Wojciech Pięciak

Polsko a německá nová paměť

Inscenace Jörga Friedricha, marketing Eriky Steinbachové

Můžeme si troufnout prohlásit, že příčinou krize v polsko‑německých vztazích za poslední roky nebyly jen názorové rozdíly, pokud jde o Irák, evropskou ústavu a pár dalších věcí (např. vztah k USA), ale také spory o dějiny. Pro Poláky má nyní historická diskuse s Němci jedinou tvář – Eriky Steinbachové. Předsedkyně Svazu vyhnanců je v Polsku vnímána jako osoba, která chce přepsat dějiny. Ale i když se pozornost Poláků soustřeďuje na paní Steinbachovou, v Německu je její význam menší než například Jörga Friedricha, jehož knihy o bombardování Německa velice významně ovlivnily německé představy o vlastním národě.

Jestliže mladý Němec, který má o minulosti sotva ponětí, sáhne po pracích tohoto historika, odnese si z nich dojem, že oběťmi, které si zaslouží největší soucit, byli Němci a že to byla válka, ve která žádná strana nebyla – staromódní slovo – spravedlivá. A může být hůř: čtenář Friedrichových knih, které se v Německu prodávaly jak housky na krámě – historické práce Der Brand. Deutschland im Bombenkrieg 1940–1945 (Požár. Bombardované Německo 1940–1945, 2002) a fotografické publikace Brandstätten. Der Anblick des Bombenkriegs (Spáleniště. Obrazy bombardování, 2003) – může po jejich četbě pocítit nenávist, zvláště proti Britům a Američanům (v německém vědomí totiž chybí fakt, že náletů na Německo se účastnili také čtyři polské bombardovací perutě a jedna československá).

Bylo by dokonce zvláštní, kdyby mladý Němec při pohledu na otřesné fotografie takové emoce nepocítil. Při pohledu na beztvarou hmotu, která byla kdysi dítětem, spočívající na dlažbě u nádoby, do níž někdo složil znetvořenou mrtvolu matky. Nafouknuté mrtvoly, které oheň zasáhl v ulicích. Lebky naskládané na podlaze vypáleného krytu. A na druhé straně při pohledu na snímky britských velitelů anebo zajatých spojeneckých pilotů, jak je kdysi vyfotografovali (v zajateckých táborech?) v pózách připomínajících zločince – s očima vykulenýma po stresu nebo naopak s mladickou drzostí.

Ty první snímky vyvolávají nevolnost, druhé vyvolávají hněv. Soudíme‑li přitom podle textů, jakými Friedrich fotografie v albu doprovodil, a soudíme‑li podle jeho první knihy (jejíž vizualizaci album představuje), autor si takové důsledky uvědomoval. Uvědomoval si to také nakladatel, který se – veřejně distancoval od výběru nejdrastičtějších snímků.

Vyhlazování Německa

To, co Friedrich tvoří, není historie, ale něco na pomezí historie a literatury. Tento historik‑samouk, v mládí radikální levičák, později herec a režisér, zkoumal nejprve nacistické zločiny, aby se nakonec začal zabývat německými válečnými obětmi: nevydává jen knihy, ale neustále krouží po Německu, aby na přednáškách v dalších a dalších městech emotivně vyprávěl o náletech. I když Požár ani Spáleniště neobsahují nic nového, prodávají se výborně – a podobně jako dříve román Güntera Grasse Im Krebsgang (Račím pochodem) vyvolaly rozsáhlou debatu o německých obětech. Klíčem k ní je citový přístup: obě knihy rozbouřily emoce. Ačkoliv pouze shromáždily známá fakta (odpovídající tezi), vykreslily „gigantický obraz děsu“ (jak napsal historik prof. Horst Boog). Z vědeckého hlediska sice nemají Friedrichovy knihy velkou hodnotu, ale jsou obrovsky působivé.

Taková metoda – vyvolávání emocí drastickými snímky – není nová. Kdysi vděčila podobnému postupu za úspěch výstava Zločiny Wehrmachtu, předváděná v desítkách německých a rakouských měst: prezentovaly se na ní fotografie, které šokujícím způsobem zobrazovaly krutosti Wehrmachtu v Jugoslávii a SSSR. I ti, kteří nezpochybňovali fakt, že Wehrmacht páchal zločiny, tehdy pořadatelům vyčítali jednostrannost a šokující emocionálnost (která vylučuje rozum), ba i historické polopravdy. Mnohé z těchto výtek lze dnes zopakovat proti Friedrichovi.

Na začátku alba Spáleniště nacházíme větu: „Zabíjení v masovém měřítku a pomocí bomb zakusily jako dlouhodobý zážitek jen dvě společnosti, japonská po šest měsíců a německá pět let“, přičemž v historickém povědomí je zakořeněn názor, že „to byl trest“, dokazuje Friedrich. Omyl: v podstatě to nebyl trest (i kdyby takové city nebyly mnoha pilotům cizí), ale válečný nástroj, po kterém sáhla Třetí říše jako první. A peklo náletů nezakusili jenom Němci, ale také Britové, Poláci či Rusové. Friedrich ovšem formuluje poselství, podle něhož by nálety na Německo byly událostí „výjimečnou“ ve světových dějinách. Píše: „Obrazům tohoto Finis Germaniae se nevyrovná nic v dějinách lidské civilizace.“ Aby tuto tezi zdůraznil, umístil v obrazové publikaci téměř výhradně snímky měst a civilistů. Čtenář v ní nenajde snímky zbrojovek nebo vojenských zařízení – jako by nebyly cílem náletů.

V obou knihách upadá Friedrich často do rozporů: jednou přiznává, že právě Luftwaffe začala s teroristickými nálety už v roce 1939, ale dál to relativizuje kuriózním názorem, podle něhož v Polsku a v Holandsku roku 1940 Němci používali letectvo jako „vertikální dělostřelectvo“ a „z nutnosti“, neboť německé „letecké útoky provázely pozemní operaci“. Jsou tu i jiné rozpory: v Požáru Friedrich dovozoval, že nálety neovlivnily průběh války (na to, že je to nesmysl, poukazovali němečtí historikové, například prof. Boog, znalec „Bombenkrieg“, psal, že Friedrich „nevzal na vědomí“ historickou literaturu, která mu byla nepohodlná, a že nálety měly „obrovský negativní vliv na německý zbrojařský průmysl a sílu vojenského odporu“). Ve Spáleništích už Friedrich ono tvrzení neopakuje. Jeho sdělení je i tak mimořádné: třebaže přiznává, že nálety omezovaly funkčnost válečného aparátu Německa a „některé“ z nich v letech 1944–1945 umožnily Spojencům omezit ztráty při pozemní ofenzívě, dodává potom, že i kdyby jich nebylo, Spojenci by stejně válku vyhráli – nanejvýš by ztratili navíc sto tisíc lidí… To je úděsné opovržení životy spojeneckých vojáků.

Tezí, která prostupuje Friedrichovými knihami i přednáškami, je tvrzení, že cílem náletů bylo „vyhlazení“ Německa (slova Vernichtung a vernichten se objevují často). V Požáru, kterého se do konce roku 2003 prodalo 200 tisíc výtisků, Friedrich v jazykové rovině přímo porovnával holocaust s nálety: Němci byli v bombardovaných městech „plynováni“ v „krematoriích“ (totiž krytech); britské letectvo je „britská Einsatzgruppe“. V rozhovoru s reportérem týdeníku Spiegel odvětil Friedrich na otázku, zda považuje holocaust za výjimečný zločin, že ano, uznáme‑li, že také nálety na Německo byly výjimečné.

Jak to odpovídá skutečnosti? Několik čísel. Z 25 milionů Němců, kteří bydleli v bombardovaných městech, zahynulo půl milionu, tedy dvě procenta (včetně desetitisíců Neněmců: zajatců, nuceně nasazených). Zatímco Židů zahynulo v okupované Evropě přes devadesát procent. Takové byly proporce, a kdybychom přistoupili na Friedrichův postulát a začali pro popis náletů užívat jazyka, jakým se popisuje holocaust, povede to nejen k zamlžení proporcí (obětí a odpovědnosti), ale vyvstane taky otázka, jakým jazykem popisovat německých teror v českých zemích a v Polsku včetně tragédie Varšavy; z tohoto města, které mělo půl druhého milionu obyvatel, se roku 1945 nedožila polovina. Srovnání je tím opodstatněnější, že za spojeneckých náletů, trvajících pět let, zahynulo dvakrát víc německých civilistů, než zahynulo polských civilistů za dva měsíce Varšavského povstání v létě 1944. Jakým jazykem o tom tedy mluvit, když si Friedrich přivlastňuje nejtěžší kvantifikátory?

Album uzavírá věta: „Kdo shazuje bomby – třebas by osvobozoval – koná nectně.“ Takové komentáře nenechávají na pochybách, kdo byl „dobrý“ a kdo „zlý“: spravedlivý nebyl nikdo, domnívá se Friedrich. To je přepisování dějin, které formuluje následující poselství: my Němci jsme páchali zločiny, vy Poláci, Češi, Britové, Američané atd. jste také páchali zločiny, a je‑li tomu tak, nikdo nebyl spravedlivý. Friedrich neskrývá, že o to mu jde: v rozhovoru s deníkem Guardian říkal: „Druhá světová válka se tradičně představuje jako střetnutí mezi Dobrem a Zlem. Ale to nebylo tak jednoduché.“

Ovšem, nebylo to jednoduché. Takový přístup však vede ke srovnání odpovědnosti. Odpovědnost za smrt půl milionu německých civilistů včetně 75 tisíc dětí i za utrpení těch, kteří poznali nálety, nese nejprve německý stát, Hitler a jeho politika. Friedrich ovšem obviňuje: Churchill a Roosevelt jsou odpovědni za genocidu proti německému národu; Britové a Američané, vedeni „touhou po vyhlazení“ Německa, „popravovali“ ze vzduchu německé civilisty. Churchill a jeho důstojníci se jeví jako „opojeni zkázou“. Friedrichovou vlastností jsou vůbec četná a obrazná opakování, která pronikají do vědomí: Spojencům šlo o „masové hubení“ německého obyvatelstva nebo o „masové vyhlazení“. Čteme, že „kryty se měnily v popraviště“, kde byli civilisté „plynováni“ kysličníkem uhličitým.

Obě knihy jsou skandální – představují rétoriku a emoce, bez kontextu, totiž role, jakou nálety sehrály v porážce Třetí říše. Je to také ahistorický, vášnivě psaný obžalovací spis. Žalobcem je Friedrich. Obvinění: Hitler, Churchill, Roosevelt – ano, takto v jedné řadě. Friedrich mnohokrát jmenuje britského předsedu vlády jedním dechem s Hitlerem – sugeruje, že tyto lidi mnohé spojovalo. Friedrich nepopírá, že Hitler byl zločinec, ale pojmy „zločiny“ a „zločinec“ rozšiřuje, a tak srovnává válčící strany.

Požár se dočkal recenzí vlastně ve všech ústředních denících a v mnoha venkovských. A jestliže nastolil téma, veřejnoprávní televize kvapem natočila dokumentární film a týdeník Spiegel – citlivý vůči společenské náladě – otiskl řadu textů o náletech (podobně jako o rok dřív sérii o vysídlení). Jestliže však byla první Friedrichova práce v Německu přijata převážně kladně, fotoalbum vyvolalo jiné reakce. Recenzent konzervativního Frankfurter Allgemeine Friedricha hájil a dokazoval, že fotografická publikace je dokumentace, která pouze ukazuje, „jak to bylo“ (přitom patrně zapomněl, že právě Frankfurter Allgemeine patřil mezi média, která na výstavu Zločiny Wehrmachtu útočily hlavně pro zjednodušující působení na city). Naproti tomu recenzent Süddeutsche Zeitung by ji nejraději zahodil do koše. Ralph Giordano, německý Žid, který přežil v úkrytu, kritizoval Friedrichovy teze a jeho patetický jazyk označil za grafomanský. Ředitel Ústavu pro výzkum antisemitismu Wolfgang Benz kritizoval výběr snímků (to je „voyeurství“, které „narušuje důstojnost obětí“) a dokládal, že album představuje „inscenaci, která vede k úvahám a vzbuzuje pochyby“. Kritizoval také Julius H. Schoeps, historik a německý Žid: Friedrich „zamlčuje příčinu a následek“, „snímky samy o sobě nic nevysvětlují“, bylo by třeba je „umístit v historickém kontextu“, což se nestalo. Album, psal Schoeps, může přispět k relativizaci: „Německé zločiny a německé utrpení nepředstavují oddělené jevy, ale nelze je srovnávat.“ Tyto kritické poznámky však nic nezměnily na popularitě Friedrichových knih v Německu.

Návrat vlastních obětí

Kolektivní paměť se neomezuje na věrný odraz minulosti. Závisí na aktuální společenské atmosféře: je rekonstruována, modifikuje se pod vlivem dobových nálad a je převypravována. Klíčový význam tedy má otázka, kde jsou meze této nové paměti, co se smí, a co už nikoliv. Fridrich, postava v německé debatě o vlastních obětech výjimečná, je překročil. Na jeho příkladu je vidět, jak snadno se nová paměť může obrátit směrem k přepisování dějin.

A Friedrichův případ je prvkem většího celku: od konce devadesátých let se v masovém měřítku vrátilo myšlení o Němcích jako obětech druhé světové války. Německá paměť se utváří nanovo, a tento úkaz zahrnuje čtyři zásadní témata, v nichž jsou Němci jako oběti zkušeností bezmála každé rodiny: 25 milionů pod bombami, 15 milionů (německý údaj) vyhnaných, 2 miliony znásilněných žen, 10 milionů zajatců.

Signály tohoto „návratu“ se sice objevovaly už dřív, ale všem patrná se tato tendence stala po válce o Kosovo (jaro 1999), aby v následujících letech postoupila do kánonu toho, co je politicky (či historicky) „korektní“, jinak řečeno – co veřejné mínění, a tedy pre‑politická sféra, obecně akceptuje. Co víc, tato tendence zasahuje nejen intelektuální úvahy, ale především společenské emoce.

Tento jev by někteří chtěli interpretovat tak, že se v Německu začíná utvářet něco výjimečného ve světovém měřítku: paměť národa začíná vedle sebe integrovat složky jakoby rozporné: paměť vlastních zločinů a vlastního utrpení. Přiznejme, že je to atraktivní interpretace. Je však jen zdánlivě přesná, jestliže v této nové „kultuře paměti“ lze najít mnoho bílých míst – jedním z nich je nepřítomnost Polska nebo Česka v obecném německém povědomí (připomeňme několik let staré prohlášení Eriky Steinbachové, že za války Češi skoro netrpěli).

Těžko dnes soudit, jakou podobu bude nakonec ona nová paměť mít. Tím spíš, že je to úkaz, který se vyvíjí: během nejbližších let budou následující šedesátá výročí – náletů, konce války, vyhánění, znásilňování apod. Přesto však můžeme při sledování historicko‑společenských diskusí po sjednocení Německa předložit několik tezí.

Za prvé tedy: „německá otázka“ je nadále aktuální. Tentokrát nejde o hranice států, ale hranice nové kolektivní paměti, jaká se tvoří po roce 1990. Dnes je zřejmé, že sjednocení Německa nebylo mechanickým zvětšením Spolkové republiky o bývalou NDR, ale že vytvořilo novou jakost: sjednocený národ v novém státě, který stanovuje znova nejen svou zahraniční politiku, ale také identitu; jedním z jejích elementů pak je paměť. Někdo dokonce vyslovil tezi, že vlastně teprve nyní po sjednocení poznáváme pravou tvář Němců: nejen jejich priority v zahraniční politice, ale také jejich paměť, která se může vyjadřovat bez omezení, jaká existovala do roku 1990.

Nové hranice, nová paradigmata, nový jazyk – to jsou klíčové otázky ve vztahu k těm historickým diskusím, které začaly v Německu koncem 90. let a jejichž společným jmenovatelem byl „návrat myšlení o Němcích jako obětech“. Z polského hlediska byl hlavním (a nespornějším) projevem tohoto „návratu“ – který zároveň nebyl prostým „návratem“ k sebeuvědomování 50. let, ale novou kvalitou – nápad Svazu vyhnanců a Eriky Steinbachové, aby se v Berlíně vybudovalo místo památky vyhnaných. Onen projekt se vracel ve vlnách, postupně v letech 2000, 2002 a 2003, a debata byla pokaždé emotivnější. A mezinárodnější: už nejen německo‑německá, ale také polsko‑německá, česko‑německá a v jistém smyslu rovněž židovsko‑německá, neboť hlasu se ujímali také Židé (polští, čeští, francouzští).

V této chvíli vidíme, že hranice této nové paměti jsou vytýčeny jen vůči jediné sféře – holocaustu. Jen vztah k Židům (mrtvým, k živým už tak ne, o čemž svědčí obecná kritika Izraele v německých médiích) je axiom, a kdo jej, jako například poslanec CDU Martin Hohmann, zpochybňuje, musí počítat s následky. Co více, někteří, jako Erika Steinbachová, se snaží instrumentalizovat památku holocaustu, aby zdůvodnili své požadavky: právě Steinbachová říkala, že její místo památky vyhnanců v Berlíně má být doplňkem místa památky zavražděných Židů, které se tam staví. S tou výhradou, že na rozdíl od Hohmanna Steinbachová nechce relativizovat holocaust, ale „docenit“ německé oběti tím, že je postaví vedle obětí židovských nebo bude přímo tvrdit, že například všichni Židé byli také „vyhnanci“ (protože buď museli prchat z Německa, anebo byli – před zavražděním – vyhnáni z domovů do táborů).

A tak jestliže holocaust zůstává – na rozdíl od 50. let, kdy byla v německé společnosti přítomna jen památka „vlastních“ obětí – stálým elementem, pak vlastně všechny ostatní sféry nové paměti jsou otevřeny. Včetně nejnovějších dějin polsko‑německých a česko‑německých: toho, jak se o nich mluví, co se zdůrazňuje, jak se na to pohlíží.

Z polského hlediska – přesněji řečeno z hlediska těch Poláků, kteří nadále považují polsko‑německé smíření za aktuální úkol politické i mravní povahy – dnes otázka nezní, zda Němci smějí pamatovat na své oběti vysídlování a náletů, na znásilněné ženy nebo nevinné civilisty umučené v polských táborech pro německé obyvatelstvo ve Świętochłowicích nebo Łambinowicích.

Navzdory přesvědčení, v Německu bohužel obecnému, většina Poláků Němcům neupírá právo na takovou paměť a smutek. Otázka nezní – zopakujme, protože to je zásadní – „zda“, ale „jak“ si Němci pamatují. Jaký je jejich nový jazyk? Jaká paradigmata, rituály, normy? A kde leží hranice? Závazně bude možné na tyto otázky odpovědět teprve za několik let. V této chvíli můžeme jenom říci, že německá paměť je in statu nascendi. A že by bylo osudné, kdyby na úroveň jejích nových norem mělo povýšit takové myšlení, jaké prezentují Steinbachová nebo Friedrich. Nikoliv proto, že se Poláků v souvislosti s nimi zmocňuje „amok“ (zvláště pokud jde o Steinbachovou). Jde o to, že na příkladu předsedkyně Svazu vyhnanců a autora bestsellerů o náletech – a na příkladu reakcí v Německu na jejich působení – můžeme prozkoumat problém oněch nových norem paměti.

Paměť a polská otázka

„Nová“ paměť není pouhým odrazem minulosti. Je to vyprávění dějin, nanovo. A jako v každé takové kreaci, která nikdy není odrazem celé pravdy, ale zdůrazňováním jejích prvků, se neobjevují jen nová témata či interpretace, ale také nové mýty, zamlčování a nepravdy. Jednou ze zapomenutých oblastí je Polsko. Polsko je země, vůči které by Němci měli mít zvláštní smysl pro odpovědnost. Nejde jen o zločiny spáchané v letech 1939–1945, ale o dlouhodobé následky německé politiky vůči Polsku za uplynulých tři sta let, které trvaly až do roku 1989 (a do jisté míry do 1. května 2004).

Janusz Reiter, bývalý velvyslanec Polské republiky v Německu, psal: „Navzdory představám, které v Polsku dominují, není politika pouhou hrou zájmů. Existuje v ní také sféra mravních a historických pohnutek. Týká se to zvláště Německa. Po sjednocení neopustily cestu, kterou šla západní Spolková republika. Zároveň však sjednocení, pád komunismu a generační výměna změnily německé vědomí – a daly také větší volnost německé politice.“ Pokud Německo získává větší politickou volnost, je nevyhnutelná otázka, jak jí využije. Na ni je těžké odpovědět bez obrácení k dějinám. Také proto jsou německé diskuse po roce 1990, jak dokládal Reiter, v podstatě sporem o budoucnost, protože v Evropě bude ještě dlouho platit pravidlo: „Řekni mi, co víš o dějinách, a já ti řeknu, kam směřuješ.“

Znalosti Polska jsou ovšem dnes v Německu mizivé, včetně znalostí dějin. Projekt Centra proti vyhánění je pro Poláky důležitý také z následujícího důvodu: kdyby se podařil, po roce 2006 (Erika Steinbachová má šanci vybudovat Centrum, teprve pokud se CDU vrátí do vlády, tedy po roce 2006) německou paměť v Berlíně mohou symbolicky vyznačovat dvě místa. A za padesát let budou ta místa žít svým vlastním životem jako Pomník holocaustu a Pomník vyhnání, a tím utvářet představy budoucích generací. Ony budou dominovat v centru Berlína, který není jen mocenským střediskem, ale také „krajinou paměti“, skládající se z řady pomníků a muzeí, vznikajících po roce 1990. Polsko je v této „krajině“ nepřítomné. Snad by se tedy mělo v Berlíně ocitnout například muzeum prezentující různé etapy polsko‑německých vztahů, nejen těch zlých? Takový nápad, který už kdysi vyzvedal Janusz Reiter, není výrazem polských obsesí. To je návrh, aby se v Berlíně vytvořilo něco podobného mnoha tam již existujícím institucím historického nebo (a) pre‑politického charakteru – ruským, francouzským, britským, americkým či židovským.

Dnes Poláci nejen nemají „své“ místo. Vůbec znalosti o tom, co se dělo v okupovaném Polsku mezi léty 1939 a 1945, ba vůbec širší znalosti o polsko‑německých vztazích v celých uplynulých třech stech letech jsou v Německu nepatrné, a to i v elitách. Je příznačné, že tuto skutečnost nedávno konstatovali vlastně všichni polští znalci Německa – ti s názory levicovými i konzervativními, ti Němcům naklonění i ti, kteří mají vůči Němcům odstup.

Můžeme uvažovat o příčinách takového stavu, ale je fakt, že v německém povědomí a veřejné rozpravě Polsko a nejnovější dějiny polsko‑německých vztahů ve dvacátém století téměř neexistují.

Pragmatismus, ne trest

V polovině 90. let, v době, kdy na stránkách Tygodniku Powszechného probíhala jedna z prvních diskusí v Polsku po roce 1989 o etických, historických a politických aspektech vyhnání Němců, říkal šéfredaktor Jerzy Turowicz (nota bene u příležitosti udělení německé ceny za přínos pro smíření Tygodniku): „Po všech krutostech, kterých se Němci za okupace Polska dopustili, by bylo pokojné soužití Poláků a Němců v Gdaňsku nebo ve Vratislavi (po roce 1945) naprosto nepředstavitelné. Byli jsme – a jsme – přesvědčeni, že odpovědnost za utrpení Němců za druhé světové války a po válce nese v prvé řadě Třetí říše, neboť prvotní příčinou obou událostí – připojení někdejších německých území k poválečnému polskému stát a vysídlení německého obyvatelstva z nich – byl Adolf Hitler a jeho politika.“ Jinak řečeno: vyhnání Němců nebylo trestem, ale byla to nutnost, menší zlo. Němci museli být vysídleni, neboť soužití Poláků a několikamilionové německé menšiny po roce 1945 bylo v Polsku „přesunutém na západ“ nepředstavitelné.

Mnoho Němců by dnes zřejmě takové uvažování odmítlo s argumentem, že zbavit člověka jeho domova je vždycky bezpráví, zločin. Jde však o to, že hodnotíme‑li vyhnání (či nálety) jen pomocí jednoho kritéria – lidských práv –, odmítáme historický kontext. Pak nemá smysl otázka po kauzálním vztahu: byl v reáliích roku 1945 možný život milionů Němců v poválečném Polsku a Československu? Právě proto Poláci, třebaže dnes mohou litovat utrpení nevinných Němců, neoznačí nikdy vysídlení jako bezpráví – vždyť jakkoliv bylo kruté, přičinilo se o mír a stabilitu v této části Evropy.

Je kvalitativní rozdíl mezi vinou, jaká padá na Spojence bojující proti Třetí říši za utrpení nevinných Němců, a německou vinou za zahájení „totální války“. Jinak řečeno: dokonce i pokud za války a později vzaly účastnické strany na svá bedra vinu za utrpení nevinných, existuje zde něco jako nepoměr viny a odpovědnosti. Pokud se ti Poláci, kteří se nevyhýbali těžkým otázkám z vlastních dějin, něčeho při pohledu na německou rozpravu nad vlastními obětmi obávají, pak ne svého svědomí, ale zpochybňování onoho nepoměru. A právě z toho vychází v Polsku odpor proti ideji Centra proti vyhánění.

Centrum představuje náročný projekt. Bude‑li stát v centru Berlína, musí se vztahovat k budovanému Pomníku holocaustu; taková asociace se vnucuje, ať už to někdo měl nebo neměl v úmyslu. Když se na tuto souvislost ptali Eriky Steinbachové, popírala, že Centrum má být protiváhou Holocaust‑Mahnmal. Popírala to však specificky. O jejích záměrech hodně vypovídal třeba rozhovor, který poskytla lokálnímu deníku Leipziger Volkszeitung v květnu 2000 a ve kterém žádala, aby Centrum stanulo ve zřetelné „historické i prostorové blízkosti“ Pomníku holocaustu, jako on vedle Braniborské brány. Svůj postulát Steinbachová zdůvodňovala tím, že Židé „byli v první fázi pronásledování také obětmi vyhnání“ a „témata Židé a vyhnání se vlastně navzájem doplňují“.

Polské obavy se netýkají toho, zda Němci chtějí připomínat své oběti (kolikrát je třeba to opakovat?), ale toho, kdo s tím nápadem přišel a jak má vypadat. Ani náplň Centra, ani autoři projektu (Steinbachová a BdV) nebudí důvěru. Tím spíše, že Centrum nemá být prostě dalším z muzeí vedených krajanskými sdruženími či dalším z pomníků, kterých je už v Německu hodně. Centrum má být – na tom záleželo Erice Steinbachové – elementem oficiální „politiky vůči minulosti“ Spolkové republiky.

Přijetí projektu BdV jako součásti oficiální politiky Německa by v polských očích znamenalo historickou nobilitaci Svazu vyhnanců. Jako by německá vláda uznávala historickou pravdu této organizace s její takovou a ne jinou minulostí a vztahem k východním sousedům, s jejím vědomím, jaké prezentovala v nezměněné podobě desítky let a jehož výrazem bylo zpochybňování práva Poláků na život v bezpečných hranicích a házení klacků pod nohy těm, kteří v šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých letech pracovali pro smíření. Vždyť i když Erika Steinbachová – politička dovedná v otázkách politického marketingu – dělá hodně, aby veřejnému mínění namluvila, že její organizace se vždycky vyslovovala pro smíření mezi Němci a jinými národy, pravda je jiná (a samotný Svaz se touto pravdou nikdy sebekriticky nezabýval).

Znalec Německa Adam Krzemiński nedávno vyslovil tezi, že vztah Německa k Polsku bude lakmusovým papírkem nové německé „politiky paměti“ v 21. století. Nikoliv vztah k holocaustu, který je axiomem, ale právě k Polsku. Proč k Polsku? Protože právě Polsko, psal Krzemiński v týdeníku Das Parlament, jako první oběť německé agrese kladlo odpor a od prvního do posledního dne války bylo členem protihitlerovské koalice; Polsko mělo také relativně nejvyšší lidské i hmotné ztráty mezi účastníky války. Krzemiński ovšem připomněl konstatování historika Hanse‑Ulricha Wehlera, který řekl, že němečtí maturanti a studenti vědí o šesti milionech vyvražděných Židů, ale „když jim říkáme, že za války ztratil život každý pátý Polák a že již na samotném začátku války bylo 800 tisíc Poláků vyhnáno z území okupovaných Němci, setkáváme se s neznalostí a úžasem“.

Pravdu měl Marek Edelman, který v rozhovoru pro Tygodnik Powszechny v létě 2003 (s provokativním názvem Nelitovat Němce, Listy 4/2003) říkal, že než Němci postaví v Berlíně pomník svým vyhnancům, měli by oplakat polské oběti… Po roce 1945 se v Německu nikdy nekonala veřejná rozprava o politice vůči Polsku a vůbec o dějinách polsko‑německých vztahů – jaké se konaly a konají ve vztahu k Židům, Francouzům nebo Američanům, i kdyby v případě posledně jmenovaných dnes zaváněly antiamerikanismem. A jako by toho bylo málo, máme dnes ten beznadějný gordický uzel emocí, vzájemného obviňování, podezírání a nedorozumění. Janusz Reiter nedávno řekl v časopise Dialog, že Němci dnes naprosto nechápou Poláky, zatímco Poláci naprosto ztratili důvěru k Němcům.

Ignatz Bubis, v 90. letech předseda Rady Židů a nadšený stoupenec židovsko‑německé „normálnosti“, umíral roku 1999 s pocitem porážky; říkal: „Chtěl jsem odstranit tu izolaci: tady Němci, tam Židé. Myslel jsem, snad se ti to podaří, snad budou lidé o sobě uvažovat jinak, budou se sebou jinak zacházet. (…) Většina ani nepochytila, oč mi šlo. Zůstali jsme si cizí (…). V obecném povědomí není zakořeněna odpovědnost za Auschwitz.“

Stane se Bubisovo roztrpčení – a dnes roztrpčení Władysława Bartoszewského nebo Marka Edelmana – poznávacím znamením německé paměti? Kdyby měla mít německá „normálnost“ na prahu 21. století tvář Eriky Steinbachové nebo Jörga Friedricha, dílo polsko‑německého porozumění by asi bylo třeba začínat znova.

Wojciech Pięciak (1967) je vedoucím zahraniční rubriky krakovského listu Tygodnik Powszechny, autorem několika knih o Německu a polsko‑německých vztazích. Publikuje také v předních polských denících a v německém tisku.

Obsah čísla 4/2004

Wojciech Pięciak

Polsko a německá nová paměť

Inscenace Jörga Friedricha, marketing Eriky Steinbachové

Vyhlazování Německa

Návrat vlastních obětí

Paměť a polská otázka

Pragmatismus, ne trest

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu