Jan Sokol

Evropa – mezi demokratickým deficitem a superstátem

Současná politická krajina je poměrně nudná: občas atentát, nějaký ten skandál, tedy spíš politická černá kronika, a ovšem technické starosti s rozpočty a daněmi. Jediné v pravém slova smyslu politické dějství větších rozměrů a s historickým dosahem je tudíž evropská integrace. A protože běží už padesát let, neuvěřitelně rychle a vcelku úspěšně, není divu, že budí i pozornost kritiků.

Kritiky by se daly rozdělit zhruba do tří skupin. Jsou kritiky populistické, které využívají obecné naštvanosti občanů na politiku vůbec a snaží se ji obrátit proti „bruselské byrokracii“, „centralismu“ a podobně. Kdyby jim o nějakou diskusi skutečně šlo, mělo by se jim připomenout, že zatímco míra domácího zdanění (a tedy byrokratické centralizace státu) je ve všech moderních státech někde mezi 30 a 50 procenty, „bruselské“ zdanění dělá právě 1,14 procenta HDP. Druhou skupinu tvoří kritiky řekněme paranoidní, které zase využívají zažitých stereotypů, strachu a nechuti k sousedům, a ovšem obecné tendence nemyslících lidí svalovat vlastní neúspěchy na spiknutí těch druhých. Tak jistě není těžké budit u nás, v Polsku nebo ve Francii strach z Němců, v Německu z Turků, ve Francii z Alžířanů, v Rakousku z Čechů, na Slovensku z Maďarů a tak dále. Pro paranoidní kritiky je příznačné, že se vyskytují hlavně tam, kde lidé s příslušnými „nepřáteli“ prakticky nepřicházejí do styku a nemají s nimi žádnou vlastní zkušenost. Ve skutečnosti ale populistům ani paranoikům o žádnou diskusi nejde. Chtějí buď sami nějak vyniknout – například tím, jak nás před těmi hrůzami ubrání – anebo se jen zviditelnit a upoutat na sebe pozornost. K tomu se ovšem nejlépe hodí tvrzení zhola nesmyslná, čím absurdnější, tím lepší, a argumentovat proti nim by bylo maření času.

Integrace a zachování rozdílů

Pak je tu ovšem ještě třetí kategorie skutečných kritiků, kteří evropské integraci něco určitého vytýkají – a těm bychom se měli věnovat. Takové kritiky se vyskytují všude po Evropě i v USA, sice na různé úrovni argumentace, ale jsou si velice podobné: zřejmě tedy na nich něco bude. Zdá se mi, že by se daly shrnout do dvou dobře známých hesel: „demokratický deficit“ a „superstát“. Někdy jsou to skutečné kritiky, poukazování na jisté vady či nedostatky, mohou to ovšem být také čisté strašáky nebo dokonce hrozby. Uvidíme, jak se dají od sebe rozeznat. Začněme tím slavným deficitem.

Tato námitka říká, že výkonným orgánům EU chybí obvyklá demokratická legitimita: Evropská rada i Evropská komise vznikají dohodou vlád členských států, nikoli rozhodnutím parlamentu. Jinak řečeno, EU má sice řádně a přímo volený parlament, jeho kompetence jsou ale proti standardnímu uspořádání demokratických států dosti omezené. Evropský parlament sice schvaluje zákony a rozpočet, nerozhoduje ale o složení Rady ani Komise. Proto se mimochodem také evropský parlament těší ještě menšímu zájmu voličů i politických stran než domácí parlamenty: strany do něj často kandidují osoby spíš vysloužilé než zasloužilé, noviny mu nevěnují velkou pozornost a voliči chápou „evropské“ volby spíš jako nezávazná referenda o svých domácích vládách.

Když „otcové zakladatelé“ evropskou integraci před padesáti lety koncipovali, kladli si hodně vysoké cíle. Mohli si to dovolit, protože většina Evropanů měla hrůzy války ještě v čerstvé paměti, poválečný elán je sbližoval a dával jim velké naděje – a pak tu ovšem byla hrozba Sovětského svazu, vnější ohrožení jako nejúčinnější integrační prostředek. V této situaci se rozhodli pro přímo volený parlament, základní atribut (federativního) demokratického státu. Když ale vymýšleli výkonnou složku, jako by se své odvahy sami trochu lekli, a tak místo vlády vytvořili Komisi a Radu. I k tomu měli ovšem dobré důvody. Evropské země jsou hodně rozmanité, s výrazně odlišnými a k tomu ještě velmi sebevědomými kulturami, s jinými politickými tradicemi a skoro v každé se mluví jiným jazykem. Nikdo rozhodně nestál o nějaký evropský „melting pot“, který by tyto rozdíly likvidoval. A nesmí se zapomenout ani na to, že tyto země spolu často po staletí válčily, a to až do docela nedávné doby.

Evropská integrace sice začínala pod velice silným americkým vlivem a právě Američané se o ni zpočátku velice přičinili (mimochodem i evropská vlajka s hvězdičkami pochází z Ameriky), od začátku se ale od Ameriky také lišila. Tak jsou evropské parlamentní volby sice přímé, organizují se ale samozřejmě po jednotlivých zemích a nějakou „federální kampaň“ po vzoru amerických prezidentských voleb si nikdo neumí ani představit. Kdyby měla EU mít vládu, vytvářenou obvyklou parlamentní procedurou, a tedy také s plnou demokratickou legitimitou a s plnou odpovědností, jak by se asi řešily konflikty mezi ní a vládami jednotlivých zemí? Mohla by třeba vybírat „evropské“ daně, bez souhlasu a jaksi přes hlavy národních parlamentů? Zřídit „evropskou“ policii, která by podléhala jinému šéfovi než ta domácí, řídila se jinými pravidly a sledovala možná i trochu jiné cíle? To přece nedává žádný smysl!

Nebezpečí krajností

Tohle všechno by se ale muselo stát, kdyby se měl důsledně odstranit „demokratický deficit“. A výsledek? Ano, správně tušíte: vznikl by superstát. Jeden veliký evropský stát, vůči němuž by národní státy byly zhruba v postavení našich krajů. Jenže pozor: jak by se v takovém superstátu jednalo na úřadech nebo u soudů? Jak by to vypadalo ve školách nebo v nemocnicích? Jak by asi fungovala policie?

To pověstné „omezení suverenity“, kolem něhož se nadělalo tolik hluku, je docela dobře představitelné a dokonce velmi žádoucí, pokud znamená omezení libovůle národních vlád. Je určitě žádoucí v zákonodárství, v omezeních pro rozpočet a zadlužení státu, kde je pojistkou proti populistickým vládám, v měnové politice, v technických a jiných nezbytných normách. Rozhodně ale neznamená rigidní uniformitu všeho možného, jak ji – bohužel – vyžaduje moderní stát, a jak by ji tedy nutně musel zavádět i superstát.

Začali jsme „demokratickým deficitem“ a obloukem jsme skončili u „superstátu“. To nejsou námitky proti evropské integraci, nýbrž její dvě meze. Jedno i druhé jsou extrémy, Skylla a Charybdis evropské integrace, mezi nimiž se musí opatrně proplouvat. Vyjednávat, hledat kompromisy – zkrátka politicky jednat. Evropané už si na to vymysleli i základní koncept, myšlenku subsidiarity: pro rozhodovací kompetence obecně platí, že mají být na té nejnižší úrovni, kde se o dané věci dá odpovědně rozhodnout. Kde to v tom kterém konkrétním případě skutečně bude, to není známo předem, ale musí se věcně vyjednat.

Ukazuje se zkrátka, že deficit a superstát stojí proti sobě. Kdo chce zmenšovat deficit, nutně kormidluje směrem k upevnění a posílení EU jako státu, kdežto kdo se chce bránit superstátu, musí prohlubovat „demokratický deficit“. Evropská politika se z povahy věci vždycky pohybuje mezi nimi. Otázka, zda se má v dané chvíli kormidlo otočit spíš trochu doleva nebo doprava, to je ta skutečná a trvalá otázka evropské politiky. Ukažme si to na pár příkladech. Všichni se asi shodneme, že omezení inflace a státního dluhu má platit pro všechny. Protože zločin nezná hranice, nemělo by je znát ani jeho stíhání: bezpečnost je všem společná. Znečištěná voda a ovzduší jsou také z povahy věci „mezinárodní“ nebo dokonce „globální“. Ale jak je to třeba se vzděláním a kvalifikacemi? Má smysl, aby lékař nebo nástrojař uměl všude po Evropě zhruba totéž, aby se mohl všude stejně uplatnit? A co právník nebo kuchař? Co učitel a úředník? Jak je to s historiky nebo s umělci? Nemají se naopak raději pěstovat různé místní a národní „školy“, které mohou těm druhým předvést, v čem jsou lepší? Tady už se budou názory asi rozcházet, a protože se o nich bude rozhodovat politicky, přirozeně vzniknou i politická stanoviska.

Vznikla ostatně už během přístupových jednání a přistupující státy tlačily jednou tím a jednou opačným směrem, jak to odpovídalo jejich zájmu. Tak když trvaly na tom, aby měl každý svého komisaře, prohlubovaly „demokratický deficit“, kdežto když prosazovaly volný pohyb za prací nebo srovnatelné zemědělské dotace, mířily směrem k jednotnému státu. Zde je také dobře vidět, v čem tkví skutečná nebezpečí obou krajností. „Demokratický deficit“ by mohl ohrozit funkceschopnost celku, schopnost účinně rozhodovat, zejména v nepříjemných otázkách. Těm se rádi vyhýbají i politici a komisař je spíš úředník než politik. Kdežto jednotný stát by mohl ohrozit tu rozmanitost kultur a způsobů života, na níž si Evropa právem zakládá.

Každá z těchto dvou obav se může ukázat jako oprávněná, obojí postoj může být legitimní. Ale asi ne oba dohromady. V různých dílčích oblastech a resortech můžeme mít pocit, že bychom té skutečné integrace potřebovali víc nebo míň. Toho se nikdy nezbavíme. Ale pokud jde o oblast vrcholného politického rozhodování, politické moci, nemůže nikdo chtít udělat hot a čehý najednou. Kdo tedy v téže věci nebo oblasti, zejména v té vlastně politické, straší současně demokratickým deficitem a superstátem, buďto to s Evropou nemyslí dobře, anebo nemyslí vůbec.

USA jako asi jediný stát, který fakticky vznikal jakousi dohodou a „společenskou smlouvou“ zdola, to měly historicky podstatně snazší. Jejich společnost byla tenkrát daleko jednodušší a homogennější, měla společný jazyk, podobné zájmy a blízkou kulturu. Co do ní nezapadalo, kolonisté prostě potlačili. A přece si právě tuto otázku nedokázali vyřešit jinak než občanskou válkou mezi „federalisty“ a „konfederalisty“. Válek má Evropa za sebou dost; snad se z toho konečně jednou poučí, že nemůže být ani bojištěm „suverénních“ zájmů, ale patrně ani jedním jednotným státem.

Jan Sokol

Obsah Listů 5/2004

Jan Sokol

Evropa – mezi demokratickým deficitem a superstátem

Integrace a zachování rozdílů

Nebezpečí krajností

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu