Ladislav Major

Čtyřicet let Jednorozměrného člověka

Právě před čtyřiceti lety vyšla kniha německého filosofa Herberta Marcuseho Jednorozměrný člověk. Studie o ideologii rozvinuté industriální společnosti (One‑Dimensional Man. Studies in the Ideology of Advanced Industrial Society, Boston 1964). Dílo vzbudilo značnou mezinárodní pozornost, pro svou radikálně levicovou orientaci velmi polemickou. Dnes to vypadá jinak, je pravděpodobně téměř zapomenuté. Málokdo si asi vzpomene na autora. Proto několik slov o H. Marcusem. Narodil se 1898 v Berlíně. Studoval především filosofii v Berlíně a později ve Freiburgu. Po nástupu nacismu emigroval do Švýcarska, později do USA, kde působil na různých univerzitách až do smrti 1979. Se sympatiemi uvítal studentskou revoltu roku 1968.

Marcuseho myšlenkový vývoj směřoval od Husserlovy a Heideggerovy fenomenologie ke kritické teorii iniciované M. Horkheimerem a T. W. Adornem, jež na základě tvořivé syntézy – především Marxe a Freudovy psychoanalýzy – chtěla demaskovat moderní kapitalistickou společnost. Od třicátých let byl stoupencem Frankfurtské školy, jež působila nejprve v Německu, poté ve Spojených státech. Marcuse ovšem nekritizoval jen západní kapitalismus, nýbrž neméně tvrdě také sovětské pojetí socialismu. Byl proto neustálým terčem útoků z pozic oficiálního marxismu‑leninismu. U nás byl soustavně napadán zejména v letech takzvané normalizace jako ideový zdroj revizionismu.

Marcuse byl velmi otevřeným, nedogmatickým myslitelem. Ovlivnili ho Husserl, Heidegger, Hegel, Marx a do jisté míry také Sartre. Z nefilosofů na něho silně zapůsobil S. Freud, zejména jeho pozdní psychoanalýza, zabývající se problematikou jednice a společnosti, kultury. Jako hlavní uveďme tyto Marcuseho spisy: Hegelova ontologie a založení teorie dějinnosti (1932), Rozum a revoluce (1941), Éros a civilizace (1955), Sovětský marxismus (1958).

A konečně Jednorozměrný člověk. Zvláštní je již název. Adjektivum „jednorozměrný“ ovšem nemá nic společného s geometrií ani se sci‑fi. V textu se objevuje častěji, mluví se např. o jednorozměrném myšlení, jednání, společnosti, jazyku. Jednorozměrnost je metafora s kritickým nábojem. Označuje nedostatečnost, ochuzenost života jedince a společnosti v podmínkách vyspělého kapitalismu, především v USA po druhé světové válce. Povrchní pohled může vzbudit dojem, že běží o dílo sociologické. Sociologický aspekt samozřejmě nechybí, při bližším pohledu ale zjistíme, že hlavní roli hraje zejména myšlení filosofické. Kritické sociologické analýzy se opírají o propracovanou filosofii člověka a dějin. Nalézáme zde rovněž filosofické reflexe vědy, techniky, umění, jazyka. Základní premisou Marcuseho myšlení je přesvědčení o dialektičnosti, tj. kontextuálnosti, vrstevnatosti, otevřenosti vší lidské skutečnosti.Vyznačuje se bytostnou negativní vnitřní rozporností, vedoucí k překročení, transcendenci kterékoliv danosti. Zkrátka člověk ve svém individuálním i společenském žití představuje bytost dějinnou. Zde se projevuje vliv fenomenologický, zejména ale hegelovský a marxovský. Právě takovou realitu může adekvátně pochopit jen dialektická kritická teorie, jež pod povrchem zdánlivě definitivně dané společenské skutečnosti odhaluje skryté tendence a možnosti.

Co nás rozhodně překvapí: podle Marcuseho nemůžeme pochopit zrod člověka z původního animálního, předkulturního tvora, jakož ani vznik civilizace bez Freudovy psychoanalýzy, zejména její pozdní fáze, reprezentované statěmi Budoucnost jedné iluze a Nespokojenost v kultuře. Freudova psychoanalytická antropologie spočívá ve stěžejním, leč nepřímo vysloveném předpokladu, že animální člověk by nebyl schopen přežít. Jako dosti bezbranná součást přírody neumí čelit její krutosti. Proto musí překročit její hranice a vytvořit si v kultuře či civilizaci (pro Freuda jsou to synonyma) vlastní svět. Má‑li to dokázat, musí se nejprve sám bytostně změnit. Freud tento proces nazývá přechodem od principu slasti k principu reality. Animální člověk je ryze pudový tvor, jenž veškerou životní energii věnuje na okamžité prožitky slasti, zejména sexuální. Je proto konzervativní, spoután s přímo daným „zde“ a „nyní“. Tím, že si rozvinutím rozumových schopností osvojil princip reality, naučil se „polidštěný člověk“ chápat čas a vidět širší souvislosti reality. Jinak řečeno, nabyl schopnosti usměrňovat své pudy a sublimovat je ve vyšší životní projevy. Zejména dosud dominující sexuální energii proměnil v tvořivou energii pracovní. Jen s ní vybudoval kulturu jako jednotu prostředků k pacifikaci, „polidštění“ přírody a k fungující společenské organizaci. Rubem tohoto velikého pokroku je, že princip reality a práce se dopouštějí násilí na pudové přirozenosti, a proto jsou zdrojem trvalého strádání jedinců. Odtud neustávající „nespokojenost v kultuře“. Je to ovšem cena, která se musí zaplatit.

Tyto myšlenky tvoří jeden z významných zdrojů Marcuseho antropologie. Marcuse však není epigon. K Freudovi se staví tvořivě, liší se od něho již chápáním lidské svobody: zatímco Freud ji spojuje s předkulturním pudovým životem jedinců, uznává Marcuse svobodu také v oblasti civilizace. Civilizace, říká Marcuse, je bytostně dějinná. Dějiny představují jednak vývoj panství člověka nad přírodou, jednak člověka nad člověkem. To poslední chápejme tak, že v každé společenské formaci vládne úzká vrstva držitelů moci nad utiskovanou většinou. Tady jasně vidíme marxovskou inspiraci.

Dějiny civilizace se pohybují vzestupně, představují však nesmírně složitý proces, plný rozmanitých tendencí, protikladů, zvratů. Neřídí se přitom ani hegelovským světovým duchem, ani nějakou obecnou historickou zákonitostí. Jsou dílem kolektivní dějinné praxe člověka. Klíčový je zde podle Marcuseho pojem dějinného projektu, pravděpodobně sartrovské provenience. V zásadě jde o to, že dějinná realita není nikdy definitivně hotová. Střetávají se v ní různé možnosti, mezi nimiž dějinné subjekty volí. Vítězný projekt, jenž obvykle přináší více svobody a zlepšení kvality života, se pak etabluje jako vládnoucí racionalita, jež trvá, dokud nevyčerpá svůj potenciál. Mezitím se v ní už postupně prosazuje nový projekt, a tím i nová racionalita. Překonaná pak poklesá na úroveň iracionality. Tak se postupně zformovaly společnosti otrokářská, feudální a nakonec kapitalistická. Nyní žijeme v její pokročilé, avšak zároveň již úpadkové, iracionální fázi. Toto dějinné údobí se velmi liší od předchozích. Ranější civilizace jsou dvourozměrné, protože hluboce třídně rozštěpené, prostoupené hlubokým konfliktem mezi neanonymními, viditelnými držiteli moci na jedné straně a ovládanými na straně druhé. Převažující metodu vládnutí představuje nezastřené násilí. Je tomu tak nejen v otrokářské a feudální společnosti, ale do jisté míry také v raném kapitalismu.

Současný kapitalismus jako rozvinutá industriální společnost skýtá zcela jiný obraz. Místo rozštěpení nastoupila jednota, sociálně politický konflikt vystřídala harmonie, tj. spolupráce a smír. Nástupnické panování ustoupilo toleranci. Západní civilizace se dnes prezentuje jako demokratická a svobodná. A vskutku, přitakává Marcuse, svoboda je institucionálně garantovaná. Krom toho se právem pyšní, že ztělesňuje společnost blahobytu, v níž snad každý se ve větší či menší míře podílí na nahromaděném bohatství.

Navzdory uvedeným vymoženostem však Marcuse nesdílí obecné uspokojení. Naopak, přichází s šokujícím tvrzením, že právě tato vyspělá civilizace je nejrepresivnější, její kontrola nad lidmi a manipulace jimi nejúčinnější. Všeobecná harmonie představuje pouze vnější jevovou, tudíž nepravdivou stránku společenské reality. Ve skutečnosti panství malé skupiny mocných nad většinou nezmizelo, jen se zásadně proměnilo. Zaprvé, moc již pozbyla osobní rysy, neboť se dovedně skrývá za maskou neosobních, anonymních aparátů: vědeckotechnických, hospodářských a politických. Všechny spolehlivě fungují ve vzájemném propojení. Zadruhé, nepoužívá již násilí, nýbrž nepřímou, jemnější metodu. Souhrnně ji můžeme nazvat masovým konzumem. Tkví v krajně intenzivní propagaci a praktikování pasivního, nivelizujícího, uniformujícího spotřebitelského životního stylu. Pojmy spotřeba, spotřebitel se odvozují z pojmu potřeba. Marcuse proto v rámci své antropologie a filosofie dějin rozvíjí zajímavou teorii potřeb.

Podává následující typologii: Na úrovni animálního života můžeme hovořit jen o biologických potřebách, které zajišťují holé přežití. Polidštěný člověk má již vyšší potřeby, jež jsou zásadně historické povahy, vyvíjejí se zároveň s dějinami. V tomto rámci lze rozlišovat potřeby pravé a nepravé, falešné. První, vitální, představují obživu, odívání a bydlení na dosažitelné kulturní úrovni. Jen ty mají podle Marcuseho právo na neomezené uspokojování. Nepravé jsou naproti tomu pro život na náležitě uspokojivé úrovni zcela postradatelné. Obecně představují potřeby masového konzumu na základě nutkavého pocitu mít a užívat to co druzí, jinak jsme méněcenní. Masové potřeby jsou podle Marcuseho represivní. Vládnoucí aparáty je používají ke kontrole podřízených jedinců. Těží přitom z vlastnictví nesmírně výkonných výrobních, distribučních a propagačních prostředků. Na trh proudí stále nové a důmyslnější „zbytečné věci“, jež média dokonce až v našich ložnicích vnucují jako nezbytnosti, bez nichž život není dostatečně radostný, krásný, zdravý. Hromadná sugesce, indoktrinace jde tak daleko, že dochází až k zniternění. Jedinec si nepřipouští, že podléhá nastraženým svodům, naopak pevně věří, že touha mít to či ono tryská přímo z jeho nitra, vyjadřuje jeho nejvlastnější svobodu a volbu. Toto falešné šťastné vědomí vede podle Marcuseho k možnosti formulovat následující paradox: v rozvinuté industriální společnosti se dokonce svoboda stává nástrojem nesvobody. Odcizení, zvěcnění člověka dosahuje vrcholu.

Protože tento stav není možný bez nevídaného rozvoje vědy a techniky, můžeme je podle Marcuseho hodnotit jako destruktivní nástroje panství. To ale neznamená, že je odmítá celkově. Hrají důležitou roli v boji proti hrozbám přírody, pomáhají odstraňovat bídu a nelidskou dřinu. Marcuse věří, jak ještě uvidíme, že přispějí k překonání dnes vládnoucí technologické racionality. Existují však ještě další, vyšší formy kontroly lidí.

Filosofie si Marcuse velmi váží. Od svých začátků v antice podle něho sehrála převážně emancipační roli. Pravá filosofie představuje úsilí pochopit svět v jeho vícerozměrnosti, rozpornosti. Jako hledání pravdy je nezbytně dialektická, tj. kritická, negativní, demaskuje však pouze zdánlivé, nepravdivé. Filosofické poznání jde ruku v ruce s hodnocením, hodnotami. Plyne z toho imperativnost, jež pod povrchem toho, co „jest“, nalézá, co „býti má“. Pro svou bořivost se filosofie netěší přízni etablovaných pořádků.

Novověká věda se od ní podstatně liší. V souladu s Husserlem a Heideggerem Marcuse zdůrazňuje její instrumentální, technologickou povahu. Operacionalistická metodologie není slučitelná s obecnými filosofickými pojmy a hodnotami, které se proto odkazují do soukromí, a tím krajně relativizují. Nepřekvapuje proto, že slouží jako nástroj stále účinnější společenské kontroly. V tomto ohledu věda není neutrální, třebaže zdůrazňuje svou etickou a estetickou neutrálnost. Leč vraťme se k filosofii.

Dnes vládnoucí pozitivismus, zejména analytická filosofie (např. Wittgenstein), zrazuje ve jménu vědeckosti původní poslání, rezignuje na kritiku a stává se apologií etablované společnosti. Prezentuje se jako terapie, která léčí metafyzické „poblouznění“, očišťuje vědomí od všech bludů, a tím zabraňuje hledání lepší skutečnosti. Ve skutečnost však podle Marcuseho dospívá jen k sterilizaci, banalizaci myšlení a jazyka. Tento proces, ukazuje Marcuse, probíhá rovněž na obecné úrovni. Jazyk užívaný v režimu technologické racionality se stává jazykem funkcionalizovaným. Úkolem je vytěsňovat z jazykové komunikace vše, co narušuje požadovaný soulad. Výsledkem je „zkamenělá struktura“, plná prázdných tautologií a frází.

Marcuse nevěří, že represivní industriální civilizace představuje poslední krok dějin, že lidský život zůstane trvale odsouzen k odcizení, zvěcnění v závislé konzumní schánčlivosti, je‑li schopen kvalitativně vyšších projevů. Nová posttechnologická společnost by uvolnila prostor pro „umění žít“. Všichni jedinci by byli zbaveni nedostatku a strachu, jejich svoboda by byla autentická, protože by vycházela z vnitřní autonomie. Jednali by tvořivě, spojujíce rozum s imaginací. Mezi lidmi by zavládla spolupráce. Zrodil by se rovněž nový vztah k přírodě. Pominulo by dnešní její drancování a nastoupilo by partnerství. Politickou formu takové společnosti by tvořila opravdová, přímá demokracie.

Teoretická vize tudíž existuje. Je ale uskutečnitelná? Jak? Za jakých podmínek? Tyto otázky patří k nejobtížnějším.

Především podle Marcuseho objektivní možnosti nabízejí moderní věda a technika. Je nesmyslné domnívat se, že jejich současnou potlačovatelskou roli překonáme, jestliže se od nich odvrátíme. Naopak, bez jejich pomoci nová společnost sotva vznikne. Budoucí věda se podle Marcuseho sblíží s uměním a filosofií, čímž získá sociálně kritický, emancipační charakter. Takový potenciál má i budoucí vývoj techniky. Rozmach automatizace povede k takovému zvýšení produktivity práce, jež uspokojí oprávněné životní potřeby všech lidí a dnešní pracovní dobu sníží na nezbytný zlomek. Tím se, říká Marcuse v návaznosti na F. Schillera a Marxe, uvolní čas pro volnou hru schopností svobodných jedinců. Marcuse zde jde dokonce za Marxovu myšlenku „zrušení práce“ jako podmínky přechodu z říše nutnosti do říše svobody. Sama práce musí překonat svou odvěkou tíživost (již zdůrazňoval také Freud) a proměnit se ve svého druhu radostnou hru (s takovou myšlenkou přišel kdysi již utopista Ch. Fourier, upozorňuje autor v jiném textu).

Jinak to podle Marcuseho vypadá s neméně důležitou subjektivní, psychickou stránkou emancipačního procesu. Svobodu nelze vnucovat. Platí paradox, že otroka lze osvobodit, jen když je již sám svobodný. Mají‑li se dnes kontrolovaní a manipulovaní osvobodit od svých pánů, musí se nejprve osvobodit sami od sebe. Vyžaduje to novou definici potřeb, což však předpokládá změnu myšlení. Základní, takřka existenciální otázka proto zní: Co dělat, když se jedinci ochotně zabydleli ve své závislosti, již si jako takovou ani neuvědomují, takže si ji nedají vzít? Jako např. televizi? „Je vůbec možné prolomit tento curriculus vitiosus?“ ptá se Marcuse.

Tehdy je velmi skeptický: na rozdíl od minulosti chybí společenský subjekt emancipačního procesu. Lid je nyní konzervativní, začlenil se do etablovaných poměrů. Jistou pomoc snad nabízí komerčně nepokleslé umění, v jádru svobodné, kritické, a proto přesahující realitu. Síla její imaginace může snad probouzet touhu po novém, lepším údělu.

Celková nepřízeň doby, uzavírá Marcuse své dílo, neznamená, že dialektická kritická teorie nemá smysl a měla by rezignovat. Ač sama nemůže vyvolat praktické změny, je cenná tím, že odkrývá pravou povahu etablované současnosti a odhaluje lepší perspektivu, jež se ovšem nemusí naplnit. Přesto nabízí naději.

Charakterizuje‑li Marcuse rozvinutou industriální společnost slovy jednota, harmonie, smír atd., pak tomu porozumíme jen tehdy, jestliže si uvědomíme dobový kontext. Šedesátá léta představují vrchol „zlatého věku“ (E. Honshbawm, Věk extrémů) poválečného vývoje kapitalismu. Ten ale zanedlouho poté skončil. S prudkým rozvojem globalizace zavládla opět disharmonie. Společnost se stále víc polarizuje.

V tomto ohledu dílo zestárlo. Stále však platí, že skutečnou vládu drží anonymní síly, jimiž jsou finanční trhy a nadnárodní korporace („hyperburžoazie“ a její „globální moc“ dle V. Bělohradského). Rovněž platí, že konzumní běsnění není výrazem skutečné svobody, ale prohlubujícího se odcizení a zvěcnění. Otázky autentické svobody i pravých potřeb si uchovávají filosofickou relevanci.

Hodný úcty je Marcuseho nesporný humanismus, touha po důstojném, svobodném, tvořivém žití všech i po partnerském soužití mezi lidmi a mezi lidmi a přírodou. Není pochyb, že Marcuseho vize emancipované společnosti má utopické rysy. Jenže pro Marcuseho to není dostačující argument: otázku utopie nelze jen tak smést ze stolu. Rok po myslitelově smrti napsal německý filosof Herbert Schnädelbach: „Vyplatí se, abychom na Herberta Marcuseho nezapomněli.“

Ladislav Major (1935) je filosof, vysokoškolský učitel a publicista; docent FF UK v Praze.

Obsah čísla 4/2004

Ladislav Major

Čtyřicet let Jednorozměrného člověka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu