Otakar Turek

Ota Šik a šedesátá léta

Když Ota Šik (11. září 1919 Plzeň–21. srpna 2004 Sankt Gallen) začátkem devadesátých let hodnotil svůj profesní a politický život (Jarní probuzení – iluze a skutečnost), označil období šedesátých let jako „nejhezčí a nejplodnější“ období svého života.

U člověka působícího na poli vědy zpravidla jako „nejplodnější“ chápeme období, kdy publikuje své hlavní práce. Takové Šik v šedesátých letech opravdu napsal. Jeho knihy Ekonomika, zájmy, politika a K problematice socialistických tržních vztahů patřily k dílům, která významně formovala ekonomické myšlení, směřující k reformě či – přesněji – k opuštění nefunkčního systému centrálního plánování a přechodu k tržní ekonomice.

Toto nicméně ani zdaleka nebyly jediné plody Šikovy aktivity v šedesátých letech. Dokázal také něco, co je ve společenských vědách (na rozdíl od věd přírodních) jevem zcela ojedinělým, totiž dovést své myšlenky k implementaci do praxe a hluboce změnit reálný ekonomický systém v duchu výsledků svých teoretických prací. A ještě víc. Postupné prohlubování koncepce ekonomické reformy začalo přerůstat do bourání totalitních struktur a násobilo tak tlaky, generované sjezdem spisovatelů, články v literárních časopisech, ale i narůstající kritikou společenských poměrů uvnitř samotné komunistické strany. Výsledkem byly významné personální změny na vedoucích místech a otevření dveří k řadě demokratizačních počinů. Asi právě pro tyto výsledky chápe Šik šedesátá léta také jako svá nejhezčí.

Historické místo československých šedesátých let

Liberální autoři přechodu ke kapitalismu bez přívlastků v devadesátých letech udělali to, co po výměně politických garnitur ty nově nastupující obvykle dělají. Zapózují jako jediní posvěcení zachránci, kteří vědí, jak napravit všechno, co jejich předchůdci natropili. Vymezovat se v tomto smyslu vůči komunistické normalizační garnituře bylo samozřejmě hodně snadné a veřejností jednoznačně přijímané. Zde se proto liberální „devadesátníci“ nemuseli ani moc namáhat. Víc jim šlo o to, aby do pozice naivních diletantů a nedoléčených zastánců plánované ekonomiky dostali „osmašedesátníky“. Efekt tohoto tahu nebyl samozřejmý a přitom stál za to. Měl potvrdit to, co si ve vyhraněné podobě můžeme přečíst u Tomáše Ježka, totiž že skupina ekonomů kolem Václava Klause se na svou reformátorskou úlohu dlouhá léta předem připravovala a byla také jediná pro své historické poslání kompetentní. Takový image dláždil cestu k politickým pozicím.

Aby obraz byl úplný a konzistentní, bylo v něm třeba šedesátá léta prezentovat jako nevýznamnou epizodu, která moc nezměnila na tragice a homogennosti čtyřicetiletého období komunismu. Za jejich vyčerpávající charakteristiku tak mělo posloužit tvrzení, že šlo o pouhou výměnu jedné garnitury komunistů jinou. Je to hodnocení účelové a z profesionálniho hlediska až trapně povrchní. To, že šedesátý osmý rok byl otevřen výměnou Novotného Dubčekem, nebylo ničím víc než nutnou podmínkou rozvoje celonárodního hnutí mimořádného historického významu. Právě toto povznesení národa k nebývalé aktivitě, zaměřené na demontáž totalitního systému, bylo podstatou šedesátých let. Rodila se občanská společnost, lidé nejen věděli, co chtějí, ale mohli to postupně a v samotném roce 1968 v plné míře na nesčetných mítincích i v mediích vyslovovat. Příznačné bylo, že to, co programového přinášel příval lidové iniciativy, jen se zpožděním reflektovaly oficiální dokumenty politické reprezentace. Ochota většiny národa k činům měla silný morální náboj a nerespektovala žádné meze. To sice bylo přiměřené dubčekovské ochotě naslouchat hlasu lidu, brežněvovskou normu to ovšem překračovalo o hodně stovek procent. Obé – povolnost československého vedení i pro komunistické poměry neslýchané zaměření aktivity lidí – tak vytvořilo pozadí cizí vojenské intervence.

A liberální reformátoři devadesátých let byli po bitvě zase moudří: „dobrodružství šedesátých let skončilo národní katastrofou, na dvacet let jsme byli vrženi do normalizačního zahnívání“. Na tom je sice kus pravdy, opět však té zcela povrchní. V obecné rovině by přece mělo být věcí národní cti, jít i do bitev posléze prohraných, jsou‑li spravedlivé. A zcela konkrétně, posuzujeme‑li šedesátá léta včetně jejich tragického konce z odstupu a nadhledu následného pádu komunismu: dozrává ztráta iluzí o reformovatelnosti totalitního a plánovitého socialismu. A to všude – u nás, na Západě obecně, a zejména u tamních levě orientovaných intelektuálů, asi i v Sovětském svazu, kde urychluje vznik nového myšlenkového proudu, který v polovině osmdesátých let vyúsťuje do Gorbačovovy perestrojky. Dichotomie se stala zcela zřetelnou. Buď totalita a nefungující ekonomika a společnost, nebo fungující společenský a ekonomický systém, ale pak bez totality. Už žádné iluze o možnosti ten neslučitelný pár slučovat. Šedesátá léta v Československu definitivně potvrdila to, co poprvé už ve dvacátých letech předvedl Stalin: zahrávají‑li si nějací intelektuálové s pojmy, jako je NEP nebo trh, s tím cílem, aby země měla fungující ekonomiku, je třeba se vší brutalitou trvat na tom, že politický systém vlády jedné strany je prioritou číslo jedna a reformní nápady je nutno zadupat do země i s jejich autory. Husákovo a Biľakovo Poučení z krizového vývoje to – mimochodem – říká dost explicitně. Není v těchto souvislostech na místě konstatovat, že ztracená a protivná doba normalizace byla logickou následnou etapou, která nakonec vyústila do pádu komunismu? Že tedy kořeny pádu komunismu vyrůstají ve značné míře i z podhoubí československých šedesátých let. (S tímto dodatkem: dobře bylo, že se na scéně posléze objevil Gorbačov a z režie toho pádu vyšachoval postavy Brežněvova typu – či dokonce z vojenskoprůmyslového komplexu, takže se konec komunismu obešel bez katastrofy celosvětového dosahu.)

Tři Šikovy fronty boje za ekonomickou reformu

Hodit lidi angažované v kritice a demontáži totalitního režimu v šedesátých letech do jednoho pytle osmašedesátníků zavání principem kolektivní viny. To je jistě defekt principiální. Je to však také překážkou pravdivého poznání běhu historie s jejími jemnými i podstatnými odstíny v charakteru a rolích jednotlivých aktérů. V tomto směru je přece zásadní rozdíl mezi Otou Šikem a Alexandrem Dubčekem (berme ho zde i jako reprezentanta většiny těch tehdejších vedoucích vládních a stranických činitelů, kteří – poznamenejme, že zaslouženě – získali sympatie domácí i světové veřejnosti, samozřejmě ne Biľaka a spol.). Poté, co se Dubček v lednu 1968 dostal do vedení země, byl jakoby postrkován vzedmutou vlnou občanské společnosti. Nic proti tomu, i to bylo příznivé pro nastolené procesy. Nicméně jeho pozitivní role skončila podpisem Moskevského protokolu. Zde mu ještě lze přiznat polehčující okolnosti, šlo přece o „jednání“ únosců s vězni. Podpisem pendrekového zákona v srpnu 1969 nakonec ztratil podstatnou část své cti, její zbytek pak přijetím velvyslanecké trafiky v Instanbulu. Role i charakter Oty Šika byl principiálně jiný. On byl jednou z osobností, které iniciovaly vznik a vzestupnou dynamiku té popsané vlny postrkující Dubčeka na rozhodujícím politickém postu v zemi. (Neodpustím si malé odbočení: je jistou skvrnou na étosu prvých polistopadových dnů, že se Dubček hodil do politické hry, zatímco Šik se plný očekávání a snahy pomoci vrátil do Prahy, ale dřív, než se rozkoukal, nafasoval Kainovo znamení osmašedesátníka, brzo rezignoval a útěchu našel v návratu ke své lásce z mládí – malování.)

Porozumět Šikově roli ovšem vyžaduje, abychom analyzovali ne pouze období počínající rokem 1968 (v případě Dubčeka to stačilo), ale v podstatě celá šedesátá léta. Jeho přínos z této doby se týkal tří oblastí.

Prvou bylo vytváření poznatkového fondu o dysfunkcích existujícího systému centrálního plánování (s přirozeným přesahem do systému politického), ze kterého pak organicky vyrůstala koncepční představa o žádoucích systémových změnách. K tomu si Šik vytvářel odpovídající aparát. Na zlomu let 1961/1962 se stal ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV, zaktivizoval kolem sebe jádro jeho pracovníků, které s odstupem hodnotí jako „vzdělané, bystře myslící, analytické a vynalézavé hlavy“, a zaměřil jejich výzkumnou činnost na systémové otázky. Protože z formálních a legislativních důvodů a z potřeby otevřít si možnost předkládat materiály odpovídajícím decizním místům bylo žádoucí posunout utváření reformních koncepcí z akademické půdy na půdu státních organizací, prosadil Šik v roce 1963 ustavení teoretické skupiny při Státní komisi pro organizaci a řízení. Sem přešlo ono zmíněné jádro z Ekonomického ústavu (B. Komenda, Č. Kožušník, K. Kouba, M. Horálek) a dále několik dalších pracovníků z ministerstva financí a Státní plánovací komise, vybavených i detailními znalostmi perverzit plánovací praxe (M. Koudelka, M. Sokol, O. Turek) i z dalších ekonomických pracovišť (Z. Kodet, nepravidelně R. Kocanda, D. Fišer). Blahodárná byla i účast F. Vlasáka jako člena vlády ve vedení Státní komise pro organizaci a řízení i její teoretické skupiny. Teoretická skupina pracovala v letech 1963 až 1968 v Kramářově vile permanentně na postupně stále se prohlubujícím programu systémových změn. Zde vznikaly ty rozhodující dokumenty, probíhaly oponentury a jednání s reprezentanty státních orgánů. Jakkoli klíčová byla role teoretické skupiny, nutno dodat, že vlna systémové kritiky a hledání východisek zachvátila celou ekonomickou obec a přinášela spoustu inspirujících myšlenek, které infiltrovaly do reformních dokumentů. Dění v Kramářově vile mistrně režíroval Ota Šik. Prokázal umění naslouchat druhým, přebírat zdravé myšlenky ze svého okolí, zapracovávat je do komplexu představ o cílovém systému i o mezifázích na cestě k němu, trvat na konzistenci dílčích prvků s celkovou kostrou systému. U výjimečných, avšak užitečných ústupků od čistoty systému prosazoval vyjasnění cest, jak budou postupně ze systému eliminovány.

Druhou oblastí Šikovy aktivity bylo posilování kritického postoje veřejnosti vůči stupiditám plánovacího systému a získání masové podpory pro připravované systémové změny. Absolvoval desítky přednášek a hlavně mítinků v podnicích. Z vědecky fundovaných úst se lidem dostávalo vysvětlení, že ta spousta absurdit, na které každodenně naráželi jako zaměstnanci i jako spotřebitelé, má svou hlubokou příčinu v samotném systému. Programové myšlenky byly pak lidem sympatické tím, že ladily se „selským rozumem“.

Nadáním zcela odlišného typu musel Šik být vybaven pro svou třetí úlohu, spočívající v probojování reformních návrhů proti rezistenci politického vedení země. Poukázal bych nejdřív na několik rysů té rezistence. Intelekt a průprava některých politiků, kteří na sebe měli vzít odpovědnost za dalekosáhlé změny, nebyla na úrovni, aby o nich mohli zasvěceně bez blamáže diskutovat. V hlavách jim pracoval instinkt, že v reformách, které byly prezentovány jako léčebná kúra, je i čertovo kopýtko eroze mocenskopolitických struktur a tím i ohrožení jejich osobní kariéry. Hluboké problémy ekonomiky, proreformní nálada veřejnosti i tlaky z řídících podnikových struktur fungovaly jako ultimátum, že „něco s tím musíme udělat“. Na všechny tyto struny musel Šik umět patřičně zabrnkat. Musel znát charakter a momentální rozpoložení jednotlivých klíčových politiků a správně volit ke komu, ve kterou chvíli a s jakým problémem a výkladem se propašovat k jednání. Dnes to připomíná Goldoniho frašku: Šik vystihl moment, kdy se původně političtí spojenci Novotný a Kolder rozkmotřili a začali hrát proti sobě, a pak jim do jejich hry střídavě dodával trumfy – i taková cesta pomohla reformě k politickému posvěcení.

Jaká byla ekonomická reforma šedesátých let?

Její kvality je možno seriózně hodnotit jen s respektováním politické situace v době, kdy vznikala, i s vědomím, že teprve postupně dozrávala ke svému výslednému tvaru a byla násilně, jako nedokončená, přerušena. Jak to dopadne, když se tento kontext ignoruje, se čtenář může přesvědčit ze článku, který k Šikově úmrtí publikoval v Respektu č. 36/2004 M. Zajíček. U něj by i v šedesátých letech zasloužila absolutorium jen reforma, k níž by průvodní dopis na ÚV KSČ začínal větou „Vážení soudruzi, schvalte, že to od pondělka už nebudeme dělat podle Karla Marxe, ale podle Ludwiga von Misese“.

Nabízí se srovnávat s reformou devadesátých let. Vzít Klausovu reformu za referenční základ a vypočítávat, co v Šikově reformě chybělo (hned víme, že hlavně rychlá privatizace a třeba kapitálový trh, který se až v roce 1969 dostal do fáze zárodečných úvah), by ovšem implikovalo přijmout pohled jejích autorů, že je to reforma úspěšná, protože do sebe inkorporovala pravdy neoklasických učebnic. Ty jsou sice fundovaným obrazem tržní ekonomiky, poté co prošla staletí trvajícím kultivačním procesem, nic však neříkají o tom, jak tržní ekonomiku konstituovat na ruinách plánované ekonomiky. Nehledě na to, že jakási neúplnost (ještě tak stupidně měřená!) nemusí efektivitu reformy poškodit. Dávám za pravdu A. Pickelovi, že systémové hybridy nefungují tak perfektně jako učebnicové modely, fungují však přece jen docela dobře. Čínský případ dokazuje, že dokonce obdivuhodně dobře.

Porovnávat obě reformy můžeme i vůči kritériu vlivu na růst ekonomiky. To by sice vypovídalo ve prospěch reformy šedesátých let (v pětiletí 1965–70 vzrostl vytvořený národní důchod téměř o 40 %, v pětiletí před tím jen o 10 %, počátek devadesátých let byl naopak obdobím dramatického poklesu), k získání solidní vypovídací schopnosti by to však muselo být doplněno o analýzu odlišných podmínek.

Podstatný význam může ovšem mít srovnání metodologických východisek obou reforem. Ve společenských vědách nalezla všeobecné uznání Popperova myšlenka, že zásadní změny společenských řádů není záhodno provádět metodou holistického sociálního inženýrství, kdy se chce do praxe naráz implementovat celistvý myšlenkový projekt společenského řádu, ale postupným reformováním prvků systémů (peacemeal social ingeneering), kdy lze udržet kontrolu nad účinkem jednotlivých změn, učit se z chyb a permanentně postupně systém dolaďovat. Reforma devadesátých let byla přímo vzorovým aktem holistického sociálního inženýrství. Doplatila na to zejména osudným zanedbáním právních i neformálních etických institucí. Reforma šedesátých let byla rozvíjena v duchu postupného sociálního inženýrství. Ne proto, že by autoři byli poučeni Popperem, ale dílem proto, že odpor politických míst bylo možno překonávat jen dávkováním reformních změn, dílem pro gnoseologickou nedostatečnost, když i ta byla překonávána postupně, ale nakonec i proto, že byl předem respektován i sociální rozměr reformy a byly do ní zapracovány prvky, které měly sociální problémy spojené s nastolením nových kritérií efektivnosti rozložit do delšího časového období. Postupnost změn ladila i s postulátem institucionální ekonomie, že při systémových změnách je nutné počítat se závislostí na dosavadní cestě.

Nechci věci idealizovat. Dlouhodobější empirický test reformy šedesátých let nebyl uskutečněn. Nelze odhadnout, jaké nedostatečnosti reformní konstrukce by se vyjevily a jaké reálné problémy by vyvstaly po několika letech. S velkou dávkou pravděpodobnosti by se například ukázalo, že představy o rozložení likvidace neefektivnosti do více let byly naivní, v realitě by narazily na rezistenci a lobbismus. I ten krátký empirický test však přece jen vypověděl, že v institucionální rovině bylo leccos v šedesátých letech na uspokojivější úrovni než v reformě devadesátých let. V duchu normalizačního hesla „kdo nekrade, šidí rodinu“ se sice asi v malém kradlo i v podmínkách Šikovy reformy (možná s korekcí morálním ethosem doby), pro obohacování miliardového řádu na úkor společnosti však podmínky nevznikly.

Připisovat Otu Šikovi autorství ekonomické reformy šedesátých let by bylo necitlivé vůči okruhu ekonomů, z jejichž myšlenek byla tato koncipována. Doceníme‑li však jeho boj o reformu na výše popisovaných třech frontách, můžeme jej plným právem označit za otce této reformy. Ale současně i za jednu z osobností, které podnítily společenské a politické změny, jejichž závažnost stále ještě čeká na docenění.

Otakar Turek (1927–2018) byl ekonom. Na sklonku 60. let působil v Ekonomickém ústavu ČSAV. V roce 1968 publikoval knihu O plánu, trhu a hospodářské politice.

Obsah Listů 5/2004

Otakar Turek

Ota Šik a šedesátá léta

Historické místo československých šedesátých let

Tři Šikovy fronty boje za ekonomickou reformu

Jaká byla ekonomická reforma šedesátých let?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu