Jan Novotný

Lidé předpisů

Když jsem ještě jezdíval za maminkou do Olomouce, zapomněl jsem si jednou u ní občanku. Maminka ji našla, myslela si, že bych ji mohl v Brně potřebovat, vložila do obálky a poslala doporučeně. Netušila, že tím vytváří paradox hodný pozornosti Kurta Gödela. Aby mi mohl být dopis vydán, potřeboval jsem ukázat na poště občanku. Ta však byla v onom dopise. Zdálo se mi, že existuje prosté východisko: dovolím úřednici otevřít dopis, který už na pohmat napovídá, že je v něm vskutku občanka. Ale přepočítal jsem se. Co je jí platné mé dovolení, když nemohu předpisově prokázat, že jsem adresát?

Případ skončil překvapivým happyendem. Nějaký muž, který mou diskusi s úřednicí pobaveně sledoval, prohlásil, že mě zná (což nebyla pravda) a zaručuje se za mne svou občankou. Zaskočená úřednice zaváhala a dopis mi (jistě proti předpisům) vydala. Bylo mi to skoro líto, protože mě zajímalo, co by mělo řádně následovat. Pomiňme některá nahodilá východiska – mohl jsem si zajít pro pas, který pošta také uznává, mohl jsem čekat, až se nedoručený dopis vrátí mamince, maminka mohla zajet do Brna (snad pošta smí adresátovi již ohlášený doporučený dopis vrátit odesílateli?). Připusťme ale, že bych žádný jiný uznávaný doklad neměl a maminka by po odeslání dopisu odcestovala do daleké Tramtárie. Musel bych patrně jít na policii ohlásit co? Patrně nedobytnost občanky uvázlé ve spárech pošty. Oni by mi (snad) vystavili náhradní doklad, který ale (jak vím z vlastní zkušenosti) k vydání doporučeného dopisu neopravňuje. Pak bych čekal s maximální lhůtou 30 dní (kterou úřady s oblibou vyčerpávají do posledního dne) na vystavení nové občanky, načež by se asi jedna z občanek musela úředně zrušit.

Nad mentalitou, kterou projevila úřednice, jsem tehdy a při podobných příležitostech i později vícekrát rozjímal. Co ji vedlo k tomu, že mé prosté řešení, které předpisy spíše jen na malou chvíli napravitelně obchází, než porušuje, a nemůže nikoho poškodit, bylo pro ni nestravitelné? Snad obava, že ve skutečnosti jde o rafinovanou kontrolu věrnosti předpisům? Nebo záliba v otravování lidí na základě úřadem propůjčené moci? Myslím, že kdyby tomu tak bylo, zásah mého dobrodince by ji ještě zatvrdil. I on mohl být součástí kontrolní léčky; i na něm se dala uplatňovat moc.

Dávám přednost vysvětlení třetímu. V chaosu a nespolehlivosti světa mohou předpisy představovat pro člověka pevný maják. Nachází oporu v identifikaci s nimi a cítí upřímnou nelibost nad všemi, kdo ustanovený řád nějakým způsobem porušili – třeba jen tím, že zapomněli na návštěvě občanku a navíc si ji nechali poslat v dopise. Tito lidé musí pykat a pocítit tvrdost Řádu. Nyní se dá reakce na dobrodince dobře vysvětlit – žena se asi domyslela, že mě ani nezná, a byla natolik šokována pouhou existencí člověka, který namísto pohoršení nad provinilcem se rozhodl nepředpisově zasáhnout v jeho prospěch, že na okamžik ve své věrnosti Řádu zakolísala.

Musím přiznat, že mě šokují pouhou svou existencí lidé předpisů. Nejsou však i oni potřební pro rovnováhu světa? Přemýšlím, zda znám nějaký (třeba jen literární) příběh, kdy evidentně nesmyslné lpění na liteře předpisu se ukázalo jako spásné. Ale napadá mě jen Morgensternův Palmström, který po sražení autobusem na přechodu pokračoval v cestě v přesvědčení, že to byl jen sen, protože přecházel na zelenou, a co se stát nesmí, stát se ani nemůže.

Jan Novotný

Obsah čísla 4/2004

Jan Novotný

Lidé předpisů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu