Jiří Olič

Noví mučedníci, žádní svatí

Byly časy, kdy nejenom básníci, ale také politikové a fotbalisté, když měli hovořit na význačnější téma, hovořili o národu, a i když často nebylo o čem, nikdo nepochyboval, že téma je hluboké a nevyčerpatelné. Dnes tedy patetické slovo národ vyměňme za neméně opotřebovaný výraz konzumní společnost a bavme se třeba o jídle.

Společnost zvaná konzumní je společností téměř biblického druhu, kde levice neví, co činí pravice, a naopak. Levice nabízí požitky (jídlo, alkohol, sex, drogy) a k morálnímu apelu pozdvihnutá pravice nabízí pilulky na zhubnutí a prezervativy. Roztoč to, volají na tebe krasavice na billboardech, ale když to roztočíš, běda tobě!

Říkám‑li levice a pravice, nemyslím ony symbolické ruce politického osudu, ale zcela konkrétní osobu, která má v pořádku nejenom obě ruce, ale také hlavu na svém místě. Například – mediální hvězdu, která ráda jí a navíc moderuje televizní pořad o vaření a dělá to snadno „levou rukou“. Pravou potřebuje v reklamách na tabletky, po nichž se hubne. Je to neuvěřitelné, ale je to tak – v jednotě protikladů. Dnešní pokrok spočívá v tom, že hřešit a kát se je možné téměř současně. A navíc je to zcela banální záležitost. Vzniká nejenom nová subkultura, ale také víra jiného, zcela současného typu a už také má nejenom své světce, ale také mučedníky.

Světec „klasický“ dokázal pro víru trpět. Umrtvoval své tělo a trápil se posty a čím déle nejedl a nepil, tím blíž měl k Bohu.

Světec současný se rovněž rád postí a činí tak systematicky a často i vědecky. Mučí své tělo tak, že u něj po čase převažuje duchovní fundament nad tělesným. Herečky, modelky, a sportovci jsou nejlepšími příklady světců nového typu. Jsou to ti, kteří si odpírají. Nikoli pro Boha a nebe. Tělo a výkon jsou jejich ideály, odměnou potom – sláva, peníze nebo moc.

To jsem ale odbočil od příběhu, který se původně jmenoval: Ďábel řízku, morálka soli. Slyšel jsem o knězi, který si nedělní řízek schválně přesolil, aby mu nechutnal. Dlouho jsem si to špatně vysvětloval. Chápal jsem, že ten kněz nechce být ani v neděli otrokem svých smyslů, ale kladl jsem si jinou otázku, zda totiž je morální znehodnotit něco, co nebylo vytvořeno pro znehodnocení. Bylo mi prostě toho řízku líto a říkal jsem si, že stačilo přesolit obyčejné brambory. Až později jsem pochopil, že kouzlo odříkání spočívá právě v tom, že si odpíráme to, co máme nejraději. Ten kněz miloval řízky, ale ještě daleko víc Boha a tím se lišil od mnohých jiných příslušníků svého stavu, na jejichž postavách bylo vidět, že si neodpírají. Je tlustý jak prelát, říkalo se. Hašek o nich psal, Lada je kreslil a bylo to téma velice vděčné. Kněz, o němž je zmínka, byl tedy bílou vránou mezi černými, možná i proto, že se jmenoval Ludvík Vrána. Dnes mám vůči jeho počínání jedinou námitku: neměl své jídlo znehodnocovat solí. Je to nezdravé a přímo nebezpečné. Cukr a sůl jsou dva bílé jedy. Znechutit jídlo by se dalo daleko zdravěji například rybím tukem. Prostě: vepřovou s knedlíkem a zelím polít tou nechutnou tekutinou, která hrála tak důležitou roli v mém dětství. Anebo jídla míchat dohromady, štrúdl s tlačenkou s octem a cibulí. Dala by se napsat celá kuchařka pro ty, kteří si odpírají. Byly by protikladem kuchařek dnešních, které píšou televizní hvězdy.

Jsou to renesančně všestranné osobnosti, možná, že ne příliš originální, když stejným dílem milují peníze, jídlo i lidi, ale to nevadí. Věk originality skončil, věk obžerství a nového světectví těch, kteří se mučí, aniž by se stali mučedníky, ale trvá.

Jiří Olič

Obsah čísla 4/2004

Jiří Olič

Noví mučedníci, žádní svatí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu