Štěpán Steiger

Kořeny neoliberalismu

Současná společnost je – především myšlenkově (ideologicky), ale i mnoha jiných pohledech – do značné míry ovlivňována (určována) zásadami, jež zpravidla označujeme jako neoliberální. Když se stalo zřejmým, že poválečný keynesiánský model se ocitl v krizi (tj. jeho recepty už nevyhovovaly podstatně se měnící situaci), staly se neoliberály navrhované cesty z krize a expertízy tržních radikálů z koncepčních center („think tanks“) i proto převládající ideologickou silou, že vědecky podpírané neoliberální odpovědi a recepty byly vyvinuty jako systematický celek. Odpověď na otázku, jakých prostředků neoliberálové užili a jakou cestou se vydali, aby dosáhli dnešního vlivu v politice, na poli idejí a v individuálních postojích a jak se jim podařilo zakotvit svoje zásady i v obyčejném životě, neznamená zastávat se síly jejich myšlenek – naopak, chceme spíše ozřejmit proměnnost dnešních konstelací. Ze strategie neoliberálních myslitelů se můžeme poučit i my, kteří chceme změnit směr současného myšlení v obráceném směru.

Dějiny neoliberalismu v kostce

Převládající ideologií se neoliberalismus stal od poloviny 70. let, když se poválečný ekonomický model ocitl v krizi. S nástupem Margaret Thatcherové ve Velké Británii 1979 a Ronalda Reagana 1980 v USA se neoliberální zásady staly oficiální státní doktrínou. Kořeny ovšem mají v minulosti mnohem hlubší.

Neoliberalismus vznikal mezi oběma světovými válkami v protisměru vůči hnutím socialistickým a sociálně‑reformním a to zejména ve střední Evropě (v Německu a v Rakousku), kde měl hospodářský a sociální vývoj zvlášť krizový charakter, jenž vedl k ostrým společenským konfliktům. Východiska z velké krize, jež neoliberálové navrhovali, nacházela ovšem jen málo zastánců. U známého levicového historika Erika Hobsbawma si můžeme přečíst tuto charakteristiku: „Ať je to sebetěžší vzpomenout si v epoše neoliberální hospodářské teologie, ale mezi rannými čtyřicátými a sedmdesátými lety se i nejslavnější… zastánci svobodného tržního hospodářství… museli cítit jako proroci na poušti, kteří se marně pokoušeli varovat nerozvážný západní kapitalismus, že je na ,cestě k otroctví‘.“

K překonání traumatu světové hospodářské krize a později, v prvním desetiletí po druhé světové válce při rekonstrukci zvláště v Evropě sledovala hospodářská politika Spojených států i evropských zemí teoretickou linii „nového údělu“ (New Deal) a keynesiánství. V popředí stálo proto plánování, aktivní role státu, programy na vytváření pracovních míst a výstavba sociálního státu. Těmito zásadami se řídila také hospodářská praxe tzv. rozvojových zemí: státy „třetího světa“ (ovšem i pod vlivem SSSR a jeho ideologie) usilovaly o to, aby dovoz, jejž nebylo možno financovat nebo jenž nebyl k dispozici, byl nahrazován budováním vlastních výrobních kapacit. Industrializace, zaměřená na vnitřní trh, byla chráněna protekcionistickými opatřeními. V „mateřských“ zemích a do jisté míry i na periferii kapitalistického světa patřil tento model až do 70.let k pilířům stálého hospodářského růstu a prosperity – není divu, že tato desetiletí jsou považována za „zlatý věk“ kapitalistického hospodářství.

Rozhodně ještě v 70. letech se zdál vztah trhu a státu jasný. Ještě na počátku této doby tvrdil prezident Richard Nixon: „Všichni jsme keynesiánci“ – čímž zdůraznil důležitost plné zaměstnanosti a státního plánování pro hospodářskou politiku.

„Neoliberální internacionála“

Přesto, že „duch doby“ jim nebyl příznivý, začali se neoliberálové od 30. let minulého století organizovat proti „etatistickému zaplavování Západu“. Byli si od samého začátku vědomi, že svoje ideje musí prosazovat organizačně a institucionálně. Jen hrstka jejich ekonomů měla univerzitní stolce; němečtí tržní radikálové se angažovali jako funkcionáři zaměstnavatelských svazů nebo v mimouniverzitním výzkumu, jenž měl politické rysy.

V srpnu 1938 uspořádali tržní radikálové, kteří byli opomíjeni, avšak sami se považovali za intelektuální avantgardu, v Paříži mezinárodní konferenci. Tehdy se sjednotili na termínu neoliberalismus, proti němuž zpočátku stály pojmy jako neokapitalismus a pozitivní liberalismus. Protiofenzíva měla nejdříve probíhat na bojišti myšlenek. Pokud šlo o prosazení vůdčích idejí, počítali účastníci kongresu, že proces potrvá dvě až tři generace, vyzývali proto k trpělivosti a důkladné práci.

Válka jejich činnost přerušila, sotva však skončila, pomýšleli tito intelektuálové na organizaci s mezinárodním dosahem. Z jejich analýzy konkrétních podmínek pro ně vyplynulo, že především musí zpracovat nové vědomosti v oborech ekonomie, práva, politických věd a filosofie. Teprve potom bude zapotřebí vniknout do politického poradenství, veřejného mínění a (jak říká Gramsci) „každodenního rozumu“. Tak měla být překonána hranice mezi vědou a hospodářskou a společenskou politikou.

Snahy ovlivnit „ducha doby“ ve směru k radikálně tržnímu myšlení vyvrcholily v dubnu 1947 vznikem Mont Pčlerin Society (MPS).

S myšlenkou na její založení přišel rakouský ekonom Friedrich August von Hayek, jenž také podstatně určil svými teoretickými a politickými úvahami celé strategické zaměření společnosti. (Mimochodem, uvažoval původně o tom, že by se společnost měla jmenovat podle dvou proslulých liberálně‑konzervativních osobností 19. století Společnost Actonova a Tocquevillova, nakonec však byl přijat název podle místa, kde se společnost ve Švýcarsku ustavila.) Mezi prvními 36 vědci, jež Hayek pozval na ustavující setkání, převažovali ekonomové, od Miltona Friedmana, „vynálezce“ monetarismu, a dalších teoretiků „chicagské školy“, přes britského ekonoma Lionel Robbinse a amerického (ale původem rakouského) Ludwiga von Misese až po ekonomy německé – zastánce „ordo“liberalismu, jako byli Walter Eucken, Alexander Rüstow nebo Wilhelm Röpke. Mezi několika málo přítomnými filosofy byl nejznámějším britský (původně rakouský) Karl Popper. Také historiků bylo jenom poskrovnu.

Cíle a metody

Ve veřejném prohlášení (Statement of Aims) definovala Společnost jako „žádoucí“ studium následujících otázek:

1) analýza a výzkum povahy současné krize k objasnění podstaty jejího morálního a ekonomického původu,

2) opětná definice funkce státu, aby byl zřejmější rozdíl mezi řádem totalitním a liberálním,

3) metoda znovunastolení vlády zákona a zajištění jeho rozvoje tak, aby jednotlivci a skupiny nebyli s to zasahovat do svobody jiných a aby se soukromá práva nemohla stát základem zhoubné moci,

4) možnost ustavení minimálních standardů prostředky, jež nejsou nepřátelské iniciativě a fungování trhu,

5) metody, jak potírat zneužívání dějin k podpoře názorů nepřátelských svobodě,

6) problém vytvoření mezinárodního řádu, podporujícího zajištění míru a svobody a dovolujícího ustavení harmonických mezinárodních hospodářských vztahů.

„Nechceme vytvářet pravověrné názory,“ tvrdí dále prohlášení, „nechceme formovat žádnou politickou stranu nebo strany ani se k nim přidružovat, ani nechceme vést propagandu. Naším jediným cílem je usnadňování výměny myšlenek mezi podobně smýšlejícími vědci v naději, že posílíme zásady a praxi svobodné společnosti a že budeme studovat fungování, přednosti a nevýhody tržně orientovaných hospodářských systémů.“

Společnost se hodlala scházet každoročně začátkem září na týdenní diskuse o písemně předložených názorech na témata společného zájmu. „Společnost nevyhledává publicitu, ani se však nesnaží být tajnůstkářskou nebo anonymní,“ říká dále. „Je sdružením jednotlivců, z nichž žádný nemůže mluvit za druhého.“

Mont Pčlerin Society se brzy stala mezinárodním střediskem neoliberálních idejí, už v roce 1951 měla 172 členů z 23 zemí všech pěti kontinentů. Dnes čítá přes 500 členů v 70 „pobočkách“ po celém světě.

Intelektuálové, kteří se v ní sdružili, měli ovšem rozdílná teoretická východiska. Jejich spektrum sahalo (sahá) od německých „ordo“ liberálů, kteří pro zachování kapitalismu požadovali více státních zásahů, po radikály jako byl von Mises. Šlo o teoretiky stejně smýšlející v tom smyslu, že měli společné zásady a stejný cíl, současně však také o hnutí, ve kterém měly svoje místo rozdílné proudy a stanoviska. Tuto pluralitu musíme považovat za jednu ze silných stránek neoliberalismu: poněvadž zahrnuje soubor teorií a politických forem, mohou jeho zastánci pružně reagovat na odlišné politické a sociální podmínky.

Sjednocujícím základním konsensem, jak vyplývá z prohlášení, je v MPS protisocialistický popř. proti „kolektivistický“ směr a společné potírání keynesiánství. Svoje cíle Hayek vyložil už v roce 1944 ve své polemice Cesta k otroctví, že každá forma socialismu – a k těm počítal antinacista Hayek bez rozdílu jak nacismus, tak keynesiánství a New Deal – hrozí, že končí v kolektivismu. Tato teorie totalitarismu vychází důsledně z protikladu trhu a plánu – demokratický právní stát nebo participativní prvky nenabízel žádná kritéria k posuzování společnosti. V praxi se to projevilo nejenom tím, že nejeden německý neoliberál mohl bez překážek publikovat i v době nacismu, nýbrž i tak, že neoliberálové neviděli problém nabízet poradenské služby diktátorským režimům jako byl Pinochetův v Chile nebo jihoafrický režim apartheidu.

Jednoty s ohledem na „opětnou definici státu“ mohlo totiž být docíleno proto, že formulace byla zvolena velmi vhodně: ve snaze obnovit liberalismus nemohli neoliberálové (v roce 1947!) předstírat, že neexistovala světová hospodářská krize. Bylo jim zřejmé, že svobodný obchod a princip laissez‑faire samy neposkytují dostatečný základ pro zachování kapitalismu. Silná ruka státu se i jim jevila příhodná, mělo‑li být zajištěno „optimální fungování“ trhů nebo měl‑li stát napomoci tržním silám, aby se vůbec prosadily.

V této souvislosti ovšem je nutné uvést přesnou – takřka sociologickou charakteristiku neoliberálního programu, jak ji podal nikdo jiný než Pierre Bourdieu v prosinci 1998: „Neoliberální program odvozuje svou společenskou moc z politické a hospodářské moci těch, jejichž zájmy vyjadřuje: akcionářů, finančních spekulantů, průmyslníků, konzervativních nebo sociálnědemokratických politiků, kteří byli obráceni na konejšivý oddych laissez‑faire, vysokých finančních funkcionářů dychtivých vnucovat politiku obhajující jejich vlastní vyhubení, protože na rozdíl od manažerů podniků nenesou žádné riziko, že by nakonec museli zaplatit za důsledky. Neoliberalismus má celkem sklon k tomu, aby podporoval odloučení ekonomiky od společenských realit a tak ve skutečnosti vytvořil hospodářský systém, přizpůsobující se svému popisu v ryzí teorii, systém, který je jakýmsi druhem logického stroje, jenž se předvádí jako řetěz nutností, řídící ekonomické činitele.“

Neoliberální instituce

Intelektuální metody a organizační forma Mont Pčlerin Society poukazují na to, že Hayek měl na mysli typickou „protiintelektuální“ skupinu. Levicoví intelektuálové, jež považoval za protivníky, měli být poraženi svými vlastními prostředky. Strategické zaměření MPS však bylo uvnitř Společnosti kontroverzní a proti přímému využití „mezinárodní akademie“ k účelům „denní politiky“ se nakonec prosadila skupina kolem Hayeka s názorem, že má‑li být koncepčně intelektuální práce politicky účinná, musí být oddělena od politické intervence a komunikativního zprostředkování. Trvalý politický úspěch se podle Hayeka dostaví jenom tehdy, bude‑li k tomu ve společnosti vytvořen intelektuální základ. Zatímco originální myslitelé (original thinker), jak označoval sebe a sobě rovné, by rozvíjeli teoretické základy a vytyčovali trendy, je úkolem myslitelů „sekundárních“ (second‑hand dealers in ideas), tj. spíše na praxi zaměřené vrstvy akademiků, příslušníků svobodných povolání, novinářů a kulturních tvůrců popularizace neoliberální strategie.

S touto „dělbou práce“ na paměti vznikla celá řada koncepčních středisek (think‑tanks) a existující spojení byla systematicky využívána a spojována. K rozšiřování neoliberálních teorií sloužily (slouží) různé časopisy. Tak se propojily různé části neoliberální sítě: střediska pořádala konference, na nichž vědci z MPS přednášeli výsledky svých prací, jež následně v lehce stravitelné zkrácené verzi uveřejňovali. Dalším krokem bylo konečně odvození politických závěrů, na jejichž prosazení se vědci občas přímo podíleli (např. v USA a ve Velké Británii, ve Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu, s poradci z okruhu MPS však mohla počítat také Pinochetova diktatura, jihoafrický režim apartheidu nebo Fujimoriho vláda v Peru).

Neoliberálové pochopili: jestliže chtěli změnit hospodářské, společenské a politické poměry, museli zvítězit intelektuálně. Aby jejich myšlenky pronikly do denního života lidí, musí být zprostředkovány – sdělovacími prostředky, vzdělávacími programy, univerzitními učebními plány. To vše je třeba financovat. Intelektuální infrastruktura (ústavy, nadace, koncepční střediska) má zapotřebí peněz.

Ústavy, rychle se šířící do celého světa, se financovaly (financují se) dary většinou velkých podniků popř. nadacemi koncernů. Neoliberální intelektuálové aktivizují pro svou činnost záměrně svět koncernů prostřednictvím novin jako je např. Wall Street Journal. Má‑li se logice trhu dopomoci k jejímu právu, musí „svět hospodářství“ vytvořit svou vlastní „novou třídu“ – třídu „vědoucích“ („znalců“), jejichž vyhlídky na kariéru by neměly záviset na státu nebo na univerzitách. To mělo veliký význam potud, že v mnoha zemích mělo trvat ještě dlouho, než se neoliberální vědci a zprostředkovatelé jejich idejí mohli reprodukovat bez zvláštní podpory.

Přes všechna osobní i organizační propojení se jednotlivé „think‑tanks“ ujímaly jim odpovídajících strategických úloh. Jedny pracovaly na vědeckých expertízách, jiné se věnovaly politickému poradenství a prosazování vhodné politiky. Další vzdělávaly akademický dorost. Uveďme aspoň nejdůležitější (některé byly založeny po druhé světové válce, některé už před ní):

– okruh kolem Ludwiga von Misese, jenž přednášel na univerzitách ve Vídni, v Ženevě a v New Yorku a jehož vliv vyplynul z prací o teorii peněz a o teorii „Gemeinwirtschaft“ (hospodářství, v němž v popředí je krytí potřeb, nikoli tržní vztahy). Mezi jeho žáky patřil např. sám Hayek nebo dlouholetý rakouský ministr financí Reinhard Kamitz,

– ženevský Institut Universitaire de Hautes Etudes Internationales, založený Williamem E. Rappardem – financovaný po dvě desetiletí Rockefellerovou nadací. Ve 30. a 40. letech poskytl mnoha radikálním tržním teoretikům místa docentů, pověřoval je výzkumnými úkoly nebo jim umožňoval přednáškovou činnost,

– v Paříži vybudovali Rougier a Jacques Rueff Centre International d’Etudes pour la Rénovation du Liberalisme, jenž byl od počátku nejen podle jména koncipován mezinárodně: Lippmann, Hayek a Röpke tam organizovali americkou, resp. anglickou a švýcarskou sekci,

– v USA založili v roce 1943 podnikatelé American Enterprise Institute (dodnes velmi vlivný) pro boj proti Novému údělu (New Deal),

– v Londýně se Institute of Economic Affairs orientoval především na vysokoškolské studenty a mladé intelektuály ve vědeckém systému. Na začátku 70. let se stal předmostím monetaristických teorií přicházejících z Chicaga. Vytvořil a financoval jej člen MPS, podnikatel Antony G. A. Fisher,

– v Londýně byl v roce 1977 založen také Adam Smith Institute, který poskytoval významné expertízy k otázkám privatizace. (Chlubí se, že na dvě stě jím navrhovaných opatření přijala a uskutečnila Margaret Thatcherová.) Jeho služeb využívala Světová banka při privatizaci v různých zemích,

– ve Washingtonu vznikla v roce 1973 Heritage Foundation, jež se v USA stala propagační centrálou „reaganomics“. Pod řízením Edwina J. Feulnera, který byl v letech 1996–1998 předsedou Mont Pelerin Society, zaměřovala se tato nadace jako „sekundárně‑vědecký ústav“ zejména na intervence do stranické a běžné politiky,

– to platí také pro Centre for Policy Studies v Londýně, k jehož zakladatelům patřila i Margaret Thatcherová. Středisko bylo jádrem duchovní a politické ofenzívy neoliberalismu v Británii a významně se podílelo na přestavbě konzervativní strany na bojovou stranu neoliberalismu.

Jestliže existovala skutečnost, jež výrazně přispěla ke zvýšenému hodnocení neoliberálního myšlení, pak to byly Nobelovy ceny. Toto vyznamenání totiž nejen přineslo jeho nositelům světovou pověst, nýbrž přispělo i k popularizaci jejich názorů a k ustavení ekonomiky jako „exaktní vědy“. V roce 1974 to byl Friedrich August von Hayek, jemuž byla udělena cena za ekonomické vědy, založená Riksbank (Švédskou říšskou bankou). V roce 1976 následoval Milton Friedman. (Vyznamenání bylo jedním z důvodů, proč např. tak zdomácněl Friedmanův pojem „přirozené nezaměstnanosti“. Že apologeti trhu z MPS a chicagské School of Economics měli tuto cenu po léta takřka „pronajatu“, nebylo ovšem náhodou: dva dlouholetí předsedové výboru pro její udílení, Erik Lundberg a Assar Lindbeck, totiž patřili ke stejnému kruhu. Teprve koncem 90. let byli na základě ostrých protestů vyměněni a kruh potenciálních kandidátů se rozšířil.)

Dlouhodobá perspektiva

V článku z roku 1949, který nazval The Intellectuals and Socialism (Intelektuálové a socialismus), se Hayek zabýval myšlenkami, intelektuály a institucemi, které pro rozšiřování idejí zaujímají ústřední postavení. S poukazem na historický vývoj v Německu, Anglii a Francii, jenž podle něj vedl „k socialismu“, konstatoval, že před ustavením socialismu existovala fáze, v níž intelektuálové aktivně propagovali socialistické ideály. Intelektuály považoval za tvůrce názorů a na ně tudíž sázel ve „válce myšlenek“, kterou třeba vést, poněvadž to jsou oni, kdož „vytvářejí charakteristické klima názorů, převládající ,světový názor‘ doby, jež přijetí některých myšlenek přeje a jiným nepřeje.“ Trvání procesu, potřebného k prosazení intelektuálních mód a hesel odhadoval na „dvě nebo tři generace“. Tvrdil: „Svůj úkol musíme nazírat z tohoto dlouhodobého pohledu. Musíme se zabývat názory, jež se musí rozšiřovat, má‑li být zachována nebo obnovena svobodná společnost, nikoliv tím, co se v okamžiku zdá proveditelné.“

Aby překonal vlastní společenskopolitickou izolaci, zdůraznil Hayek vedle dlouhodobé perspektivy rovněž důležitost „liberální utopie“. Rozhodující pro úspěch je konstrukce neoliberálního společenského projektu jako hodnověrného modelu osvobození a změny. Hayek totiž poznal, že síla socialismu spočívá v tom, že vládne utopickým myšlením. To požadoval i pro neoliberalismus: „Čeho se nám dnes nedostává je liberální utopie, program, jenž není ani pouhou obranou toho, co existuje, ani jednoduše rozředěným socialismem, liberální radikalismus, jenž ani nešetří citlivost existujících zájmových skupin ani se nedomnívá, že musí být tak praktický, citlivý a realistický, aby se omezil na věci, které se dnes zdají možné.“

Závěry pro levici?

Levice by měla začít s rozpory neoliberálních modelů a soustředit se především na otázku demokracie. Pro neoliberály je totiž demokracie přijatelná pouze ve velmi omezené formě: protože široký podíl jednotlivců nebo skupin na demokratických procesech s sebou může přinášet také zásahy do hospodářské svobody, nalézají neoliberálové důsledně právě tam nebezpečí, jež by mohla demokracie znamenat. Chtějí‑li zatlačit (potlačit) sociální stát, jenž je ochoten a schopen intervenovat, a nahradit jej soutěžním státem vedeným silnou rukou, musí být – podle nich – participativní demokracie nutně omezena. Neoliberální program proto už od 30. let požaduje, aby byla demokracie „vybavena omezeními a pojistkami, které dbají o to, aby liberalismus nebyl pohlcen demokracií.“

Nebojme se jít proti proudu! Hayek, Friedman a jiní významní průkopníci neoliberalismu kritizovali radikálně status quo v době, kdy jejich návrhy byly velice nepopulární a kdy neměli na veřejnost žádný velký vliv. Své dlouhé čekání v opozici využili k tomu, aby vyvinuli expertízy opačné než převládající a aby vybudovali organizační struktury.

Nezříkejme se utopického myšlení! Hayek přesně poznal, jak důležitá je neoliberální utopie, aby na jedné straně vyzařoval navenek a na druhé straně vyvolal ve vlastních řadách „cit pro smysl“. Boj o hlavy a srdce nevyhrajeme jen zlepšovacími návrhy toho, co je možné v „reálné“ politice. Aby se „jiný svět stal možným“, musíme udržovat – v sobě a u těch, jež chceme získat – utopický radikalismus. Právě nová hnutí si musí uvědomit, že je nutné rozvíjet dlouhodobé perspektivy a navrhovat pro ně programatické základy.

Při rozvíjení společného programu musíme připouštět pluralitu. „Dětská nemoc“ levicových hnutí a organizací spočívá v tom, že společné perspektivy jednání jsou obětovány „souzvuku“ ideologie. Neoliberalismus přitom přes společné zásady zná mnohostranné (rozdílné) projevy. Jeho silou je právě tato „pluralita“, vždyť z repertoáru jeho teorií lze odvodit množství soudržných, trhu odpovídajících řešení, jimiž lze pružně reagovat na různé politické a sociální konstelace. Souhra radikálních tržních utopistů, pragmatických intelektuálů a politiků se ukázala jako velice úspěšná.

Žádnou etablovanou instituci nesmíme považovat za nezměnitelnou. V 50. a 60. letech se zdálo vzhledem k tehdy převládajícímu společenskému konsensu nemyslitelné, aby vlády bohatých zemí připustily miliony nezaměstnaných, aniž tím provokovaly k převratu. Nemyslitelné se zdálo, aby ve jménu nerovnosti bylo prováděno přerozdělování příjmů od chudých k bohatým. Nepředstavitelnou se zdála privatizace vodního hospodářství, systémů sociálního pojištění, dopravních systémů, zdravotní péče a školství. Zdálo se nemožné, že by mohla být udržována loajalita obyvatel vůči „systému“, právě když hmotné ústupky, jimiž byl odůvodňován souhlas obyvatel s kapitalismem sociálního státu, jim byly širokou měrou odnímány – a aby formy solidarity byly tak oslabeny. Lidé se totiž denně ztotožňují s imperativy soutěžní společnosti.

Dnes víme, že toto vše bylo možné, když se změnily mocenské vztahy ve společnosti. Vědomí, že v zásadě žádná instituce, žádná forma sociálního a politického vědění, ba ani psychologické postoje nejsou nezměnitelné, by nás mělo vést v našem úsilí myslet „jiný svět“ a prakticky jej umožnit.

Štěpán Steiger (1922) je publicista. Publikuje mj. v Literárních novinách a Hospodářských novinách.

Obsah čísla 4/2004

Štěpán Steiger

Kořeny neoliberalismu

Dějiny neoliberalismu v kostce

„Neoliberální internacionála“

Cíle a metody

Neoliberální instituce

Dlouhodobá perspektiva

Závěry pro levici?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu