Na rozloučenou s Jackem Kuroněm

Ve Varšavě zemřel 17. června 2004 polský historik, politik, humanitární pracovník, spoluzakladatel Výboru na Obranu dělníků (KOR, 1976), od roku 1989 dvojnásobný ministr práce a sociálních věcí Jacek Kuroń. Narodil se 3. března 1934 ve Lvově a Lvovu zůstal věrný – Lvovu nejen Poláků, ale také Lvovu Ukrajinců a Židů. Byl vychován v národních a socialistických tradicích a národu i soucitu s chudými a ponižovanými zůstal věrný. Zůstal věrný socialistickému étosu, bez starolevičáckých protináboženských předsudků, bez nacionalismu, s odporem k manipulaci, étosu dnes nejen v našich zemích vzácnému. Uznával svobodný trh jako jeden z plodů lidské svobody, ale ani v nadšení po roce 1989 se nepřestal trápit otázkami, kterým se dřív říkalo odcizení, dnes spíše globalizace.

Po jeho smrti vzpomínal Jaroslav Šabata na jedno z posledních setkání, už po našem Listopadu: „Vybavuje se mi debata o polsko‑česko‑slovenské konfederaci. Jacek Kuroń patřil stále k těm, kteří onen sen bez váhání sdíleli, což mi u něho připadalo docela přirozené.“ Jacek Kuroń si vážil demokratických procedur, ale beze snů se neobešel.

Nejen jako vzpomínku přetiskujeme text, který napsal, patrně přímo pro Listy, v nadějném, ale i hrozivém podzimu 1981, kdy se začalo také díky němu a jeho polským přátelům definitivně hroutit sovětské impérium.

‑red‑

Jacek Kuroň

Hrozí nám intervence?

Jaké jsou v této chvíli meze naší svobody? Kam až můžeme zajít, aniž by nás postihlo to, co Československo v roce 1968?

Neustále se kdosi obává, že se takovým překročením může stát jakási konkrétní událost, např. rozhodnutí Solidarity stávkovat. Uvažování, které tvrdí, že k intervenci dojde, vyvěsí‑li se kdesi protisovětské heslo nebo když kdosi z KORu dostane funkci v Solidaritě, je zcela scestné.

Rusové sem vjedou nebo nevjedou v závislosti na svých možnostech intervenovat, a když dojdou k závěru, že se Polsko vymaňuje z jejich sféry vlivu.

Nejprve však ta první věc. Soudím, a nejsem sám, kdo se to domnívá, že vkročí‑li Rusové do Polska, zaplatí za to neobvykle vysokou cenu, a to si určitě nepřejí.

Za prvé – vědí, a tak se na to nahlíží všeobecně, že u nás by situace vypadala jinak než v Československu, že by zde došlo k válce.

Za druhé – už sám fakt války v Polsku by uvedl do pohybu různé odstředivé síly v Sovětském svazu. I tam se přece dějí různé věci: zesilují národnostní konflikty, zhoršuje se hospodářská situace.

Za třetí – jsem o tom hluboce přesvědčen, že válka v Polsku by vyvolala obrovský tlak veřejného mínění na západní vlády, byly by donuceny rozhodnout se pro hospodářskou blokádu SSSR; dodala by odvahu Číňanům, kteří se Sovětským svazem mají své účty, a Číňané by tak získali nezanedbatelnou pomoc Západu. Výsledkem toho by byla nová fronta na Dálném Východě.

A tak kdyby sem Rusové vstoupili, ztratili by s největší pravděpodobností možnost provádět svoji imperialistickou politiku v Asii a expanzi v oblasti Indického oceánu. Mohlo by se dokonce stát vzhledem k politice zbrojení, kterou by byli nuceni uskutečňovat za hospodářské blokády ze strany Západu, že by došlo k revoltě v těch zemích našeho tábora, které by nesly tíhu nákladů tohoto zbrojení. To by zas mohlo znamenat konec Sovětského svazu.

Soudím, že sovětské vedení o tom všem dobře ví, a dokud opravdu nebude muset, dotud k intervenci nepřikročí.

A kdy dojde k závěru, že opravdu musí? Tehdy, až se přesvědčí, že se Polsko vymaňuje z ruské sféry vlivu? K tomu by člověk musel být Brežněvem, aby to věděl. Zároveň se však nedomnívám, že v této chvíli to ví i sám Brežněv. Moskva nevlastní neměnný předpis pro vstup. Přesto si myslím, že v nynější situaci je ochotna akceptovat různá fakta, dokud její panství nebude všeobecně ohroženo.

A takové všeobecné ohrožení přece nemá nic společného s tím, jaká se dělají gesta, jak se kdo tváří, jaká slova se pronášejí.

Jestli si někdo myslí, že rituální gesta jsou zde nutná, nechť je dělá. Nezdá se však, že by velkému Sovětskému svazu na tom záleželo. Existuje staré pořekadlo: „Maskva slavam nědověrjajet“. A to je pravda. Moskva nevěří slovům, ani těm plným lásky, ani těm plným nenávisti – musí si to zkontrolovat, a zkontrolovat si to znamená mít zde armádu a policii.

A dokud komunisté mají armádu, policii a samozřejmě centrální administrativu, dotud může Moskva stále počítat s tím, že pro ni přijdou lepší časy a všechno nám zas sebere. A my zase počítáme s tím, že pro ni přijdou ještě horší časy, a tehdy nám ještě více dá.

V Polsku se nyní rodí velké společenské hnutí, mnoho hnutí – to přece nejsou jen odborové svazy. Lidé znechucení do krajnosti dosavadní politikou moci berou svůj osud do vlastních rukou. A nikdo je nezastaví. Je možné pištět, aby ustali, ale nebude to nic platné.

Mimo to, zastavit se nyní by znamenalo odsoudit se ke katastrofě. Systém centrálního řízení je už v troskách a na jeho místo nic nového dosud nenastoupilo.

Na jedné straně zde máme velká společenská hnutí, uplatňuje se samostatnost a samospráva v různých oblastech života, na druhé straně je zde nutnost zachovat tzv. vedoucí úlohu strany čili její panování nad centrální administrativou, policií a armádou. A obě ty věci se musí uvést do souladu. Musíme to dokázat. Musíme vytvořit úplně nový model opřený o kompromis.

Jde o to, aby se všechno, co určuje vnitřní politiku státu, rodilo z jednání mezi společností organizovanou v samosprávných a nezávislých organizacích a státní mocí. Nový model společenských vztahů by pak vlastně byl institucionalizovanou formou těchto jednání.

Takový model se nedá vymyslet za stolem. Musí být vypracovaný za spoluúčasti všech společenských hnutí prostřednictvím diskuse. Návrhů bude určitě mnoho, budou i protichůdné, sporné. Ale jen tak může vzniknout model, který uzná za svůj celá společnost.

Zrod a vývoj těchto hnutí a vytváření nového modelu je zároveň procesem omezování komunistické moci v jednotlivých oblastech života společnosti. Takové omezování moci komunistů může vést k tomu, že ji zcela ztratí. A v tomto smyslu musíme riskovat vjezd sovětských tanků.

A protože si tento vpád nepřejeme, tak současně nechceme a nesmíme překročit onu mez, za níž by došlo ke svržení ústřední komunistické moci. A tuto mez nepřekročíme jen tehdy, když vypracujeme institucionální formy pro vzájemné jednání. Bez toho každý další – a v daných podmínkách nevyhnutelný – konflikt hrozí výbuchem, a tak vytváří i riziko nezamýšleného svržení moci.

Jsem přesvědčený, že intervence nebude. Není to iracionální víra. To, co se dosud událo a čeho se nám zatím podařilo dosáhnout, přesvědčivě dokazuje, že v naší společnosti jsou síly, schopnosti a možnosti zorganizovat se a uskutečnit nezbytné reformy, aniž bychom narušili mez střeženou sovětskými tanky.

Z Listů č. 6, ročník XI, listopad 1981, s. 3, vybral Dušan Havlíček.

Jacek Kuroň (1934 - 2004) historik, politik.

Obsah čísla 4/2004

Na rozloučenou s Jackem Kuroněm

Jacek Kuroň

Hrozí nám intervence?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu