Dokončila jsem právě výbor z poezie Bolesława Leśmiana (1871–1937). Nad těmi verši jsem seděla doslovně celá léta. Přeložila jsem vždycky dvě tři básně, potom jsem je opustila přesvědčena, že Leśmiana nelze přeložit tak, aby to byl dobrý překlad. Ale znovu jsem se vracela, znovu začínala, znovu byla okouzlena tím vším, čím je Leśmian jedinečný a neopakovatelný: jeho „filosofickými baladami“, jeho milostnou lyrikou, jeho zvláštním světem, kde se Bůh plačky objímá s dubem a kde je smrt soucitně blízká člověku i Stříbroňům, Smrákalům, Mihoňům a Jevinům i ostatním bytostem, jež básníkova fantazie přivolala k životu. Samozřejmě jsem se snažila zachovávat Leśmianovy metafory, jazykové zvláštnosti (zejména jeho neologismy), jeho rytmus. Právě rytmus, který Leśmian považuje v poezii za tak významný, mi byl často dobrou Ariadninou nití a ukazatelem. Některé verše mi pořád ještě znějí hlavou a opakuji si je s otázkou: mají znít právě takhle?
Z polské poezie jsem překládala hodně současných básníků – jak pro knižní vydání, tak pro časopisy a rozhlas. Jsem ráda, že jsem mohla do češtiny uvést Szymborskou, Różewicze, Miłosze, Herberta a další. Z klasiků, které jsem překládala, považuji za dobrý výbor z barokního básníka Jana Andrzeje Morsztyna, Balady a romance Adama Mickiewicze (mám přeloženy i jeho Milostné sonety, těšilo by mě, kdyby někdy vyšly), Na fujarce Marie Konopnické i z pozdějších Zaklínání kamene Józefa Czechowicze a Profil bílé dámy Marie Jasnorzewské‑Pawlikowské. Nikdy jsem nechtěla nic „přebásnit“ – vždycky jsem se snažila poctivě překládat autora.
Moje vlastní verše?
Moje poslední sbírka Nechat odjet prám vyšla v roce 1968. Pak to nešlo. Verše píšu stále, byla bych samozřejmě ráda, kdyby kromě ukázek sem tam uveřejněných v časopise vyšla celá sbírka. Ale neumím chodit po nakladatelstvích a nabízet básně – moje vina.
Kdysi jsem si napsala jakési desatero. Snažím se je dodržovat i pro své verše v šuplíku:
V život a jeho koloběh věřiti budeš.
Nevezmeš jména poezie nadarmo.
Pomni, abys všední den všedního člověka světil.
Cti otce svého, čtyřjediný živel, a matku fantazii.
Nezabiješ svou úzkost slepotou.
Nesesmilníš s líbivou manýrou.
Nepokradeš z cizích šperkovnic slova.
Nepromluvíš křivého svědectví proti pravdě, své bližní.
Nepožádáš černokněžnické slávy.
Aniž požádáš něčeho víc než vteřiny klidu po napsání básně.
Asi bych měla připojit i dovětek: „Pomni, že čas je neúprosný k veršům v šuplíku.“
Dále v tomto čísle:
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.