stát. A ještě nikdy jej tolik neoslabovalo.

Jaká jsou tedy racionální řešení a východiska?

Za prvé a především, globalizaci je nutno zkrotit, aby se místo neoliberální hrozby lidstva stala služebníkem. Proto je nezbytné zejména regulovat kapitálové toky a multinacionální společnosti a přehodnotit dosavadní politiku znevýhodňující zahraniční obchod méně vyspělých ekonomik.

Za druhé: rozvoj společnosti znalostí je již ve vyspělých zemích v plném proudu, v EU na základě Lisabonského programu. Posilujme tedy tvorbu, osvojování a uplatňování znalostí. I při přiměřeném partnerství se soukromým sektorem nechť se osvojování znalostí děje hlavně rozšiřováním nediskriminačního přístupu ke znalostem. To je nejen sociálnější, ale i ekonomicky účinnější.

To – za třetí – otvírá kardinální otázku, kde na to má sociální stát a společnost vzít. Dlouhodobé zdroje jsou hlavně ve zvyšování produktivity výrobních činitelů, a to především produktivity práce – v soutěži s „nesociálními“ státy o prvenství v produktivitě. Není to pouhé přání, sociální stát má k tržní motivaci podniků navíc nejen motivační sílu sociální soudržnosti, ale i širší, solidární přístup k intelektualizaci člověka.

I když přechod ke zvyšování produktivity rozvíjením jejích kvalitativních, znalostních faktorů místo cenového podbízení může být jen postupný, zápas mezi oběma přístupy se může přiostřovat. Nelze vyloučit, že Evropská unie bude donucena použít i dočasné ochrany trhů před sociálním i cenovým, v tom zejména daňovým, dumpingem – včetně aktivní kursové politiky a možná i protidumpingových cel. A na obdobné problémy uvnitř EU bude její vyspělé jádro patrně odpovídat zejména zesílenou snahou o harmonizaci daní.

Teprve po vyčerpání těchto faktorů konkurenceschopnosti by mohlo být odůvodněné případné dočasné zbrzdění růstu uvedených nových výdajů sociálního státu. Přitom bychom měli citlivě poznat, kdy půjde o dočasné překlenutí důsledků skluzů v soutěži a kdy již začíná kapitulace. Sotva lze považovat za modernizaci sociálního státu takové „zeštíhlování“, které by mělo sloužit k úhradě daňového dumpingu nebo dokonce k privatizaci a potržnění solidárních systémů sociálního státu pod hesly jeho modernizace. To bude možná i politicky výbušná součást zápasu o programovou identitu socialistických a sociálně demokratických stran.

Čtvrtá, poslední, ale ještě širší strategická otázka rozhoduje i o tom, zda se soutěž společenských systémů a přístupů ke globalizaci může uskutečňovat mírovou cestou ekonomického soutěžení, nebo půjde cestou konfrontací. Svět potřebuje mocenskou rovnováhu. K tomu je třeba překonat monopolární svět, aby vznikl svět multipolární, aby supervelmocí bylo více než jediná, aby byly i další, Evropskou unií počínaje.

Miloš Pick (1926–2011) byl makroekonom, v šedesátých letech se zabýval mj. mezinárodními komparacemi produktivity. Po listopadu 1989 působil jako ekonomický poradce, mj. v týmu F. Vlasáka pro alternativní strategii ekonomické reformy.